21.06.2015 (09:00) • Neytiri • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 945×
Jako malému chlapci se zdávalo Sekanimu o královském lovu v celé jeho velkoleposti. V jeho snech plul faraon na své zlaté lodi, doprovázen celým svým dvorem a šlechtici, veškerým jejich služebnictvem i nevyhnutelnými přisluhovači. Nenuceně seděl na svém trůnu se dvěma korunami* na hlavě, neuvěřitelně zkroucený jako na malbách, a přitom natahoval luk a šípy se zlatými hroty zasahovaly oběti.
Sekaniho sny se od skutečnosti velmi nelišily. Na ostří či špičce bylo zlato přirozeně příliš měkké, ale hroty faraonových šípů byly samozřejmě pozlaceny, a stejně tak luk. Faraon však neseděl na trůnu, raději stál na přídi s tváří nastavenou větru, zatímco nadháněči křikem a rámusem plašili hejna ptáků, aby měl na co střílet. Když dal spuštěným lukem znamení, že má lovu dost, mohli ostatní vyzkoušet své střelecké umění na zbylých ptácích. Vždy jich totiž zůstalo dost, protože široké pásy rákosí na Nilu říčním ptactvem jenom oplývaly.
Sekani z faraonovy lodě neviděl město, přestože od něj nebyli nijak zvlášť daleko. Mohlo se zdát, že jsou široko daleko sami, ztraceni v divoké změti rákosí na řece obklopené holými útesy Červené země, pouště svírající Černou zemi v krutém suchém náručí.
Sekani nečekal, že se mu bude na faraonově lovu líbit, a přece se cítil téměř šťastný, když s knihou na kolenou seděl Satiah u nohou a hlasitě jí předčítal chvalozpěv Amónovi, zatímco ona přepisovala úryvek na kousek papyru a její manžel se věnoval lovu. Před slunečním žárem mírněným lehoučkým větříkem u hladiny řeky je oba chránil baldachýn. Křik mužů a vyplašených či zraněných ptáků se prolínal se šploucháním vln, šelestem rákosí a jeho hlasem. Sekani slyšel dokonce i slabý skřípot královnina pera na papyru a tiché pochrupování kněze Kahotepa, který stejně jako on uposlechl královnina příkazu a doprovázel ji.
Satiah nebyla tak spokojená jako Sekani. Ať oslněn sluncem, ctí, jakou část na takovém lovu byla, či královskou okázalostí, nemohl přehlédnout stíny pod jejíma očima. Líčidla je sice poněkud skryla, ale pozornému pohledu neunikly. Sekani si všiml, že s královnou není její Núbijec, jehož jméno vytěsnil z hlavy. V její nejtěsnější blízkosti stál jiný strážce, tichý Egypťan s kamennou tváří.
Sekaniho výuce věnovala Satiah poměrně velkou pozornost. Snad v ní hledala záchranu před nudou. Lov ji na rozdíl od faraona očividně netěšil. Při hlasitém výkřiku, který značil obzvlášť dobrý zásah, sotva vzhlédla, a když jí téměř k nohám dopadla husa s polámanými křídly a šípem v srdci, jen se ušklíbla.
Faraon působil dojmem, že si královnina malého nadšení nevšímá. Nikdy se nemohl zcela zbavit pout svého královského úřadu, ale tady, vzdálen městu a tlaku dvora, se z něj stal jiný člověk. Byl veselejší a dychtivější, plný života. Smál se šprýmům a oplácel je podobnými. Žádný nebyl extra duchaplný. Byl to vojenský humor, více drsný než vytříbený.
Jak rád musí mít vojenská tažení, pomyslel si Sekani, který sledoval faraona ve chvíli, kdy se dověděl, že před nimi nadháněči objevili stádo hrochů. Byl připraven na lov vodního ptactva, ale při vyhlídce na větší kořist se mu zaleskly oči a bez dlouhého váhání skočil do jedné z menších lodí. Nosiči zbraní a tolik stráží, kolik loďka unesla, spěchali za ním.
Velká loď nemohla plout za nimi. Rákosí bylo husté a cesty vysekané mezi ním příliš úzké. Zakotvili v místě, kde břeh nezakrývalo téměř žádné rákosí. Kdysi tu asi stávala vesnice, protože nedaleko řeky bylo možné spatřit palmy obtížené nesklizeným ovoce a pár vyvýšenin, snad pozůstatek domu postaveného z nepálených cihel. Celé prostranství pohltila nenasytná poušť, ale v blízkém okolí řeky zeleň rostla stále.
Satiah a její služebnictvo se nedotčeni tím, že je faraon ponechal jejich vlastnímu osudu, začali věnovat nejrůznějším činnostem – čtení, spaní, hře na harfu či zpěvu. Jen královna vypadala neklidně. Sekani se domníval, že myslí na své povinnosti, které na příkaz svého manžela opustila, na prosebníky hromadící se v prázdné přijímací síni, písaře a úředníky připravené zaplavit ji papyrovými svitky. Sekani ji znal už natolik, aby věděl, že cítí, jak všechno z toho zanedbává. Ale co dalšího kvůli tomu cítila, to už netušil.
Prokletím některých lidí je neustávající svědomitost. Sekani, který mezi takové lidi sám patřil, zjistil, že oblíbit si Satiah je snazší, než předpokládal. Nevěděla, co je to plýtvat časem, ani co si počít, když se zrovna nezabývala něčím užitečným.
Na rozdíl od tváře, na níž si zachovávala výraz povznešené mírnosti, pohledy zřejmě ovládnout nedokázala. Vzdor v jejích očích rostl. Křik lovců postupně slábl, až poslední zbytky odnesl vítr vanoucí ze severu.
Číst královně myšlenky bylo pozoruhodně snadné. Stačilo sledovat její oči a ruce, jak svírala a zase pouštěla opěradla trůnu. Minulého dne udělala vše, co si jeho královská Výsost přála. Přehlížená, jen co usedla lapená na trůn vedle něj, považována jen za němý doplněk okolního přepychu, strávila den v naprosté nudě.
Dnes, když s sebou měla svého písaře, hudebníky a Kahotepa, aby ji rozptýlili, byla o to neochotnější patřit k výpravě faraonovy lodě. Kněz Kahotep jí zrovna vyprávěl nějakou roztomilou povídačku o oslu, paviánovi - bohu Thótovi*. Sekani ho poslouchal jen na půl ucha a domníval se, že Satiah rovněž.
Sledoval ji, jak se zatvrzuje. Nakonec pohybem ruky kněze umlčela a pokynula muži u kormidla. „Vrať se s lodí do města.“
Kormidelník na ni vytřeštil oči. Ostatní mlčeli. Zdaleka ne všichni jí byli oddaní. Někteří patřili faraonovi, přestože se na menší loď nevešli nebo byli příliš líní, aby o místo bojovali.
Královna hleděla na kormidelníka se vší arogancí svého původu a vychování a přikázala mu: „Udělej, jak říkám!“
Sekani si na chvíli pomyslel, že se jí muž vzepře, ale ten byl vyděšený. Posléze se nemotorně uklonil a vykoktal: „Ano-Ano, paní. Hned to bude, paní.“
Někdo při nadechnutí zasykl, možná z pobouření. Ale neozvala se jediná námitka. Byla to koneckonců královna. Faraon tady nebyl přítomen, a tak nemohl její příkaz odvolat. Chtě nechtě se musí vrátit s menší okázalostí, než se sluší, ale Satiah neměla náladu, aby se tím zabývala.
Za pomocí veslařů, protože severní vítr poněkud zesílil, a s využitím říčního proudu se královská loď překvapivě rychle vrátila do Théb. Sekani trochu litoval, že už před sebou vidí městské hradby. Oblíbil si, ba téměř zamiloval svobodu na řece.
Byl však vázán povinnostmi stejně jako královna a čekalo je tolik práce, kolik stojí správa dvou království. Jednou, přísahal si, bude tak bohatý, že bude mít nejen loď, ale i dům u řeky, sídlo hodné šlechtice, kde bude moci odpočívat od trápení, které přináší vláda a moc.
- o -
Faraon byl rozzlobený, jak to Satiah očekávala a jak to Núbijec Panshji věděl, když se královna navrátila do paláce bez něj. Vrátil se z lovu pozdě, až při západu slunce, a v jedné z dalších lodí vezl mrtvého, mouchami oblétávaného krále hrochů. Ten večer se žádná hostina nekonala, ale kuchaři začali připravovat hrocha na následující den.
Královna se rozhodla jíst ve své zahradě u lotosového jezírka, kde s oblibou večeřela, byla-li sama. Tam ji také faraon nalezl. Přišel neokázale jen s malým doprovodem, v jednoduchém vojenském shendytu a s némes – kápí egyptského faraona z pruhovaného plátna v barvách zlata a lazuritu.
Postavil se nad Satiah, která dojídala večeři. Stejně jako žádný z jeho předků příliš nevyrostl, přesto byl vyšší než ona, a to i když se postavila. A každý centimetr, o který ji převyšoval, plně využíval ve svůj prospěch.
„Opustila jsi mne,“ řekl.
Královna vzhlédla velmi pomalu, jako by vůbec neznala strach. Kdyby totéž udělal kdokoliv jiný, mohlo by to být považováno za drzost. Vlídným, sladkým hlasem, jímž nikdy nemluvila s tím, koho měla ráda nebo komu důvěřovala, tiše odvětila: „Měl jsi svůj lov, své stráže a své lodě. Já měla povinnosti, které mě volaly, a tak jsem nemohla jinak než se vrátit. Víš, že se v deltě* rozšířil dobytčí mor? Nebo že čtvrtý a pátý kraj jsou opět ve sporu a jejich správci by nejraději vytáhli do války? Anebo že Amónovi* a Ptahovi* kněží bojují o prvenství dokonce i v přijímacích síních? Víš o něčem z toho?“
Faraon by ji možná uhodil, ale to by mu Satiah, která se kromě tmy jakživ ničeho nebála, nesměla tak neochvějně hledět do očí. Spokojil se s mávnutím ruky, spíše nedůtklivým než královsky přezíravým, a posměšně pronesl: „Ano, vím o tom. Musím se tím však neustále zabývat? Cožpak si ani Bůh nemůže dopřát oddechu?“
„Ovšem, že může,“ odvětila Satiah. „Ale ne dva dny za sebou, a ne v takovém spěchu, že připomíná rozmar malého děcka. Nechal jsi tu šlechtice, kteří na tebe čekali, zatímco ty ses oddával vlastní zábavě. Alespoň jeden z nás musel tu urážku odčinit.“
„Nic není urážka, je-li to přání boha,“ prohlásil faraon povýšeně.
„Chováš se jako dítě. Běž si hrát se svými dřevěnými vojáčky a nepřekážej nám ostatním, kteří spravujeme tvé království.“
Faraon se strnule narovnal. Mohl ji zahrnout přívalem jakýkoliv slov, nebyl však schopen ani ochoten vyřknout jediné. Rychle se otočil a rozzlobeně odpochodoval, přesně jako dítě, kterým ho jeho manželka nazvala.
– - – - – - – - – -
Dvojí koruna – bílá koruna jihu a rudá koruna severu, nošené současně jako symbol vlády nad oběma zeměmi
Thóth – staroegyptský bůh řádu a zákonu, moudrosti, písma a řeči, znalec lékařství a magie, ale také aritmetiky, geometrie a astronomie. Jako bůh nebe i podsvětí byl ztotožňován s Měsícem a uctíván v podobě ibise nebo paviána
delta - vymezená ramena Nilu, které se vějířovitě rozvírají severně od centrálního Memfisu
Amón – egyptský bůh vzduchu a dechu, dárce života. Původně bůh hornoegyptských Théb, zobrazován v podobě člověka s beraní hlavou nebo vysokou péřovou korunou
Ptah – staroegyptský bůh uctívaný v Memfisu (hl. město Dolního Egypta, dnešní Mannofer), považován za tvůrce světa a dárce ohně a slunečního světla. Bývá zobrazován v lidské (mumifikované) podobě
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Neytiri (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Královský písař VIII.: