OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Gone girl - 1. kapitola

05.08.2016 (12:00) • Diablo • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1494×

Jmenuji se Vivienne Teelová. Toto jméno jsem dostala po své matce, která zemřela při porodu. Otec říká, že jsem jí podobná. Mám stejně kaštanově hnědé vlnité vlasy, velké hnědozelené oči, jsem jen trochu menší než ona. Řekla bych, že nejsem ničím výjimečná. Naprosto normální sedmnáctiletá tuctová holka. Studuji na střední v New Orleans, bydlím v malém domku kousek od jezera Borgne. Spolu se mnou a s otcem s námi žije jeho přítelkyně Jenna. Otec pracuje jako kamioňák, a tak je většinu týdne pryč z domu. S Jennou moc nevycházím a naštěstí se mi v době otcovy nepřítomnosti dobrovolně klidí z očí. Většinou vysedává po barech, pije levné víno a vykecává se s místními chlápky. Když se otec vrátí z práce, letmo na mě kývne na pozdrav a zamíří přímo za Jennou, přidat se k partičce nasávačů.

V prázdném domě ale zůstávám velmi nerada, a tak spolu s mou kamarádkou Tris chodívám do parku polehávat u jezera, nebo na různé večírky našich spolužáků.

Když Tris na začátku srpna slavila své osmnácté narozeniny, uspořádala jeden takový večírek kousek od našeho jezírka na vyhlášeném párty plácku. Z blízkého altánku byla vedená elektřina přímo do reproduktorů, ze kterých hlasitě vyhrávala hudba, a do malého blikajícího reflektoru. Většinu světla ale stejně obstarávalo ohniště, kolem kterého s kelímky s nápoji v ruce postávali její přátelé. Já jsem seděla opodál na starém spadlém kmeni a pozorovala blikající světla od ohně a reflektoru na zemi. Slyšela jsem Tris, jak vesele pokřikuje na partu kluků, aby jí taky nechali nějaké to pivo. Jasně, že v osmnácti v USA pivo legálně nemůže, ale koho to zajímá? Jsme mladí, a tak se bavíme.

„Došlo ti pivo?" ozval se hlas vedle mě. Otočila jsem hlavu na cizince a uviděla černovlasého vysokého kluka, jak si ke mně na kmen obkročmo sedá. V odpověď jsem se jen usmála, pokrčila rameny a zase se zadívala na tančící stíny na hliněné zemi. „Na, ber, dokud je studené," řekl a rychle vyměnil můj prázdný kelímek za svůj orosený plný.

„Díky," zabrblala jsem s pohledem upřeným do země a on se zasmál.

„Máš špatnou náladu?" Po očku jsem na něj pohlédla a srkla si piva. Přehodil nohu přes kmen a přisedl si ke mně blíž. „Víš, nemusíš tady sedět sama. Hodím tě domů, jestli chceš. Nebo kamkoli jinam," řekl, když uviděl můj kyselý obličej. Vděčně jsem se na něj usmála, ale zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. „Ty toho moc nenamluvíš, co?" smál se. „Jak se jmenuješ?"

„Viv!" ozval se Trisin výkřik a já zvedla hlavu, abych se podívala co se děje. Tris ke mně utíkala s rukama napřaženýma před sebou. „Pojď! Musíš jít tančit!" křičela a už mě tahala k ohni, kde se ostatní vlnili do rytmu hudby.

„Tris, já nechci..." mručela jsem. Když jsem ale viděla, že to nestačí, dodala jsem argument, který jistě pochopí a přijme. „Zteplá mi pivo," ukázala jsem svůj ještě stále příjemně orosený kelímek.

„Jak chceš, ale za chvilku musíš jít tančit! Jsem přece oslavenkyně a ty mě nechceš zklamat v můj večer!" Odkývala jsem jí to a potichu si vzdychla, když zase odběhla pryč.

„Viv? Co to je za jméno?" ozval se ten černovlasý vedle mě a já si musela zase vzdychnout.

„Vivienne. A ty jsi?"

„Jaké krásné jméno a ona ho tak znetvoří," odfrkl znechuceně a já se při té lichotce nesměle zavrtěla. Když to černovlasý uviděl, jemně se usmál, vstal, stoupnul si přede mne a podal mi ruku. Protože mi zakryl pohled na mé stíny na zemi, zvedla jsem k němu pohled a tázavě nadzvedla obočí. „Pojď se projít, Vivienne." Mé jméno z jeho rtů vyznělo opravdu svůdně a neodolatelně. Nejistě jsem ho vzala za nabízenou ruku. Pevně mě chytil a sebejistě stiskl dlaň.

Vydali jsme se stranou od ostatních, směrem k jezeru. Od hladiny se jemně odrážel svit dorůstajícího měsíce. Černovlasý mě stále držel za ruku, ale mně to nevadilo. Jeho dlaň příjemně hřála a já si připadala v bezpečí. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na hvězdami pokryté noční nebe. Čím blíž jsme byli u jezera, tím tlumenější byly hlasy a smích oslavujících z večírku, a naopak bylo hlasitější skřehotání žab. Nezastavovali jsme se a pomalým krokem se procházeli po břehu. Sem tam jsme zahlédli siluety osob koupajících se v noční vodě nebo polehávajících ve stínu staré vrby. Občas nás z dálky ozářila světla z cesty pár set metrů před námi.

„Odkud znáš Tris?" zeptala jsem se zvědavě a srkla si již bohužel teplého piva. Černovlasý se zadíval na hladinu.

„Ze školy."

„Já jsem tě tam nikdy neviděla. Chodíme na všechny předměty s Tris spolu."

Potichu zamručel a trochu povolil stisk dlaně. Téměř okamžitě ji ale zase pevně uchopil. „Řekl jsem ze školy? Myslel jsem z obchodu. Pracuju v jedné pekárně a Tris si ke mně před školou chodí kupovat jahodový koblížek." Kývla jsem, že rozumím. „Znáte se dlouho?" zeptal se zase mě.

„Od té doby, co se v jejích devíti přistěhovala z nějaké vesnice v Utahu," vzpomínala jsem. „Když se poprvé objevila na našem dětském hřišti, měla sebou morčátko. A já jsem jako malá vždycky chtěla nějakého domácího mazlíčka. Otec mi jej ale nechtěl dovolit, protože byl častokrát dlouho z domu a já zůstávala doma sama. Nevěřil mi, že se o něj dokážu sama postarat." Kýval, že poslouchá a rozumí. Během vypravování jsem si ani nevšimla, že jsme došli na parkoviště schované v lesíku kousek od silnice. Najednou jsem se zastavila a rozesmála se. „Jak se teda vlastně jmenuješ?" Uvědomila jsem si totiž, že mi u táboráku nestihl odpovědět.

„Záleží na tom?" řekl černovlasý tajemně.

Zmateně jsem se na něj podívala a zamračila jsem se. Něco v jeho pohledu bylo jinak. Už neměl ty pobavené jiskřičky v očích a ani se nezubil od ucha k uchu. Stoupnul si ke mně blíž a já couvla. Za mnou se ozval zvuk, jak se otevřely dveře od auta. Zprudka jsem se otočila a uviděla jsem černou dodávku se dveřmi dokořán. Vůbec jsem si jí v těch stínech nevšimla. Vtom mi černovlasý zakryl oči látkou a někdo jiný mě pevně chytil za paže.

„Proč mi to děláš?" vykřikla jsem vyděšeně.

„Záleží na tom?" zopakoval posměšně a dalším kusem látky mi ucpal pusu.

„Nasedej, Crumpetová! Potřebujeme prachy od tvýho tatíka!" ozval se cizí mužský skřehotavý hlas.

Autor: Diablo (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Gone girl - 1. kapitola: