OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královský písař IV.

04.06.2015 (10:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 880×

Sekani se nemohl královně vrhnout k nohám, protože by celé okolí postříkal svými inkousty, a tak se uklonil aspoň vsedě nad paletou. Přitom v duchu nadával na ruměnec, který se mu rozlil po tváři.

„Paní,“ řekl, proklínaje sám sebe. Jako písař měl znát všechny řádné formy oslovení, a také je znal, tedy přinejmenším až do této chvíle. Ale když je teď potřeboval, vypařily se mu z hlavy a nemohl si vybavit ani jedno.

Královna s ním neměla slitování a tázala se ho: „Řekneš mi konečně, jak se jmenuješ?“

Sekani po ní šlehl očima dříve, než si uvědomil, co vůbec dělá. Jak je zhýčkaná, pomyslel si hněvivě. Co si zamane, to musí mít. Ale byla to královna, proto jí odpověděl co nejzdvořileji: „Jsem Sekani, syn Yafeúv.“

„Sekani, syn Yafeúv,“ opakovala Satiah. „Kdo tě sem poslal?“

„Amenemhat, představený písařů v Amónově chrámu, paní,“ odvětil.

„Amenemhat.“ Královna to neřekla nijak potěšeně, spíš jen uspokojeně, ale při pohledu na Sekaniho z ní spokojenost vyprchala. „Poslal tě ke mně za trest?“

„Poslal mě...?“ Samozřejmě, že ho Amenemhat poslal za královnou. Určitě se nacházejí v královnině části paláce a tato dívka je zajisté královna – nikdo jiný by s ním nemluvil tak přímočaře ani s takovou jistotou, že je v právu. Prohlásil: „Amenemhat mě sem zkrátka poslal, paní.“

„To je mu podobné,“ podotkla Satiah. „Myslí si, že potřebuji zkrotit. Ty nejspíš také. Vypadáš na to.“

Sekani se znovu začervenal. V duchu zaklel a nahlas se zeptal: „Znamená to, paní, že bych se měl vrátit? Mám Amenemhatovi vzkázat, že jeho dar nevyhovuje?“

„Udělal bys to?“ zajímala se královna s neskrývanou zvědavostí v hlase.

„Jsi královna,“ odpověděl Sekani. „Jsem připraven řídit se tvými příkazy.“

Proti tomu nic nenamítala. „Ne, zatím se nevracej. Amenemhat musel mít nějaký důvod, proč tě sem poslal, když jsem ho požádala o zralého, rozvážného písaře způsobilého sloužit královně.“

A Amenemhat jí poslal mladého zbrklého chlapce, který se nikdy nenaučil, co je to skromnost. Ale Satiah byla tato ctnost ještě vzdálenější než Sekanimu, který si myslel, že takhle povýšenecky jako ona se mohou chovat jen samotní faraoni.

„Předčítej mi,“ přikázala mu Satiah stroze.

Sekani byl s rozumem v koncích. Jediné, co jí mohl přečíst, byl dopis psaný na klíně, ale o ten se s ní nehodlal dělit. Naštěstí se zrovna v té chvíli vrátil Núbijec s vínem, datlemi a chlebem. Kromě toho přinesl také skříňku na svitky papyru a brašnu s písařskými potřebami. Velmi se podobala té, co měl Sekani, a to nejen tvarem a velikostí, ale i ošoupaným vzhledem. Bylo zřejmé, že ji někdo hodně používal.

Stejně velitelsky, jako dělala všechno, ho královna pobídla k jídlu. Sekani si k vlastnímu překvapení uvědomil, že má hlad. Satiah zjevně ne. Pozorně ho sledovala, možná aby ho odsoudila za nedostatek uhlazenosti, nebo byla třeba jen zvědavá, jak jedí neurození lidé. Sekani jí s trochou potěšení předvedl způsoby, kterým se naučil mezi písaři. Nepoznal na ní, jestli ji zklamal. Když se najedl dosyta, odnesl Núbijec to málo, co zbylo, a zanechal tak Sekaniho opět na chvilku o samotě s královnou.

„Předčítej mi,“ zopakovala svůj příkaz.

Skříňka, kterou Núbijec přinesl, skutečně nějaké svitky obsahovala. Sekani v nich poznal práci zkušeného písaře, nicméně krásou zrovna nehýřily. Koneckonců je nikdo nepsal pro obdiv, nýbrž aby byly přečteny a založeny do archivu. Sekani si nedokázal představit, proč by je měl ještě někdy někdo potřebovat. Šlo pouze o dopisy cizích králů, kteří žádali egyptského krále o zlato, nabízeli mu své dcery a hořekovali, že v té či oné válce potřebují jeho pomoc.

„V těchto svitcích není nic složitého, paní,“ prohlásil Sekani. „Určitě je dokážeš přečíst sama.“

Ó bohové! Zasáhl ji na citlivém místě, aniž by to měl vůbec v úmyslu. Královna mu odpověděla našpulenými rty a jednotlivá slova odsekávala s krajní přesností: „Umím. Číst. Trochu. Ale. Ne. Moc.“

„Copak tě tomu nikdo neučil?“ podivil se.

„Učil,“ odvětila Satiah stále odměřeně. „Ale ne dobře. Můj otec zemřel a můj manžel se takovými, podle něho, malichernosti nezabývá. Na psaní a čtení jsou prý písaři, takže královnám stačí přikázat, aby jim předčítali.“

„Mohla bys přikázat písaři, aby tě učil,“ navrhl Sekani.

„Už jsem to udělala,“ ujistila ho královna. „Nebo jsem si to alespoň myslela. A takhle to dopadlo. Amenemhat má velmi zvláštní smysl pro humor.“

S tím Sekani z hloubi duše souhlasil. „Takže tohle ode mě chceš, paní? Abych ti předčítal?“

„Čti,“ pobídla ho dalším příkazem.

V návalu zlosti, která v něm kypěla, ji poslechl a začal předčítat dopisy. Četl je slovo od slova včetně stejně formulovaných pozdravů a oslovení, zatímco královna seděla s rukama složenýma v klíně a s naprostým klidem mu naslouchala. Jestliže se u čtvrtého dopisu od stejného krále – který v něm opět vypočítával všechny důvody, proč by mu mělo být pomoci, když se podle svého tvrzení ocitl zcela bez prostředků – zoufale nenudila, potom byla silnějšího ducha než Sekani. Ten naštěstí dokázal číst a zároveň myslet i na to, co mu zrovna přišlo na mysl.

Neušlo mu, že se vrátil Núbijec a postavil se na místo stráže u dveří. Zahlédl, jak Satiah vyklouzla zpod paruky těžká, leskle černá kadeř vlastních vlasů. Zaznamenal, že s blížícím se polednem vystoupilo slunce vysoko na oblohu a světlo v místnosti začíná pomalu slábnout, protože okno vedlo na východ.

Královna vyslechla téměř další dva celé svitky. Sekaniho už pálilo v krku a chraptěl, když dočetl jeden dopis a pouštěl se do dalšího, řekla: „To stačilo.“

Sekani vděčně uvítal ticho. Núbijec naplnil dosud prázdný pohár vínem až po okraj. Sekani se napil a zatočila se mu hlava. Sice už víno párkrát ochutnal, ale vždy bylo slabé a kyselé. Rozhodně se nedalo srovnávat s tímhle sladkým opojným nápojem. Muselo to být víno, které králové pijí na svých hostinách.

Satiah se svého poháru ani nedotkla. Třeba tím, že jemu nechala víno nalít a sama nepila, něco sledovala.

„Čteš docela dobře,“ prohlásila. „Chci to také umět. Můžeš mě učit?“

„Nejsem učitel,“ namítl vínem rozpálený Sekani. „Ani se jím netoužím stát. Kdyby ano, myslíš, že bych tady byl?“

„Patrně ne,“ odvětila královna. „Vidím, že jsem tě zklamala. Čekal jsi, že tě zavedou k faraonovi a ten tě jmenuje vezírem Horního království?“

Její slova Sekaniho rozlítila. Dokonce ani nezčervenal, jak se zlobil, ale zachoval rozvahu i mlčení.

Satiah pokračovala, jako by si ničeho nevšimla: „Můj manžel nemá písaře zrovna v oblibě. Dává přednost, jak říká, skutečným mužům. Vojákům a jim podobným, kteří bojují meči a oštěpy, nikoliv štětci a paletami. Kdyby mohl, nejraději by se takových, jako jsi ty, zbavil. Písaři a kněží jsou podle něj kletbou válečného krále. Tvrdí, že v jejich záznamech se z rychlého boje stává rozvláčná věc a sláva vítězství pohasíná pod hromadami čísel.“

„Možná jsem jiný,“ zamumlal Sekani.

Satiah zvedla zvýrazněné obočí. „Můj manžel by tě nikdy nenechal zavolat. Pro tebe či někoho podobného nemá práci on, nýbrž já, pouhá žena. Nikdo významnější než Velká královská manželka. Můžeš to samozřejmě odmítnout, poté se ti sice brány paláce už navždy uzavřou, ale to tak nesmírnému talentu, jaký máš, určitě nebude na překážku.“

Sekani se naježil. „A co vlastně získám, když budu Tvé Výsosti učitelem?“

„Nic,“ odpověděla královna, „jen přístup do paláce a možnost, že se budeš účastnit mých porad. Ach, ano, písaři, i já mám porady, přestože nejsem faraon.“ Svá poslední slova pronesla nepatrně jízlivějším tónem.

Sekani poznal, že se nudí. Nestačilo jí, co dělala a co jí postavení faraonovy manželky povolovalo. Chtěla více. A vyučování, o které ho žádala, představovalo jen prostředek, kterým chtěla něčeho dosáhnout.

Vstal, co nejpředpisovněji se uklonil a pravil: „Přeji mé paní, aby její přání došlo naplnění.“

Satiah ho nepropustila, ale ani nezastavila, když se otočil a zamířil ke dveřím. Jedna Sekaniho část – a docela velká – mu spílala za jeho hloupost. Ta druhá, která ovládala jeho nohy, chtěla být jednoduše pryč, co nejdál od toho pánovitého, nesnesitelného děvčete.

- o -

Sekani se s jakýmsi pochmurným triumfem ohlédl za branami paláce, kterými doslova vyběhl ven. Právě sám sobě rozmluvil své největší přání – sloužit v královském paláci! A proč? Protože se mu nelíbila faraonova manželka. Měl štěstí, že ho nenechala zbičovat nebo ještě něco horšího. Zachránilo ho její mládí, nejspíš s ní dosud nikdo nemluvil s takovou drzostí, tak nevěděla, jak ho má potrestat.

Teď neměl kam jít. Amónův Dům života mu byl uzavřen, bránu do paláce si zavřel sám. A kdyby se takhle brzy vrátil domů, nedala by si matka pokoj, dokud by nezjistila příčinu. Pak by místo královny sama z něho stáhla kůži. A potom...

Co vlastně bude dělat potom? Prodávat hrnce na vaření piva? Psát dopisy pro chudé a písma neznalé? Vstoupí alespoň do nějakého menšího chrámu, který potřebuje písaře?

Zastavil se uprostřed široké procesní cesty vedoucí z paláce do města a uvědomoval si, jak nesmírně pošetile se choval.

„Ach, bohové,“ povzdechl si hořce.

Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královský písař IV.: