OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Faraonův pšent - 4. kapitola

06.09.2014 (14:00) • Spyro • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1225×

„Caesare, šíří se zpráva, že Kleopatra je mrtvá!“ přiběhl téměř s dětskou radostí v hlase Octavianus za Caesarem. V obličeji se snažil tvářit nešťastně, ale nikomu nebyla cizí informace, že Kleopatru neměl v lásce.

„Co říkáš? Mrtvá? Ne!“ Caesar zděšeně zvedl hlavu k Octavianovi. „Tomu nevěřím, to musí být omyl. Okamžitě vyprav plavbu do Alexandrie!“ přikázal Gaius Julius a rozhodně se otočil.

„Počkej, Caesare! Nemůžeme jen tak odjet do Alexandrie, jsou tu věci, které musíme udělat,“ řekl tvrdě Octavianus a tvrdě se mu podíval do očí. Naklonil se k jeho uchu a zašeptal: „I kdyby mrtvá nebyla, je to coura, kdo ví, čí to dítě je.“

„Dost!“ odmítl to Caesar a chytil Octaviana pod krkem. „Moje rozkazy zněly, myslím, jasně! Chci okamžitě vyplout do Alexandrie!“

„Inare! Tady jsem!“ zavolal tlumeným hlasem k monolitu Aten. Procházející postava se překvapeně zastavila a podívala se k dřevěným dveřím, ke kterým také přešla.

„Atene, co tu děláš?“ Tvářil se Inaros skutečně překvapeně. „Měl jsi být u mě doma,“ dodal.

„Měl, ale procházely to tu stráže. Nějak zjistily, že jsem někde tady,“ odvětil Aten a pustil Inara dovnitř.

„Jak ses dostal ven?“ ptal se Inaros dál, když mu oči padly na děvče v místnosti.

„Tím východem v podlaze,“ reagoval samozřejmě Aten a všimnouce si jeho pohledu dodal, „to je Sahirah.“ Sahirah se mlčky jen uklonila. Inaros k ní přešel, sevřel její bradu v dlani a otočil s jejím obličejem nejprve doleva a pak doprava.

„Inare? Co děláš?“ zeptal se Aten tvrdě, zatímco Sahirah se vyděšeně dívala na Inara. Normálně by se nejspíš bránila, ale to, že proti ní stál muž, navíc přímo z paláce, jí svázalo jazyk.

„Nic,“ odvětil Inaros, dívku pustil a otočil se na Atena. Aten poznal, že se mu v hlavě nejspíš začal rodit nějaký plán, ale přešel to mlčky. Teď se ho ptát nebude. „Arsinoé už bude nejspíš tam, kde jsi měl čekat. Vezmeme to děvče s sebou, je to kousek. Jdeme,“ rozkázal Inaros a vyšel ze dveří.

Aten na to nereagoval, pouze podržel dveře a upřel na Sahirah tvrdý, výmluvný pohled. Netroufla si oponovat, plaše následovala Inara a nechala za sebou ticho domu. Z Atena pro ni vyzařovala neřečená autorita, nedokázala si to vysvětlit. A Aten jí to vysvětlit rozhodně nemohl.

Cesta k Inarovu, ač trvala jen chvíli, se Atenovi zdála snad hodinová. Netěšil se na setkání se sestrou – dle jeho slov s „tím malým rozmazleným spratkem“. Koneckonců, bylo jí teprve jedenáct.

Nemýlil se ve svém očekávání, vskutku tam stála jeho sestra, živá a zdravá s arogantním pohledem a samozřejmostí.

„Vaše výsosti!“ vydechla Sahirah a klekla před Arsinoé na kolena. Ta ji naprosto okázale ignorovala, sledovala svůj jediný cíl.

„Bratříčku!“ Na tváři se jí objevil úsměv. „Stále nejsi faraon?“ zeptala se posměšně.

„Bratříčku?“ zeptala se překvapeně Sahirah a pohlédla na Atena. „Faraon Ptolemaios?“ ptala se dál, stále ignorována.

„Jsem faraon tolik jako ty královna!“ odsekl Aten a podíval se na Sahirah. Chystal se jí odpovědět, ale otočil se na Arsinoé. Ta se na něj posměšně dívala.

„Ona neví, že jsi faraon, to je rozkošné,“ zasmála se a zatleskala, „ty jsi vlastně skoro mrtvý, povídali Římané!“ gradovala to dál, jako by zkoušela jeho trpělivost.

„Tak dost!“ zarazil počínající hádku Inaros. „Renenet, uklidni svoji paní,“ přikázal a ukázal na Ptolemaia se Sahirah.

„Ven!“ přikázal. Sahirah byla venku téměř okamžitě, Ptolemaios ale probodl svoji sestru zlým pohledem.

„Stejně tě při narození zapomněli utopit, a tak tě pojmenovali Arsinoé a ne Kleopatra,“ neodpustil si a vyšel rázně ven, doprovázen zlým pohledem, jež k němu vysílala Arsinoé. To, že se nejmenuje Kleopatra, v pořadí osmá, jí bratr omílal od malička. Vadilo jí to a on to věděl, zvlášť když ji otec měl s někým jiným než s egyptskou královnou.

„Kleopatra taky nebyla Kleopatřina!“ zvolala za ním trucovitě ještě, což ale ignoroval. Nic víc říct nestihla, Renenet se ujala své role a rázně ji umlčela rukou na rtech. Cosi jí říkala, ale to už se k Ptolemaiovým uším nedostalo.

„Myslím, Atene, že-“ Ptolemaios zvedl ruku, aby Inara umlčel.

„Teď už bych prosil formální titul, sestra také nemá krycí jméno,“ řekl Ptolemaios tvrdě. Inaros se pouze pousmál. Kdekdo by si pomyslel, že veškerá chuť k tomu, aby mu jednu vrazil, byla rychle spolknuta.

„Neboj se, Tvoje výsosti, Arsinoé své krycí jméno dostane. Lidé si naneštěstí její obličej pamatují, na rozdíl od tvého-“

„Proč si lidé pamatují její obličej a můj ne?“ skočil mu do řeči opět Ptolemaios, nesmířiv se s tím, že by měl být zase Atenem.

„Protože ona se lidem ukazovala, na rozdíl od tebe,“ odpověděl.

„To protože jsem byl ŠEST let zavřený v katakombách!“ zaútočil zpět Ptolemaios a sevřel obě ruce v pěsti.

„Fajn, příště tě nechám na pospas Římu místo dvojníka!“ odvětil Inaros a veškeré další pokusy o přerušení ukončil zvednutou rukou.

„TEĎ se o tomhle nehodlám bavit,“ řekl a podíval se na Sahirah, „myslím, že už tě to taky napadlo. Potřebujeme Kleopatru. Caesar sem přijede jistě hned, jak se k němu zpráva dostane, a já nevím, jak dlouho taková zpráva cestuje mimo mé konexe. Každopádně musíme Caesara přesvědčit, že ač mrtvá, je potřeba udržet všechny v přesvědčení, že Kleopatra žije. Kleopatru máme – drahá, obávám se, že ti musíme zničit život,“ přistoupil k Sahirah a položil jí dlaň na tvář. Dívala se zděšeně, koneckonců právě zjistila věci, které nikdo z obyčejných lidí ani tušit nemohl.

„Teď už jen přesvědčit Caesara, že jsi stejně krásná, ne-li krásnější, jak Kleopatra.“

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Faraonův pšent - 4. kapitola: