OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Faraonův pšent - Prolog

02.09.2014 (14:00) • Spyro • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1621×

Předem se omlouvám za historické nesrovnalosti, které se v povídce budou konat. Přimhuřte tedy očko a vychutnejte si příběh, který se v povídce bude formovat. ;)

Předem děkuji za komentáře. :)

Ruku vztáhla k pletenému koši, který až doteď své tajemství skrýval pod jednoduchým šněrováním. Třásla se, věděla, jaký je její cíl. Po tvářích se jí kutálely slzy pokory a strachu. Caesar byl mrtev, Marcus Antonius také a ona byla na řadě. To, že se ji chystali vzít na ostudnou cestu Římem, odmítala. Netušila, že to byla falešná zpráva.

I tak se její ruka přiblížila k provazu a zatáhla. Víko koše téměř okamžitě ustoupilo síle, kterou vyvinul vyděšený had. Natáhla k němu ruku. Vystrašený a hladový had se chytil příležitosti, okamžitě vylezl na ruku. Ač hladový, stále se nechystal kousnout. Jako každý had přirozeně hledal cestu do stínů a ta jediná se naskytla v jejím dekoltu. Když se kobra obmotala kolem jejího ňadra, chytila žena její konečnou část, na kterou ještě dosáhla a pevně stiskla. Had, vyděšený, se pokusil odtáhnout, což mu šaty nedovolily. Zoufale se v sebeobraně zakousl do levého ňadra, které se mu naskýtalo lépe, než by se kdy nabízelo jakémukoli muži.

Žena vzdychla bolestí a rozkoší z umírání, přičemž pevně sevřela okraj své postele. Kobra už se pomalu soukala ven z jejích šatů. Nebolelo to. Bylo to jako nejsladší polibek samotné smrti.

„U Isis!“ zvolala, než se jed dotkl srdce a jejíž síla, štěstí a život už ji vlastně dávno opustily. Až dnes byl rozsudek zpečetěn. Necelou hodinu na to vešla do pokoje služebná.

„Kleopatro!“

Zpráva o smrti mladé panovnice se rychle roznesla, a to i na místa, kam by se normálně žádná zpráva nedostala. Hluboko v katakombách, kde odpočívali méně důležití lidé, odpočíval i někdo, kdo byl důležitý daleko víc než všichni tito lidé dohromady.

Ptolemaios XII., bratr Kleopatry VII., byl mrtvý. Tedy alespoň v očích všech celého světa. Jeho poručník Pothinus, v zoufalé snaze udržet si eso v rukávu, ukryl mladého Ptolemaia a zajistil dvojníka, jehož hlava zdobila korunní sál. Ptolemaios, toho času šestnáctiletý, pohledný mladý muž, po celých šest let nevyšel z katakomb, a přesto o něj bylo dobře pečováno. Jediný oddaný sluha, Pothinův bratr Inaros, pečoval o „mrtvého“ krále, jako by měl vyjít zpět mezi živé nečekaně, rychle a okamžitě. Lidé už si nepamatovali obličej, jež Ptolemaios nosil královsky hrdě vztyčený a to vždy s arogantní nonšalancí vládce. Povahově se změnil – už nebyl to dítě, které chtělo všem setnout hlavy a vládnout. Teď už toužil po lásce svého lidu a po slávě, jež mu měli dopřát krev a pšent, které zdědil po otci. Čas v katakombách si krátil bystřením mysli a cvičením těla – nebyl nejsilnější, nicméně nebyl to ani žádný slaboch.

„Králi Ptolemaie!“ protnul hlas Inara ticho katakomb, až mladý Ptolemaios zděšeně vstal a chytil svoji zbraň, kterou měl neustále po ruce. Takto tvrdě vytržený ze spánku byl připravený se bránit a zabíjet.

Když zjistil, že to není potřeba, úlevně dýku odložil a unaveně se usadil.

„Inare, co se děje? Bohové sestoupili k zemi?“ zeptal se ironicky a prsty si několikrát prohrábl vlasy, které byly krátké natolik, aby se vešly pod paruku, ale dost dlouhé na to, aby vypadaly jako vlasy obyčejného egyptského muže. Vlasy byly černé jako uhel s jemnými vlnami, které pomalu, ale jistě směřovaly ke zkudrnatění hned, jak se délka vlasů protáhne, což Inaros rozhodně nehodlal dopustit.

„I tak se to dá říct, králi,“ dýchal zhluboka Inaros. „Kleopatra zemřela!“ řekl s vytřeštěnýma očima. Ptolemaios v tu chvíli na Inara hleděl jako na zjevení Usira, boha smrti.

„Kleopatra zemřela?“ Na tváři se mu objevil úsměv, jež by Kleopatru samotnou jistě urazil. Od Ptolemaia by jej ale čekala, koneckonců, ona a on se k smrti nenáviděli. Věčná tahanice o trůn je rozeštvala jako kočku a psa, nemluvě o tom, jaký Ptolemaius byl chtivý. Jinak to ani dopadnout nemohlo.

„Musíme utéct, králi, dokud Římané palác neobsadí a neuzavřou katakomby. Neměli bychom se odsud jak dostat,“ provolával Inaros, zatímco sbíral věci do vaku. Ptolemaios mu okamžitě začal pomáhat.

„Jak zemřela?“ zeptal se pln očekávání.

„Nevím přesně, asi ji uštknul had,“ odpověděl nejistě Inaros. Chtěl ještě něco říct, ale byl přerušen mladým Ptolemaiem. Ten totiž propuknul ve strašný smích, který se hrozivě odrážel stěnami katakomb a v kombinaci s ozvěnou zněl téměř strašidelně.

„Moje sestra!“ zvolal pobaveně, když se přestal smát, ignoruje Inarův tázavý pohled. „Moje úžasná sestřička, milována Egyptem, Římem a tisíci muži, královna Nilu a Alexandrie, za jejíž smrt by dal ruku do ohně celý senát, pokusy o její zavraždění raději nepočítat, zemře na… Uštknutí hadem?!“ Znovu se začal smát, až se za břicho popadal, na rozdíl od dechu, který popadnout nemohl. Inaros zavrtěl hlavou, dobalil věci a jeden ze dvou vaků si hodil na záda.

„Není čas na zábavu, musíme utéct. Egypt je bez vládce a kdoví, co kuje rada, politické intriky už se ke mně nedostanou.“ Vyšel Inaros k tajnému východu z katakomb, ústícího u Alexandrijské knihovny, kde nedaleko byl vchod do města. „A, králi, po dobu tam venku se jmenujete Aten a jste můj bratranec až z… Třeba z Théb,“ oznámil mu. Ptolemaios zalapal po dechu.

„Tohle přece neexistuje, aby faraon-“ pokusil se Ptolemaios protestovat, ovšem byl přerušen.

„Omyl, bratránku, existuje, ba co víc, tvoje budoucí existence na tom závisí. Jdeme,“ oznámil mu tvrdě Inaros a nedbaje Ptolemaiových slov vešel do chodby, která znamenala rozdíl mezi životem a smrtí Ptolemaia XIII., posledního žijícího faraona.

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Faraonův pšent - Prolog: