OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 24



Icebergs 24Shrek a maličkosti? To nejde moc dohromady, nebo ano? Ostatně on ani Scotty není žádný troškař...

24.

Vicky

Chyběl mi kávovar.

Ta krásná, stříbrná mašinka, co nám přinesl Robbie při kolaudačním večírku. Chyběl mi ten pocit, kdy jsem do něj poprvé nasypala voňavá zrnka kávy, postavila hrníček na určené místo a zmáčkla čudlík. Ozval se protivnej zvuk, jako kdyby někdo chroupal železo, i když se jen mlelo kafe, a potom se naší malou obývací kuchyní rozvonělo něco neuvěřitelně lákavého.

Kávovar totiž můžete milovat bezmezně. Jediný, co vám může provést, je nedostatek vody v zásobníku, nebo že mu dojdou náboje kofeinu. Nikdy vám nebude lhát, práskne na sebe, co potřebuje, abyste udělali.

A i tak jsem se cítila ublíženě. Zřejmě proto, že už jsem dávno nemluvila o kávovaru.

Ale já jsem v pohodě. Hrozně v pohodě. Mám to na háku. Všechno.

A ne že ne.

Trhla jsem sebou, když se ozvalo nesmělé zaťukání na dveře, které se otevřely, a do mého pokoje plného tmy se promítl proužek teplého, žlutavého světla z chodby. Ještě pevněji jsem si objala kolena a rychle si rukávem tlustého svetru otřela tváře. Tady přece nikdo nebulí, to tak.

„Vicky, beruško, je večeře," ozval se hlas mojí starostlivé maminky, která mě pro tentokrát nechala dělat mrtvého brouka od mého přistání na letišti. Maminky umějí poznat, když je něco špatně. Zvlášť na dcerách, které se jim v slzách složí do náruče hned za bezpečnostní zónou a nejsou ani schopny vysvětlit, proč tolik brečí, když jim na něm absolutně vůbec nezáleželo.

Činorodá žena, která mi dala život a životy druhých ovlivňovala na místní škole, se postavila do té škvíry a nemusela jsem na ni ani vidět, abych si dokázala představit ten výraz. Mračila se totiž stejně jak já. „Já nebudu jíst, mami," kuňkla jsem i přesto statečně a můj hlas zněl, jako bych vykouřila denně karton cigaret. Ale ne, pěkně prosím, to je jen Holmesová ufňukaná zlobryně, co jí o Shreka šlo víc, než by si byla ochotná připustit.

Paní učitelka si povzdechla a přešla skoro až ke mně. Sedla si na kraj postele a natáhla ke mně ruku, aby mě pohladila po paži. „Miláčku, musíš si něco dát," přemlouvala mě.

„Já nemám hlad," odporovala jsem slabě a nezávisle si vzpomněla na to, jak Ryanovi chutnalo, když jsem mu u nás uvařila. Vděčný strávník, co mi pustil moji oblíbenou pohádku a ještě přitom dokázal vypadat děsně sexy. Díky, mozku, to jsem fakt potřebovala.

Popotáhla jsem.

Bylo jasně vidět i v té tmě, ve které jsem žila už druhý den, jak máma přimhouřila oči a rty se jí stáhly do úzké linky. Věděla, že mě dolů nedostane ani párem volů. Prostě zůstanu u sebe v pokoji a už se odtud nikdy ani nehnu. Umřu tady. A Scotty mi přiveze kočky. A možná i poníka. Nebudu sama, bude mě okusovat zvěř.

„Andrea je moc milá dívka," změnila empaticky téma. Alespoň něco jí dělalo radost. Můj milovaný starší bratr totiž přivezl svou snoubenku na Vánoce k nám. Viděla jsem je oba tedy asi na tři vteřiny, ale moje zrzavá budoucí švagrová odpoutávala pozornost mých rodičů tak dostatečně, že jsem se mohla v klidu užírat o samotě. Oceňovala jsem to. Velice. „Robbie nám říkal, že mu jdeš na svatbě za svědka."

Vytáhla jsem kapesník a dlouze se vysmrkala. „Jo." Na co odpověď rozvádět, když stačí být stručný a výstižný.

„Musíme jít včas vybrat šaty a-"

Zakroutila jsem záporně hlavou dřív, než se stačila rozvášnit. „Nepůjdu v šatech. Mám lepší plán. A, maminko, nenecháme si tuhle debatu na Štědrej den?" To bude totiž to jediný, co mě asi nerozbrečí u svátečního stolu.

„Odpočívej, dcerunko." Proč nazývat věci pravými jmény, když to jde tak pěkně opsat. „Nechám ti jídlo v mikrovlnce, kdybys měla v noci hlad."

„Děkuju," pípla jsem, a když za sebou zavřela dveře, skácela jsem se do peřin a objala polštář, jako kdyby to byla nějaká podivná záchranná kotva, co mě udrží pohromadě, abych se nerozpadla.

Mít zlomený srdce stojí za starou bačkoru.

Tušení, že moje maminka nenechá věci jen tak, se potvrdilo skoro v zápětí. Dovedla jsem si celou tu scénu představit do nejmenšího detailu. V ten moment, co zbytku rodinky oznámila, že je nehodlám ani tentokrát poctít svou návštěvou, můj starší bratr prudce položil příbor a rozzlobeně - protože mi neumí nějak pomoct, což ho trápí -, odsunul židli a rozhodl se vzít věci do svých rukou.

Dup, dup, dup, rozléhalo se chodbou, jak dusal nahoru.

Okamžitě mě oslepilo světlo, když vpadl do mojí ložnice jako velká voda. „Tohle jsme si nedomluvili," vyčetl mi. „Za prvé, nejsem tvoje telefonní ústředna. Scott se ti už druhý den nemůže dovolat a já ho odmítám každou hodinu informovat o tom, že jsi ještě nevylezla z postele. Za druhé, jestli se nepůjdeš dolů navečeřet, tak tě tam dotáhnu sám. Jsou Vánoce, zatraceně, můžeš být chvilku s námi."

V tu chvíli, co to dořekl, jsem se šíleně zastyděla. Robin se na mě zlobil za celý můj krátký život jen v opravdu výjimečných případech a došlo mi, že tenhle byl jeden z nich. Přivedl sem Andy, chtěl, aby všechno bylo perfektní, a já místo toho, abych mu pomáhala, tak se tu lituju.

„Omlouvám se," zašeptala jsem a natáhla k němu ruku.

S protočením očí mě za ni vzal a z peřin mě vytáhnul. Těsně předtím, než mě zcela propustil na svobodu, mě skřípnul v objetí, že mé vzlykáním namáhané plíce se málem nadechly úplně naposledy, a políbil mě na spánek. „Bude to dobrý, sestřičko. Slibuju ti to."

„Tak jo," souhlasila jsem. „Dojdu si jen do koupelny opláchnout ten rudej obličej, hned tam budu."

„Můžu se na tebe spolehnout?"

„Jasně, Robbie, přestanu se chovat jako hysterka," ujistila jsem ho a přátelsky ho poplácala po paži. Protože je všechno přece v naprostém pořádku, ačkoliv můj odraz v zrcadle o pár vteřin později tomu moc neodpovídal.  Tváře jsem měla napuchlé jako křeček, co se rozhodl udělat si zásoby na zimu, byla jsem červená a flekatá a o tom, jak vypadaly moje oči, se radši vůbec zmiňovat nebudu. Nebylo to pěkný.

A štvalo mě, že kvůli blonďákovi takhle vyvádím.

Měla bych být nad věcí.

Chrstla jsem si pořádnou spršku ledové vody do obličeje a studené prsty přitlačila na zavřená víčka, aby se podráždění zmírnilo a já vypadala trochu míň jako nepovedenej genetickej pokus o naklonování lidské bytosti. Brečet je vážně špatnej zlozvyk. Sice jsem někde četla, jak je to z psychologickýho hlediska nezbytný, pro zmírnění stresu a tak, ale že máte odřenej nos a hlava se vám může rozskočit na dvě půlky, to už tady nikdo neřeší. Jako kdyby všechno na světě mělo svoje plus a mínus.

Jako to, že Shrek má zatraceně hezkej zadek, ale jinak je to imbecil na entou.

Jo, jako třeba přesně to.

Vztekleji, než by si to moje vlasy zasloužily, jsem je nemilosrdně projela hřebenem a svázala do pevného uzlu na temeni hlavy. Zhluboka jsem se nadechla a šla dělat dolů všem společnost. Tu minutu, co mi trvalo se dostat z patra do obývacího pokoje, jsem si opakovala, jak válím, aby mi to puštěná televize, kterou si po večeři tatínek zapnul, zkazila.

Bez jediného slova jsem mu vytrhla ovladač z ruky a přehled posledních zápasů NHL vypnula. „Victorie, co to-" začal napůl překvapeně a napůl naštvaně.

„Žádnej hokej nechci ani vidět," sykla jsem a ignorovala ten knedlík, co se mi začal dělat v krku, „alespoň do odvolání. Nechci toho šmejda ani zahlídnout."

Což pro hokejového fanouška, kterým můj otec byl, znělo jako něco nepochopitelného. Zmateně se zamračil a Robbieho vehementní odkašlání, aby to dál nerozváděl, jako kdyby přehlédl. „A koho?" zeptal se.

Kousla jsem se do rtu tak silně, až jsem v puse ucítila chuť krve. „Shreka," odpověděla jsem umanutě a pro jistotu si ovladač donesla ke stolu, kde jsem se posadila a opožděně se pustila do jídla.

Vyluxovala jsem talíř během chviličky nejenom proto, že nikdo nevaří líp než máma, ale protože jsem si najednou uvědomila, že mám pořádnej hlad. Když přede mě postavili obří porci jablečného koláče, vůbec jsem se nezlobila a labužnicky do něj zabořila lžičku. Krásně se rozpadal a na jazyku hladil. Sladký je stejně na citobol nejlepší.

„Miláčku, kdy vlastně přijede Scotty? A bude spát zase u tebe v pokoji? A co by si dal rád k obědu?" zasypala mě mamka otázkami, jen co odhadla, že je se mnou zase na chvíli řeč.

Napila jsem se limonády a nakrčila nos. „Já ani nevím," přiznala jsem se popravdě, „ale určitě bude spát u mě. A sní všechno. Znáš ho. Jen ne m-"

„Jen ne maso," dopověděla za mě a vševědoucně se usmála. „Znám ho už roky, beruško. Nemusíš mi to pokaždé opakovat."

„Vic," houkl na mě Robin, „chytej."

Otočila jsem se právě včas, aby mi jeho chytrý a taky příšerně drahý telefon přistál v rukou. Na to, že je to taková citlivá technika, tak s ní zachází, jako kdyby šlo o okopanej fotbalovej míč. Na displeji se na mě zubila fotka mojí spřízněné duše, s oranžovou narozeninovou čepičkou ve vlasech a s pivem v ruce. Není nad oslavenecké momentky.

Bezděčně jsem se usmála. „Vezmu si to nahoře," oznámila jsem osazenstvu, poděkovala za jídlo a schody vzala po dvou. „Příjem," vyhrkla jsem, jakmile jsem hovor přijala.

Chvíli bylo ticho, jak tu informaci zpracovával. A pak to přišlo. „JAK SI DOVOLUJEŠ SE MI NEOZVAT? NEJSEM ŽÁDNEJ HEJ, NEBO POČKEJ, JASNÝ? MÁME NASTAVENÁ PRAVIDLA, MLADÁ DÁMO. A TYS JE VŠECHNY PORUŠILA."

„Taky tě ráda slyším, pitomečku," odfrkla jsem si.

Scotty se úlevně rozesmál, a když znovu promluvil, jeho hlas už nezněl vůbec autoritativně, ale naopak mile a spokojeně. „Žiješ ještě, puso?"

„Kupodivu jo," odkašlala jsem si, „ale je mi fakt mizerně. Nechápu to."

„Miluješ ho, na tom není nic k pochopení," reagoval. „Přijedu hned po svátcích, budeš na mě čekat na letišti?" Upřímnost následovaná maskovacím manévrem, proč ne. Od Scottyho jsem ochotná si poslechnout všechno, myslí to se mnou dobře. Stejně jako Robbie, a proto jsem dneska vylezla ze svého brlohu.

„Budu mít obří ceduli, která tě bude vítat. Asi ji udělám růžovou, aby tě to vystihovalo. A přidělám na ni blikající světýlka, co ty na to?" navrhovala jsem. „A mohla by hrát i nějakou melodii. Třeba Rolničky, rolničky?"

„Věř mi, upoutávat pozornost bude to poslední, co bys chtěla, vezu ti překvapení," promluvil a živě jsem viděla, jak spiklenecky se tváří, „mimoto, můžu tě čekat na chatu, nebo se bojíš zapnout i počítač?"

„Až strávím nějakou tu chvilku v rodinném kruhu, tak přijdu. Můžu bejt neviditelná, víš?" zabručela jsem.

„Nenechej mě čekat, kotě. Těším se."

Stihla jsem tak akorát protočit oči v sloup, než mi to položil, a rozhodla se, že si vezmu notebook s sebou dolů, abych měla alespoň nějakou výmluvu, když přestanu stíhat příbuzenskou rozmluvu. Telefon jsem vrátila jeho majiteli - já se házet teda rozhodně neodvažovala -, a uvelebila se vedle táty na pohovce. Podle výrazů všech přítomných jsem usoudila, že se opět mluvilo o mně, a tak jsem diplomaticky předstírala, že o ničem nevím a rozhodla se hovor navést na jinou kolej.

„Už víte, kdy přesně bude svatba?" zajímala jsem se, zatímco se mi zapínal počítač.

„Ještě jsme se nerozhodli." Bylo roztomilé sledovat, jak se z Robbieho já stalo automaticky my. Umačkala bych ho k smrti, jak byl v tu chvíli sladkej. „A přemýšlíme, jestli ji udělat v New Yorku, tady nebo v Bostonu."

„Ty jsi z Bostonu, Andreo?" usmála se máma na svou skoro-snachu. „To jsem nevěděla."

„Já ne, paní Holmesová, ale moje rodina ano. Patří k jedné z nejstarších irských rodin, co se sem kdysi dávno přestěhovaly. Naši na to ohromně dbají." Andy cukly rty, což značilo jediné - ona už byla rodilá Newyorčanka se vším všudy. Jen to příjmení a zrzavé vlasy ji prozrazovaly. Což o to, toho prvního se za chvíli zbaví…

Okno s konverzací s hokejistou jsem vypnula okamžitě, jen co se mi na monitoru objevilo. Blikalo a hlásilo nové zprávy. Nezajímaly mě. Naopak, když mi napsal někdo, kdo se označoval jako MistrYoda, dvakrát jsem na svítící obálku klikla.

Zaslechla jsem ještě mámu, jak Andree odpovídá: „Pro tebe Irene, drahoušku, nezapomínej na to."

MistrYoda: Jdeš že, dost tomu je.

Dr. Watson: Ach ne.

MistrYoda: Ano ale. Ty musíš ještě hodně se učit.

Dr. Watson: Takže celej večer strávíme tím, že po tobě budu luštit ty podivný zvuky, co vydává ta zelená příšerka se světelným mečem, a ty se mi budeš na druhý straně smát?

MistrYoda: Správně věci ty pojmenovat musíš.

Dr. Watson: Přesně, jak jsem řekla.

MistrYoda: Netrpělivost k temné straně síly vede, mladý padawane.

Dr. Watson: Červená je stejně víc holčičí barva.

„A otázkou je, jestli do toho praštit na jaře, nebo čekat na léto," přidal se Robin. „Co na to říká naše architektka? Co bys nám doporučila?"

Zvedla jsem oči od obrazovky. „Základní otázkou je, jestli chcete slavit vevnitř, nebo venku. A já jednou budu stavět domy, ne aranžovat kytky. Ačkoliv doufám, že nebude vadit, až vám do toho budu mluvit," zazubila jsem se na ně.

„Bude nám ctí," vrátil mi úsměv bratříček.

MistrYoda: V tobě boj vnitřní cítím.

Dr. Watson: Tak to máš teda naprosto perfektní čich, dědo.

MistrYoda: Nerovnováha v síle napověděla mi.

Dr. Watson: Tohle mi fakt chybělo, děkuju.

MistrYoda: Za co ty vůbec nemáš.

Dr. Watson: Tohle je fakt divný, uvědomuješ si to? Kdyby to někdo četl, tak nás pošle do blázince.

MistrYoda: (Nejvíc krutopřísnej rytíř Jedi a Sherlockův nejlepší přítel na tahu? To je dobrý sci-fi. Za to by nám někdo zaplatil majlant.)

Dr. Watson: Meditovat o tom já budu.

Dr. Watson: Měj se, blbečku. Miluju tě.

MistrYoda: Vím já. (Ať tě provází síla, puso.)

Nad absurditou našeho rozhovoru jsem vyprskla smíchy, ale nikdo moje hýkání houpacího koně nekomentoval, všichni byli rádi, že už nebulím. Není nad to mít kolem sebe ty, kteří vás mají rádi, i když máte opuchlý oči a ochraptělej hlas.

A potom jsem Robbieho zahrnula všemi detaily, kterými by jejich svatba rozhodně měla oplývat.

***

O pár dní později, když jsem se projedla vánočními svátky k mírné nadváze - protože vždycky vám chutná tak tisíckrát tolik, když vám někdo uvaří a naservíruje vám to pod nos, než když se sami trápíte v kuchyni -, jsem stála na letišti s obří růžovou cedulí, která měla vítat Scottyho. Už mě bolely ruce, protože jeho let z Pittsburghu byl odložen kvůli hustému sněžení, a i když mi volal, že už konečně sedí v letadle, stále na tabuli příletů naskakovalo manko.

Robin s Andreou si sice tak mohli prodloužit romantickou procházku po městě, já si dopřála karamelové macchiatto s letištní přirážkou a trochu vztekle tahala ten kus kartónu, jako by vážil nejmíň tunu.

Vzhledem k tomu, že bylo potřeba, abych tentokrát měla zapnutý telefon, byla jsem nucena se vypořádat s tím, co mě po naběhnutí obrazovky čekalo. Přemýšlela jsem, co by bylo horší - jestli zjistit, že Oakley nenapsal, ani nezavolal (ačkoliv internet použil), nebo čelit tomu, co na mě doopravdy vybaflo. Tolik nepřijatých zpráv, hovorů a vzkazů v hlasové schránce jsem snad neměla za celou dobu, co mobilní přístroj vlastním.

Váhala jsem, jestli mám dost odvahy na to, abych se dozvěděla, co mi chce. A trochu ve mně zahlodal červík pochybností - kdybych mu byla úplně ukradená, snažil by se tolik?

Naštěstí mě zrovna přerušilo téměř nesrozumitelné hlášení, ve kterém jsem chytila slova jako Pittsburgh a přílet, takže jsem mobil narvala do kapsy a utíkala se postavit mezi ostatní čekající a holčičí plakát zvedla nad hlavu.

Široký úsměv plný očekávání mi ale zmrznul na rtech, když se lidé vyřítili z letadla a já uviděla Scottyho. A nejenom jeho.

Měl s sebou obří monstrum.

A jak se prodírali davem ke mně, přitahovali pozornost všech okolo. Měl pravdu, ještěže jsem tam ta světýlka nakonec nedala. To už by bylo vážně příliš.

V krku se mi začala zase tvořit chlupatá koule, co se mě snažila udusit, a v uších mi hučelo, čím víc se blížili.

A potom ho vrazil přede mě a zazubil se. „Překvapení!"

A mně nenapadlo nic lepšího než otevřít pusu. „Ty ses úplně zbláznil," vyrazila jsem ze sebe a upustila tu ceduli.

„Vlastně ne," pokrčil rameny Scotty, „naši ho zapomněli poslat s ostatními dárky na Floridu, takže moje drahá sestřenička je o něj ochuzena. Když se na to přišlo, navrhl jsem, že ho vezmu s sebou a dám ho tobě. Nikdo neprotestoval."

A tak jsem si od něj dojatě vzala toho nejkrásnějšího, největšího plyšovýho medvěda, kterýho jsem kdy viděla, a pak se mu vrhla kolem krku. Bylo fajn ho mít tady u sebe. I když přitáhl tuhle příšeru, co se mi ani nevejde do pokoje.

Po tom, co jsme se nasáčkovali i s tím vycpaným savcem na zadní sedadla tátova auta a Scotty se přivítal s Robbiem a Andreou, moje špatná nálada začínala blednout do světlejších odstínů, a já pevně doufala, že brzy zmizí úplně.

A skoro jo.

Až na jeden malej, nepatrnej detail.

„Cejtíš se na to Chicago?" zeptal se mě ten samý večer, zatímco jsme spolu leželi v posteli - já v tričku s potiskem Íáčka a Scotty měl i přes svou oblibu Batmana supermanovský znak na tom svém -, a povídali si.

Normálně by každej byl odvázanej mít tak pěknýho kluka v peřinách, ale mně po týhle otázce zaskočilo a asi třikrát jsem si srolovala teplou ponožku z kotníku k nártu a zase zpátky. Můj vánoční dárek se mi teď trochu mstil; dávat lístky na hokej býval dobrý nápad. Letos jen nevyšel.

„Vicky?"

„Co?" vypadlo ze mě zmateně.

„Na něco jsem se tě ptal," připomněl mi a plácnul mě přes ruku, když jsem si zase hrála s fuseklí - a ztratila se ve svých myšlenkách.

„Jo, zvládnu to," ujistila jsem ho frajersky. Oči barvy vysokoprocentní čokolády se na mě zkoumavě zadívaly a vyčkávaly. A tak jsem poraženě svěsila ramena. „Hokejista tam nebude, jel za mámou. A stejně fandím Blackhawks, jen aby bylo jasno."

Druhý den, přibližně ve stejnou dobu, jsem se mačkala na jednom z mnoha tisícovek sedadel, schovaná v růžové čepici a obezřetně sledující všechno okolo. Nějak mi začalo docházet, že jsem možná měla svému spolupachateli říct, že to nedám. Určitě by to pochopil.

Ale já byla srab. A tak jsem držela pusu.

Stadion byl narvaný k prasknutí, dokonce musela být i přidána místa nad normální zápasovou kapacitu, ale nikomu to nevadilo, protože všechno tohle bylo pro dobrou věc. Polovina ceny vstupenek šla na charitu, hráči se vzdali svých honorářů a za každý vstřelený gól týmy platily penězi. Nebyl to sice lednový turnaj hvězd, ale něco nového, co dokázalo přitáhnout srovnatelnou pozornost.

Hlasy v hale přidaly na intenzitě, protože na led začala vjíždět obě mužstva. Zabořila jsem nos do šály a rozhodla se celou tu povznášející atmosféru tohohle dobročinného utkání ignorovat. Zadívala jsem se na zmrzlou plochu a málem mě šlehlo…

Sedmnáctka.

Sedmnáctka na modrém dresu newyorských Rangers.

Chytla jsem Scotta za paži a zaryla mu do ní nehty. „Oakley," zachrčela jsem a s rukou mu zatřásla tak, že mu málem upadla. „On je tady! Co tu sakra dělá?! Měl bejt v Anglii!"

Můj nejlepší přítel se zamračil. „Asi si to rozmyslel. Chceš jít pryč?" nabídl mi mile.

„Ne," zalhala jsem, protože tohle byl náš společný vánoční dárek a Scotty miloval hokej jako já, takže jsem mu nechtěla kazit radost. Prostě to překousnu. Určitě bude blonďák hrát jak ponocnej. A navíc je mi absolutně volnej.

Nebudu si ho vůbec všímat.

Což se lehce řeklo, ale hůř udělalo.

Jako na potvoru byl totiž dneska hned v první pětce. A jako útočníkovi mu patřilo zahajovací buly. Uvolněně, jako kdyby si šel do sámošky pro toustovej chleba, vjel na svoje místo ve středovém kruhu a položil čepel hokejky dolů.

Zatajil se mi dech, když hlavní rozhodčí vhodil puk mezi něj… a někoho, kdo stál proti němu, protože ať jsem si ho nechtěla všímat sebevíc, najednou byl vším, co jsem vnímala. Neustále jsem ho vyhledávala očima, a když dal před koncem první třetiny branku, měla jsem co dělat, abych nejásala s ostatními.

Hryzla jsem se do rtu.

Scott se ke mně o první pauze naklonil a podal mi pití. „Je v tom něco tvrdšího?" zajímala jsem se. „To totiž zrovna potřebuju."

„Bohužel, vodou se asi neopiješ. Pokud ji teda nezměníš na víno," ušklíbl se. „Jsi v pohodě, Vic?"

Nejdřív jsem se napila, opřela se o chatrné sedátko a odfoukla si. „Já nevím… ani ne. Hrozně ho nechci vidět, ale pořád na něj koukám."

„Víš, že můžeme odejít, že jo?" podporoval mě a tvářil se, jako kdyby mu to vůbec nevadilo, že vyhodíme tolik peněz a tak bezva hokej, kde už dohromady za prvních dvacet minut padlo sedm gólů.

„Robbie s Andreou ještě nejsou ani po večeři, nebudeme jim kazit rande," zamumlala jsem. „A něco vydržím."

Teda možná.

O druhé pauze už jsem si nebyla tak jistá.

Oakley si připsal hattrick, všichni jásali a já se snažila propadnout se do země nebo vysublimovat do nebe, ale ani jedno mi nebylo dopřáno, tak jsem rudá až na zadku zhluboka dýchala, abych se uklidnila. Ty dva zatraceně protichůdný pocity - chtít ho a zároveň ho zabít - nebyly moc bezva. Už jsem neměla ani sílu přemlouvat Scottyho, abychom vypadli, ačkoliv bychom už mohli. Prostě jsem se rozhodla, že si tím očistcem projdu až do konce.

Jenže i to jsem si v zápětí rozmyslela, protože když se měla začít hrát poslední část (Rangers díky Shrekovi vedli deset ku osmi) a bylo jasné, že i tentokrát se brankáři nepřetrhnou, aby management klubu musel cálovat, místo vhození puku na led se blonďák rozjel k chlápkovi, co hlásil trestné minuty a něco tam do něj pár vteřin hučel.

A potom se to stalo.

„Zdravím Chicago, dneska je báječný večer, souhlasíte?" promluvil do mikrofonu a celá hala mu odpověděla neskutečným řevem. Začalo mě píchat na hrudi, určitě se o mě pokoušel infarkt. Slyšet ho… vidět ho na tý zatracený velký obrazovce nad ledovou plochou… Musím na vzduch. Okamžitě ven.

Zatahala jsem Scottyho za rukáv. „Musím jít," zaskuhrala jsem.

Vůbec mě neposlouchal. Oakley si mezitím sundal helmu a otřel si rukavicí orosené čelo. „Ale je tu něco, co mám na srdci. Mezi vámi totiž sedí jedna úžasná osoba, které jsem ublížil." Jsem mrtvá. Tutově. Lidi kolem překvapeně ztichli, takže jsem měla pocit, že bušení toho orgánu, co do mě má pumpovat krev, bylo slyšet až tam dolů, kde mluvil Ryan.

Odrazil se od mantinelu, aby obkroužil celou plochu. „Vicky, vím, že tu jsi. A chci ti říct, že jsem toho strašlivě nakecal, protože jsem nechtěl, aby nám do toho kdokoliv mluvil."

Pane… Bože…

„Jsem do tebe blázen."

Okolo mě vybuchl jásot, jako kdyby jim právě oznamoval, že vyhrál předčasně Stanley Cup. A já cítila, jak se mi po tvářích začínají kutálet slzy. Do hajzlu, fakt musím na vzduch.

„A když mi dáš ještě jednu šanci, abych ti všechno vysvětlil a vynahradil ti, že jsem se choval jako neomalenej a nevychovanej zlobr, budu tě o svý pravdě přesvědčovat, jak dlouho to budeš potřebovat."

Před obličejem se mi objevil velký látkový kapesník a Scotty si mě k sobě přivinul. Naštěstí si nás nikdo nevšímal, všichni zírali na hokejistu, co se přiznával před dvaceti tisíci lidmi, kteří dneska přišli. A před dalšími, kdo seděli doma a dívali se na televizi… jako před našima? Ježiši…

„Díky, přátelé, že jste si mě vyslechli," děkoval publiku, které mu odpovídalo potleskem, když jel vrátit tu hlas-zvětšující techniku a zajížděl zpátky na střídačku, kde ho spoluhráči poplácávali po zádech.

A potom začala třetí třetina, jako kdyby se nic z toho nestalo.

Nemohla jsem se pořádně nadechnout, lapala jsem po kyslíku a dělalo se mi špatně. Ale na druhou stranu se mi jeho slova stále ozývala v mysli, hladila mě, konejšila a říkala mi, že mě můj šestý smysl nezklamal… že cítí to, co já. Že jsem si nic z toho nevymyslela.

A připomnělo mi to, jak neskutečně pitomá jsem.

Dalších dvacet minut jsem strávila jak v mdlobách, nedokázala jsem se ani radovat, že Blackhawks vyhráli nakonec o jeden jediný gól, protože jsem přemýšlela, jak mu říct, že jestli tuhle hysterku ještě někdy pozve na rande, ona půjde ráda.

„Měla bych mu říct, že jsem blbá," sdělovala jsem Scottymu, když se návštěvníci začali trousit domů a víc než zápas spíš probírali Shrekův výstup.

„To bys měla," souhlasil se mnou a zakřenil se na mě. Hned nato mě popadl za ruku a táhnul úplně špatným směrem. K mému velkému překvapení dole vytáhl jakousi kartičku, co mu umožnila vstup přes pořadatele, a pak se se mnou rozeběhl chodbou do útrob stadionu.

Tu zahnul vpravo, tu vlevo, až jsme nakonec skončili před halou ze strany, kde nebyla živá duše.

Tedy skoro.

Na nos mi dopadla vločka v ten moment, co jsem ho uviděla.

Stál někde napůl cesty mezi autobusem, co měl newyorské hokejisty dovézt zpátky na letiště, a vchodem, kterým jsme přišli. Neměl ani dopnutou bundu, z jeho tašky čouhaly věci, co tam překotně naházel, a od úst se mu vznášely obláčky páry. Musel vyběhnout ze sprchy skoro okamžitě.

Scotty do mě trochu strčil a pak za ním klaply dveře. Smetla jsem si ten sníh z obličeje a hodně pomalu ukrajovala z té vzdálenosti, která byla mezi námi. Když byl dostatečně blízko, aby se mi z něj podlomila kolena, najednou jsem nevěděla, co mám říct.

A tak jsem vytáhla svoji čepici a stoupla si na špičky, abych mu ji narazila na mokrou hlavu. „Budeš nemocnej, Shreku, nemůžeš tu takhle chodit," vyčetla jsem mu a veškerá odvaha mě dávno opustila. „Jsi cvok."

Poslušně si ode mě nechal zapnout bundu až ke krku a upravil si bambuli, aby správně trčela. „Vicky, já-" začal.

Zakroutila jsem hlavou. „Nic neříkej," požádala jsem ho tiše. „Chovala jsem se… hrozně." To bylo dost slabé slovo. „Ale když…" Ale když tě miluju, odpustíš mi to? Jo, tohle bych mu asi měla povědět.

„Víš co?" přerušil mě a jeho hlas byl jako balzám na duši. „Nebudeme říkat nic oba, co ty na to? Začneme znovu." Natáhl ke mně ruku. „Jsem Shrek, pitomej zlobr, co nemůže přestat myslet na jednu děsně chytrou a krásnou ženskou a neumí si přiznat, co vlastně chce."

Vložila jsem dlaň do té jeho a oba jsme se na sebe bezděčně usmáli. „Jsem ta děsně chytrá a krásná ženská, co na ni nemůžeš přestat myslet. A ta by ti chtěla říct, že nevidět tě a myslet si, že to všechno byl podvod, bylo to nejhorší, co ji mohlo potkat."

Stáhl si mě k sobě a opřel si čelo o to moje. „Těší mě," zašeptal měkce.

„Ještě jedna otázka…" nutně potřebuju kyslíkovou masku, už zase nemůžu dejchat, „co to máš s nosem, blonďáku?"

Tiše se rozesmál. „Jen jsem narazil na Ramba, to se stává. Ještě se to hojí, ale kost už srůstá ve správným směru. Necvrnkneš mě do něj, když tě teď políbím?"

Schválně jsem koutky úst otočila směrem dolů. „To jsem přesně chtěla udělat," svěřila jsem se mu škodolibě a znovu se trochu vyhoupla na špičky. „A co bude s tou pusou? Nebo jen planě vyhrožuješ?"

A nevyhrožoval…

Rozhodně nevyhrožoval.

Skoro jako kdyby mě chtěl donutit zůstat v jeho náruči už navždycky, bohužel čas jsme zastavit neuměli.

Jeho nalepený obličej na skle autobusu, v růžové čepici, kterou si nechal, jsem viděla, i když už dávno byli z parkoviště pryč. Scotty mě zase držel kolem ramen a usmíval se. Otočila jsem se a píchla mu prstem do hrudi. „Nemysli si, že nevím, že v tom hraješ jednu z hlavních rolí," osopila jsem se na něj, ale vůbec to neznělo rozzlobeně. Proč by taky mělo? „Ale odpouštím ti," zazubila jsem se.

Přimáčkl mě ještě blíž k sobě. „Ty jsi tak neuvěřitelně velkorysá, kotě."

Chvíli jsme mlčeli, sněžilo na nás, a když jsme z dálky připomínali sněhuláky, nedalo mi to a musela jsem se zeptat: „Řekni mi… když jsi ho praštil, hrála u toho ta hudba, jako když se v Bridget Jonesový pral Collin Firth s Hughem Grantem?"

Můj nejlepší přítel se na mě zašklebil. „To si piš."

A poslední díl skládačky zapadl na svoje místo.


 

Děkuju Vám všem za trpělivost, ale zkouškové bylo náročné (ale úspěšné =)) a musela jsem dát přednost učivu a pak psaní bakalářské práce, takže na Icebergs došlo až úplně naposledy. Navíc jsem tuhle kapitolu nechtěla uspěchat - a taky proto je tak hrozně dlouhá, protože mi přišlo důležité úplně všechno. =D Tak pevně doufám, že jste neumřeli nudou někdě v polovině a že jste se pobavili. ;-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 24:

12. JanieHutcherson přispěvatel
27.04.2015 [20:41]

JanieHutchersonOoooooooooooooooooooooh...umiram! Prave jsem zcela roztala! Emoticon Emoticon Emoticon

11. lu
26.04.2015 [16:48]

To je lepší než cukrová vata! Emoticon

10. FantasyNikol přispěvatel
10.02.2015 [17:37]

FantasyNikolÚžasná kapitola, Fluff. Emoticon Dneska napíšu jen krátké shrnutí, protože ještě musím dopsat další kapitolu Map - snad to dokončím ještě dnes - a pak "hurá" úkoly. Emoticon

Scotty byl jako vždy ten nejúžasnější klučina pod sluncem, ale malinko mu zašlapal na paty pan Shrek. Ta scénka byla krásně romantická a být Vicky bych se mu do náručí vrhla hned, jak skončil. Asi by mě za to fanoušci hokeje zabili, ale já bych si nemohla pomoct. Emoticon A to jejich usmíření bylo to nejkouzelnější, co jsem za poslední dobu četla.

Moc se ti to povedlo a já vím, že se k tvému dílu vyjadřuji strašně pozdě, a že bys mě za to měla zabít. Takže se za svou pozdní reakci omlouvám. Emoticon Jak koukám na tvé shrnutí, další kapitoly se dočkám nejspíš brzo. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Spyro přispěvatel
07.02.2015 [0:53]

SpyroFajn, konečně jsem se rozhoupala přidat komentář... Emoticon
Přiznávám se, že jelikož neholduju povídkám s anglickým názvem (ano, proto mám sama hned několik povídek s anglickým názvem Emoticon), tak jsem Icebergs poměrně dlouho odkládala a to i (možná právě proto) přesto, že opakovaně vyhrávala první místa v povídce měsíce.
když ale vyhrála povídku roku, neodolala jsem a řekla si, že si prostě musím přečíst něco, co má takový úspěch.
No...
Už to čtu po třetí a pořád mě to baví. Emoticon Parádní počtení, můj nejlepší kamarád (čirou náhodou gay se shlédnul ve Scottym a tak můžeme slintat nad povídkou společně. Emoticon
Takže jsem vlastně jen chtěla říct, že moc děkuju, že gratuluju ke zkouškám a že jsem zvědavá, jak to bude pokračovat, protože tohle vypadá na happy end a i když mám happy endy ráda, tohle je prostě moc brzo na to, aby to skončilo! Emoticon Emoticon Emoticon
PS: Děkuju za ukázání krásy sklatby "Cant help falling in love", znám ji už dlouho, ale v podkresu tvojí povídky nabrala nový rozměr a teď ji nemůžu přestat poslouchat! Emoticon

8. Blacky
01.02.2015 [22:00]

Toto bolo tak sladučké. Ach, milujem romantické gestá.
A Skutočne sa nemusíš obávať. Mne osobne by nevadilo, ak by si takto dlhú mala každú jednu kapitolu. Máš tak úsmevné a príjemné kapitoly, že sú ako stvorené na dobrú noc so zárukou pokojných snov.

Milujem Shreka aj jeho Fionku a najviac môjho Batmana. :*
Je najlepší.

Neviem či stihnem ďalšiu, nakoľko sa v piatok sŤahujeme do nového. TAkže istý čas budú moje nezmyselné komentáre chýbať, ale dobehnem. Nebudem mať istý čas internetové pripojenie, ale ako náhle bude, ihneď sa pustím do zameškaného. Takže som Ťa neprestala čítať, len nemám o sebe ako dať vedieť.

Ahoj zatiaľ a nech sa Ťa múza drží. :)


7. Fluffy admin
30.01.2015 [14:45]

Fluffyandromeda: Musím se ohradit - Vicky adoptovaná není. Jen je o hodně mladší než její starší bratr, což je ale naprosto normální. To jsi to špatně pochopila, stačí číst pečlivěji.

A všem ostatním hrozně děkuju za reakce, mám z nich obrovskou radost! Emoticon

6. andromeda
30.01.2015 [14:42]

Haha, docela mě baví, jak se zapomělo na to, že je Viky ADOPTOVANÁ Emoticon přečtěte si první díl... Emoticon

5. PrincessCaroline přispěvatel
29.01.2015 [23:58]

PrincessCarolineUnudiť? S čím? S tou fantastickou tvorbou, ktorú produkuješ? Emoticon

Teraz sa cítim, ako malá pubertiačka, ktorá jačí na všetky strany a nevie vlastne, čo sa deje Emoticon

Na jedničku Fluffy, na jedničku Emoticon

4. Tethys přispěvatel
29.01.2015 [22:42]

TethysASDDKGJIGAFCKLMPARIFDJNC!
Jop, přesně nějak takhle jsem si po skončení kapitoly připadala. Emoticon
Začnu od začátku - kávovar. Už v tý kapitole, kdo ho Vicky dostala od Robbieho, jsem ti říkala, jak děsně miluju ty tvoje detaily. Jak jen dokážeš tak bravurně přejít z obyčejného detailu do krásného a plynulého začátku kapitoly? Nicméně Vicky fakticky závidím (ten kávovar, ne situaci, ve který se nacházela Emoticon ), protože my, co kávovar nemáme, si musíme vystačit s obyčejnou horkou vodou. Emoticon Emoticon Ale to jsem odbočila, vážně se mi moc líbilo, jak jsi nezačala něčím jako "umírám, miluju Ryana!"... Emoticon
Rodina Vicky je skvělá. Její maminka je teda poklad, a úplně mě pobavilo to Vickino předpovídání toho, jak se Robbie bude chovat. Emoticon A vím, že se to v tý chvíli moc nehodilo, ale fakt jsem se musela děsně culit, protože takovýhle sourozenecký vztah je úžasný. Pak když se Vicky konečně dobelhala dolů a její táta sledoval NHL... no jo, to jsou ty problémy, když se zamilujete do národní hokejové hvězdy... Emoticon Emoticon
A jídlem, obzvlášť tím jablečným koláčem (kterej zbožňuju) jsi mi udělala hrozný chutě, takže díky. Emoticon Emoticon
Příchod mého nejoblíbenějšího Oslíka... ááách. Emoticon Já prostě miluju Scottyho a vím, že tohle je povídka hlavně o Ryanovi, ale já nemůžu. On je zlatej. U jejich chatu jsem se smála jako Oslík ( Emoticon), protože na Mr. Yodu a jeho skvělej slovosled znám spoustu vtipů, ale tímhle jsi mě dostala.
Vím, že to měl být záměr - že si my, nebozí čtenáři, budeme myslet, že Ryan přijel se Scottym, ale víš co? Já bych toho medvěda klidně brala. A ještě k tomu se Scottym v Supermanovským pyžamu? Klidně dvakrát, prosím. Emoticon Emoticon
A hokej - zase vyzdvihnu ten detail, že to je charitativní akce. Mě fakt hrozně baví sledovat tu práci, kterou si s každou kapitolou dáváš. Emoticon
Tušila jsem, že se něco stane, ale jakmile Ryan začal mluvit, neudržela jsem se a jeho poslední slova jsem projančila. TO BYLO PROSTĚ TAK ROZTOMILÝ! Vážně, vážně, vážně. A ještě jsi to doplnila mým milovaným Edem... Dneska jsem měla náladu na něco sladkého a tys mi to splnila do všech puntíků.
Konec samozřejmě... Shrekova čepička s bambulí, zlomenej nos a do toho všeho Scotty jako nejmilejší (a rozhodně můj neoblíbenější) dohazovač všech dob... po Barneym Stinsonovi. Emoticon A ta věta s Bridget Jonesovou neměla chybu. Dokonale jsem si představila tu scénu, kdy se tam Hugh a Colin mlátí a nemohla jsem. Emoticon
Bylo to skvělé, úžasné, dokonalé, roztomilé, vtipné a tak krásně klišodině originální. Děkuju, moc se těším na další!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Hanka
29.01.2015 [19:16]

Ááá, to je tááák sladkýýýýýý. :oD (Už se mi k sobě lepí zuby...)

Fluffy, udělala jsi moc dobře, že jsi kapitolu nechala pohromadě, určitě je to takhle lepší, než kdyby byla na dvě půlky. A to nejen délkou, ale i obsahově. :o) Když už mluvím o obsahu - naprostá bomba. Tolik skvělých detailů, které musím zmínit. Víš, jak jsi psala, že Scotty veze překvapení a ona na letišti uviděla příšeru - já myslela, že přivezl s sebou i Shreka. A trvalo mi několik odstavců, než mi došlo, že to tak opravdu není - jsi skvělá spisovatelka, takhle čtenáře napálit (protože tohle jsi musela mít v úmyslu, ne že ne). :oD A pak přišlo hokejové utkání a scéna, která příjezd plyšáka dokonale zastínila. Prostě jsi mistr spisovatelská! :o)

A Oakley. Oakley v růžové čepici s bambulkou!!! Emoticon Já už nemám slov. Budu se opakovat zas a znova, protože už opakuju i to, že se budu opakovat. :oD :oD Jsi jednička, Fluffy, a už se těším, až se zase domluvíme na nějakém osobním setkání, abychom celé Icebergs mohly probrat nad hrnkem kávy. :o)

Prostě je to BOMBA!!!! (Tím chci takhle písemně ukázat, jak jsem nadšená, a doufám, že je to z toho cítit.) Věř, že budu netrpělivě očekávat další kapitolu a geniálního Scottyho, protože kdyby jeho nebylo, tak Vicky už asi dávno opravdu vysublimovala. :o)

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!