OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » In the rain (2. kapitola)

28.08.2013 (16:00) • Ryuu • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1288×

S trhnutím se probudil. Sledoval obrys jeho vlastní ruky natahující se do vzduchu. Ten samý sen, přesto se dnes něčím lišil. Spustil ruku a pevně zavřel oči. Co se změnilo? Vzpomínka na sen mu vytrvale utíkala. Sám sobě se tiše zasmál. Až příliš četl fantasy knihy a mangu… Přetočil se na bok a znovu zavřel oči. Snažil se usnout. Bez úspěchu se v posteli převaloval ze strany na stranu. Hlavou mu létala jedna myšlenka za druhou. Vždy jen probleskla, a aniž by byla rozvinuta nebo jen pochopena, zmizela a byla nahrazena jinou. Znechuceně se podíval na svítící budík na nočním stolku. Ukazoval dvě minuty po třetí hodině ranní. Zamračil se na displej a vyhrabal se z postele. Ze stolu popadl tmavě modrou krabičku s nápiskem Viceroy a pootevřenými dveřmi vyšel na balkon. Z malého stolku sebral zapalovač a přešel až k zábradlí. Nebe bylo zatažené těžkými mraky, ze kterých padaly drobné kapky vody. Od pouličních světel Tokia mělo nebe trochu nezdravě oranžový nádech. Vyklepal cigaretu a krabičku schoval do kapsy tepláků, ve kterých spal. Vložil ji mezi rty a cvakl zapalovačem. Jednou, po druhé, po třetí. Plamínek se stále neobjevoval.

„Sakra.“ Akio naštvaně kopl do kovového zábradlí a protřepal tekutý plyn v zapalovači. Snažil se ho aspoň trochu zahřát, než cvakl. Konečně se objevilo mihotavé světlo. Potáhl s cigarety a zapalovač znovu odložil na stolek. Na balkónu bylo chladno, ale jemu to nevadilo. Pomalu vydechoval horký kouř z plic a sledoval, jak se ztrácí mezi kapkami deště. Usmál se a znovu přiložil kuřivo ke rtům. Nepřítomně pozoroval světla sídliště pod sebou. Ze sedmého patra už byl vcelku výhled. Jeho byt byl spíše v klidnější části města. O kousek dál byly postavené nové rodinné domky. Několik parků. Dvacet minut pěšky od vysoké školy, na kterou chodil. Bydlel sám v prostorném bytě 4+1. jeho bohatý otec zaplatil veškeré nájemné i školné. Ani na brigádu by nemusel chodit. Znovu potáhl a zamračil se. Jeho úkolem bylo být hodným synem, když ho nechali jít na uměleckou školu. Znovu potáhl z cigarety. Zakuckal se tou divnou chutí a s tichou nadávkou hodil teď už jen kouřící filtr do popelníku. Ani si nevšiml, že tabák už dokouřil. Pořád cítil tu hnusnou pachuť spáleného filtru na jazyku. Ještě chvíli stál a díval se do tmy, než ho opravdu zima od studených dlaždic zahnala zpět do bytu. Z kuchyně si přinesl sklenici vody a posadil se na postel.

~Sekai de ichi-ban ohime-sama
Sou-iu atsukai kokoro-ete yo ne~

Trhl sebou při začátku té písničky a popadl mobil. Rychle odblokoval telefon a zvednul hovor, jen aby utnul pisklavý hlas Hatsune Miku.

„Není ti blbý tahat lidi z postele?“ vyjel místo pozdravu na volajícího.

„Yo. Aki-chan. Ani ne, stejnak si nespal.“ Hlas v telefonu zněl vesele a spokojeně.

„Neříkej mi Aki-chan, Hiroto,“ zavrčel nad tím oslovením. „Cos mi vlastně chtěl?“

„Potřebuju si s tebou prohodit směnu na brigádě… Něco na odpoledne mám a šéfovi jsem se nedovolal.“ Chlapec na druhé straně zněl vesele. Jako by nevolal ve čtvrt na čtyři ráno, kdy normální lidé spí. Akio zívl.

„Jasně, jasně… Ale mám to u tebe.“ Pozoroval temný strop nad sebou a snažil se nezavírat oči.

„Arigato, Aki-chan,“ Hiroto do telefonu zavýskl.

„Neříkej mi…“ Telefon byl hluchý. S povzdechem ho odložil na noční stolek spolu s papírovou krabičkou a znovu se zavrtal do postele. Během chvíle se ponořil do příjemné temnoty spánku.

„Píp, píp, pí…“ Akio stáhl ruku z budíku a protestně zaskučel do prázdného bytu. Nadával snu, který ho nenechal pořádně vyspat. S dalším zaskučením se postavil na nohy a přesunul se do koupelny.

O dvacet minut později už za sebou zamykal dveře bytu a sbíhal schody. Venku pořád pršelo. Neochotně se podíval zpět k domu a vydal se ven do deště schovaný jen v kožené bundě. Nebyl čas se vracet, když jeho autobus přijížděl k zastávce. A v tomhle počasí nechtěl jít do školy po svých.

O dvě minuty později, než bylo domluveno, klepal na dveře kabinetu. Ozvalo se skřípáni židle, cvaknutí zámku a konečně vykoukla i hnědovlasá Nakahara-sensei.

„Ah… To jsi jen ty, Shirosawa-kun. Pojď dovnitř.“ Otevřela dveře a vrátila se ke stolu. Akio se posadil do nabídnutého křesílka a čekal. Sensei si ho sama zavolala. „Čím vlastně začít. Nejsi tu za trest nebo tak něco. Tvé výsledky jsou stále velmi dobré a ostatní senseiové tě většinu času chválí.“ Nakahara-sensei se zamračila na obrazovku počítače. Na ploše byl obraz jakési potvory s modrou srstí, po které pobíhaly červení brouci. Z tlamy jí trčelo několik zubů. Vzdáleně mohla připomínat bizona. Několikrát zamrkala a otočila se zpět k chlapci. Byl promoklý. Z delších vlasů mu odkapávala voda, ale nevypadal, že by mu to příliš vadilo. Povzdechla si a hodila po něm ruličku ubrousků. „Jsi jak vodník… Aspoň se trochu usuš. Zkrátím to. V poslední době za mnou přišlo pár senseiů a ukázalo tvou práci. Ať už jde o texty či obrazy. Není to nic zvláštního, jen je zaráží, že většinou tvých témat je voda… Ať už déšť, řeky… Všude je voda. A určitě si dokážeš představit Takenagu-sensei, co z toho dělá.“ Na chvíli se odmlčela a pobaveně se ušklíbla. „Takže jsem, jako tvá třídní učitelka, dostala za úkol tě vyzpovídat.“ Znovu si otráveně povzdechla a pohodlněji si sedla.

„Takenaga-sensei má problémy s mojí prací? Naposledy mě spíše chválil.“ Akio nechápal, proč musela vstávat o hodinu dřív než obvykle jen kvůli tomuhle, ale ani za nic na světě by si teď nedovolil se zvednout a odejít. Nakahara-sensei vypadala ještě více otrávená touhle povinností než on. V takovém případě by si vysloužil nějaký moc milý trest… Jako třeba oprašování polic ve školní knihovně, jako minule.

„Ne, nemá žádný problém. Říkala jsem, že tě chválí. Jen se divil tomu jednostrannému námětu. Upřímné jsem si toho ani nevšimla, ale když nad tím přemýšlím… V tvých povídkách většinou prší. Trochu mě to vytáčí, protože dneska taky leje.“ Akio zadržoval smích. Sensei se mračila ven na zataženou oblohu a něco si pro sebe mumlala. „Takže, když je to vše v pořádku, můžeš jít. Mám dost své práce na to, abych si tu s tebou povídala. A doufám, že máš přečtené ty tři kapitoly z knihy. No… ty víš určitě, které. Nepřej si mě, jestli tě vyvolám a nebudeš vědět.“ S těmi slovy ho vystrčila na chodbu a ještě za pochodu mu stihla vzít i ruličku ubrousků. Dveře se s cvaknutím zavřely a chlapec zůstal stát na chodbě. Naštvaně procedil skrz zuby několik nadávek. Nevyspal se, musel o hodinu dřív do školy, zmokl. Ani jídlo si nestihl vzít. A teď měl někde zabít pětačtyřicet minut, než začne hodina. Bezmyšlenkovitě zahnul a vešel do knihovny. Byla otevřená pořád. A pro pohodlí čtenářů tu byly stoly i pár sedaček a pohodlných křesel. Hodil bundu na jedno z nich a pohodlně se rozvalil do druhého. Cítil, že se mu klíží víčka. S radostí je nechal sklouznout dolů. Chvíle mě nezabije, pomyslel si, než znovu upadl do příjemného nevědomí.

Znovu stál mezi stromy. Znovu pršelo a oblohu křižovaly blesky. Jediné nové byla dívka, která se choulila u kmene jednoho ze stromů. Třeštila na něho veliké světle šedivé oči. Ta barva ho zarazila. Duhovky skoro splývaly s barvou bělma, jen tmavý proužek okolo nich a jemné žilky šedé barvy napovídaly, že tam duhovka opravdu je. Viděl, jak pohybuje rty. Ale neslyšel nic než šumění listí a vzdálené hromy. Snažil se dostat blíž, ale nešlo to. Stál  na místě, propadal se do rozbahněné půdy. A ona tam pořád jen seděla a upírala na něho ty zvláštní oči. Neustále pohybovala rty. Těsně před tím, než mu  zmizela z očí, poznal jediné slovo: „Akio!“ 

Hlína se na kolem něho tlačila, lepila, dusila jej. Táhlo ho to pořád níž. Cítil, jak s ním něco třese, a vnímal vzdálené šumění…

„Shirosawa-kun! Shirosawa-kun! Vzbuď se, no tak!“ Hnědovlasá dívka se strašně lekla, když její spolužák přestal dýchat.

„Eh… Hanazawa-san… Co tu děláš?“ Akio  si dlaní odhrnul ofinu z čela a protřel si oči. Pitomé sny. Srdce mu bušilo až v krku. Otřásl se při vzpomínce na ten dusivý pocit.

„Etoo… Snažila jsem se tě probudit. Spal jsi, když jsem přišla, a najednou jsi přestal dýchat. Lekla jsem se,“ dopadla na sedačku vedle jeho bundy a odhodila prameny vlasů. Nakonec jí v dalším povídání zabránil pohled na hodinky.

„Bože. Nestíháme hodinu, Shirosawa-kun!“ To je oba dva dostatečně probralo na to, aby se zvedli a sprintem se vydali ke správné učebně. První hodinu měli jejich třídní, Nakaharu-sensei. Akio si nedovedl představit, jak by skončil, kdyby přiběhl pozdě na její hodinu, navíc s Hanazawou v zádech. Naštěstí byly dveře pořád otevřené. Šťastně padl na židli a tašku hodil vedle lavice. Stihl si jen vytáhnout sešit, než vešla sensei. Nechala je znovu se posadit a začala opakovat, že měli přečíst první tři kapitoly z nějaké knihy, jejíž obal Akio nikdy neviděl. Seděl rovně, sešit vzorně otevřený, jako by byl připravený psát poznámky. Sensei vyvolala nějakou dívku, aby jim stručně převyprávěla děj v oněch kapitolách. Ani se ji nesnažil vnímat. Občas koukl po sensei, ale ta vedla nejspíš zajímavou debatu s tou dívkou.

„Vidím, že Shirosawa-kun by se do naší debaty rozhodně rád zapojil, že?“ Polekaně sebou trhl. Celá třída se k němu otočila. „Jaký je tvůj názor na chování hlavní hrdinky, Shirosawa-kun?“ propalovala ho naštvaným pohledem.

„Nevím, sensei. Spíš bych se držel nestranného pohledu na její osobu,“ zkusil z toho vybruslit. Marně.

„V tom případě mi příští pondělí odevzdáš desetistránkovou povídku s názvem Květina. Je už na tobě, co si pod tím představíš. Ale v pondělí ráno ji budu mít na stole.“ Skoro měl pocit, že zavrčela. Její slova následovalo zvonění.

Zbytek dne proběhl už více méně v klidu. Stihl se vrátit do knihovny pro bundu a celý den čekal, až přestane pršet. Nepřestalo. Déšť neúnavně padal z šedivých mraků a v potůčcích protékal ulicemi. S radostí uvítal konec poslední hodiny a možnost nacpat se do přeplněného autobusu mířícího k menšímu centru. V malém knihkupectví ho přivítala energická postarší majitelka.

„Akio-kun! Už zase celý promoklý! To snad nemáš deštník? Běž se usušit. Pak mi pomůžeš vystavit nové knihy. Přivezli je před hodinou.“ S tím ho strčila do zadní místnosti a po chvíli mu přinesla i ručník. V knihkupectví byl rád. Klid a nikdo, kdo by ho otravoval hloupými otázkami. Po chvíli vyšel zpět do prodejny, převlečený do modrého trička s jeho jménem a vzadu s nátiskem jména obchodu a kontaktu.

„Skvělé. Támhle jsou krabice. I popsané. Vlastně jde o novou mangu Naruta. Začala jsem ti tu už některé skládat. Já se vrhnu na zbytek. Není jich tolik. Až to budeš mít, vrať se k pultu, přinesu ti nějaký čaj,“ usmála se na něho žena a postrčila k němu papírovou krabici s mangou.

„Hai, děkuji, Aizawa-san.“ Jen mávla rukou a zmizela mezi regály. Stejných lepenkových krabic bylo u něj vyrovnáno ještě šest. A v každé po třiceti knížkách. Nechápal, proč jich koupili tolik. Zas na druhou stranu, že lidé si většinu času koupili radši mangu, než klasickou knihu. Občas to nechápal. Poslední tři knížky zapřel do plastového stojanu na vrchu hromady a vrátil se za pult. V obchodě bylo jen pár zákazníků, takže měl vcelku volno. Většinu času si četl. Občas šel někomu poradit nebo si chvíli povídal o té či oné knize. Ani si nevšiml, kdy se setmělo. Teprve, až když ho Aizawa-san upozornila, že bude zavírat, probral se.

„Pořád tam leje… Počkej chvíli, než půjdeš. Půjčím ti deštník. Domů to máš daleko a já vím, že teď už ti až domů žádný autobus nejede, takže nechci slyše žádné námitky.“ Někam odběhla a za chvíli se vrátila se skládacím deštníkem. „Není to nic moc, ale přeci jen tě před tím deštěm trochu ochrání.“ Akio naposledy poděkoval a s vratce vyhlížejícím deštníkem se vydal ven. Překvapil ho prudký náraz větru, který mu deštník málem vyrval z ruky. Když bude běžet, stihne autobus, který ho doveze aspoň o něco blíž k místu, kde bydlel. Viděl ho vjíždět do zastávky. Přidal do běhu a děkoval řidiči, který mu znovu otevřel, když kolem něho projížděl. S děkováním nastoupil. V autobuse bylo příjemné teplo a nevezl skoro žádné cestující. Po deseti minutách vystoupil a znovu se dal do rychlé chůze. Prudký vítr mu co chvíli převrátil deštník a jeho zasáhla sprška ledové vody. Přitáhl si bundu těsněji k tělu a rozhlédl se na křižovatce. Už chtěl vkročit do silnice, když ho přepadlo nutkání ohlédnout se znovu. V uličce po jeho pravé ruce se krčila drobná postava. Byla to dívka. Choulila se do klubíčka a její černé, deštěm slepené vlasy jí v pramenech padaly přes obličej. Na sobě měla jen bílou nemocniční košili a v rukách pevně svírala neskutečně špinavého plyšáka. Skoro se nerozmýšlel. Prudký poryv větru mu vyrazil deštník z ruky. Stáhl ze sebe bundu a dívku do ní zabalil. Poté ji zvedl do náručí a opět se vydal na cestu domů. Jeho deštník byl mezi tím odnášen prudkým větrem skrz provazce deště pryč…

_________________________________________________________________________ 

Vyzvánění Akiova mobilu - World is mine od Hatsune Miku (Vocaloid) - spousta lidí asi zná... Víc k nim říct bohužel nemůžu... nějak se mi nedostává informací.

Arigato = děkuji
__ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ __ 

Dodatek autora:

Tak, druhá kapitola je na světě. Vůbec nevím, jestli jsem chtěla, aby vypadala takhle... Ale je hotová. Omlouvám se za zdržení. Jsem ráda, že jste se dočetli až sem. Zase bych prosila o komentáře a vaše názory. Přemýšlím, jestli je pro koho In the rain psát dál. Ale vždycky si tu stěžuju, takže radši ještě jednou poděkuji, že jste si 2. kapitolu přečetli. 
Prozatím se s vámi loučím.
Ryuu 

Autor: Ryuu (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek In the rain (2. kapitola):