Hell, destiny and hope - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Nákup s Nickem a pěkný záchvat přímo uprostřed obchodu.

09.10.2013 (16:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 537×

Tentokrát vstal první Nick. Oblékl se do toho, v čem přišel před dvěma dny, a nebudil mě. Ale já vzhůru jsem. Když ho slyším blízko z kuchyně, zvednu ruku a protáhnu se. Kroky, skok a Nick přistává natěsno za mnou a zády k opěradlu. Trochu se posunu způsobem, že se přetočím na břicho. Po fajn probuzení se konečně cítím v pohodě. Ten incident nás s Nickem sblížil ještě víc a já už teď o našem zvláštním vztahu ani nesmím přemýšlet. At mu udělám cokoliv, je tu pro mě a vždy bude. Stejně to platí i obráceně.

Oblékla jsem si hnědé spadené kalhoty a šedé triko. Boty jsem našla nějaké tenisky a koženou bundu. On si obleče to, v čem přišel, a chytá mě okolo pasu. Plácám ho a jdu ven. Zamykám, dávám si klíče do tašky přes rameno a jdeme ven. Zabouchnu vchodové dveře, seskočím poslední schod a přistanu Nickovi v náruči. Zase mi křuplo v tom zas*aným kotníku. Teda, asi to nebyl kotník. Když vám přistane těžký panel na těle a zaklíní vám nohu, je to všechno trochu na h*vno. No, chápete.

„Tohle bys neměla dělat," podívá se na mě mateřsky a postaví mě.

„Jsem v pohodě," vykročím vpřed. Třikrát mi v kotníku škubne a dál je to dobrý. Sbohem, podpadky. Všechny vás zamču do skříně a už se neuvidíme. Fňuk. A to v nich mám tak skvělý nohy. Sakra! Procházíme se pomalu a rovnou na metro. Nastupuji a teprve teď si začínámk všímat něčeho divného. Všichni na nás zírají. Teda, ne všichni. Všichni, co vypadají, že sledují pravidelně zprávy. Jedna stará paní vypadá, že si stoupne a půjde se mě na něco zeptat. No. Už i to se mi stalo. Jeden pán na ulici mě prvně minul a pak mě objal. Takovou facku jsem mu vrazila, jak jsem se lekla. Někdo mě obejme a přitiskne ústa k uchu. Nick. Uf.

„To bude dobrý. Jsou jen zvědaví." Otočím se, abych na něj dobře viděla.

„A proč? Vždyť se zas tak nic zvláštního nestalo. Jen na pár děcek spadl dům," pošeptám. Mlčí. A já taky. Tohle jsem dost přehnala. Chytnu ho za ruku a propletu si s ním prsty. Pořádně a mluvně zmáčknu. „Vystupujem," pípnu a táhnu ho ven. Když metro odjíždí, ve vagonu začíná divoký rozhovor. S povzdechem vybíhám schody. A teď rovnou do nákupního centra Mariano. Místní, pro mě nejlepší. Mají tu všechny mé oblíbené značky. Když tam zamířím, stiskne mi ruku Nick.

„Asi jsem měl vzít auto, když jdeme sem, že?" Pustím ho a pousměju se.

„Debile." Zase tolik peněz nemám. Možná jsem bohatá, ale to on taky. Zamířím rovnou do prvního obchodu s oblečením. Chvíli si něco prohlížím a kupodivu i on. Pak schytnu pár triček a jdu ke kabinkám. Sundám si své triko a podívám se na sebe do zrcadla. Škaredé odřeniny a modráky mi posypávají břicho a ruky. Otočím se. Škaredá jizva, která se mi táhne přes celá záda a končí nad úrovní kalhot. Snažím se alespon na jeden kousek dosáhnout, ale daří se mi to jen na okraj. Dotkla jsem se! Cítím strup, pod kterým se ukrývá hluboký řez doktorů. Přejíždím polštářky prstů po své jizvě.

„Jane!" zařve někdo dost blízko a jak se leknu cuknu sebou. Super. Otevřou se dveře a já uvidím Nicka stát před sebou.

„Co?!" křiknu po něm zpátky. Zasměje se. Někde v rohu si někdo odkašle. Rychle se tam podívám a uvidím na sedačce sedět postarší ženu. Kouká na nás. Rychle vtáhnu Nicholase dovnitř. Obejme mě jednou rukou a sjede od krku po zádech. Po té osudné jizvě. Zavře oči, jako by se mu před obličejem promítly nějaké vzpomínky, a nahne se pomalu blíž. Zavřu oči a čekám polibek, který určitě brzy příjde. Místo toho však jeho prsty zůstanou na místě a on taky ztvrdne. Prudce mě otočí.

„Proboha, Janie!" vypískne, že i na kluka je to divný. Chytnu se za záda a snažím se taky podívat, na co se dívá on. Zvedne prsty a ukáže na zrcadlo. Jasně, můžu se kouknout. Všimnu si na jeho prstu krve. Zvednu jedno obočí a snažím se nastavit tak, abych viděla. Na místě, kam si dosáhnu, uvidím malou krvavou linku, která mi stéká po kapičkách. Rozškrábla jsem si to. Asi jak jsem se lekla. Já jsem kráva. „Seš v pohodě?" Vypadá, že omdlí. Posadím ho na židličku.

„Spíš ty vypadáš, jako bys na to umřel." Polkne a podívá se na mě. No jo. „Humor už není humorem, chápu." Zakroutí hlavou. Zvedne se a vyjde ven. Stojím tam a koukám na dveře, Už chci vyjít, ale zase se otevřou. Nick mě zase prudce otočí. Mohl by toho nechat. Ozve se šustivý zvuk a pak mi na ránu přiloží něco studeného. Náplast. Otočím se a vlepím mu pusu na tvář.

„Děkuju." Usměje se.

„A ted mi ukaž, co sis vybrala." Hodím na sebe modré volné tílko, kterému vkládám největší naději, a otočím se dokola. Tleskne. „Bereme." Takto to jde dál asi hodinu. Mám už dvě tašky oblečení z různých obchodů. Raději to všechno dám do sebe, než abych nosila deset tašek. To jen když mám auto, ale já řídit nemůžu, takže to padá. Nicholas má tašku s botama a jednu s nějakým oblečením pro něj. Právě si to jdeme dát do úschovny, abychom se mohli beze všeho jít najíst. Když už tam míříme zpátky s dobrou náladou, uvidím na jezdícím schodišti v davu blond culík. Polknu a usměju se na Nicka.

„Hej, vidím známou osobu," řeknu škodolibě. Vždycky, když jsme někde spolu byli a potkali někoho, koho jsme oba znali, nasadila jsem tajemný ton: Kdo to bude dnes?! Vydala jsem se za osobou. Nick za mnou.

„Janie? Koho?" zeptal se ostražitě. Zasmála jsem se a ukázala na culík.

„Annie!" vypísknu. Nickovi ztvrdne obličej v kámen. Otočím se a běžím za kamarádkou. Slyším za sebou Nickův dusot.

„Jane!" zaječí. Neotáčím se. Nesnáší, když mu utíkám.

„Annie!" zakřičím do davu. Na chvíli zpomalím, abych slyšela odpověď. Nic, místo toho mě něčí paže pevně chytají.

„Janie..." zašeptá mi do ucha. Zasměju se.

„Nech toho, nebo mi uteče. Potřebuju jí něco říct." Ale on se nesměje. „Pusť," řeknu trochu ostřeji. Nepouští.

„Janie, to není Ann," řekne konějšivě.

„Ale je!" vykřiknu, aniž bych chtěla.

„Ne! Annie je mrtvá!" Ztuhnu jako kámen. Spousta lidí na nás už kouká. A teď všichni. Na chvíli jen oslepeně koukám s otevřenou pusou. Ne. Já řvu. Nemám jen otevřenou pusu, ale řvu ze všech plic. Vztekám se jako malé dítě. Čupám si a snažím se přestat. Začínám usilovně brečet.

„Annie! Počkej!" křičím a snažím se dostat za tou holkou. Ani si nevšímám, že mě Nicholas pustil a teď mě drží nějací dva cizí lidi. Žena a muž. Registruju kolem sebe pohyb a rychle hodnotím situaci. Já ležím na zemi a snažím se dostat ke kamarádce. Drží mě dva cizí lidi. Kde je Nick? Nenechal by mě tu. Nikdy. Stará paní, co kroutí hlavou, pár zděšených tváří. Maminka odvádějící své dítě pryč, zem, nohy, Nick. Sedí na zemi a tupě na mě zírá. Zaječím. „Ona není mrtvá! Teď tady prošla! Nicholasi! Ona žije!" křičím na něj ze všech plic. Někdo ke mně přijde a pak ucítím píchnutí do nohy. Bum. Hlava mi těžce dopadá na zem. Vydechnu, ale slyším se v dálce. Mrknu. Jednou, dvakrát. Pak už jen mně tak známá temnota...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování