OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lyžák - 20. kapitola

07.04.2013 (18:00) • Ali • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1165×

Lyžák - Rozhovor I. část 

Zůstala jsem na něj zkoprněle koukat a stále mi to v hlavě šrotovalo. Myslí se mi honila spousta otázek, ale nevěděla jsem, jestli si umím na všechny odpovědět. No, tak to zkusíme. Mám Martina ráda? – Ano, mám. Jak ho mám ráda? – Mám ho ráda víc, než kamaráda, ale jestli je to láska, nevím. Problém číslo jedna. Chci, aby byl víc, než jenom kamarád? – Chci, ale i nechci. Problém číslo dvě.

„Došla ti slova, princezno? Vypadá to, že jo. Když mě teda omluvíš, půjdu si lehnout. Dokoukej si film,“ přerušil Martin tvrdě moje hloubavé ticho. Zvedl se a odešel. Nezapomněl u toho pořádně prásknout dveřmi. V tu chvíli mi došlo, že jsem rýpala do něčeho, co jsem asi neměla. Bohužel moje povaha už asi jiná nebude.

Celé dopoledne jsem přemýšlela. Naše ranní rozprava se mi rozvalovala v hlavě, jako se rozvaluje špatná chuť zkaženého ovoce v ústech – ať se snažíte sebevíc, nedokážete ji bůhvíkolik hodin dostat z úst. Pomalu mi začalo docházet, že jsem Martinovi ublížila. Ale on se taky nechoval zrovna správně – nejspíš čekal, že se okamžitě rozhodnu. Ale to já neumím. Ať chci nebo nechci, s Lukášem jsem byla dlouho a zasáhl do mých citů. Ale Martin přece taky, zazněl hlásek v mojí hlavě.

V poledne jsem doskákala do jídelny na oběd. Martin přišel hned za mnou. Přinesl mi oběd a posadil se vedle mě. Stále vypadal rozčileně.

„Jak ses vyspal?“ zkusila jsem navázat rozhovor, ale odpovědí mi bylo pouhé zamručení. Zbytek oběda proběhl v tichosti. Po obědě mi Martin pomohl na pokoj a zase odešel.

Neměla jsem náladu na přemýšlení – přála jsem si umět na chvíli vypnout mozek, nebo aspoň ignorovat ty dotěrné myšlenky, které nechtěly přestat na mě dorážet. Zapnula jsem notebook a pustila si oblíbenou pohádku mého bratránka, u které jsem nakonec usnula. Vzbudil mě až hlučný příchod mých spolubydlících.

„Myslíš, že je vzhůru? Jestli spí, tak ji nechci budit.“ Slyšela jsem už z chodbičky, jak na sebe holky mluví. Okamžitě jsem se posadila. Moje obvyklá rozespalost byla pryč, jakmile jsem viděla jejich výrazy.

„Co se děje?“ ptala jsem se celá nesvá.

„Lin, jak bych to řekla. No… Lukáš je tady. Teda ne tady, jako tady na pokoji, ale je dole. Akorát mluví s třídním. A ten je dost naštvaný, protože Lukáš tu nemá, co dělat. Myslím, že bys tam měla jít,“ řekla Sabina a zněla při tom dost rozpačitě. Určitě se k ní už muselo donést, že jsem se s ním rozešla, jinak by se chovala jako natěšená hyperaktivní včela.

Na mě to mělo přesně opačný účinek – vyděsilo mě to. Tušila jsem, že se mě Lukáš jen tak nevzdá, ale doufala jsem, že když je dospělý, tak se bude dospěle i chovat. Nečekala jsem, že udělá nějakou blbinu v podobě nečekaného příjezdu.

Okamžitě jsem si vzala brýle, vysoukala se ze sevření přikrývek a natahovala se po berlích. Sabina mi je okamžitě podala a já se co nejrychleji a nejopatrněji pokoušela dostat do přízemí, kde měl být Lukáš a pan třídní.

„Nemáte tu co dělat. Několikrát jsem Vám to vysvětloval,“ vrčel podrážděně pan profesor Sklenička. Slyšela jsem ho už na vrcholku schodiště.

„Ale já s ní mluvit potřebuju,“ nedal se, nejspíš po několikáté, odbít Lukáš.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a naivně doufala, že si mě u toho nikdo nevšiml. Bohužel mi to nevyšlo. Oba – pan třídní i Lukáš – se na mě okamžitě otočili. Jejich pohledy se od sebe diametrálně odlišovaly – pan profesor Sklenička na mě koukal pohledem plným obav a Lukáš s nadějí, se kterou se zemědělec kouká na mraky, když už dva týdny nepršelo.

„Lindo, tenhle mladý muž říká, že tě zná a že s tebou potřebuje nutně mluvit. Znáš ho?“ ptal se pan profesor. Měla jsem sto chutí zalhat a říct, že ho neznám, ale mám pocit, že by to bylo zbytečné.

„Ano, znám. Je to můj bývalý přítel,“ odpověděla jsem s důrazem na slovo „bývalý“. Lukáš se v tu chvíli zatvářil, jako by mu někdo řezal nějakou část těla bez umrtvení.

„Dobře, tak si tedy promluvte,“ odpověděl pan profesor nevrle a věnoval Lukášovi nevěřícný pohled. Když šel kolem mě, ještě dodal, že to dělat nemusím, pokud nechci, protože jako profesor ho může poslat pryč.

„Miláčku, co se ti to stalo?“ zeptal se Lukáš nevěřícně. Rozešel se ke mně, aby mě objal, ale já okamžitě instinktivně ucukla a „vystrčila“ před sebe jednu berli. Lukáš se zastavil a zklamaně zakroutil hlavou.

„Neříkej mi miláčku,“ zavrčela jsem na něj. „A pokud se mnou chceš mluvit, tak se pojď posadit do jídelny. Nehodlám tu stát jako čáp,“ dodala jsem podrážděně. Doskákala jsem do jídelny a sedla si k prvnímu stolu, který se mi dostal do cesty.

„Tak, co chceš?“ zeptala jsem se neutrálně a zabodla pohled do svých spojených dlaní na stole.

„Chci si promluvit. Nechci, aby to tak skončilo. Miluju tě a dokáže se polepšit,“ řekl mile a pokusil se pohladit moje spojené dlaně, kterými jsem okamžitě uhnula, jako by měl nějakou prudce nakažlivou a zároveň smrtelnou nemoc.

Já mu nevěřila ani jedno jediné slovo. Od svých známých jsem věděla, že během našeho vztahu měl jednu, dvě, tři, možná čtyři „vedlejšačky“. Takže ta jeho láska nebyla nijak horká. A že se změní?! Pche! Mluvila jsem s ním o tom snad tisíckrát, ale ani jednou to nepomohlo.

„Ale pro mě už to skončilo. Definitivně! Nechci už dál pokračovat,“ řekla jsem zatvrzele. Lukáše to evidentně překvapilo, protože nevěřícně zalapal po dechu.

„Ale proč? Já myslel, že je všechno v pohodě,“ řekl smutně. Nevěřícně jsem na něj vyvalila oči. Vážně řekl v pohodě? Je snad slepý? No, nejspíš ano!

„My a v pohodě? Děláš si srandu? V pohodě jsme byli první tři měsíce, potom ses začal chovat jako žárlivé hovado, i když jsi k tomu vůbec neměl důvod. Nikdy jsem tě nepodvedla. Pokud vím, tak jsi to ty, kdo má spoustu kamarádek,“ zaštěkala jsem na něj.

„Dobře. Možná jsem párkrát uletěl, ale můžu se napravit. Nechci se rozejít,“ dodal lítostivě. Promiň, hochu, ale na tohle ti neskočím.

„Prober se! My se už rozešli. Přesněji jsem se rozešla já s tebou. A chci to tak nechat. Upřímně si myslím, že tenhle rozhovor k ničemu nepovede. Ty jsi sem přijel s představou, že mě dostaneš zpátky, a tvoje sebevědomí je tak vysoké, že sis myslel, že jakmile se tu objevíš, tak ti padnu kolem krku. Spletl se. Nechci nic vracet,“ řekla jsem s klidem meditujícího jógína. „Myslím, že bys měl odjet,“ dodala jsem mírně.

„Lindo… neposílej mě pryč,“ zaprosil.

„Myslím, že řekla, abys odjel,“ ozval se za námi Martinův hlas…

Chtěla jsem, aby Lyžák 20. kapitolou skončil, ale ukázalo se, že to nepůjde. Ještě je tu moc věcí k řešení. Doufám, že si užijete čtení a neukamenujete mě za to. 

Chtěla bych poděkovat Sele a Martinexe. Děkuji oběma za povzbuzující komentáře. Doufám, že si kapitolu užijete a nepopravíte mě za ten otevřený konec. =)

Všem svým čtenářům přeji příjemné čtení a doufám, že mi tu zanecháte komentář s názorem.

Vaše Ali =) 

Autor: Ali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lyžák - 20. kapitola: