OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » In the rain (4. kapitola)

22.06.2014 (13:00) • Ryuu, Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1198×

„Razieli, oni- oni jsou kříženci!“ vydechla překrásná žena s kulatým bříškem a velmi, velmi ustaraným výrazem ve tváři. Její křídla se nepatrně zachvěla rozrušením. Archanděl Raziel byl jedním z mála, kteří zůstali, aby aspoň mírnili Camaelovo řádění. Většina archandělů byla povražděna, uprchla nebo se přidali ke Camaelovi. Proto měl být prvním, kdo se měl o původu prvních nebeských dvojčat dozvědět.  A jaksepatří ho to vyvedlo z míry.

„Chceš mi říct, že...“ zašeptal tiše s pohledem, který jasně říkal, že by byl nejradši, kdyby to byl jen hloupý žert.

„Ano, jejich otec je člověk. Ale byla zplozena z lásky, Razieli,“ ujistila ho žena-anděl, když se do Razielova pohledu začal vkrádat odpor, neboť on a ani těhotná žena před ním nesouhlasili s pouhým využíváním lidí k ukojení vlastních potřeb. Laskavě a se smutným úsměvem bříško pohladila.

„A jejich otec?“ zeptal se opatrně Raziel. Přes tvář budoucí matky přeběhl stín. Sklopila hlavu.

„Je mrtvý.“

„Camael...?“

„Ne byla to nešťastná náhoda. Ale já... Já ho nedokázala zachránit,“ pokývala Ráchel hlavou. „Budou vzpomínkou na Jamese,“ opět láskyplně pohladila své bříško, tentokrát se ho ale jemně dotkl i Raziel. V nastalé chvíli ticha se Rácheliny oči zalily slzami při pomyšlení na to, co čeká její děti. „Camael je zabije,“ zašeptala zlomeným hlasem a naplno se rozvzlykala. Raziel ji pohladil po černých vlasech. Utěšoval ji tichým šeptáním.

„Ničeho se neboj. Vezmu ty děti za své. Dokud se nenarodí. Pak se uvidí.“ Oba věděli, že jedno z dětí bude obdařeno schopnostmi a věděním andělů, jen tělo bude mít slabé. Druhé bude mít vědomí člověka, ale fyzický vývoj bude stejný, jako by byl andělem. 

„Co jen s nebesy bude,“ posteskla si Ráchel v náručí archanděla, když už její díky přerušil přiložením ukazováčku na její rty.

„Nevím, nikdo neví. Už před staletími byly Camaelovy činy hrozné, ale od doby, kdy byl Jitřenka donucen odejít, nic mu nestojí v cestě!“

„Byla to podlá lest! Nechápu, jak Bůh mohl něco takového dopustit,“ nechápala o to víc, že sama milovala. A o vztahu Pána a Jitřenky věděla přece celá nebesa! Byla to láska, láska, která se změnila v posedlost, a později, po velké zradě, snad i v nenávist. Ale kdoví, co Jitřenka nosí v srdci. Nikdo o něm neslyšel od doby, kdy ho Pán svrhl z nebes.

„Bez svolání tribunálu! Každý věděl, že Jitřenka je nevinný. A i když už v té době byl Camael mocný a tolik sester a bratrů by se mu bálo postavit... Bůh by proti němu musel zakročit! Jeho hříchy by byly prokázány. Nemohl by dál zavírat oči.“ Ráchel byla značně rozčílená. Raziel ji donutil se posadit.

„Obávám se, že to byl záměr,“ povzdechl si. 

„Potom pochybuji, že ho vůbec miloval!“ zamračila se opět žena.

„Vždyť nevíš, co se tenkrát přesně stalo. Nikdo to neví,“ oponoval jí anděl, neboť nevěřil, že by bůh Lucifera jen tak zradil.

„Kdyby ho opravdu miloval z celého svého srdce, nedopustil by to! Měl udělat všechno, jen aby dokázal Luciferovu nevinu!“ vykřikla Ráchel do prázdnoty a doufala, že Bůh její slova slyšel...

Znenadání jejich okolí prozářilo bílé světlo. Bůh se zjevil neočekávaně přímo před oběma nephilimy. Ráchel ho obdařila zlobným, pohrdlivým pohledem. Jeho osobnost dávno ztratila svou autoritu a úctu. Rae beze slova přešel k těhotné nephilim. Dotkl se laskavě kulatého bříška a jemně se pousmál. Z jeho dlaně se do okolí uvolnilo světlo. Ráchel ho obezřetně sledovala. Nelíbilo se jí, že dlaň září čím dál víc. Byla teplejší a teplejší. To světlo jako by píchalo. Jako tisíce jehliček. Chtěla o krok ustoupit, ale byla zastavena.

„Nebraň se, nebo zemřou oba,“ zašeptal Rae. Matka zbledla. Zoufale se podívala na Raziela.

„Oba? Co si myslíš že..." Slova zanikla ve výkřiku způsobeném náhlou křečí, která projela Rácheliným tělem. Kdyby ji On a Raziel nezachytli, upadla by na zem. Její oči se zalily slzami bolesti. Raphael ji hladil po zádech a předával jí jemné uklidňující mravenčení. Bůh mlčel s dlaní stále přiloženou k bříšku. Bolest ustávala, i světlo bylo tlumenější, potom zmizelo úplně, a Rae o krok odstoupil. Žena byla posazena do čerstvě zelené trávy. Cítila, že jedno z dětí je pryč. Prázdnota v jejím bříšku byla téměř hmatatelná. Třeštila zoufale oči na Raeho, který se smutně usmál. Raziel ji mohl opět jen objímat. I když světlovlasý chlapec už neměl nad nebesy moc, stále byla jeho síla tou největší...

„Rae! Proč..?“  položil tichou otázku, která tížila i Ráchel.

„Zachránil jsem jí život,“ zašeptal. „Camael by poznal, že nejsou andělé. Takhle nepozná nic. Ta dívka, která se zrodí, bude mít sílou mou i svého bratra.“ Přiklekl si k ženě a uchopil její tvář do dlaní. „Já to všechno zkazil. V den, kdy jsem Jitřního synáčka svrhl z nebes.“

„Tak proč..." Razielova otázka byla umlčena zavrtěním hlavy. Rae opět obrátil svou pozornost k ženě.

„Má část mých schopností. Narodí se jako anděl, nikdo určitý čas nic nepozná. Bude to doba, kdy smíš být šťastná, ale její čas přijde. S mocí tohohle dítěte a ostatními nephilimy, kteří zůstali věrní nebesům... dokážete zvrátit děj věcí,"  pohladil ještě plačící ženu po vlasech, až se její svatozář rozzářila, stejně jako Razielova.

„Tak bojujte s nimi! V jejich řadách je přece i Lucifer!“ vykřikla tentokrát Ráchel. Avšak odpovědi se nedočkala, mladík neodpověděl a o pár kroků dál zmizel v bílé mlze.

***

Nebe. Tak krásné slovo. Jak krásně se poslouchaly tiše šeptané modlitby, tam seshora, kde se lidské strasti zdály tak malé, tak bezvýznamné.

Snad kdyby jim někdo opravdu naslouchal. Jak dlouho to mohlo být od doby, kdy se bůh, zarmoucen zradou jeho nejmilejšího, vzdal vlády a archanděl Camael se jí s těžkým srdcem ujal místo něho? Alespoň se tak to vyprávělo mezi těmi naivními, kteří byli schopni tomu uvěřit.

Camael se zasmál. Kolik práce mu dalo, než se zbavil všech, kteří překáželi jeho spravedlnosti. Tolik práce, tolik dlouhých let čekání, než v nebi nezbyl nikdo, kdo by měl s pozemskou rasou slitování. Mávl rukou a nechal zmizet Knihu, do které se zapisovaly modlitby těch naivních bytostí.

„Můj Pane... Nebylo by lepší aspoň předstírat, že máte zájem o lidi? Země strádá a my mlčíme. Kolik bolesti si lidstvo musí ještě vytrpět?" Černovlasá dívenka s čistě bílými křídly se oddělila od své matky a předstoupila před rusovlasého anděla. Její bledé, čisté oči byly plné lítosti.

„Kolik tvých stížností si já musím vyslechnout, než pochopíš, že lidé si nic jiného nezaslouží, Ame?" odpověděl Camael a prohlédl si dítě. „Ráchel, hlídej si lépe své dítě. Stačí, že tvá sestra zradila." Zlobný hlas rusovlasého se rozlehl a oslovená se přikrčila. Vzala dítě za ruku a zmizela. Camael se zamračil. Ne všichni zrádci byli odstraněni. Tohle dítě ho trápilo. Dítě Raziela a Ráchel. Nikdy tomu neuvěřil.  Ale snažil se to přejít. Jenže to dítě kladlo otázky příliš přímé na to, aby je mohl ignorovat nebo na ně odpovídat. Rusovlasý si povzdechl a několikrát máchl obrovskými křídly. Vznesl se do vzduchu. Poslední dobou létal velice často, snad až příliš, ačkoliv by bylo jednoduší jednoduše zmizet a přemístit se tam, kam chtěl. Létání mu pomáhalo přemýšlet. Poslední dobou se nudil. Příšerně nudil. Ostatní andělé se starali o vyhlazování míšenců, někteří stále pátrali po zrádcích, ale ti se snad zakopali pod zem, protože byl klid. Mezi jedním a druhým mávnutím obřích křídel mu hlavou prolétla myšlenka. Mlhavá, avšak on ji zachytil. Před několika lety ho okouzlila jedna lidská žena... Od té doby ji několikrát navštívil. Ladně přistál na mýtině pokryté čerstvou zelenou trávou. Ve stínu stromu stála bílá lavička. Kdysi dávno se zde Bůh scházel se svým Jitřním synáčkem, teď tohle místo bylo zcela opuštěné... Camael se posadil. Potřeboval se nějak zabavit. Po tváři se mu rozlil široký úšklebek a v další chvíli po něm zbyl pouhý závan větru, který pocuchal listoví stromu.

Rusovlasý muž v drahém obleku se objevil v obýváku obrovského domu, který vlastnil manžel jeho vyvolené. Camael tiše obešel pohovku, na které spala. Její bříško, ve kterém rostlo dítě jejího manžela, už bylo hezky vyboulené. Camael se ušklíbl. Nikdy by se nesnížil stvořit míšence, ale... Teď šlo o něco jiného. Lehce přiložil ruku k odhalené kůži. Zpod dlaně začalo vycházet bílé světlo, studené, děsivé. Žena na pohovce se zavrtěla a nakrčila obočí. Bílé světlo mezitím prostupovalo kůží, obtáčelo se kolem lidského plodu. Najednou prudce zablesklo a zcela pohaslo. Tlumená záře začala nabírat červený až rudý odstín, jak Camael odděloval část své podstaty a předával ji dítěti. Světlo pohltilo plod, prozářilo pokožku bříška tak, že ten malý byl dokonce jasně vidět. Rusovlasý odtáhl dlaň, avšak záře nepohasla, naopak mírně zesílila a nakonec se stáhla sama do sebe. Camaelovi se po tváři rozlil úsměv stejným dílem potěšený a škodolibý. Dítě, rostoucí uvnitř matčina lůna, už nebylo lidské. Bylo nephilim, čistokrevným. Byl to jeho syn... Camael odhrnul spící ženě několik pramenů z tváře a zmizel stejně náhle, jako se objevil.

***

Akio stál na louce. Po azurovém nebi se honily bílé mraky. Bylo teplo. Slunce ho pálilo do nahých zad, ale on to nevnímal. Soustředil se na černovlasou dívenku v bílé košilce, která seděla v trávě. Ale bylo na ní něco špatně. něco... nesedělo. Až po chvíli mu došlo, že dívence ze zad vyrůstala křídla. Padl na kolena. Zády mu projela ostrá bolest a ustálila se v jedno velké, neustávající bodání lopatek. Jako by mu někdo zarazil jehly přímo do kostí a ještě s nimi vrtěl. Prudce se nadechl, když slyšel prasknutí, které vydává zlomená kost. Vykřikl a zvedl oči k černovlasému dítěti, které stálo kousek od něho. Dívenka se na něho soucitně usmívala,  zůstala v uctivé vzdálenosti. Akio zasténal bolestí a zaryl prsty do trávy. Další křupnutí. A najednou byla bolest pryč. Akio nevěřícně otevřel oči a prudce dýchal. Po chvíli se vyškrábal zpátky na nohy. stál zády ke slunci a díval se na svůj stín, který nemohl být jeho. Tmavá skvrna na trávě byla mnohem širší, než by měla být. Místa, kde se stín nepřirozeně rozšiřoval, vypadala jako... křídla!

Chlapec se s trhnutím probudil. V ložnici byla tma a on ležel přetočený na břiše na studené podlaze. Musel spadnout z gauče. Tiše zaskučel a pomalu se vyškrábal na nohy.

„Počkej! Pomalu, bude teď trochu těžší držet rovnováhu!“ pousmála se černovlasá dívenka sedící na opěradle gauče. Akio se na ni podíval děláš-si-srandu pohledem.

„Co to, prosím tě, mluvíš...“

„Zkus teď dojít zpět ke gauči po čtyřech. Všichni andělé s tím mají zprvu problémy. Já jsem třeba...“ Akio dívenku přerušil jako prve ona jeho.

„Andělé? S čím mají problém ANDĚLÉ?!“

„S držením rovnováhy po tom, co jim narostou křídla,“ odpovědělo černovlasé děvčátko s naprostým klidem.

„S držením rovnováhy. No jasně...“ změřil si černovlasý chlapec děvčátko pohledem a na truc se rychle zvedl. To však byla chyba. Akio zavrávoral a byl nucen udělat několik krok vzad. Až prudce narazil do zdi.

„Říkala jsem ti to!“ zakabonila se dívka. „Ale jsi krásný andílek. Máš mnohem větší křídla než Camael!“ To už Akio na dívku před sebou oči vyloženě poulil.

„Andílek... jasně. Hele, to jsi dcera nějakých náboženských fanatiků?!“ zavrčel trochu podezřívavě.

„Fanatiků? Co to je? Můj otec je archanděl Raziel a matka obyčejný anděl. Jmenuje se Ráchel a já jsem Ame,“ usmála se tak bezelstně, že se Akio zmohl jen na mlčení. Napadlo ho, že se možná vůbec neprobudil. Pořád leží na gauči, má zavřené oči a spí. Zdá se mu jen další podivný sen. Ta malá holčička pořád spí v jeho posteli a celé tohle je sen. JEN – SEN.

„Pojď, měli bychom ta křídla trochu očistit. Jsou trochu zakrvácená a pírka by potřebovala trochu srovnat, máš je pěkně pocuchaná a slepená. Nic si z toho ale nedělej, to se stává všem. Má křídla byla dokonce víc zmuchlaná než ta tvoje!“ usmála se Ame a seskočila z opěrky gauče, na kterém do teď seděla. Co mohl dokonale zmatený chlapec dělat. Její křídla...? Žádný člověk nemůže mít křídla. Patrně byla trochu pomatená. Proto se nechal vzít černovláskou za ruku.

„Zkus se trochu předklonit,“ poradila mu Ame. Akio pokrčil rameny, nic se nestane, když s ní bude hrát její malou hru. A jaké bylo překvapení, když se podél jeho těla spustila dvě velká, sněhobílá křídla, na kterých se skvělo několik krajních černých letek.

„Můj... BOŽE!“ vydechl chlapec s křídly fascinovaně. „Co to jako...?! Co to je? Proč? Jak?! Vždyť ještě včera... A-A DNESKA!“ Akio se znovu prudce narovnal a několikrát otočil hlavou. Ze zad mu opravdu vyrůstala křídla. Zoufale se otočil k malé dívce.

„Vždyť ti to celou dobu povídám!“ pohladila ho po paži Ame, která se tím nezdála být nijak vyvedená z míry. „Každý anděl musí mít přece křídla!“ pokrčila rameny, jako by celou tu dobu mluvila o tom, jak je za oknem hezká jasná noc.

„Holčičko-“

„Ame!“

„Ame! Krucinál, o čem to mluvíš? O čem to tu celou tu dobu povídáš?! Já přece nejsem žádný anděl. Andělé neexistují! Nevím, co se to tady celou tu dobu děje, nevím, kdo jsi ty. Probudil jsem se z podivného snu a ejhle! Mám křídla! Něco mi říká, že normální člověk něco takového prostě na zádech mít nemá! A ty mi tu klidně tvrdíš, že je to úplně v pořádku, že to je naprosto normální, že jsem anděl nebo co!“ Pozorovatelem by se snad tento výstup dal považovat za téměř hysterický, vzhledem k tomu, jak Akiovi přeskakoval hlas. Třásla se mu dokonce i kolena.

„Vždyť ale-“ nechápalo děvčátko. Akio na ni vrhl zoufalý pohled.

„Ne, prosím. Nech mě si alespoň chvíli ještě myslet, že jsem se ještě nevzbudil,“ vyjekl. Ame, ač by to někdo do dívky, které může být maximálně osm let, neřekl, pokrčila rameny a dál táhla toho chlapce ke dveřím od koupelny. Za Akiových nadávek prošli obývákem a těsně před tím, než prošli dveřmi, se Akiova křídla rozpřáhla do plné šíře, až ze zdi smetl obraz a veškerou dekoraci z poliček u zdi. Lustr se zakymácel, jak se tím počinem rozvířil vzduch, a naskládané papíry se rozlétly po místnosti. Ame se na něj vyčítavě podívala.

„Dávej pozor! Málem jsi mě uhodil!“ vyjekla.

„Omlouvám se, ale je dost nepříjemný dostat křeč do části těla, o které jsem neměl ani tušení, že je možné ji mít,“ obhajoval se s rukama v obraným gestu. Ame se na něj shovívavě usmála, jako už po několikáté tento večer.

„Pomůžu ti, ano?“ A opatrně se dotkla jednoho křídla. Akio jen přikývl. „Zkus si je složit na zádech,“ poradila mu. Avšak Akiova křídla se jen pohnula každé jiným směrem. Trpělivě se Ame snažila vysvětlit, jak pohyb správně udělat. Hnědovlásek byl, zdálo se, příliš rozrušený. Nakonec se rozhodla pro řešení, kdy držela přitisknutá křídla k Akiovým zádům. A docela úspěšně prošli bytem tímto způsobem.

V koupelně se oba zmoženě posadili na okraj obrovské vany. Akio otřesený, zdeptaný a naprosto vyvedený z míry, Ame naopak s úsměvem na tváři, který v dalším okamžiku povadl. Našpulila rtíky a rozhlédla se.

„Jak se dá pustit voda?“ zeptala se Ame, když po bezradném pohledu na vanu nezjistila, odkud se voda bere. Akio se beze slova natáhl ke sprše a otočil kohoutkem tak, aby voda začala v malém proudu vytékat z hlavice. Dívenka několikrát zamrkala, ale podávanou sprchu si vzala.

„Měl by sis sundat to tričko, zbytečně by se namočilo, a stejnak je na vyhození,“ zkonstatovala stav látky, a měla pravdu, protože se skrz tričko musela křídla prodrat, a zely tam dvě ohromné díry. Po marné snaze dostat tričko dolů se nakonec Akio trochu rozzlobil, jeho trpělivost toho měla za celičký večer dost, a po podrobných instrukcích, které Ame poskytl, bylo triko rozstříháno přinesenými nůžkami. Oba si vydechli. Akio ho odkopl pod umyvadlo. Přesměrovali vlažný proud vody na pravé křídlo. Akio byl překvapený, cítit na nově vyvinuté, opeřené části, bylo zvláštní. Černovlasá dívenka se křídla dotkla. Lehce se zachvělo.

„Mohl bys mi dát něco, čím můžu umýt tu krev a... taky tu kávu, kterou jsi smetl v kuchyni?“ povytáhla obočí. Akio beze slova ukázal na jednu z poliček, kde byl kartáč. „Děkuju,“ pousmála se a natáhla se pro předmět. Navlhčila ho a začala otírat bíločerné křídlo. Začala na okraji, po směru růstu pírek. Čím víc se ale přibližovala k místu, kde vyrůstala ze zad, tím víc se chvěla, a Akio se kousal do rtu. Až překročila určitou hranici, rozhodil rukama i křídly, která smetla šampony z kovové poličky a... rozesmál se.

„To-to nejde... lechtá to!“ zasýpal.

„Lechtá?“ vykulila na něj oči holčička. „Ale, jsou špinavá! A jinak to dolů nedostaneme!“ zamračila se.

„Ale-“

„Koukej držet!“ zavrčela. Přitáhl si Akiovo křídlo do trochu nepřirozené polohy.            

„Budu mít křeč...“ zamumlal, ale holčička jako by ho neslyšela. Zase začala třít křídlo kartáčem.

„Ame! Ame, dost!“

„Ne! Musím to umýt!“ Skoro se na peruť věšela svou váhou, ale občas poskočila, jak sebou trhlo. Akio v sobě dusil smích.

„A-Ame-“ zaúpěl.

„Drž, už jen jedno,“ pousmála se, když to pravé vydrhla. Ani stopy po nějakých skvrnách. Jen bylo trochu zplihlé a mokré. A taky těžší, jak byla nasáklá vodou. Aki útrpně držel při čištění i druhé perutě.

„No vidíš, a máš to za sebou,“ poplácala černovláska chlapce po rameni a seskočila z vany. Akio křídly několikrát pohnul nahoru a dolů, jako by se oklepával. Trochu to připomínalo psa, co ze své srsti vytřepává vodu.

„Nech toho!“ vyjekla Ame, když ji několik kapiček vody umokřilo obličejík.       

„Promiň...?“

„Za chvíli uschnou sama. Neboj, mám s tím zkušenosti!“ důležitě našpulila pusu

„Jo? A jaké, prosím tebe, vždyť ty žádná křídla nemáš,“ pousmál se trochu pochybovačně. Ame po něm ale hodila zlobný pohled.

„Mám! Vždyť jsem anděl! Ale teď jsou schovaná a já sama jen nevím... Jak je znovu zviditelnit,“ pokrčila rameny.

„Aha, jasně...“ pokýval Aki hlavou. Malému děvčátku nejspíš unikl ten ironický podtón v Akiově hlase.

„Jednou jsem totiž prolétla dešťovým mrakem! Málem jsem se zřítila na zem!“ vyprávěla zaujatě. Aki ji však poslouchal a neposlouchal. Jen tak, na půl ucha.

„Ame, co myslíš, že teď bude? Myslím se mnou. Takhle nebudu moct vylézt ani na ulici, natož abych šel do školy nebo třeba na brigádu, “ přerušil dívčino vyprávění, hledíc do chrpově modrých očí.

„Co by s tebou bylo? Prostě teď půjdeš na nebesa a-“ Byla přerušena zvukem zvonku ode dveří. Akio se zarazil. V tuhle hodinu? Vyvrávoral z koupelny, Ame v závěsu za ním. Občas se musel zapřít o zeď nebo se mu podlomila kolena, či ho černovláska chytla za konec křídla a stáhla ho dolů, aby ji neuhodil do tváře. Zvonek se opět rozdrnčel. Byly tři hodiny ráno. Kdo to jen, u všech čertů, mohl být?! Nabručený Akio nahlédl kukátkem dveří ven. Překvapeně vykulil oči. Co, sakra, dělala jeho učitelka literatury ve tři hodiny ráno u něho před bytem?! Bez většího rozmýšlení zabezpečil dveře řetízkem a otevřel dveře.

„ Ehm... Nakahara-sensei? Co tu děláte?“ zeptal se zmateně.

„Yo, Shirosawa-kun. Mohl bys mě pustit dál? Musím s tebou nutně mluvit!“ odpověděla mu Nakahara-sensei.

„Etoo... Ale.. Sensei! To.. teď nejde.. Navíc, jak víte, kde bydlím?“

„Akio-kun! Nezamlouvej to! Musel si najít malou holčičku.“ Nakahara-sensei rozrušeně přešlápla a z očí jí sršely malé blesky.

„Myslím, že by jsi ji měl pustit dál, Aki-chan. Ona stejně o všem ví, jinak by tu nebyla tak rychle. Bude jedna z Padlých.“ Dívka ho zatahala za jednu z dlouhých černých letek a konejšivě se usmála. Akio nechápal, nechápal vůbec nic! S povzdechem a myšlenkami na to, že dneska už ho nemůže nic víc překvapit, přivřel dveře, vytáhl řetízek a s hlavou skloněnou mezi rameny se pomalou, nejistou chůzí vydal do obýváku. Za sebou slyšel klapnutí dveří a capkání bosých nohou, které ho následovaly.

__ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ _ __ _ _ _ __

Dodatek autora:

Zdravím,

školní rok končí a po uzavření všech známek přicházíme s další kapitolou (po dlouhé pauze, vyplněné vylepšováním známek na poslední chvíli).

Pokud se vám zdá, že je povídka trošku zamotaná, nejste sami! (Já se v tom, jemně řečeno, motám, ale dá se to vydržet, když vím, co dál, a Torriell mi vždycky ukáže ten správný konec (^-^)v )

Každopádně, pokud jste dočetli, byly bychom rády za přidání nějakého toho komentáře, smajlíka, kritiky, jednoduše jakékoliv reakce, kterou ve Vás další díl (tahle povídka) vyvolala.

                       Ryuu

Autor: Ryuu (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek In the rain (4. kapitola):