OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Magorův denník: Taková normální lovkyně - část první

10.06.2014 (12:00) • Ronnie • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1216×

9. června, pondělí

Milý deníčku,
nejdříve ze všeho bych si s tebou ráda vyjasnila pár drobností. Já nejsem jedna z těch dívenek, které si píšou do růžový knížečky a myslí si, jak je to cool. Můj šéf si myslí, že jsem přehnaně agresivní. Nevím, kde vzal takový hloupý drb. Já jsem přece milá mladá žena, co má před sebou celý život a slibnou budoucnost. Nicméně, dostala jsem ultimátum, že pokud chci pro něj dál pracovat, a já chci, protože tuhle práci miluji, musím si sehnat cvokaře. Já si ho tedy našla. Řekl mi, že vzhledem k mému zaměstnání nejspíš nebudu mít čas docházet pravidelně na sezení, takže si mám začít psát deník. To jen tak na úvod. Dál bych měla pokračovat svým obvyklým dnem.

Kurva drát a rododendron! Dneska fakt den na hovno! Nevím, co si ten kretén, co si říká můj šéf myslí, ale mě nikdo nebude tlačit do kouta. Poslat mě k magorovi, kterej o sobě tvrdí, že je cvokař a vlastně se mě jen snaží nasrat tím jeho zpomaleným kafráním, bylo na mou už tak prý pošramocenou psychiku hafo. To by nic nebylo, ale jediní grázlové, kteří se nachází v okruhu patnácti kiláků, což je nepopiratelně můj revír, jsou duchové, kteří si nedají říct a z hrobu otravují svý živý příbuzný. Možná závist.

Závěr? Nejen, že nemám co na práci a umírám nudou, ale taky tu nemám co psát.

Trhni si, doktore Farreli.

10. června, úterý

Čus. Netuším, jak ti nadávat. Totálně přeslazeně "deníčku" (to zní jak od děcka ze školky) nebo... křtím tě na Farreliho.

Tedy... idiote, den začal naprosto nudně. Jeden poltergeist, který byl uražen na svýho synáčka (jeho máti), rozbíjel ve svým bývalým bytě všechno, co se dalo. Takový nebezpečný bestie prý nemaj na světě co dělat. Aspoň tak to tvrdí ta brožurka z předraženýho křídovýho papíru, co ji cpou každýmu na potkání u nás v práci na vrátnici. Nicméně do oběda jsem tuhle, nejspíš nepříjemnou, záležitost vyřešila.

Skočila jsem si na oběd. Dala jsem si zeleninovej salát přelitej nechutně tučným dresingem. Dal mi ho poďobaný zrzavý kluk, u kterýho by se člověk bál, jestli mu do objednanýho jídla nenaflusal.

Sedla jsem si k jednomu z červenejch stolků. Červený v tom podniku znamenaly zóna bez laktózy, který v mým dresingu bylo tolik, že by dokázala zlikvidovat kohokoli, kdo by si přised. Rudá se mi líbí, připomíná mi lidskou krev, kterou v práci nevidím. Tohle místo jsem si vydobila u vedoucího týhle jídelny.

Všechno, co se stalo desátýho, mělo svůj význam. Vono má všechno svůj skrytej význam, jen ho člověk musí objevit. Ten týpek, co si přised, měl na plastovým talíři velikej flák masa, který snad ani nemohl pocházet z tý jídelny (každý masíčko tam maj, že do toho dvakrát kousneš a už není).
Místo klasickejch, a hlavně pro lidstvo bezpečnejch, plastovejch příborů vytáh vlastní náčiní skládající se z velkýho nože a vidličky, která byla snad z minulýho století.

Překrojil flák napůl, nabod jednu půlku na vidličku a hladově se do masa zahryznul. Nebejt zvyklá na všechny ty příšery tam venku, nejspíš právě ječím strachy, ale tenhle týpek mě nemůže vyděsit. Skromně jsem ujídala svýho salátu, zatímco on se cpal masem, na který jsem kvůli nedostatku příšer v mým rajónu, neměla prachy.

Celou dobu mě sledoval. Začalo mě to štvát. Jen jsem se ho zeptala, na co tak debilně civí. Rozhodně jsem neměla v plánu vyvolat rvačku. Kouknul na mě jako na ztracenýho čokla a zeptal se, jestli nejsem náhodou Marina Gomezová. Klasickou kličkou, aniž bych mu prozradila, jestli ano, nebo ne, se mi z něj podařilo vytáhnout, že on jméno nemá. Říká si jen Noční Vlk. Pro ostatní lovce známej jen jako Vlk.

Překvapilo mě to, protože to většinou já byla ta známá, jakožto jediná ženská lovkyně ve státě, a o žádným Vlkovi jsem v životě neslyšela.

Zbytek dne jsem strávila zbytečnejma pochůzkama po městě. Nic se nedělo. Všude byl až podezřelej klid. Měla jsem neblahý tušení, že v tom má Vlk ty svý masitý pazoury. Zasranej lovec.

12. června, čtvrtek

Včera jsem měla volno a ty, Farreli, nic o mým volným čase vědět nepotřebuješ. Prostě jsem si vyšla s pár chlápkama a bavila se jako lovkyně. Víc ti neřeknu, ani kdybys mě mučil.

Ovšem dnešek přinesl mnoho zajímavých věcí. Jednou z nich byla totální absence všech příšer v mým okolí, což by nebylo nic divnýho, ale zmizely i z mýho rajónu. Vydala jsem se tedy na průzkum terénu, abych zjistila, jak je to možný.

Všechno jsem pochopila, když jsem našla Vlka, který právě dřevěným kůlkem prošpikoval upíra. Upírovi z úst vyteklo pár kapek narůžovělé tekutiny. Byla to jeho krev. Pak začal schnout jako švestka na slunci. Jen o něco rychlejš. Vlk odněkud z objemného kabátce vylovil malý flakónek a sebral do něj upírovu krev dřív, než stihla spadnout na zem a znehodnotit se. Upíří krev je totiž mrtě vzácná a mega důležitá přísada do léku proti vlkodlačímu kousnutí, který by vás v neléčeným případě mohlo o úplňku zabít.

V tu chvíli jsem nevěděla, jestli jsem nasraná víc na šéfa, že mi nevěří, že dokážu ohlídat patnáctikilometrovej okruh, nebo na Vlka, kterej loví v mým okrsku a bere mi tím práci. Zabořila jsem ruku do tašky, kterou jsem měla převěšenou přes rameno a kterou tahám fakt všude. Ze dna tý kraksny jsem vytáhla tři vrhací nože. Vlk si prohlížel tekutinu ve flakonku, která postupně na denním slunci začala chytat odstín do tmavě fialový a nakonec se zbarvila do černa. Držel si tu malou flašku před ksichtem a usmíval se, jako by snad měl něco, co se může draho prodat. Zčernalá krev upíra je ale použitelná jen na lék a ten není nijak drahý, takže poklad to bejt nemoh.

Hodila jsem po tom sviňáckým hajzlovi první nůž. Sama mám těch léků dost, takže mě nemrzelo, když jsem trefila jeho ruku. Leknutím upustil flakónek a ten se rozbil. Krev se okamžitě vsákla do prašné země.

Vlk se rozhlíd, snad aby zjistil, jakej krypl mu zničil jeho zlatej důl. Ve tváři měl pěkně nasranej výraz a čuměl přímo na mě. Usmála jsem se na něj, protože v tý chvíli jsem sama nevěděla, co jinýho bych měla dělat. S řevem, ve kterým se mísilo jeho nasrání a zoufalství, se rozběhl naproti mně. Kdyby po mně skočil a já neuhnula, rozplácli bychom se na zem a já skončila rozdrcená pod jeho svalnatým tělem. Takže jsem prostě začala zdrhat. Chvíli mě honil mezi domy, dokonce i těma nejzapadlejšíma uličkama, ale nakonec jsem se ho zbavila.

Další dnešní událostí byla návštěva šéfa. Po tomhle všem jsem se za ním vydala, abych mu v kanclu, kde byl zalezlej jak krysa, udělala takovej bordel, že si zas na dlouho rozmyslí posílat mi do okrsku škodnou. Seřvala jsem ho jak malýho fakana a třískla za sebou dveřma.

Až pak jsem se dověděla od jedný ženský z účtárny, že šéfík za mnou toho hajzla neposlal.

Tohle jsem zvládla za celej den. Není toho moc, ale jelikož jsem se včera vůbec nevyspala, jdu spát už teď, ve tři odpoledne, a budu doufat, že mě Vlk nenajde, aby mě moh zamordovat ve spánku.

Autor: Ronnie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Magorův denník: Taková normální lovkyně - část první: