OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Královský písař VI.

13.06.2015 (11:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1012×

Sekani byl překvapený. Ne tím, že v královně objevil bystrou žákyni – to nakonec očekával –, ale tím, že učit ji mu nebylo tak nepříjemné, jak původně myslel. Sice se k němu nechovala zrovna nejuctivěji, ale jeho pokyny přijímala bez námitek a dovolila mu dokonce, aby ji opravoval, když toho bylo třeba. Často se to ale zase nestávalo. Satiah se učila rychle a velmi dobře. Ze svých pokroků měla opravdu velikou radost, a také se tím nijak netajila, ale to se dalo snadno prominout, jelikož to byla královna.

Přestože byla Satiah vždy elegantně oblečená, krásně nalíčená a tělo lesklé a natřené olejem bez jediného chloupku, aby vypadala jako opravdová dáma, ve skutečnosti taková vůbec nebyla. Někdo z jejích učitelů či vychovatelů musel někde v její výchově udělat chybu. Postrádala totiž ženskou zdrženlivost. Smála se hlasitě jako chlapec a nijak se v tomto směru neomezovala. Častým terčem jejího smíchu byl právě Sekani, kterému to nebylo zrovna dvakrát příjemné, ale jelikož se k ní, jakožto ke královně, nemohl chovat neuctivě, tak skousl čelist a snažil se její uštěpačné poznámky na jeho adresu vypustit z hlavy hned po tom, co je pronesla.

„Jsi vynikající písař a docela dobrý učitel,“ prohlásila Satiah zase jednou, když společně seděli ve studovně, kde ji Sekani učil. „Ale kdyby ses viděl, jak se tváříš – u Hathóry! A jak hloupě vypadáš s tím nosem nahoru. Kde ses naučil být tak domýšlivý?“

„Začínám si připadat,“ posteskl si Sekani a kysele se zašklebil, „jako by se všichni domluvili, že mi budou vytýkat povýšenost. Vrhnu se ti k nohám, ó, živoucí Isis, ale teprve až dočteš tuto pasáž z Imhotepa.“

Královna se také ušklíbla a odemlela zmíněnou pasáž tak rychle, že jednotlivá slova splývala. Podle Sekaniho očekávání však četla přesně. Skoro jedním dechem ještě dodala: „Neřekla jsem povýšený. Řekla jsem domýšlivý. Nosíš se jako nějaký šlechtic, i když se na tom dojmu musí podílet také tvůj nos. Sokol by byl na takovou zbraň pyšný.“

Sekani zvedl ruku a promnul si nos. Vtom se zarazil a zamračil se. „Každý nemůže být tak krásný jako ty, paní.“

„Ach, ne, já nejsem krásná,“ odvětila Satiah s lehkým úsměvem ve tváři. „Jsem zajímavá. To je mnohem lepší. Krása může být k uzoufání nudná.“

Sekani se nad jejími slovy zarazil a překvapeně zamrkal. Že by se mu pokoušela omluvit? O tom však záhy zapochyboval. Satiah je královna a ta se přece neomlouvá...

- o -

Každé ráno chodil Sekani do královského paláce hned po svítání a každý večer se vracel do domu svého otce. Netrávil s královnou Satiah celé dny, ba ani jejich větší část. Měla své povinnosti a radovánky, kde pro něho mnohdy nebylo místa. Zatímco se věnovala tomu či onomu, sedával Sekani s královskými písaři ve stísněném, starodávném sále a hleděl si práce, kterou mu určil představený z písařů.

Nedostalo se mu ani žádných výhod, že učil královnu. Písaři se totiž ani neobtěžovali mu závidět. Byli to muži středního a někteří dokonce pokročilejšího věku. V paláci sloužili už dlouho předtím, než se Satiah narodila. Za tu dobu v něm zapustili kořeny a srostli s ním tak moc, že svět za jeho popraskanými a vybledlými stěnami je přestal zajímat.

Sekani se na ně díval s pocitem jakési hrůzy. Jejich život se od toho v Amónově Domu života příliš nelišil, přesto se zdál být nenápadně horší. Byl jednotvárný. Nikam nevedl. Den co den seděli, opisovali dopisy, překládali je do jazyků vyslanců té či oné země, vedli účty královského paláce a do nejmenších podrobností zaznamenávali nejrůznější události.

Mladý písař to trpělivě snášel, protože takhle nemínil strávit celý svůj život. Dokázal umlčet horečně se hemžící myšlenky, splynout s řadami slov a malovat jeden hieroglyf za druhým s rychlostí a jistotou, kterou se v Amónově chrámu tak proslavil. Sekani znal takové – ne všichni byli nevzdělaní -, kteří tvrdili, že se ve slovech skrývá magická moc, kterou hieroglyfy probouzejí.

Skrytá umění Sekani trochu studoval, ale nijak zvlášť ho neoslovila. V těch dlouhých, pomalu plynoucích hodinách odměřovaných slunečními paprsky klouzajícími po sešlapaných dlaždicích písařské síně však začal kouzlu slov, té nehmotné substanci představující moc samotnou, postupně rozumět. Ale to bylo přesto málo...

Jednoho dne, když přešel ze síně písařů do královniny studovny, nenašel tam nikoho. A všechny ostatní komnaty byly až na pár znuděných strážců a služebnou, která povrchně zametala podlahu, stejně opuštěné.

Sekani stál rozpačitě v první z komnat královniny části paláce a netušil, co má dělat. Zametající služebná byla němá a pravděpodobně taky hloupá. Když kolem ní prošel, málem ani nezvedla hlavu. Připadal si jako ve zlém snu malého dítěte, nebo dvořana – stál uprostřed liduprázdného paláce. Faraon a královna odjeli a v jejich komnatách zůstal jen zvířený prach. A přece o královnině odjezdu nepadlo ani slovo. Nebylo známo, že by ji v nejbližší době čekala nějaká královská cesta. Jednoduše zmizela.

Sekaniho rozpaky vystřídala zlost. Alespoň mu mohla oznámit, že ho nebude potřebovat, nebo mu říct, kam jinam má za ní přijít. Sice teď neměl na práci nic lepšího, než na ni nečinně čekat, ale čistě ze zvědavosti mu mohla nechat aspoň nějaký vzkaz.

Vrcholně rozčílený zamířil ke strážci u vchodu do královniných komnat. Při jeho příchodu ten nevychovanec hlasitě chrápal, ale teď už byl vzhůru, i když jen tak napůl. Zdálo se, že nerozumí ani jednoduché egyptštině, kterou na něj Sekani mluvil.

„Královna,“ procedil mladý písař přes sevřené zuby už poněkolikáté. „Tvá paní, Velká královská manželka, živoucí bohyně Isis. Kde je?“

„Venku,“ řekl mu strážce líně, a přitom si zívl a říhl, což byla samozřejmě drzost nejvyššího stupně.

Sekani zatnul ruce se svou písařskou brašnou v pěsti a pokračoval hněvivě: „Venku? Kde venku?“

„Na řece,“ dostalo se mu odpovědi, kterou strážce ještě upřesnil dodáním: „Na lodi.“

Sekani předpokládal, že jeho slova mohla znamenat, že se královna vypravila na jakkoliv dlouhou cestu a za jakýmkoliv účelem. Ale mladý písař byl příliš rozlícený, než aby dokázal strážci položit další otázku. Víceméně věděl, že královské lodě kotví na řece za hradbami paláce, ale kde přesně to bylo, už mu jaksi unikalo. Nicméně se i tak rozběhl a vydal se právě tam.

Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Královský písař VI.: