OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Intliziyo metal - kapitola 1

08.08.2016 (11:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2092×

Ze stropu mi na hlavu dopadaly kapky vody, poškozující dráty v mém těle. Už dávno to na mě nepůsobilo tak, jako po příjezdu. Ruce, svázané za zády, z nichž visely cáry umělé kůže, se stávaly více poškozené pokaždé, kdy jsem se odmítla vzdát. Už mi na tom nezáleželo, vlastně nevím o ničem, o co bych ještě stála, krom jediného. Není nic, co bych si přála víc, než ukončit svůj ubohý život. Takový luxus jako smrt mi ale nebyl dán, proto tady sedím. Sama, v temné místnosti, svázaná k židli, lapená ve svých vlastních vzpomínkách. Běhaly mi před očima jako na jezdícím páse a zakazovaly mi zamhouřit oči.

Tehdy bylo několik minut po osmé, konec pracovní doby. Seděla jsem vedle M13, mé nejlepší přítelkyně, pokud se tak náš vztah dal nazvat, a odpočívala. M13 byla robot, stejně jako já, jen daleko starší model, neschopný komunikace, chůze a projevování nálad. Nedělalo jí žádné problémy podřídit se lidem a plnit jejich příkazy. Já byla novější, to ale není vše. Patřila jsem k prototypům, s umělými funkčními orgány a vzhledem podobným člověku. Musela jsem se každé ráno nutit, abych obsluhovala se sklopeným pohledem jiné, měla jsem jistý druh vůle, která se nechtěla podřizovat nebo být něco méně než lidská rasa.

Někdo by to nazval jako výhodu, mýt vlastní rozum, možná by to tak bylo, jen ne v tomhle světě. Neposlušní roboti jsou špatní a zbyteční. Takovéhle stroje jejich majitelé pošlou do šrotu, kde jsou rozebrány a vytvořeny z nich nové, dokonalejší. Kdybych selhala, nezničila bych jen svou existenci, ale všechny roboty stejného druhu P032 se svobodnou myslí.

Oči jasně fialové barvy jsem nedokázala odtrhnout od hodin, půl deváté večer. Další nevýhoda mého druhu? Srdce. Nedokážu potlačit zamilovanost nebo splašené hejno motýlku v břiše, nervózní z jeho přítomnosti.

Právě tito motýlci mi dali vědět o Stisově přítomnosti. Všichni roboti mají jména složená z čísel, určující typ robota, jenže lidem je daleko příjemnější oslovovat nás lidskými jmény. Stis pracuje v armádě, kde mu taky bylo přiděleno. Má práce zahrnuje servírování a také bavení hostů kvůli mé inteligenci, nadprůměrné i pro P032.

„Aivie," osloví mě. Místo odpovědi Stise obejmu, až se místností rozezní řinčení kovu. Patřila jsem bohatým manželům, kteří měli každou chvíli nějakou návštěvu a já jí vždy dělala společnost. Celý den jsem tedy probírala s těmi vysoce postavenými lidmi politické vztahy, přírodní jevy nebo například nejnovější vědecké objevy. Vždy bylo potřeba spousta slov, falešných úsměvů i sympatií. To se Stisem nic takového nebylo třeba. Mohla bych v jeho objetí sedět mlčky celou věčnost, aniž by mě to omrzelo.

„Miluju tě," Ani nevím, po kolikáté mi něco takového řekl, nejméně po sté, a přeci jen se cítím, jako by to udělal prvně. Přemýšlím kdy, nebo jestli vůbec někdy, to vezmu jako všední věc. „Na co myslíš?" zeptá se Stis po tom, co jeho vyznání lásky nezopakuju. Vytočím hlavu tak, abych se mu mohla zadívat do jeho krásných očí, v barvě bouřkového mraku.

„Nad tím, co s námi bude. Nikdy nezestárneme, nebudeme moct mít děti. To se každý večer po zbytek života budeme scházet ve skladu pro roboty, dokud se nepřepracujeme a neporoucháme?" Má slova v jeho tváři vyhloubila drobné vrásky. Najednou lituju toho, že jsem nebyla zticha. Proto znovu omotám paže okolo Stisova krku a přitisknu své rty na jeho. „Omlouvám se, dneska toho bylo moc, nemůžu se takhle chovat. Měla bych být vděčná za to, co mám teď."

https://youtu.be/JBEaPKk26jg

Stis mi na to nic neřekl, ani nemusel. Věděla jsem o shodě našich názorů. Pouze jsme se líbali, dokud se nezačalo rozednívat a nemusel se vrátit na základnu. Po jeho odchodu jsem přepnula na umělý spánek, naneštěstí trvající jen dvě hodiny.

***

Ráno, v době servírování snídaně, jsem musela potlačit zívání. Výhoda uměle vytvořené kůže, pokrývající mé tělo, byla ta, že se mi netvořilo akné, nebyla jsem zarudlá, nikdy jsem neměla kruhy pod očima. Stačilo tedy nasadit úsměv a předstírat, jak úžasně se mi spalo.

Postavila jsem na stůl talíře s teplým pečivem a domácí marmeládou. Když jsem snídani pokládala před Madilyn, jedinou dceru manželů Greenwoodových, dostalo se mi od ní širokého, bezzubého úsměvu. Z celé domácnosti jsem ji měla nejraději, nikdy se nade mnou totiž nepovyšovala.

Pan Greenwood odložil hrnek s černou kávou a usmál se. „Co kdybys mi přišla potom do pokoje přečíst noviny?"

Zaskřípala jsem zuby, moc dobře jsem věděla, co čtení novin obnáší. Navenek se ale jen usměju. „Bude mi potěšením," stejnou odpověď používám v jednom kuse, odmítnout se nesmí nic, co pán požaduje. Hned nato začnu ze stolu sklízet nádobí, jako by se nic nedělo, přestože se uvnitř celá třesu.

Přesně za půl hodiny od snídaně zaklepu na pracovnu. „Dále!" ozve se z místnosti a já vstoupím. Jako vždy jsem na sobě měla při návštěvě pracovny pouze lehkou košilku, moc drahou na to, abych v ní mohla spát, mám ji pouze pro pánovy oči.

„No tak, lehni si," pobídl mě nedočkavě pan Greenwood. Seděl na druhé straně pokoje pouze v županu, který těsně obepínal jeho obtloustlé, chřadnoucí tělo. Přikývnu, bez jakýchkoli slov pomalu vylezu na matraci, která se pod mou vahou lehce prohne. Hlavu si opřu o polštář a pevným, co nejvíce plynulým hlasem začnu předčítat článek z novin. Snažím se ignorovat kroky nebo to, jak postel znova zaskřípe pod druhou osobou, tentokrát pod panem Greenwoodem. Jeho prsty pevně uchopí jemnou látku košilky a vyhrnou ji tak, aby se mohl kochat mým nahým tělem. Musela jsem novinové listy sevřít ještě pevněji, jinak bych se začala bránit a nahlas řvát o pomoc, ani v jednom případě by to ovšem nedopadlo nejlíp. Místo toho jsem dál četla a ignorovala, jak do mě můj pán vnikl a hladil má ňadra, přitom bych se nejraději pozvracela.

Konečně jsem přečetla poslední odstavec, pan Greenwood ze mě pomalu slezl a poslal mě pryč. Slzy jsem dokázala potlačit pouze do té doby, než jsem zabočila na další chodbu.

Po každé návštěvě pracovny mého majitele jsem strávila zbytek večera zavřená ve skladě a probrečela celou noc. Stisovi nezbylo nic jiného, než mě utěšovat, protože na nic jiného neměl právo.

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Intliziyo metal - kapitola 1: