OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 20

19.11.2014 (20:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2046×

20.

Ryan

Na otázku, koho bych chtěl potkat, jsem mohl odpovědět pravdivě, nebo přinejlepším slušně, jak se ode mě očekávalo. Kdyby mě neznervózňovala zvyšující se hladina testosteronu, co ze mě dělala tupého, nemyslícího tvora, který dokázal akorát slintat a představovat si, jak zajišťuje další generace lidstva.

Taky jsem měl pocit, že abych se jí vnutil nejlépe, jak jsem uměl, žádal se ode mě smysl pro humor. Takže, když se mě zeptala, vyhrkl jsem něco v tom smyslu, že bych chtěl potkat chlapa, co se vyzná v ženskejch.

Svým způsobem by to byla výhra. Kdyby existoval.

Když jsme se pak v noci rozloučili, došlo mi, že jsem se vlastně nemusel snažit bejt nepřekonatelnej. A tak jsem stál druhý den navečer zase před jejími dveřmi, v jedné ruce flašku s vínem, abych jí místo pozdravu sdělil svoji vážnou odpověď.

„Wayne Gretzky."

Vicky se na mě trochu zaraženě podívala a nepatrně se zamračila. „Co prosím?" zeptala se obezřetně.

„Ptala ses, koho bych chtěl potkat. Gretzkyho. I on je důvod, proč jsem u hokeje zůstal. Ten chlap byl moje modla, když jsem začínal," vychrlil jsem na ni.

„Takže hra na dvacet otázek pokračuje?" Rozkošně nadzvedla jedno obočí a usmála se. „Tak tedy Wayne Gretzky. Půjdeš dál, nebo budeš celej večer stát na chodbě?"

„Asi bych šel dál," zazubil jsem se a předal jí láhev. „Červený máš radši, že jo?"

„Zase se mě snažíš opít, Shreku?" odpověděla otázkou, když si ji ode mě vzala, počkala, až pověsím bundu na háček a zuju se, a pak jsem ji následoval do kuchyně, kde to zatraceně krásně vonělo. „To jsi zapomněl, jak to dopadlo minule?"

„Právě že ne."

Praštila mě do ramene. „Nebudu s tebou mluvit," připomněla mi klidně. Potom se sklonila k troubě a nahlédla do ní. A já měl naopak výhled na její zadek. Tenhle den se zdál být lepší a lepší. „Doufám, že máš rád lasagne."

„Asi jako pizzu," zakřenil jsem se. „Voní to báječně."

„Taky to tak chutná," ujistila mě. „Navíc potřebuješ něco normálního. Nechápu, jak můžeš bejt tak zdravej, když jíš ty polotovary, nebo si necháváš jídlo dovézt."

„Tělo se přizpůsobí," namítl jsem, „nebo to snáší, protože mu nic jinýho nezbejvá. Abych měl teplou večeři každej den na stole, musel bych se oženit. Nebo přestěhovat k mamince." Zaksichtil jsem se nad tou představou a reakcí na to bylo protočení zelených očí v sloup.

„A proč se nepřestěhuješ?" zajímalo ji, aby si hned potom nandala na ruce chňapky a z rozehřáté trouby vytáhla skleněný pekáč… nebo bych možná měl říct pekáček, vzhledem k jeho velikosti. Na to potřebuju deset minut. Maximálně.

„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl, že jsem napůl Brit?" Schválně jsem do posledních tří slov vložil veškeré svoje umění použít anglický akcent a s úspěchem sledoval, jak se koutky jejích úst pobaveně zvedly nahoru. „Máma tam zůstala. A nemůžeš chodit v pět ráno na tréninky, když bydlíš pár časovejch pásem daleko."

„To dává smysl, řekla bych. Pojedeš tam na Vánoce, nebo je budeš trávit s tátou?"

Málem mi zakručelo v břiše, když jsem viděl, jak tu voňavou nádheru porcuje na talíř - a očividně jí došlo, že toho potřebuju fakt hodně, když se porcelán pod naloženým jídlem téměř ztratil - což mě potěšilo -, a chvíli mi trvalo, než jsem odpověděl. „Jedu domů, budu tam až do Novýho roku. S tátou teď nemluvím."

Mezi obočím se jí udělala přemýšlivá vráska. „Proč s tátou nemluvíš?"

„Hej, já se chci taky ptát," zasmál jsem se. „Ale nemluvím s ním proto, že se začal plést do věcí, do kterejch mu nic není." Třeba jako do tý, že jsem do tebe totálně zabouchnutej. Anebo pak taky do tý záležitosti, kde si budu hrát s hokejkou. „Kde budeš trávit svátky ty?"

„Taky doma, u našich," pousmála se a přihrála mi talíř. „Běž si sednout do obýváku, zatím můžeš vybrat film, přinesu skleničky."

Popadl jsem talíř a příbor a přestěhoval se. Zmerčil jsem povytažený šuplík pod televizí, takže jen co jsem položil svoji večeři na konferenční stolek, zvědavě jsem se zahleděl na úhledně vyrovnané komínky dévédéček. Absolutně jsem nepochyboval, že její představa o pořádku je diametrálně odlišná od té mé, já měl všechno na hromadě kdesi mezi zemí a podstavcem na telku, ale jak jsem vždycky odsekával tátovi, když po mně chtěl, abych si uklidil pokoj, pořádek je pro blbce, inteligent zvládne i chaos.

Jen bych to teď nahlas neřekl ani za milion babek. Vicky by mi to vrátila. To bych si pěkně naběhl.

A pak jsem ho tam uviděl. Na pravé straně, schovaného pod klasickými disneyovkami, Láskou nebeskou a celou sérií Jak jsem poznal vaši matku. Zelená příšera, po které jsem zdědil přezdívku, se na mě křenila z přebalu - a já měl jasno. Jestli se na něco dneska budeme dívat, tak rozhodně na tohle.

„Tak co jsi vybral?" ozval se její hlas znenadání za mnou a já sebou překvapeně trhl, protože jsem si neuvědomil, že už přišla. Zřejmě jsem se nechal kdesi v koutku mysli unášet představou, jak svoji vlastní Fionu přesvědčit, že by to se mnou mohla zkusit…

„Tohle," oznámil jsem jí náležitě pyšně a obřadně jí předal vybraný film do rukou.

„Shreka, Shreku?"

„Je na čase ti připomenout, že i zlobr může bejt princ na bílým koni," široce jsem se usmál, „zdá se mi totiž, že na to zapomínáš a děláš ze mě schválně monstrum."

Přimhouřila oči. „Ty jsi monstrum." Ale už dál neprotestovala a vložila cédéčko do mechaniky. Sedla si vedle mě - dostatečně daleko, abych si nemusel opakovat všechny biologický poučky o ptactvu, a dostatečně blízko, abych se necejtil totálně zazděnej. Taky se mi zdálo, že abych z ní nebyl tak odvařenej pokaždý, co ji vidím, stačí s ní prostě trávit víc času.

Všechno je o tréninku. Tenhle je akorát trochu jinej než střílení stovky puků na bránu.

Podle jejího příkladu jsem se pustil do jídla a už při prvním soustu jsem se rozhodl, že se od ní nehnu ani na krok. Okamžitě jsem si narval do pusy mnohem větší kus, aby se náhodou ta bašta nevypařila. „Tfo jfe skfělý," zabublal jsem ještě dřív, než jsem polknul. Naprosto vážně jsem se na ni zadíval. „Kde ses to naučila?"

Pokrčila rameny. „Metodou pokus-omyl? Nevím, vařit a péct je můj koníček, způsob relaxace. Když celej život strávíš nad kreslením obrázků, co se pak promění v nákresy a plány, kde se musíš něčeho striktně držet, musím být pak někde kreativní. A pastelek jsem měla plný zuby."

„Měla by ses tím živit," chválil jsem ji, „mohla bys udělat dvojku s tím… no… jak se jmenuje ten kuchař, co si šlape na jazyk?"

„Jamie Oliver," prohlásila upjatě, „a opovaž se o něm říkat něco ošklivého, ten chlap je láska mýho života."

„Není ženatej?" opáčil jsem.

Našpulila rty. „To se nevylučuje, víš? Platonická láska může bejt jakákoliv. A papej, Shreku, nebo na tebe vezmu vidle jak ti vesničani na obrazovce."

Jak film postupoval, otravný Oslík přidával na otravnosti, jídlo z talíře mizelo, stejně jako se snižovala hladina vína v láhvi, bylo nám spolu líp a líp. Tedy, nemohl jsem mluvit za Vicky, ale tak nějak se mi zdálo, že se cejtí stejně jako já.

„My nejsme zrovna kamarádi podle pravidel, viď?" pronesla najednou zamyšleně a nechala mě, abych jí dolil víno. „Jsme divný."

„Divný?" zopakoval jsem po ní a záporně zakroutil hlavou. „Ani ne. Možná bychom měli jen nazývat věci pravými jmény."

Jeden koutek úst se jí zkroutil v pobaveném úsměvu. „Jako třeba?"

Usoudil jsem, že je vhodná chvíle to říct naplno. Jestli nechci bejt navždycky za zdí, jako byl Severus Snape nebo Jorah Mormont ze Hry o trůny, mám teď největší šanci. Alkohol nám zase trošku stoupnul do hlavy, tak to přinejhorším svedu na něj. „Randění přece není sprostý slovo," vypadlo ze mě nakonec.

K mojí obrovské úlevě se ten její úsměv ještě o něco rozšířil. „Zní to tak," řekla konečně. „Trochu strašidelný."

Ukázal jsem na obrazovku, kde zrovna běžely závěrečné titulky. „Jestli sis nevšimla, tak se vzali. To ze mě taky dělá prince, ne?"

Uchechtla se. „Ne, to z tebe stejně dělá zlobra, Shreku."

„Tak to jsem ale pořád v suchu," ujistil jsem ji zapáleně, „protože ti stačí dát pusu a budeš jako já."

„Nechápu, jak můžeš bejt známej lamač srdcí, protože tohle není vůbec ta správná balící hláška, blonďáku," zaksichtila se, ale já viděl, jak se jí líčka trochu zbarvila do ruda. Málem mě z toho šlehlo samou radostí, protože to byl důkaz, že přemejšlela podobně jako já. Musel jsem se štípnout do hřbetu ruky, abych se na ni nevrhnul rovnou, protože tím bych to akorát zabil.

„Ty mi musíš taky zkazit všechno, o co se snažím," zabrblal jsem a šoupnul se na pohovce co nejblíž k ní. „Prostě s tebou chci trávit víc času. Bolelo by to?" Bříška jejích prstů se dotkla mojí dlaně - a já si v duchu gratuloval, že jsem schopnej nechat tučňáky tučňákama -, a než se stihla odtáhnout, udělal jsem první krok. Propletl jsem si s ní prsty a uvěznil ji tak u sebe. „Tak co?"

Nevytrhla mi ji hned, což jsem považoval za dobrou zprávu. „Kdybys mi ten den, co jsi do mě vrazil, řekl, že mě chytneš za ruku a budeš doufat, že si s tebou zase vyjdu, asi bych tě praštila něčím po hlavě." Podívala se na mě, oči se jí leskly - od vína, nebo od pravdy? - a znovu se pousmála. Pak její ruka vyklouzla z té mé a pro jistotu si ji narvala do kapsy. „Nesnaž se mě znervóznit, Oakley."

Protočil jsem oči v sloup. „Zvu tě na další rande, to je to tak těžký pochopit?"

„Podle toho kam. Včera jsme měli taky jít do kina a místo toho mi venku mrznul nos."

„Pojď se mnou bruslit. Přísahám, že tam budeme sami dva."

„Ne."

„Vic, no tak. Bude to zábava."

„Zapomeň."

„Budu se chovat slušně, slibuju," horoval jsem.

„Fajn, ty parchante. Stejně bys mi nedal pokoj." Když pak stiskla pevně víčka k sobě a zamumlala něco jako ,Scotty mě zabije´, nerozuměl jsem úplně jasně, ale v tu chvíli by mi bylo jedno, i kdyby mi řekla, že mám skočit z okna.

V tomhle stavu bych to udělal.

Shreka jsme vyměnili automaticky za jeho pokračování, víno dopili a jak večer postupoval, vůbec se mi nechtělo jít domů. Přesvědčovat ji, že stojím za víc než bejt jen její divnej kamarád, asi ještě chvíli zabere, ale bylo to na dobrý cestě.

Abych jí nasadil brouka do hlavy, rozhodl jsem se dohrát dnešní etudu do naprostého konce. Při odchodu jsem ji znovu chytil za ruku, sklonil se a políbil ji na tvář. „Nezapomeň si brusle, princezno."

„Bude tě to bolet, až tě s nima kopnu do zadku," opáčila a naposledy stiskla moji dlaň v té svojí.

Nakonec… možná jsme praštěný, že o tom uvažujeme.

A možná to bude stát za to.

Druhá desítka je za námi, sama nemůžu uvěřit, že tomu tak je. Když jsem povídku začínala psát, myslela jsem si, že do dvaceti kapitol budu se vším hotová, ale najednou se k tomu přidalo tolik vedlejších příběhů, že jsme teprve tam, kde jsme. =D Snad vám to nevadí a ještě to se mnou pár dílů vydržíte, než odkryju všechno, co jsem si pro vás připravila (a že toho ještě trochu je =D).

Chci Vám všem, co povídku komentujete, hrozně moc poděkovat - protože bez Vás by se téhle košatosti příběh asi nikdy nedočkal; Vaše postřehy a slova povzbuzení mi dávají stále sílu pokračovat, i když mého volného času ubývá. Moc Vám za to všechno děkuji, velmi si toho vážím. Tahle kapitola a všechny, které byly, jsou a budou, jsou pro Vás.

A příště... příště se můžete už zase těšit na Scottyho. ;-)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 20: