OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lavička vypráví počtvrté

20.04.2015 (10:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1029×

Jsem lavička u vody. U čisté řeky, která se prý snad nikdy nevyleje ze svých břehů. Sedá si na mě hodně lidí, jsem u cesty... Starší, možná už od počátku věků...

Chodí kolem mě mnoho lidí. Někteří na mně pijí, kouří... Někteří ani neumí sedět. Ale mě zaujali tito lidé. Bylo jich pět a přišli kolem čtvrté ráno, kdy už kolem nikdo nechodil. Tři kluci a dvě holky. Ten jeden kluk měl kytaru. Sedl si přede mnou na zem a hrál a zpíval. Tak moc falešně zpíval! Nedalo se to poslouchat. Kytara rozladěná... Hrozné! Ale ti ostatní...

Byl tam chlapec... Měl hnědě vlasy a byl plný rozporu. Nevěděl, co dělat. Byl z něj cítit alkohol. Ale to skoro ze všech. Jeho duše byla tak moc krásná! Ale zároveň byla... roztrhnutá... rozpadlá na kousky. Byl tak strašně moc fascinující! Potýkal se s několika problémy... Jeho přátelé o tom ale nevěděli. Dělal, že je silnej, že mu nic nevadí, že je nad věcí, skoro by se zdálo, že je bez citů. Ale omyl. Ve svém nitru byl tak moc citlivý. A tak moc krásný... Občas nechápu, proč to někteří lidé dělají. Proč skrývají své emoce a to, co cítí. Že dělají, že jim je vše jedno, přitom by se nejraději schovali ve vašem obejmutí a nechali vás, abyste se o ně starali. Tak moc špatně na tom jsou. Jeden chytrý pán řekl, že ten, kdo skrývá emoce, je uzavřel, protože byl tak moc a tolikrát zraňován, že to jeho tělo udělalo jako obranu. Uzavřelo city a emoce, aby přežil. A tak nějak to bylo i u toho chlapce. Nikdy jsem neviděla takovou duši. Bylo mi ho moc líto. Zajímal by mě jeho důvod. Důvod, proč o jeho rozpoložení nikdo nevěděl. Ale to bych musela hádat, dedukovat... A to já nedělám.

Pak tam byla dívka. Seděla mezi těmi dvěma chlapci. Byla sebevědomá a měla bundu toho chlapce s roztříštěnou duší. Až moc sebevědomá. Zvláštní dívka, velmi zvláštní. Navenek se chtěla chovat strašně moc dospěle... Ale uvnitř byla ještě dítě. Ztracená v tomto světě. A sama. Nebyla zlá, podlá, ba ani pokrytecká. Pouze nevěděla, kdo je. Byla ztracená. Jako kdyby ji někdo do světa hodil a nedal instrukce. I když, to nikomu... Ale kdoví, proč zrovna ona se za to na ten svět zlobila. Byla ztracená. Měla ale v duši kousek naděje. Maličkatý kousíček, že by se něco mohlo změnit. Nebo spíš, že by ji někdo mohl změnit. Potřebovala vůdce. Svůj protějšek, který by ji naučil pohybovat se v tomto světě plném zlých lidí, co jí jen chtějí na každém rohu ublížit. Zazdila ale svůj strach pod vrstvu make-upu a přetvářek vůči všem lidem. Tak moc bych chtěla, aby našla někoho, kdo by jí ukázal svět a jeho pravidla! Ale je to ještě dítě... Cítila jsem její cit. Cit vůči klukovi. Klukovi, co seděl vedle ní...

Celou dobu, co ten s kytarou skřehotal, seděl a přemýšlel a do toho stihl ještě tleskat a říkat, že ten kluk je dobrej. Tak strašně nerad ubližoval lidem. Bylo to to nejhorší, co kdy mohl udělat. Tak snadno mě nechal proniknout jeho myšlenkami až k jeho duši! I když... Nevím, jestli jsem to měla dělat. Byl tak moc zraněný a svázaný. Svázaný strachem o ostatní. A o názor ostatních na jeho osobu. Viděla jsem v jeho duši bolest, prázdno a velmi hlubokou a nehynoucí lásku s nadějí. Jak úžasná musí ta láska být? Moc... Byla velmi mocná. A to bylo jeho štěstí. Těžko říci, co by se s ním stalo, kdyby neměl naději. Asi by zemřel... Tak moc potřeboval lidi! Jejich přítomnost pro něj byla jako nápoj života. Ožil, mluvil, komunikoval... Nikdy se nedíval nikam jinam, než do očí... Říká se, že oči člověka jsou okny do jeho duše. Já k tomu ale dodávám jednu věc: Je na vás, zda se okny podíváte, nebo projdete bez povšimnutí kolem a nebudete se zajímat o to, co tam je. Ale na tom právě záleží... Jeho oči. Tak čisté, bez poskvrny... Plné soucitu. Ale důvěra? Ta skoro žádná... Tak moc nevěřil. Jeho důvěra se získávala strašně moc těžko, ale lehko se ztrácela. Chudák kluk...

Ta dívka... Ta dívka, co seděla vedle něj z druhé strany. Třásla se zimou, ale statečně to skrývala. Ale to bylo tak jediné, co uměla skrýt... Tak otevřeného a důvěřivého člověka jsem za celý svůj dlouhý život zde na soutoku nepoznala. Svět ji hodněkrát srazil na kolena, ale ona se vždy zvedla a šla dál. Proč byla tak moc otevřená a nadějeplná pro lidi? To nechápu... Dokázala znovu věřit i přesto, že ji předtím zradili. Znovu s úsměvem na rtech dělala to, co po ní chtěli. Byla tak moc obětavá... Ale zároveň smutná... Potřebovala lásku a uznání. Žádné z těchto dvou věcí se jí ale nedostávalo. Tak moc se snažila, aby ji všichni brali mezi sebe, že občas zapomněla hledět na sebe. To pak padala unavená a ubrečená do postele. Ubrečená s myšlenkou, že je sama a že ji nikdo nemá rád. Tak moc těžce nesla, když jí někdo dal najevo, že ho zklamala nebo že udělala něco špatně. Přitom nikdy sama nebyla. Všichni byli s ní. Kdykoliv, kdekoliv... Stačilo jenom vztáhnout ruku... Občas ji měli za blázna... Hovořila sama k sobě, když si myslela, že ji nikdo neslyší... A teď tam seděla na studené lavičce v chladném letním ránu před soumrakem a poslouchala drnkání hrozného zpěváka... Byla jí hrozná zima, klepala se...

Po chvilce mého uvažování se k poslední dívce naklonil chlapec s nadějí v duši.

'Půjdeme domů?' zeptal se jí. Všiml si, že se třese...

'Ano, prosím...' odpověděla dívka a zvedla se. Zvedli se všichni a vydali se na cestu domů. Bohužel pro ně, drnkal měl cestu stejnou...

Tak jsem tam stála dál, sama, samotinká se svými myšlenkami v dřevě. Přemítala jsme nad prapodivnou pěticí, kterou jsem právě měla tu čest hostit na svém prostranství. A zamýšlela jsme se nad tím, proč právě oni byli ten den, v tu hodinu, na tomto místě. Proč právě je svedl Bůh dohromady.

Byla to zajímavá a mystický zkušenost... Dala mi podnět k myšlenkách na dalších sto let! A pokud mě někdo nerozbije... budu tady stát dodnes. Tak co, troufneš si? Troufneš si usednout na lavičku?

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lavička vypráví počtvrté: