OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hell, Destiny and Hope - 11. kapitola

18.03.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 568×

„Jak to myslíš?" Nabídka, abych chodila do jeho školy? Opravdu? Tak tohle byla podpásovka, Gordi.

„Volal jsem do školy a zeptal se," pokrčí rameny, jako by o nic nešlo.

„A co jsi jim proboha řekl? Mám jednu bejvalou, co se doma nudí, vezmete ji na týden?" řeknu panicky a rozhodím ruce.

„Vlastně jsem řekl, že se domů vrátila moje sousedka, která studuje v Londýně a nechce ztratit nit." Zase se na mě podívá.

Ale o tohle mi přece přesně jde. Ztratit nit. Nechci se ztotožňovat s nějakou školou, s tísíci pohledy nebo snad s životem normálního puberťáka.

„Já... Travisi, nevím, co na to mám říct. Přijela jsem sem kvůli oddechu a ne abych chodila do školy," zavrhuju jeho nápad téměř okamžitě, jakmile mi dozní v hlavě všechny následky.

„Dobře. Byl to jen nápad," usměje se mírně zklamaně a zvedne se. „A když mě teď omluvíš... někteří z nás tam prostě musí," mrkne na mě a pomalu ke mně přejde. Stoupám si, abych ho vyprovodila ze dveří, on však přistupuje ke mně, čímž mě mírně poleká, ale pak vztahuje ruku a dotýká se mé tváře. „Jsi strašně sexy bez podprdy," obdaří mě jedním ze svých asi tří úsměvů a pouští mě.

Přibuchuju za ním dveře a stoupám si před zrcadlo. Sakra. Proč na tohle vždycky zapomenu?

***

„Co budeš dneska dělat, broučku?" ptá se mě matka, když se dole cpu toastem s marmeládou.

„Asi se půjdu jen tak projít," pokrčím rameny a odkládám půlku nedojezeného toastu na talíř.

„Už to nebudeš?" ptá se mě a já v jejím tónu poznávám stopu starosti.

„Ne," odpovídám už při stoupání si ze židle. Sleduju, jak se její pohled zachmuřuje, ale zůstává zticha. „Vrátím se na oběd." Procházím kolem ní nahoru do pokoje a zanechávám ji všemu tomu, co se v ní děje.

Beru si šedé legíny, které dokonale zakrývají všechny moje jizvy na nohou. Sahám po tílku s odhalenými zády, které jsem si tuhle koupila s mamkou. Nasazuju si ho a obracím se k zrcadlu zády. Zvedám levou ruku přes pravé rameno a dotýkám se zkrabatělého konce jizvy.

Celé tohle tílko vypadá jako obrovský rám obrazu v podobě mých zad. Celý obraz je však jako rozříznutý nožem. Rychle ze sebe strhávám tílko a beru si jedno bílé, které mám v sadě s černým od Sarah. Je speciálně upravené, že mi žádný kus jizvy nečouhá a přitom ho můžu mít jen tak bez ničeho, protože je z nějaké divné látky, co se přizpůsobí, aby tělo vypadalo jednolitě.

Popadám hnědou kostkovanou košili a přetahuju si ji přes obě ramena. Do jedné kapsy si zastrkuju mobil a za tílko si dávám sluneční brýle. Nakonec nevypadám tak špatně.

Sedám si na teplý písek dost daleko od břehu, aby se mi nenamočil zadek, ale i dost blízko, abych mohla mít občasně namočené špičky nohou s příchozí vlnou.

V uších mám sluchátka, do kterých mi vyřvává Taylor Swift a její písnička Style. Zapínám si data na mobilu a přihlašuju k chatu.

Nicholas:

• Nudím se, co děláš?

Zatímco čekám na odpověď, projíždím Facebook, když mi najednou pípne nová žádost o přátelství. Klikám na malou ikonku dvou panáčků a na prvním místě se mi objevuje Travis Gordi. Páni. Pamatuju si časy, kdy jsme mezi sebou normálně komunikovali. Tahle moderní vymoženost mi začíná lézt na nervy.

Přijímám jeho žádost a otevírám chat.

Travis:

• Nějakej rychlej

Odpověď mi přichází okamžitě.

• To víš. Musím být v obraze.

• Nejsi náhodou ve škole?

• Jo, to jsem. Právě mám hrozně nudnou biologii člověka.

• Neslyšela jsem, že by někdy někoho nebavily nahý těla.

• K tomu jsme se ještě nedostali. Zatím probíráme samý vnitřnosti.

• Tak dobrou chuť.

• Což mi připomíná... nechceš se stavit na oběd? Myslím, že jedinou střední tady znáš. Chodíme naproti přes ulici-

• My?

• Já, Adam a pár kámošů.

Při zmínce o Adamovi si hned vybavím ten jeho ostýchavý úsměv.

• V kolik?

• Tak za hodinu.

• Okay.

• Těším se. :*

Usmívám se na telefon, a když mačkám tlačítko zpět, všimnu si, že Nick to už zobrazil a neodepsal. Popuzeně otevírám chat.

Nicholas:

• Nemluvíš se mnou?

Zase se nic neděje, a tak to vypínám a za zpěvu Rihanny se zvedám, obouvám si vansky a odebírám se přes pláž na betonový chodník. Dnes, když je dopoledne škola a práce, je to tu téměř vylidněné. Jediné, co to občas naruší, je nějaký bezdomovec nebo poslíček na kole.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hell, Destiny and Hope - 11. kapitola: