OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězdy nespočítáš 4. kapitola

01.03.2016 (11:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 980×

JADZIA

„Myslela jsem, že jsi ještě na výcviku,“ usmála jsem se na bratra, když jsem ho konečně pustila ze svého železného sevření. Až teď, když jsem ho konečně spatřila, jsem si uvědomila, jak moc mi vlastně Loranth chyběl.

„Trošku jsem se ulil,“ přiznal lišácky a v šedivých očích mu zajiskřilo. Prohrábl mi vlasy a znovu mě vzal do své náruče. „Slyšel jsem, co se dělo,“ šeptl mi do ucha. „Jsi v pořádku?“

„Ano, jsem,“ přikývla jsem okamžitě. Bylo to moc nápadné, měl mé myšlenky jako na talíři a tušil, že za mou dobrou náladou se skrývá něco víc. Já ovšem do bratrovy mysli nemohla. Trošku mě píchlo u srdce, ale hned jsem ten pocit zahnala myšlenkou na Daniela. Na Loranthovi jsem viděla náznak pobavení a zvědavosti.

„Vím, že je neslušné číst ostatním mysl, zvlášť nemohoucím…“ Při této poznámce jsem mu naoko naštvaně uštědřila ránu do paže… „Ale mám dojem, že máš nějaké boční úmysly. Nechceš se mi svěřit?“ To byl celý on, vnímavý, racionální, ale stále nesmírně vtipný… Mám mu to říct? Říct, že miluji člověka?… Ne, nemůžu. Nejde to. Zatím ne…

„Promiň,“ řekla jsem tiše a on pochopil. Už se v tom dál nedloubal, za což jsem mu byla vděčná. Vzal mě kolem ramen. Tyčil se nade mnou, měl typickou postavu zartského muže. Já v jeho náručí byla téměř neviditelná. A to byl o osm let mladší než já!

„Půjdeme navštívit naše, co ty na to? Snad už se táta uklidnil z rozhovoru s tvojí ex-budoucí tchýní a tchánem…“

…

„Tvůj stav vypadá stabilně, Jadzio,“ řekl lékař.

„Opravdu?!“ vyhrkla jsem vzrušeně. Už téměř dva týdny jsem se válela doma. Nemohla jsem nic dělat. Odstavili mě ze služby do té doby, než mě doktoři znovu uschopní. Loranth, který měl teď tak trochu prázdniny, mi dělal společnost. Většinu času jsem mu stejně pomáhala s učením na zkoušky. Alespoň jsem si zopakovala staré časy. Bytostně sice nesnáším knížky a dobrovolné čtení pro zábavu není moje hobby, ale Loranth to, na rozdíl ode mě, naprosto žere. Se zkouškami na akademii jsem problém neměla, ale rozhodně mu nezávidím odborné, fyzikálně matematické rovnice s přepočty do vakua a světelné či podsvětelné rychlosti. Ještě teď se mi z toho žaludek dělá kotrmelce, a to už mám dávno po základním studiu…

„Opravdu,“ zasmál se lékař upřímně a v jeho mladé tváři se objevily jemné vrásky. Mohl být jen o pár let starší než já.

„To znamená, že mě uschopníte? Můžu se vrátit na Z-e… ehm… do práce?“ Málem jsem se prozradila. Nikdo zatím nemusel vědět, kam se doopravdy chystám. Zkoumavě si mě prohlédl. Mé zadrhnutí nemohl přeslechnout. Nakonec se však rozhodl to ignorovat. Tipovala bych, že si nechce nic začínat s královskou rodinou. Jemně přikývl.

„Nemám námitek, oficiálně tě uschopňuji, ale…“ To ale neznělo hezky. Nelíbilo se mi, když někdo řekl: „Ano, ale…" Vraždila bych za to!

„Ale?“ napodobila jsem jeho tón.

„Morbusova choroba je zrádná nemoc, Jadzio. Dnes ti je skvěle a cítíš se zdravá, ale během chvilky se tvůj stav může rapidně zhoršit a potom to vážně přestává být legrace.“

„Já vím, mohou nastat silné bolesti hlavy, výpadky paměti, mé lirry mohou vypovědět a bla bla bla, četla jsem o tom.“ Nedokázala jsem nic vyčíst z jeho výrazu. Ani jeho lirry se nemohly shodnout. Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct. Nakonec je ale zavřel a podal mi pad.

„Zde je potvrzení o tvé práceschopnosti.“ Přijala jsem ho, seskočila z lůžka a vydala se pryč. Nedokázala jsem pochopit tu atmosféru, která mezi námi najednou nastala. Už jsem byla skoro venku z místnosti, když jsem znovu uslyšela jeho hlas. „Jadzio? Buď opatrná. A kdyby něco, cokoliv, a ať už budeš kdekoliv, nepodceňuj svou nemoc.“ Stála jsem tam jak solný sloup a pobírala jeho slova. Konečně jsem dokázala tu atmosféru pochopit. Záleželo mu na mně, ale bál se to dát najevo. Nakonec jsem se pousmála.

„Děkuji za všechno.“

TAIRA

Bylo toho moc, opravdu. Celá ta situace s Jadziou, její stále zatím neprobádaná touha zůstat na Zemi, zrušené zásnuby a její nemoc, kterou dle mého názoru brala až moc s velkým klidem. Má dcera nikdy nebyla nějak citově extrovertní, ale i tak. Byla přece jen vážně nemocná a ona to ustála s kamennou tváří. Celé situaci nenapomáhá ani fakt, že já i Cheven si začínáme všímat podezřelého chování některých členů nejvyšší rady. Cheven by je nejraději všechny podrobil důkladnému výslechu, ale to není bohužel možné. Jsou to vysoko postavení muži a nelze je bezdůvodně poslat na výslech. A proto se můj muž rozhodl sledovat je sám. A když si na vás zasedne právě Cheven, nemáte šanci.

Byla jsem ráda, že mám po dlouhé době obě své děti doma. Bylo skvělé vidět, jak spolu sedí na pohovce, obstavění hromadou Loranthových školních knih, navzájem si z nich předčítají a smějí se. V tu chvíli jsem byla opravdu šťastná a dokázala vypudit všechny starosti. Cheven mě chytil kolem pasu a přitáhl k sobě. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a usmívala se. Tak jsme tam mlčky stáli několik minut, dokud si nás naše děti nevšimly, nekonstatovaly, že jsme divní, že je tak sledujeme, a nepožádaly nás o pomoc s jednou rovnicí…

Seděli jsme s Chevenem v zasedací místnosti a procházeli podmínky smlouvy mezi naším světem a Assany. Tohle nebyla první smlouva mezi našimi světy a rozhodně ne ani poslední. Viděla jsem, jak Cheven drtí v prstech svůj pad. Položila jsem mu svou drobnou ruku na zápěstí a cítila, jak má ztuhlé svaly. Stále to pro něj bylo těžké. Vzpomínky na válku ho trápily pořád. Nedokázal se přes to přenést. Byla jsem ochotna to respektovat a podporovala jsem ho.

„Jen klid,“ šeptla jsem a stiskla mu zápěstí. Jeho svaly se uvolnily. Pozvedl ke mně své šedivé oči a smutně se pousmál. Nakonec pad položil a prohrábl si vlasy. Všimla jsem si, že tohle gesto dělal i Loranth. Byli si tak podobní, otec a syn… Dveře se prudce otevřely a v nich stála Jadzia.

„Mami, tati, musím s vámi mluvit,“ řekla rozhodně a posadila se na volnou židli naproti mně. Se zájmem jsme ji pozorovali. Tušila jsem, co nám chce říct, ale doufala jsem, že se budu mýlit. „Doktor mě právě uschopnil a já bych se ráda vrátila ke své rozdělané práci na Zemi.“ Nemýlila jsem se… Opět jsem ucítila, jak se můj manžel napjal, jeho lirry se zbarvily do ruda. Kdybych ho neznala, řekla bych, že nás teď všechny pozabíjí. Potom si ale povzdechl a jeho lirry trošku zesvětlaly. Protřel si oči a já si všimla, jak si naše dcera viditelně oddechla.

„Jadzio,“ začal Cheven unaveně, „je to tvůj život. A my ti nemůžeme bránit. Sice já ani tvá matka nechápeme, co tě k té planetě tak táhne, ale co s tebou máme dělat.“

„Děkuju vám!“ vyhrkla Jadzia nadšeně a vyskočila z židle. Oba dva nás prudce objala a pošeptala nám, „Vím, že to se mnou nemáte snadné, ale víte, co říkal děda Mezir. Že vám mám to rodičovství pořádně opepřit!“ Políbila Chevena na tvář a vyběhla z místnosti. Vyměnili jsme si pohled.

„Připomeň mi, abych tvému otci poděkovala,“ řekla jsem a Chevenovi nezbylo nic jiného, než se nahlas rozesmát…

…

„Neudělali jsme přece jen chybu?“ ozvalo se z Chevenovy strany postele už asi posté. Byla už hluboká noc, to ovšem nebránilo Jadzie v horlivém balení věcí. Odlétala už zítra ráno.

„Ne,“ zavrčela jsem na oplátku a otočila se k němu zády. To si však nenechal líbit. Cítila jsem, jak se ke mně přitulil a položil si svou hlavu na mé rameno. Z vedlejší místnosti, tedy pokoje naší dcery, se ozvala další dutá rána.

„Přísahám, že ty kufry hodím z okna,“ zašeptal.

„Jen ji nech. Je natěšená, cítím to z ní až sem…“ Najednou jsem ucítila Chevenovy rty na svém holém rameni, jak postupují výš ke krku. Stejně tak jsem cítila jeho ruku pod svou noční halenkou. Otevřela jsem oči. „Co to děláš?“ zeptala jsem se.

„Co myslíš,“ zamumlal mezi polibky. Protočila jsem panenky a otočila se čelem k němu, abych mu viděla do tváře. Jeho lirry házely na jeho tvář mdlé fialové stíny. „Stejně nemůžu spát, když ta vedle ruší noční klid, a taky…“ Umlčela jsem ho svými rty. Položila jsem mu ruku na rameno a vší silou jsem ho přetočila na záda a dosedla na něj. V očích mu zajiskřilo. „Miluju tě,“ usmál se a jeho úsměv zmizel v dalším polibku…

Na druhý den ráno jsme stáli s Cheven a Loranthem na ranveji pro raketoplány.

„Buď na sebe opatrná,“ rozloučila jsem se naposledy se svou dcerou.

„Slibuji,“ usmála se a zmizela v lodi. Ještě chvíli jsme tam tak stáli, dokud se nám raketoplán neztratil z dohledu… 

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězdy nespočítáš 4. kapitola: