OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jamie a já - III.

17.03.2014 (13:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1190×

III.

Seděla jsem u stolu a popíjela černý čaj s mlékem. Užívala jsem si výhled na naprosto naštvaného Rolanda, když na něj Alice vykřikla: Nevíš náhodou, kde má prádlo? A neviděl jsi někde to nové tričko? Myslíš, že by mi Grace mohla schovat rtěnku? Zároveň jsem byla ráda, že se toho všeho nemusím zúčastnit, protože bych asi Alici za každou takovou otázku propleskla. Jsou to její věci, tak sama musí vědět, kam si je dala.

Trochu mě ale znervózňovala malá postava na opačném konci stolu. Alice mi tady Grace posadila, aby jí prý nepřekážela, jenomže nejsem úplně pitomá a došlo mi, že chce, abychom se „seznamovaly“. Jak se mám, sakra, seznamovat s ročním dítětem, které umí jen deset slov?

Po chvíli jsem ten upřený pohled nemohla vydržet.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se místo co čumíš?. „Hlad, žízeň? Nebo jen neukojitelná potřeba na mě neslušně zírat?“

„Lily,“ řekla Grace a zamrkala na mě dlouhými řasami.

Pozdvihla jsem na ni obočí. „No… to jsem já. Ty jsi Grace.“

„Gjejc,“ zopakovala Grace.

„Tak se jmenuješ,“ odvětila jsem a znovu se napila. Vypadá to, že kofein a vodka se stanou pro příští tři dny mými věrnými společníky.

„Gjejc,“ řekla znovu.

Nejistě jsem se na ni usmála a natáhla se pro hrnek. Zamračila jsem se na tu černou tekutinu. Není náhodou Grace retardovaná? Pravda, vypadá trochu jako mimozemšťan po autonehodě, ale myslela jsem si, že to je u dětí normální.

Vrhla jsem na Grace pohled, abych si svou novou hypotézu ověřila. Momentálně se vrtala v čokoládové kaši, co vypadala jako hovno, a něco si u toho mumlala. Znělo to trochu jako nějaká písnička. Havraní vlásky měla stáhnuté do dvou copečků, přitom na nich byly jasné gumičky s velkými beruškami. Na sebe jí Alice navlékla tričko s dinosaurem a s nápisem How old are you, T-Rex?. Možná, že kdyby to nebyla moje sestra a kdybych neměla podezření, že je retardovaná, myslela bych si, že je docela roztomilá. Dokud se nerozeřve nebo neotevře pusu, samozřejmě.

„Takže,“ odkašlala jsem si. Grace obrátila svou pozornost na mě. „Ehm,“ začala jsem, ale Grace mě přerušila.

„Lily,“ výskla nadšeně a ukázala na mě.

Sakra, hlavně už ne hru zopakuj všechno, co řeknu. „To jsem já,“ vysvětlila jsem a připadala si jako naprostý idiot.

„Gjejc bumbat!“

Díky bohu, už jsem se bála, že její slovní zásoba se skládá jen z Lily a Gjejc. Počkat – Gjejc bumbat?

„Co jsi to říkala, Grace?“ zeptala jsem se ostře. Prosím, ať se mi to jen zdálo!

„Bumbat!“ zkrátila to Grace a s očekáváním se na mě podívala.

Nakrčila jsem obočí. Bumbat, bumbat… „Tak jo, chceš bumbat. Už nemáš čaj?“ Byla to řečnická otázka, přesto na ni Grace odpověděla.

„Bumbat!“

„Sakra, vím, že chceš bumbat!“ štěkla jsem a zvedla malý růžový hrnek, který jí Alice ráno přímo před mýma očima naplnila. Byl prázdný. „Když nemáš čaj, uvařím ti ho.“

„Bumbat!“

„Grace!“ zařvala jsem. „Ještě jednou řekneš bumbat a přísahám, že žádné bumbání po celé ty tři dny nebude!“

Grace na mě vyvalila oči, ale mlčela. V tu ránu se odnikud vynořil Roland – podezřívala jsem ho, že se schovával v garáži, dokud Alice nesbalí vše na cestu. 

„Nekřič na ni,“ obořil se na mě a pohladil Grace, která na něj zamrkala, jako kdyby ho viděla poprvé v životě.

„Já na ni nekřičím,“ bránila jsem se a otočila se zpět k otevřeným skřínkám. „Nevíš náhodou, kde jsou ty sračky, co Grace pije?“

„Jak to mám vědět?“ rozčiloval se pohoršeně. Asi mu vadilo, že jsem si vůbec mohla myslet, že ví, kde má Grace čaj. Samozřejmě, on přece vydělává a Alice se stará o domácnost.

„No, tak vzhledem k tomu, že jsi její otec…“ poukázala jsem zlomyslně na očividný fakt, který si Roland nikdy nedokázal přiznat. To je vlastně důvod, proč jsem mu nikdy nesměla říkat tati – připadal si díky tomu strašně starý.

Ještě předtím, než se Roland nadechl, aby mi něco pěkně ostrého řekl, se z koupelny ozvala Alice. „Miláčku, nevíš náhodou, kam jsem si strčila to nové Calvin Klein prádlo?“

Ušklíbla jsem se a povytáhla na Rolanda obočí. No, to by mě zajímalo, co v té Paříži budou dělat. Oh, nebo raději ne… nerada bych se pozvracela.

„Ne,“ zahalekal Roland a evidentně usoudil, že v garáži byla situace o něco bezpečnější, protože se okamžitě ztratil.

Grace měla oproti tomu pocit, že jsem na ni zapomněla. „Gjejc bumbat!“ připomněla mi.

Obrátila jsem oči v sloup. To už tu dlouho nebylo.

***

„Takže, v ledničce jsou přesnídávky. Grace je má ráda jen na snídani, jinak jí normální jídlo…“

Automaticky jsem si prohlédla perfektní manikúru a hledala nějaké nesrovnalosti, jako kdybych očekávala, že tam nějaké jsou. Nebyly – Jared, který vlastnil kosmetický salon jen pár ulic od největší pobočky Charlie's, se o ně staral víc než dobře. Taky jsem mu za to platila nehorázné peníze.

„… ale po obědě ji nech vyspat, protože pokud se pořádně nevyspí, je mrzutá…“

I když… na pravém malíčku je červená o tři a půl tónů světlejší než na ostatních prstech! Doufám, že jsem si vzala svoje laky na nehty, Alicina zásoba bude určitě značně omezená.

„… ráda se koupe, ale nepřeháněj to, optimální je to tak na deset-patnáct minut…“

A jestli nějaké laky najdu, určitě se budu muset podívat i po pilníku, protože prostředníček je lehce vychýlený ze symetrického oblouku. Ale možná by bylo fajn začít v Charlie's prodávat i laky, celkem slušně by se nám mohly zvednout příjmy. Lidi teď jedou po těch stříbrných, i když moc nechápu, co na nich vidí. Ať žije klasická červená a černá.

„… pohádky má povolené jen na dvacet minut, potom ji ulož do postele, a jestli nebude chtít spát, zazpívej jí nějakou ukolébavku…“

Což mi připomíná, že musím zavolat Becky kvůli stavu těch norských svetrů, ty určitě půjdou na dračku, takže bude nejlepší, abychom jich měli co nejvíc. A taky by nebylo špatné zapracovat na výloze – objednám „sněhové“ kuličky z polystyrenu a Tom bude stavit sněhuláky. Alespoň bude příště vědět, že mě ta jeho nevymáchaná huba nezajímá.

„Alice, možná bychom měli vyrazit,“ přerušil Roland Alicin monolog s pohledem upřeným na hodinky.

Alice vypadala stejně roztržitě, jako se já po tom násilném výpadu do mých myšlenek cítila. „Asi máš pravdu,“ přitakala po chvilce a otočila se na mě. „Vše potřebné jsem ti řekla, ale kdyby sis s něčím nevěděla rady, zavolej.“ Natáhla ruce s tím, že mě obejme.

Sice jsem neměla ani páru, o čem to Alice mluví, ale přesto jsem naprosto přirozeně natáhla před sebe ruce v obranném gestu. „Osobní prostor,“ upozornila jsem tvrdě.

Alice zaraženě zamrkala, ale potom jen pokrčila rameny. „Aha. Tak… ahoj.“

Kurva. Je to to, co si myslím, že si myslím? „Počkej, já…,“ chtěla jsem namítnout, ale dál jsem se nedostala, protože na mě Roland krátce kývl a s kufrem v ruce vyšel ze dveří. Alice ho následovala, ale ještě naposledy se otočila a zamávala mi.

Sakra, je to v prdeli. Proč jsem alespoň jednou nemohla poslouchat ty žvásty, co Alice neustále vypouští z úst? Nemůžu za to, že s každým jejím slovem mi ubývá deset IQ bodů. Na druhou stranu se nemůžu divit, proč se z Rolanda stává to, co se z něj stává.

Proč se vlastně o to starám? Vždyť jsem zvládla i horší věci, než je postarat se o dítě. Je to jako postarat se o psa nebo o rybku. Sice jsem jako malá rybku měla, která umřela, protože jsem jí zapomněla dát žrádlo, ale teď mám na pomoc strýčka Googla, a navíc, nejsem úplně blbá. Když bude Grace ječet, dám ji najíst, večer ji okoupu a uložím na spaní. Nic složitějšího v tom nebude – kdyby ano, matkou by se nemohla stát každá trubka.

Do obýváku, kde Grace ještě spala, jsem si odnesla notebook. Prostě budu normálně pracovat, jako by tam Grace nebyla. Becky se ale ještě nepřipojila na Skype, tak jsem si znuděně otevřela mail. Skvělé, dvacet nepřečtených zpráv jenom za včerejšek. Od Jareda, že má slevové kupony jako skvělý dárek k Vánocům, od Brittany, jestli bych někdy nezašla na kafe, od Wendy, že má dilema, protože neví, co koupit svému příteli.  

Při čtení jednotlivých e-mailů jsem se musela ušklíbat. Jako kdyby mě snad zajímalo, co lidí dělají. A ještě hůř, jako kdybych na to měla čas. Proto jsem většinu z nich vymazala, jenom Wendy, má sestřenka ze třetího kolene, mě svou hloupostí vytočila tak, že jsem ji nemohla nechat bez odpovědi.   

Drahá Wendy,

je mi úplně u prdele, co koupíš svému příteli.

S láskou,

Lilian

Už jsem chtěla notebook odložit, ale v tu chvíli se Becky připojila firemním počítačem. Ovšem ještě předtím, než jsem jí stačila cokoli napsat, se Grace rozeřvala.

Polekaně jsem odskočila od stolu a rychle přiběhla k postýlce. Neměly by děti nejdříve začít fňukat a natahovat, než se rozhodnou vřískat? přemítala jsem, zatímco jsem se dívala na Grace a její malinký obličejík zkřivený pláčem. Už chytala rudou barvu, tak jsem chytla v podpaží a pomalu vytáhla. Sláva americkým filmům, kde je názorně ukázané, jak děti vyndávat z postýlek.

Skoro jsem pod tou nečekanou tíhou klesla na kolena. Sakra, čím ji to Alice krmí? Takhle bude každou chvíli jako koule. Kolik by tak mohla vážit, devět – deset kilo? Možná to bylo i tím množstvím svetrů, které měla Grace na sobě. A ani jeden nebyl vkusný.

Přestože jsem málem spadla, Grace v mém náručí vypadala o něco spokojeněji. Strčila si do pusy palec a pevněji se ke mně přitiskla.

„Grace!“ křikla jsem a posadila ji na gauč. Rychle jsem se podívala na své oblečení a rukou se ho snažila narovnat. „To je úplně nový svetřík od Armaniho, vlastně byl před tím, než jsi ho úspěšně poslintala. A vyndej si ten palec z pusy, je to nehygienické,“ dodala jsem, což možná nebyl úplně nejlepší nápad, protože Grace se rozeřvala ještě víc.

„Do prdele,“ zamumlala jsem a podívala se na hodinky. Už bylo skoro půl třetí a já jsem neudělala vůbec nic! „No tak, Grace,“ zkusila jsem to hlasitěji a trochu nejistě jí rozcuchala vlasy. Přitom jsem si dávala pozor, abych se nenamočila od těch vodopádů, které vypouštěla svými slznými kanálky.

„Ššš!“ řekla jsem znovu, ale zdálo se mi, že to Grace přijala za výzvu Udělej opak! Ten nesnesitelný křik se mi zabodával do uší a dělal z mého mozku bramborovou kaši. Chvíli jsem uvažovala, že bych ji tam prostě nechala řvát a odešla, ale pak mi došlo, že by Alice byla schopna nainstalovat kamery, aby mohla kontrolovat, jestli se o její „berušku“ dostatečně starám.

„Tak jo, fajn,“ povzdychla jsem si a svetřík pověsila na věšák. Pod ním jsem měla jen staré tričko Calvin Klein z kolekce staré asi tři roky, takže jsem usoudila, že si ho můžu pokrčit. Znovu jsem si přitáhla Grace a její obrovskou tíhu na ruce a snažila se ji uchlácholit. „Grace, pojďme se na to podívat logicky – jedla jsi ani ne před hodinou, Alice tě před odchodem přebalovala a do teď jsi spokojeně spala. Tak si trochu ujasni priority a mlč.“

Grace na chvilku vypadala zaujatá tím, co říkám, ale nakonec se jí stejně začal třást ret a opět spustila.

Fajn, když už si normální diskuze sbalila kufry a odjela na Havaj, přišel čas pro strýčka Googla. Alici se mi volat nechtělo, protože bych vypadala jako nějaká blbka, co se neumí zvládnout tak malé děcko. Proto jsem se pořád ještě s Grace v náručí přisunula k notebooku a statečně začala vyhledávat.

Náš Timík si nejraději hraje s kostičkami. Když mu je vezmeme, začne vřískat a dupat. Jednou to dokonce zašlo tak daleko, že mě praštil. Myslíte si, že bych s ním měla zajít do poradny pro agresivní děti?

Co mlsáte? My nejraději papáme polívčičku s hráškem a mrkvičkou, ovšem čokoládku si dáváme ještě raději. Myslíte si, že by nám to mohlo uškodit?

Nemůžu Danicu odnaučit spát v naší posteli. Třeba o půl třetí si k nám přeleze, a pokud ji manžel chce odnést, vyřvává na celý dům. Co mám dělat?

A tak to pokračovalo dál a dál. Internet byl plný podobných sraček, kde se neřešilo nic jiného než prdy, slintání, dudlíky a výbavička. Raději jsem se jen soustředila na to, na co jsem potřebovala – Gracin řev a jeho příčinu. Někde tady na tomhle nekonečném hnojišti musí být odpověď, a já ji najdu.

Někde psali, že malé děti pláčou jen kvůli zoubkům, někde zase, že je to výhradně díky prdům. Nakonec jsem notebook zaklapla a znovu si Grace vzala na ruce. Některé věci se prostě musí řešit jednoduše.

Chvíli jsem Grace houpala, potom jsem na ni mrkala, schovávala se a postupně se zase ukazovala, dokonce jsem jí i nalila čaj, kdyby náhodou měla žízeň. Připadala jsem si jako naprostý idiot, když jsem tam tak šaškovala. Ale stejně nic nepomáhalo a já se nemohla rozhodnout, jestli se cítím vzteklá nebo bezradná.

Znovu jsem si ji vzala do náručí, ale tentokrát sebou tak mlela, že jsem si ji musela přehazovat jako mlýnský kámen. Málem se mi i vykroutila, tak jsem si ji otočila k sobě a jednou rukou ji chytla za hlavu, druhou za zadek. Ani jsem znovu nestačila poděkovat pitomým americkým filmům, které mě tohle naučily, protože jakmile jsem Grace podepřela zadek, zarazila mě ta hmotnost.

„Grace, doufám, že ses neposrala?“ Bylo mi fuk, že mi dost možná vůbec nerozumí, prostě jsem se musela zeptat.

Grace mlčela, samozřejmě.

Alice ale nic neříkala o tom, že by Grace neuměla chodit na záchod sama. Nechala si mě myslet, že tyhle… úkoly zvládne Grace sama, protože věděla, že bych s hlídáním nikdy dobrovolně souhlasila, kdybych věděla, že tohle budu muset dělat. Sakra, to je mrcha! Od kdy mám já vědět, kdy tohle děcka zvládnou? Vždycky mi to bylo úplně jedno, a navíc vím, že to s největší pravděpodobností nebudu nikdy potřebovat, takže mohla být té dobroty a říct mi to! Pokud se ozve, může se těšit na pořádnou dávku sprostých slov. A možná jich bude ještě víc, jakmile tuhle činnost dokončím.

Vlastně jsem ji ani nechtěla začínat, natož pak dokončovat. Malé děti jsem nikdy neměla ráda, nemám ráda a asi nikdy ani mít ráda nebudu, jenže nechat trápit dítě?

Charlie's je momentálně v rukou neschopné Becky, Alice s Rolandem se beztak někde hádají (a jejich výlet byl tudíž naprosto zbytečný) a já tady budu přebalovat Grace. Sakra, svět jde do prdele.

No, možná se jen počůrala, přesvědčovala jsem sama sebe. Konečně jsem pochopila význam milosrdné lži.

Položila jsem Grace na přebalovací pult a natáhla se pro balení plenek, které stálo hned vedle. Vybrala jsem jednu a prohlédla si ji, abych alespoň věděla, co mě čeká. Vlastně ty plenky vypadaly trochu jako vložky, takže to bych mohla zvládnout. Snad.

Opatrně jsem Grace sundala tepláky a položila je na gauč. Jakmile Grace ucítila, že má volné nohy, trochu přestala brečet a vykopla je do vzduchu, snad aby si mohla užít nově nabytou svobodu. Trefila mě ale jimi do hrudníku a musela jsem se zachytit pultu, abych nespadla. To přebalování mě zabije, doslova.

Pomalu jsem odlepila nálepky po stranách obrázku. Plínka se ale hned uvolnila a vzduch kolem téměř okamžitě zatuchl zápachem z veřejných záchodků, které jsem používala jen ve stavu nouze. Automaticky mě začalo natahovat, úplně jsem cítila, jak se mi žaludeční šťávy hromadí v krku. Nedokázala jsem to – musela jsem odběhnout, abych se mohla pořádně nadechnout.

Na druhém konci obýváku jsem chvíli lapala po dechu, ale s velkým sebezapřením se nakonec vrátila. Přece dokončím, co jsem začala. Jenže při pohledu na Gracin poklad se mi udělalo znovu špatně. Skoro jsem si připadala jako nějaký přiteplený upír, kterého trápí roztavené železo v krku. U mě to ale nebylo železo, bohužel. Zadržela jsem dech a nakonec prudce vydechla ústy. Doufala jsem, že mi tohle nadechování ústy pomůže – protože jestli ne, tímhle tempem to neudělám ani do Vánoc.

S očima pevně přivřenýma, abych se nemusela dívat na Gracin momentálně dost špinavý zadek, jsem plínku vyhodila do koše a při tom neustále lapala po dechu. Fajn, takže teď tam tu další plínku dám, nalepím nálepky na okraje toho neuvěřitelně zfetovaného obrázku – je normální, aby slon tančil s žirafou v tropickém deštném lese?! – a potom Grace uložím zase zpátky. Tak jo, plán A je hotov.

Přesně podle svého návodu jsem pod Grace strčila plínku a snažila se odlepit ty zpropadené nálepky. Sakra, čím je to tam nalepené, sekundovým lepidlem? A zatímco jsem se tam potichu klela, Grace si vesele kopala nohama, což mě nevýslovně štvalo.

„Grace,“ přecedila jsem skrz zaťaté zuby. „Ještě jednou mi kopni do toho trička a přísahám, že kopnu já tebe.“

Gracina odpověď byla jednoznačná – a než jsem stačila mrknout, byla jsem úplně mokrá. Z vlasů mi odkapávaly obrovské kapky a na tom tričku, které jsem měla ráda víc, než jsem si myslela, se skvostně vyjímala skvrna ve velikosti pomeranče.

„Tys mě počůrala!“ poukázala jsem na docela zjevnou věc zděšeně. Moje vlasy! Moje ubohé vlasy, vždyť mám skoro úplně novou barvu! Vzala jsem si do rukou jeden pramen kdysi kudrnatých, teď už zplihlých vlasů a snažila se zjistit, jaká je největší škoda.

„Ty!“ prskla jsem na nic nechápající Grace a vytáhla další plenu z balíku, abych si s ní mohla utřít obličej. „To nemyslíš vážně!“

Grace na mě nevinně mrkala, jako kdyby vůbec nechápala, co se kolem ní děje.

Skoro jsem mohla cítit ten pomalu se linoucí zápach z mých vlasů, z mého trička. Připadala jsem si jako skrz naskrz promočená, špinavá a smradlavá. A o to víc jsem měla na Grace větší vztek.

„Dlužíš – mi – nové – vlasy!“ odsekávala jsem neschopna nějaké smysluplné řeči. Moje chlouba, mé nádherné světle hnědé kudrnaté vlasy, stáčející se až do pasu, jsou špinavé díky Grace a její moči!

Náhle jsem si uvědomila, že pokud nechci Alici a Rolandovi rozflákat obývák – přestože je to velmi krásná vyhlídka – měla bych se uklidnit. Proto jsem se zhluboka nadechla, ale místo čerstvého vzduchu se mi do nosu zase dostala ta odporná vůně, vlastně smrad. Podruhé za ani ne deset minut jsem se málem pozvracela.

S uvázaným plátkovým kapesníkem kolem úst jsem se vrátila zpátky ke Grace a jejímu pokladu. Nechtěla jsem riskovat, jak by to vypadalo, kdyby se mi znovu rozhodla ukázat, jak čůraj mistři. Plínka, kterou jsem jí předtím dala, byla samozřejmě úplně mokrá, takže jsem ji musela vyhodit. A obrovské překvapení bylo, že v tašce, kde Alice uložila plenky, zbývala jen jedna jediná.

Nejenže jsem tím pádem měla na přebalení Grace jen jeden pokus, ale zároveň jsem věděla, že až to přijde znovu, tak ji nebudu moct čím utřít. Alice možná mluvila o tom, kde má zásobu dalších plenek, jenomže to by ji taky musel někdo poslouchat. V záplavě nesnesitelných sraček se ta užitečná informace nějak… ztratí.

Rychle jsem nasadila plenku na Gracin zadek a odlepila ty šílené nálepky. Jen jsem jí tu plenku navlékla obrázkem dolů, ale to se vstřebá.

Nikdy jsem na sebevraždu nepomýšlela, i když jsem k tomu měla docela dost důvodů – od Alice a Rolanda začínaje a Becky konče. Ale teď se mé sebevražedné sklony budou moct vyřádit. Jedu totiž nakupovat plenky.

Kapitola je trochu nudná, já vím, ale i takové "dějové" musí být. Příště vám ale můžu slíbit, že se potkáme s Jamiem - sice jen přes telefon, ale objeví se. 

A přiznávám, trochu mě zklamal počet komentářů u minulé kapitoly. Rozhodně to není tak, že bych bez nich další kapitolu prostě nepřidala, jen... do psaní už potom nemám takovou chuť. A je to asi i vidět.

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jamie a já - III.: