Mí démoni - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitolka. Dostáváme se do příběhu Amálie, které se dějí zvláštní věci, se kterými si neví rady. V noci doslova bojuje o přežití, a když se rozední, teprve pak si připadá chráněná. Chráněna světlem. Jejím největším přáním je být jako její vrstevníci, ale možná se pro takový život prostě jen nenarodila. Hezké počtení. :)

10.08.2016 (12:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 547×

2. kapitola

Pěkně od začátku

Neexistuje místo, na kterém se po smrti nastálo usídlíte. Pokud jste věřili, že se dostanete do nebe, odpověď zní ne. Pokud se bojíte, že se dostanete do pekla, pak jedině do meziprostoru, to je takové menší peklo. Ale ani tam nezůstanete napořád. Najde se někdo jako já, který tu pro vás bude, aniž by vás soudil nebo hodnotil. A další možností je reinkarnace. Ano, věřte nebo ne. Ať už chcete nebo ne. Jedno z toho to bude.

Probouzím se do tmy. Je mi hrozná zima a neovládám své tělo. Je tak těžké, že se nemůžu pohnout. V pravidelných vlnách mnou zmítá strach a panika. Rozhlédnu se po pokoji a pak to ucítím. V tom rohu, v pravém rohu mé postele stojí. Nehybně, tiše, ale s takovou razancí, s takovou důrazností si žádá mou absolutní pozornost. Ví, že se ho bojím. Proto tu je. Žije z mého strachu. Přišel se najíst. Žije z mé touhy potkat partnera. A také žije z mého strachu, že se to nikdy nestane. Tenhle si ode mě drží odstup. Nechodí až úplně ke mně. I tak se dobře nasytí. Bojím se na něj promluvit. Bojím se pohnout. Chce se mi hrozně čůrat, ale nezvednu se ani za nic. Strašně se bojím, začínám špatně dýchat a mé srdce si skáče, jak chce, skáče v rytmu mého strachu a paniky. Chytám se za hruď, protože se mi v ní rozlévá palčivá, hutná, těžká bolest. Srdce mě píchá a dech se mi krátí. Jestli to bude ještě chvilku takhle pokračovat, udusím se nebo dostanu infarkt. Najednou ta silueta, duch, démon mizí. Není po něm ani stopa. Bylo to tak náhlé a rychlé. Mé tělo se uvolňuje. Postupně začínám zase normálně dýchat a srdce se vrací k původnímu rytmu. Pomalu se zvedám. Pomalu, se stále roztřesenými koleny, mířím do koupelny. Cestou všude rozsvěcím, potmě bych nemohla jít. Mám pocit, že mě něco pronásleduje, že na mě něco čeká za dalším rohem. Se světlem se jde líp. Světlo je můj přítel. Zahání špatné sny, tu děsivou postavu. Zmírňuje můj strach. Podívám se na hodiny a ty ukazují 2:45. Sednu si do postele a zírám na místo, kde předtím bylo to. Teď po něm není ani památky.

Ráno se probouzím celá rozmrzelá a rozlámaná, ale neuvěřitelně šťastná, že je den. Světlo.

Odcházím do školy. Jedině tam se dokážu uvolnit a být skutečně tak nějak šťastná. Beze strachu. Jsem na střední a jediné, co chci, je dokončit ji s nejlepším možným výsledkem. Jedu naplno. Neznám slovo selhání. Chodím na každou přednášku a vynechávám jen tehdy, pokud je to nezbytně nutné. A ani tak z toho nejsem nadšená. Naopak. Mým cílem je nezameškat nic. Jsem schopná čekat ve škole na přednášku klidně dvě hodiny sama v nějaké učebně, než abych se bavila s ostatními v hospodě s tím, že to pak zabalím pro velké množství alkoholu v krvi. Jsem v roli vynikající studentky, dovolím si tvrdit s výborným prospěchem, téměř nulovou absencí, přátelská, bezproblémová, dochvilná. Nikdo by do mě nikdy neřekl to, co prožívám v noci. Kým jsem, kým se stávám, když slunce zapadne, zavládne noc, když všechno a všichni utichnou.

Ve dne jsem silná. V noci vyděšená a slabá. Bezmocná, choulící se pod peřinou, s modlitbou na rtech, ve které vzývám archanděly, Boha a Ježíše Krista, aby mě chránili. Proč mám jenom pocit, že nikdy nikdo nepřijde, aby mi pomohl? Jsem snad nebesy zavržená? Má mě ve své moci démon? Není mi již pomoci?

Nemám kolem sebe moc přátel. Lépe řečeno, mám kolem sebe dost lidí, se kterými si můžu povídat o světských, mnohdy nezáživných věcech, které mě ale dokážou na chvilku oprostit od toho, co zažívám v noci, když jsem sama. Díkybohu za ně… díkybohu?

Motá se kolem mě jeden kluk, ale upřímně? Mám z něho hrůzu. Není zlý. Naopak, je velmi oblíbený a řekla bych, že se hodně líbí holkám. Vždycky sedí blízko mě, ne-li přímo vedle. Často se na mě dívá a vyhledává moji společnost. Je mi to příjemné za předpokladu, že na mě nesahá, není u mě moc blízko nebo se mi nedívá do očí. Tyhle věci ve mně probouzejí děs a hrůzu. Blízkost, intimita. Jak ironické, když toužím potkat někoho, komu bych mohla všechno dát a věřit mu. Milovat ho. Možná k němu dokonce vzhlížet jako k někomu, kdo mě dokáže chránit, schovat v náruči.

Možná, že po něm tak trochu toužím. Po tom klukovi, kamarádovi. Vlastně je to velmi vzdálený kamarád. Je úplně jiný než já. Je mým pravým opakem. Opravdu zažil spoustu věcí a má kolem sebe spoustu lidí. Může si ukázat téměř na kteroukoli a dostane ji. Vrtá mi hlavou, proč já. Proč si ukazuje zrovna tak často na mě. Na mou společnost, na mou blízkost, na mou maličkost. Všechno mi to přijde podivné. A ostatním holkám asi zrovna tak.

Holky mě vidí spíš jako někoho, koho se nemusejí bát. Dle jejich mínění nejsem moc silná konkurence. Nejsem pro ně ani dost dobrá na to, abych se stala jejich kamarádkou. Jsem jen holkou, která má perfektní zápis ze všech přednášek a vždycky umí to, co se po ní při písemných i ústních zkouškách chce. Jen občas mě s sebou „milostivě“ vezmou na nějakou party, a upřímně? Moc mě to s nimi nebaví. Ale pravdou je, že přitahuji hodně kluků. Nechtěně, samozřejmě. Já z nich mám hrůzu a na místě cepením, pokud na mě sáhnou, ale holky s nimi flirtují jako o závod a vždy mají lepší večer. Pochopitelně všechny zásluhy připisují své neodolatelnosti v mini a podpatcích, ale proč jim to vyvracet. Proč jim říkat pravdu o tom, že nejprve se dívají po mně. Pozorují mé pohyby, tanec. Že když si k nám sedají, dívají se do očí mně, i když jim pohled neopětuji. Opravdu zvažuji, že s nimi přestanu chodit na jakékoli akce. Jenže na druhou stranu, tak trochu díky tomu všemu zapadám do kolektivu. Mám si s nimi o čem povídat, i když si s nimi vlastně moc nepovídám. Ale prostě tak nějak nestojím úplně mimo kurs.

Doma to zrovna moc růžové taky není. Ne kvůli rodině. Kvůli tomu, co a jak se cítím. Jsem tam tak izolovaná. Ráda chodím na skálu, která je skoro hned za domem. Jen tak si tam sednout. Klidně na dlouhé hodiny. Být sama. Vlastně „sama“, on chodí stejně se mnou. Cítím, jak mi je v patách a ani na okamžik mě nespouští z očí. Přemýšlím o tom, že by se mi měl představit, ale když nad tím tak přemýšlím, už to vlastně udělal.

Vycházím z metra a razím si to cestou do kopce ke škole. Jde se mi vesele, ale taky nevesele, protože tam určitě dneska bude on. Honza Kalina. Nikdy nevím, jestli se na něj těším, nebo se ho bojím. Nemůžu si vybrat. Asi od obojího trochu.

„Čau, Amálko,“ zazubí se na mě. Říká mi Amálko. Jmenuji se Amálie Křížková. Dost ujetý jméno, já vím, a tím příjmením to rodiče dorazili úplně. Ale upřímně? Zlatá Křížková, protože máma se za svobodna jmenovala Šílená. A i její rodiče měli zvláštní smysl pro humor, protože jménem je Viktorie. Viktorie Šílená.

Nesnáším, když se mi říká Amálko. Nutně si přitom vybavím vílu Amálku, která mi byla vždycky protivná. Ani nevím proč. Možná proto, že se před ní klaněl celý les. Ta skutečnost, jak se všemi mávala a věděla, co je nejlepší, mě vždycky rozčilovala.

„Neříkej mi tak. Nemám to ráda,“ zabručím a snažím se ho obejít, ale brání mi v tom.

„No ták, nebuď uražená, Amálie,“ usměje se na mě. Můj pohled zůstává viset na jeho rtech. To se mi stává často. „Na, to ti zlepší den,“ podává mi cigaretu.

„Ne, nekouřím,“ zavrtím hlavou a vrazím si ruce hlouběji do kapes mikiny.

„Nekouříš, nepiješ, nemluvíš o sexu,“ vyjmenovává na prstech, „je čas na to, abych tě zprznil a naučil tě přinejmenším kouřit a pít,“ mrkne na mě. Ošiju se. Už jenom ta představa mě stresuje. Alkohol? Cigarety? Ne, děkuju pěkně.

„Hm, spíš ne,“ brouknu a kouknu se na hodinky. „Měli bychom jít.“

„Jsi tak jiná. Taková neposkvrněná,“ pronese, odhodí nedopalek a rozejde se.

„Něco jsi tu zapomněl,“ stojím pořád na místě. Nechápavě se na mě podívá. Poukážu na jeho nedopalek, který se válí uprostřed chodníku. Jak já nemám ráda nedopalky a odpadky, které se všude válejí.

„Já to rozhodně sbírat nebudu,“ rozesměje se.

„Ne?“

„Ne!“

„Fajn,“ pokrčím rameny, vytáhnu papírový kapesník, seberu jeho nedopalek a hodím ho do koše, který je jen krok od něj. Jeden krok od něj! Zírá na mě s otevřenou pusou.

„Řekni, žes to neudělala,“ koulí očima.

„Udělat jsi to měl ty. Koneckonců je to tvůj nedopalek, ale udělala jsem to já. Ne kvůli tobě, ale kvůli tomu, že si vážím přírody a že mi záleží na životním prostředí,“ uvedu ho do obrazu.

„Ty jsi fakt jiná,“ potřese hlavou.

„Jiná jako divně divná, nebo jiná jako příjemně odlišná?“

„Ani jedno. Prostě jsi jiná. Úplně mi bortíš představu, kterou o tobě mám.“

„Ty o mně máš nějakou představu?“ překvapí mě.

„Jo, ale žádná není přesná. Je těžký tě někam zařadit.“

„Tak si mě nikam nezařazuj,“ poradím mu s úsměvem, když vcházíme do třídy.

„Amy,“ zvolá Terka. Ne, ani oslovení Amy nemám ráda, protože jsem prostě Amálie nebo Lia, proč to nikdo nedokáže pochopit?

„Ahoj, Terko,“ pousměju se a sedám si do zadní lavice. Po chvilce si ke mně přisedne Honza.

„Sednu si k tobě,“ oznámí mi. Jen pokrčím rameny. Je to jeho věc. Mně tu nevadí, a pokud tu chce sedět, nic proti tomu nemám.

„Představ si, včera jsem klofla kluka. Fakt moc pěknej.“

„No teda, to ti přeju,“ vyndávám si z batohu propisku a sešit.

„Máš po škole čas? Že bysme pokecaly, hm?“ kroutí se přede mnou. Je docela roztomilá. Ale někdy mě tou svou roztomilostí a hranou nevinností fakt vytáčí.

„Co se tady tak svíjíš?“ směje se Honza a pokládá si kelímek s kafem na stůl.

„Co je ti po tom? Ts, nějakej zvědavej, ne?“ chichotá se.

„Dneska nemám čas,“ vložím se do hovoru. Vlastně nechci mít čas.

„Máš rande?“ výskne rozverně. Honza po mně střelí pohledem. Je mi trapně, rudnu a bojuju s horkem ve tvářích.

„Ne,“ hlesnu polohlasně.

„Máš recht,“ změní směr, „ten pravej přijde a je fajn na něj počkat,“ mrkne na mě a odhopsá do své lavice.

Nechápavě za ní zírám, a když se podívám na Honzu, jen se culí a pokrčí rameny.

„Nic neříkej,“ upozorním ho předem. Zvedne ruce a pohlédne na mě stylem a-říkám-snad-něco?

Jedu domů metrem. Teda vlastně jedeme. Pár lidí ze třídy a taky Honza. Vášnivě diskutuje o nějakém novém mobilu, co vyšel na trh, a taky o počítačových programech. Ani jedno neovládám, tak spíš mlčím a pozoruju je. Holky si připomínají páteční večerní akci, na kterou jsem nebyla pozvaná, a plánují, kam vyrazí příště.

„Půjdeš s námi!“ rozhodne Marie.

„Nevím, uvidím. Podle toho, jestli budu mít čas.“

„Tak si ten čas prostě uděláš,“ rozkazuje mi. Pousměju se. Co na to mám asi tak říct?

Pak už jedu sama. Dávám si sluchátka do uší a snažím se schovat za postarším chlapíkem, abych unikla pohledu kluka, který stojí u dveří. Stylem mi připomíná punkáče. Jeho pohled je až moc pronikavý a až moc mě děsí, takže je lepší být co možná nejmíň nápadná. Nezabírá to. Podvoluji se jeho pohledu a dávám si pozor, aby se mé oči nestřetly s jeho.

Doma je to fajn. Pohoda, klídek. Začínám se těšit na zítřek. Až vstanu, odejdu do školy a tam budu sama sebou. Zítra máme nejdelší den, co se týká přednášek. Paráda, domů se dostanu až večer a doufám, že budu natolik unavená, že budu tvrdě spát.

Moje myšlenky se stáčí k němu, k nočnímu návštěvníkovi. Když ho v noci vidím, mám pocit, že ho znám. Tak moc dlouho ho znám. Začíná nabírat tvar, začíná být mnohem viditelnější. Začíná se ke mně přibližovat. Každou noc o krok blíž mé posteli, na které se choulím neuvěřitelně vyděšená a bezmocná, s uslzenými očima, neschopná ze sebe vydat hlásku a dovolat se tak pomoci. Paralyzovaná. Dokonale obnažená jeho choutkám, v jeho moci.

Copak nikdy neodejde? Copak to nikdy neskončí?

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování