Dívka z ulice - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Alex je obyčejná dívka, co pracuje v podřadném baru, nemá moc peněz a po krátkém, leč zlém, životě nemá ani žádný sen. Dokud nepotká muže, který jí změní život.

17.07.2014 (11:00) • liiii5 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1470×

Dívám se do zrcadla. Zplihlé světlé vlasy se mi lepí na lebku a z oroseného čela mi teče čůrek potu dolů po tváři. Utřu si obličej kapesníkem a se smutkem v očích ale s úsměvem na tváři vykročím z malého kumbálku do kuchyně a odtud do smradlavého a zatuchlého baru.

Nenávidím to tu. Kdykoli se podívám kolem sebe, všude vidím staré chlapy, co v ruce drží pivo a v pusách kouří cigára. Je mi z nich na nic. Kdyby neměli zodpovědné manželky, vysedávali by tady celé dny i celé noci. Štítím se k nim jenom přiblížit, ale bohužel nemám na výběr.

Jeden z nich na mě mává. Po rukách má barevná tetování, která bych si nikdy nedala na své tělo, a na sobě má potrhanou koženou vestu a černé tričko s lebkou. Na kalhoty se radši ani nedívám, mohlo by se stát, že by žádné neměl. Nebylo by to poprvé. Tvář má zarostlou plnovousem a posledních pár zubů má zkažených a žlutých. Musím vždy zadržet dech, když na mě promluví, jinak bych omdlela puchem.

„Přines mi ještě jedno pivo, kotě,“ zašveholí a já rychle odklusám pryč. Strachovala jsem se, aby ho náhodou nenapadlo mě plácnout po zadku, protože se to stává ještě častěji, než by kdo vůbec řekl.

Dnes jsem na směně sama. Neměla jsem obavy, že by přišlo tolik lidí, abych je nestačila obsloužit, spíš mi bylo velmi nepříjemné tu být mezi těmi chlapy sama. Jediný, kdo byl mou útěchou, byl náš kuchař George. Byl to milý asi pětatřicetiletý muž, který žil sám ve svém karavanu, co byl zaparkovaný za barem. Vypadal vcelku dobře, ale jeho povaha nejspíš odháněla všechny ženy v blízkém okolí. George měl tmavé vlasy a tmavé oči a vcelku výrazný nos, který k němu ale seděl. Měl trochu svaly, ale mohutnější postavy byl díky tuku, který pod kůží měl. Měla jsem menší tušení, že do mě byl bláznivě zamilovaný, ale žádný hmatatelný důkaz jsem neměla. Nikdy se mě nepokusil pozvat na rande, ale když se nenápadně mrknu, jak po mně kouká a jak se mnou mluví, je to jako by do mě byl opravdu zabouchlý.

Otevřela jsem lednici, která se takhle ani nedá nazývat, protože vůbec nemrazí a je tady spíš jenom pro parádu. Vzala jsem otvírák a otevřela pivo. Neměla jsem chuť ho odnášet tomu nechutnému mužíkovi, ale neměla jsem na výběr.

Rychle jsem k němu odklusala a ještě rychleji od něj utekla pryč. Jenom z představy, že myslí na to, že by se mě byť jenom dotknul, se mi dělalo zle. Rychle jsem začala předstírat, že musím něco dělat v kuchyni a odešla tam.

Smrdělo to tady po omastku a hranolkách, které jsme podávali mastné a nedodělané, abychom ušetřili. Měla jsem na to svůj názor, ale nikdy jsem ho nevyslovila nahlas, abych nedostala padáka. To bylo to poslední, o co bych stála. Peníze jsem potřebovala a jinde bych rychle práci nenašla.

George posedával na konci místnosti na židli a četl si nějaký časopis. Nechtěla jsem tam jen tak stát, a tak jsem přistoupila k němu blíž a zkoumala, co přesně čte. Byl to asi půl roku starý magazín „Motorcycle“. V životě jsem o tomhle časopise neslyšela, ale on nejspíš ano.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se mě hlubokým hlasem a letmo na mě pohlédl přes časopis. Hnědé oči měl malé a byly obrostlé tmavými řasami.

Jenom jsem pokrčila rameny. „Nechtěla jsem být vedle sama s těma chlápkama. Není mi to příjemné a navíc to tam odporně páchne.“ Nakrčila jsem nos, abych svým slovům dala větší důraz a on se na mě s pochopením usmál.

„Tady to není o moc lepší,“ prohodil a znovu se zabořil do svého časopisu. Smutně jsem si povzdechla, to, že nebyl hovorný, jsem věděla už dávno, ale doufala jsem, že se aspoň pro jednou uvolí a začne se se mnou normálně, přátelsky bavit.

„Hej, zlato! Přines mi hranolky s kečupem a dvě piva,“ ozvalo se z vedlejší místnosti a já nedobrovolně opustila kuchyň, abych se podívala, kdo to po mně chce. George měl hranolky hotové, takže mu stačilo jich pár hodit na talíř, vzít pytlíček kečupu a hodit ho navrch. Myslím, že to tu nesnáší stejně jako já.

Do jedné ruky jsem vzala piva a do druhé talíř s jídlem. Vůně těhle hranolků mi vůbec nešla po chuti. Bylo mi z toho na blití, a tak jsem přidala do kroku a rychle to položila na stůl.

Takhle to pokračovalo celý večer a prakticky vždy, když jsem sloužila noční. Celá směna se neskutečně táhla, tak jako vždy. Pořád to tu ale bylo lepší než doma, kam jsem také chodila velmi nerada.

Následující díl »

Autor: liiii5 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování