OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Faraonův pšent - 8. kapitola

10.09.2014 (14:00) • Spyro • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1117×

Seděl v paláci bradu podepřenou a přemýšlel. Všechno mu to na jeho vkus až příliš dobře vyšlo. Caesar se chystal na cestu zpátky do Říma, Kleopatra byla plně v jeho moci, Ptolemaios a Arsinoé ve vězení a všechno perfektně ututlané. Neustále hledal, kde mohl udělat chybu, nebo co se mohlo pokazit. Odpověď mu jako na zavolanou přišla až přímo pod nos.

„Tys je zradil, Inare!“ Vkráčela do místnosti rozhořčená Renenet. Svoji paní milovala tak, jak jen může služebná milovat svoji nadřízenou. Inaros si povzdychl a vstal.

„Koho jsem zase zradil?“ zeptal se nezaujatě, jako by pro něj podezření ze zrady bylo denní chleba.

„Naše vládce!“ oznámila mu tvrdě a pozorovala ho.

„Renenet, proč bych je zrazoval, když jsem si dal tak záležet na tom, abych je dostal ven a schoval?“ zeptal se, vstal a přešel místnosti směrem ke dveřím. Nehodlal tu zůstávat déle, nepotřeboval teď poslouchat řeči, které pro něj nic neznamenaly.

„To ty vysvětli mně! Dostalo se ke mně, že to tys je udal. Nahlásím to Kleopatře,“ oznámila mu, čímž ho zastavila uprostřed kroku. Otočil se a podíval se na ni. Poslední, co potřeboval, bylo zatahovat do toho tu holku, která se pomalu začínala dostávat do víru moci, který ji strhával. Potřeboval ji mít plně pod kontrolou a vědět cokoli, co ví i ona.

„To neuděláš,“ řekl tvrdě.

„Udělám, pokud mi okamžitě nevysvětlíš, jak se to celé má,“ trvala na svém. Inaros sklonil pohled, usmál se a znovu se na ni podíval.

„Takže pravdu,“ zkonstatoval a vyšel pomalým krokem k ní. „Pravdou je, že ty dva spratky vůbec rád nemám. Ptolemaia už můj bratr uklidil z cesty na celých šest let, jen aby prostřednictvím dvojníka mohl vládnout sám a Ptolemaios ztratil všechno, co má, včetně sebe samého,“ vysvětlil, přičemž došel až k Renenet, která začala nevědomky couvat, jak se Inaros až příliš přiblížil.

„Moje falešná zpráva o smrti Caesara zafungovala dobře, Marcus Antonius svoji práci odvedl výborně, ale nepočítal jsem, že se do něho Kleopatra zamiluje pomalu dřív, než ovdoví. A tak jsem donesl jinou zprávu, tentokrát o jeho smrti. Kleopatře nezbylo nic, doufal jsem, že se vzdá trůnu a odejde někam do ústraní – tím svým teatrálním sebevražedným výstupem všechno zkomplikovala. Ale to nevadí, malá změna plánu neuškodí, nebudu tu mít krále, kterého ovládám, ale královnu,“ usmál se a položil Renenet ruku na rameno. Druhou ruku jí položil na tvář.

„Otázkou je, jestli se mnou potáhneš za jeden provaz,“ podíval se jí do očí.

„Jsi blázen! Tohle ti nemůže projít.“ Posledním krokem dozadu se opřela o stěnu.

„Mám to brát jako ne?“ zeptal se naoko překvapeně a naklonil se k ní ještě blíž. Jeho obličej byl téměř u jejího a jejich rty se také nebezpečně blížily. Jeho ruka přejela z jejího ramene pomalu nahoru, dotkla se šíje a sklouzla na bok krku.

„Škoda,“ řekl ještě, než jí rukou na krku zajel rychlým pohybem do vlasů a trhnul směrem doprava. Renenetino tělo se skácelo bez tepu k zemi.

Aten stál jako opařený, pořád mu nedocházela informace, kterou právě obdrželi s Arsinoé. Ta se mezitím přesunula ke dveřím. Rázně do nich pěstmi praštila.

„Zabiju ho!“ zvolala plačtivě. Na to se přesunula za Atenem a převzala od něj měch, kterým svlažila žíznivé hrdlo. On nic neříkal. Za prvé – sestra za něj řekla vše, co by mohl říct, a za druhé – nedostávalo se mu vhodných slov. Pořád nerozuměl plně tomu, co se dělo, bylo to jako skládačka, jejíž dílky pořád nedávaly smysl.

„Proč by mě Inaros šest let držel na živu, když by mě pak chtěl zradit? Nedává to smysl,“ zamračil se Aten, když se dveře kobky opět otevřely. I kdyby dovnitř vstoupil Ptolemaios dvanáctý, nedivil by se Aten víc než teď. Dovnitř totiž vstoupila sama současná Kleopatra.

„Tak je to pravda, skutečně vás zavřeli,“ podivila se. Její tvář byla nečitelná, nedalo se jednoznačně říci, co pro ni ta informace znamenala.

„Posílá tě Inaros?“ zeptal se Aten.

„Ne, přišla jsem sama,“ odpověděla, „vlastně jsem ti přišla poděkovat,“ usmála se.

„Takže nikdo neví, že jsi tady? To je- Poděkovat?“ zarazil se Aten.

„Ano, poděkovat. Nebýt tebe, nedostala bych se k moci a nepoznala bych Gaia,“ pousmála se.

„Tak Gaia,“ zapitvořil se Aten. „Poslyš, jestli jsi přišla mi říct jen tohle, můžeš zas v klidu-“ nedokončil větu, když se kobkou ozvala dutá rána, jak Kleopatra dostala ránu do hlavy. Za ní stála Arsinoé s kamenem v ruce.

„To by už stačilo,“ pronesla a kámen odhodila, „nevím jak ty, ale nehodlám čekat na to, co s námi mají v plánu. Jdu do pouště,“ oznámila Arsinoé a vyšla z kobky. Aten na to nic neřekl, pouze se pousmál. Arsinoé si jde pro smrt, což vědět nemohla – nikdy v poušti nebyla. Navíc teď byla vhodná příležitost pro něco docela jiného.

„Pomoc! Pomoc!“ ozvalo se z chodby vedoucí ke kobce. Stráže podřimující u vchodu se probraly a překvapeně vstoupily do chodby. Nalezli tam z rukou a čela krvácejícího krále. „Moje sestra! Zaútočila na nás a utekla!“

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Faraonův pšent - 8. kapitola: