OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 9

24.05.2014 (21:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1846×

9.

Vicky

„Co mám teď, sakra, dělat?!"

Dobře, můj hlas zněl asi o oktávu výš než obvykle, byl prosycený panikou a můj výraz v obličeji by se určitě dal přirovnat jedině ke slovu nevěřícný. Někde uvnitř jsem nedokázala za boha pochopit, proč jsem na Oakleyho nabídku kývla. Jistě, šlo o kouzlo okamžiku, možná mě ve skrytu duše potěšila jeho omluva a krásná orchidej, ale už z principu jsem měla říct, ať si trhne nohou a dá si odchod.

Rozhodně jsem s ním nechtěla mít nic společného. Dostala jsem, co jsem celou dobu chtěla. Tak proč jsem ho neposlala do háje? Zřejmě proto, že jsem tušila, že upřímnost rozhodně není jeho silná stránka. A tohle vystoupení v sobě nemělo upřímné lítosti, ani co by se za nehet vešlo. Možná jsem prostě chtěla mít poslední slovo.

To mě jednou zabije.

Scotty, kterého jsem si zavolala na pomoc společně s Tanyou, jen pokrčil rameny a pak protočil oči v sloup. „Nechápu, proč tak vyvádíš. Prostě půjdeš. Konec diskuze. Ono ti to jen prospěje."

Tatyana se na mě podívala přes okraj nového vydání Cosmopolitanu. „Přestaň vyvádět, da? Jestli je to imbecil, použij to proti němu."

„Jak to myslíš?" zamračila jsem se, ale tváře mi stejně hořet nepřestaly. Vzteky. Jenže jsem byla naštvaná sama na sebe. Dopálil mě můj vlastní souhlas. A možná taky trochu to, jak oba moji nejlepší přátelé byli nad věcí. „A vůbec, kde se ten pitomec dozvěděl, kde bydlím?"

Časopis se opět pohnul. „Za prvé, řekla jsem mu to já. Nemáš zač. Patrick přišel s tím, že se ti Ryan chce omluvit. Považovala jsem to za svoji povinnost, omluvu sis zaslouži-"

„Ale on ji nemyslel vážně!" skočila jsem jí do řeči. Hned mě napadlo, že se chovám jako malé, rozjívené dítě. Už zase. Bohužel jsem měla pocit, že na tom budu muset ještě hodně zapracovat. Když mě něco rozčílí nebo rozhodí, jsem jak tikající bomba.

„To je jedno. Udělal to, měla bys být spokojená," mávla na mě časopisem, aby mě umlčela, „a koneckonců všechno můžeš využít ve svůj prospěch. Chceš mu dát za vyučenou? Tak tam běž a dej mu co proto."

„Anebo…" vložil se do naší diskuze Scott, „se pokusíš nenápadně zjistit, co má za lubem, a potom to fakt použiješ proti němu." Věnoval mi zářivý úsměv. „Připadám si, jako kdyby mi zase bylo dvanáct a plánoval jsem tu nejlepší strategii na hru na schovávanou u nás v parku za domem."

„To by šlo," prohlásila jsem po chvilce a pořád si ty jejich plány ohledně infiltrování se do Oakleyho blízkosti přehrávala v hlavě. „Tak domluveno. Nevzdám se bez boje."

Všichni tři jsme si plácli.

A teď už zbývala jen ta těžší část. Vyhrát.

***

V sobotu odpoledne mi přišlo, že jsem se dokonce unáhlila i s tím rozlousknout, o co Oakleymu jde. Stála jsem frustrovaně jen ve spodním prádle před skříní a zjišťovala, že nemám absolutně co na sebe. A ačkoliv se jednalo o falešné rande, chtěla jsem se na něj doopravdy vyfiknout, abych měla navrch. Trocha sebevědomí navíc nikdy neškodí. Bohužel, jak jsem zjistila, nic, co mám, se zrovna teď nehodí. Valila se na mě další vlna paniky, bohužel tentokrát taková ta pravá, nefalšovaná z prvního rande.

A i když jsem si opakovala, že vlastně o nic nejde, bylo mi zatraceně úzko.

Nakonec jsem pár věcí stáhla z ramínka a pár vytáhla z úhledně narovnaných komínků, abych se mohla obléct. Rozvážně jsem se posadila k bratrovi na pohovku a nechala si pro sebe svůj hysterický výstup, že odmítám kamkoliv jít. Moje předsevzetí, že se budu chovat dospěle, málem vzalo za své, když naši tichou domácnost přerušil zvonek.

Proklínala jsem ten den, kdy nám ho nainstalovali. Teď se sem Oakley vecpe, kdykoliv bude chtít. Tak, jde se na to. Nádech, výdech. Jeden večer s tím Shrekem přežiju.

Otevřela jsem dveře. To, že jsem za nimi našla hokejistu, přestávalo být pomalu překvapení. To, že se na mě vážně mile usmál, byla věc druhá. „Ahoj, Vic," mrkl na mě. A pak se přede mnou objevil kelímek ze Starbucks. „Zvu tě na kafe, dáš si?"

„Páni, děkuju," pousmála jsem se a jeho dárek přijala. Rozhodně originálnější, než kdyby mi donesl růži. Odklopila jsem si víčko a krásná pěna karamelového macchiata mě radostně pozdravila. „Jak jsi věděl, co mám ráda?" vyhrkla jsem a měla co dělat, aby se ten obviňující tón neprodral na povrch.

„Jsem jen dobrý pozorovatel," ujistil mě přívětivě a pak lehounce o můj kelímek ťuknul tím svým. „Půjdeme?"

Víčko jsem přiklopila zase zpátky, vzala z věšáku bundu a z botníku klíče. Když jsem zavírala dveře, věnovala jsem mu trochu skeptický pohled. „Půjdeme, ale až mi řekneš, jaké kafe máš rád ty."

Světlé obočí se trochu pobaveně nadzvedlo. „Černý, dva cukry," odpověděl, „když každé ráno vstáváš ve čtyři, abys mohla být v pět na ledě, potřebuješ pořádnou dávku kofeinu."

„Proboha, to vstáváš takhle brzy?" vyděsila jsem se upřímně. Já mám ve čtyři ještě půlnoc. A to doslova. V životě by mě nikdo z postele takhle brzy nedostal.

Přikývl. „Časem si na to zvykneš. A nemáme to tak v jednom kuse. Nejsem zrovna ranní ptáče, i když jsem tak byl vychovanej." Koutky úst mu cukly a napil se svojí kávy.

Napodobila jsem ho, protože jsem netušila, jak na to odpovědět. Hned po tom nastala totiž taková ta trapná chvíle ticha. Trochu rozpačitě jsme se po sobě podívali. První slovo, které padlo, bylo tiché díky, když mi podržel dveře na ulici.

„Tak…" odfoukla jsem si. „Co studuješ?"

Byla to pitomá otázka, ale nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo. A jít vedle něj bůhvíkam v tichu taky nevypovídá o tom, že by tohle falešné rande byl dobrý nápad. Kromě toho jsem tu od toho, abych se o něm něco dozvěděla. A pak to využila.

„Předevčírem jsem dostudoval," opravil mě přátelsky, „už mě nebudeš vídat na chodbách. A už do tebe nebude mít kdo vrážet."

Ušklíbla jsem se. „To bude rozhodně změna k lepšímu."

„A odpověď na tvou otázku… studoval jsem fyzioterapii. Nebudu se hokejem živit věčně."

To mě překvapilo. Z části proto, že to znělo fakt dost rozumně, a z části proto, že jsem ho tipovala na tělovýchovu, kde může předvádět, jak talentovaným sportovcem se narodil. „Fyzioterapii? Páni, to je…"

„Šokující?" dopověděl za mě se smíchem. „Jo, pár lidí už jsem na to dostal. A co ty?"

„Architektura," zamumlala jsem, „a nechtěj, abych o tom mluvila. Potom nejsem k zastavení."

„Vážně?" podivil se. „Takže, hádám, budeš asi umět dost dobře malovat, co? To jsem si vždycky přál. Ale většina lidí po mně ani nepřečte můj podpis."

„Což je blbý, když jsi hvězda NHL," uchechtla jsem se. „Kam vůbec jdeme?"

„Máš ráda pizzu?" odpověděl mi otázkou. „Co se ptám, jasně, že máš. Všichni mají rádi pizzu."

***

Malá pizzerie nedaleko, schovaná v jedné z vedlejších ulic mezi vchody do bytových domů, byla příjemným překvapením. Oakley se mi po cestě svěřil, že ji vlastní otec jeho kamaráda ze střední školy, a proto je tam vždycky vítán a zůstává neviděn. Kousavou poznámku, kolik slečen už tam vzal, jsem si nechala pro sebe, protože mi zrovna pomáhal z bundy, a já se přistihla, že si uvědomuju, jak pěkně voní, když je tak blízko. Vůně pánského šampónu, toho krásně mýdlového, se kolem mě rozprostřela jako snový opar.

Cítila jsem lehkou červeň, která se mi vlila do tváří, a proto jsem se urychleně radši posadila. Když nám přinesli pití, rozhodla jsem se, že to dnes bude on, kdo bude mluvit. To, že se omluvil z vlastní vůle, jsem mu stále nevěřila. „Kdy jsi vlastně začal s hokejem?" vybídla jsem ho.

„Byly mi čtyři, když mě táta poprvé postavil na brusle. Svoje začátky si vůbec nepamatuju, roky potom jsem prostě každé odpoledne jezdil po škole na tréninky, pak se na střední přidaly i ty ranní a nakonec mě oslovil manažer Rangers. To mi bylo sedmnáct, když mě viděl na dorosteneckém zápase," shrnul svoji sportovní kariéru skoro do jedné věty. „Vydupal jsem si jen hostování, abych mohl studovat. Pamatuju si, jak táta tenkrát řádil," odfrkl si.

„A proč? To neměl radost, že víš, co chceš v životě dělat?" reagovala jsem zamyšleně.

„Bál se, aby to neovlivnilo moji kariéru. Chtěl ze mě mít hokejistu první třídy. A to nejde, pokud se tomu nevěnuješ čtyřiadvacet hodin denně," lehce pokrčil rameny, „ale už se dočká. Jen co budu vědět, kam se vrtnout."

Měla jsem pocit, že se v modrých očích mihlo něco, co jsem asi já neměla nikdy spatřit. A přistihla jsem se, že je mi ho líto. To, co říkal - a hlavně, jak o tom mluvil. To nebylo nic falešného. Tohle byl hmatatelný problém a ne dětské soupeření o to, kdo z nás dvou má pravdu. „Chceš si o tom promluvit?" zeptala jsem se ho.

Skoro nepřítomně kývnul. „Dostal jsem spoustu nabídek. Problém je v tom, že chci zůstat tady, jenže… když odjedu, můj otec za mě přestane rozhodovat a plánovat mi moji kariéru. Navíc kdybych mu řekl, že se mi ozvali z repre, tak-"

„Ty budeš reprezentovat?" vpadla jsem mu do toho trochu nevychovaně.

Vypadalo to, že ho moje spontánní reakce potěšila. „Jo, trenér říkal, že mě potřebuje na křídlo," pousmál se, „což není sice moje obvyklá pozice, ale… prej bych s Johnsonem mohl bejt dobrá dvojka."

„S Patrickem?" ujišťovala jsem se, že myslí hokejistu, co momentálně randí s Tatyanou. „Já myslela, že je obránce."

„Patrick? Jo, to je bek, ale já mluvil o jeho mladším bráchovi. Tyler Johnson? Říká ti to něco? Hraje centra v nároďáku už od loňska," ozřejmil mi fakt, který mi celou dobu unikal.

„Páni, to je skvělý, Ryane," vypadlo ze mě upřímně. A já si uvědomila, že je to snad poprvé, co jsem ho oslovila jménem.

„Díky, Vic," usmál se na mě. „Jen tak mě napadá, nechceš přijít zítra na zápas? Hrajeme od osmi proti Hurricanes."

„Ne, to je dobrý," mávla jsem nad tím rukou. „Já hokej sleduju stejně spíš kvůli bráchovi." Tohle byla trochu lež, ale… i tak. Nehodlám tu překračovat žádné hranice. A mám obavu, že by se to dalo považovat jako invaze na cizí území.

„Bylo by fajn, kdybys přišla. Budu hrát ve čtvrtý lajně jako tajná zbraň," zazubil se. „Vážně bys to měla vidět."

„Děkuju, ale doopravdy, nemusíš se obtěžovat." Trochu nervózně jsem si odkašlala.

„Kdyby sis to rozmyslela, nechám ti na pokladně lístky, vezmi někoho s sebou," nabízel mi, ale naštěstí nám přinesli jídlo a já se tak vyhnula odpovědi.

Když jsem se po tom falešném rande vrátila domů, měla jsem z celého večera podivně rozporuplný pocit. Nevěřila jsem Ryanovi nos mezi očima, ale musela jsem mu přiznat jednu věc. Že i tak to byla vážně povedená schůzka. Na malou chvíli jsem dokonce zalitovala, že nebyla opravdová, ale pak jsem se naštěstí uvědomila, že hrajeme jen nebezpečně vyhlížející hru.

Hru, kterou se tenhle hrom do police snažil dotáhnout do vítězného konce, protože mi na počítači, hned po příchodu domů, blikala zpráva.

Oakley17: Prostě musíš přijít, Vic.

Všem vám děkuju za komentáře, vždycky mě ohromně potěší, když si přečtu vaše reakce a názory, neuvěřitelně to ve psaní pomáhá! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 9: