Midnight Memories 11 • OurStories.cz ~ naše povídky

Jedním slovem - Příjezd

30.03.2015 (09:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 565×

Když přijíždíme domů, jsem zcela znavená. Bolí mě nohy od neustálého přidávání plynu, abychom ujeli překvapivě vytrvalým novinářům, a navíc do mě neustále něco hustil Louis. Že prý je to doma k nevydržení, že Michelle pořád vyvádí a tahá do domu Eleanor. Že Liam se taky změnil, že Niall brzo začne chlastat, že Harry pořád jen spí a Zayn je v tom až po uši.

Nakonec už nad tím protáčím oči a ladně parkuji na svém obvyklém místě. Beze slova vystupuju a vytahuju z auta jeho tašku. Ani si nevšimnu, když se ocitá u mě a dotýká se mého předloktí, aby mě zastavil. Zmateně se na něj otáčím.

„Co?" ptám se zmateně a on mi obemyká prsty zápěstí a odstrkuje mě bokem. Poslušně se posouvám dál a opírám se o auto.

„Přijdeš mi nesvá. Je ti dobře?" Pouští mě a já si zakládám ruce na prsou a přemýšlím. Vlastně jsem celý den myslela jen na to, že má přijet a že to musím za každou cenu stihnout. Vlastně mě bolí hlava, ale kdo by tomu přikládal moc velkou důležitost, když vám přijel přesladce bohatý a slavný přítel?

„Je mi fajn, myslím. Ale můžeš o mě pár hodin pečovat," říkám mu s úsměvem a on si mezitím vytahuje kalhoty a souká se pro tašku i kufr, který je ledabyle pohozený na zadním sedadle, jak jsem ho tam hodila.

Když přibouchává dveře, na druhé straně parkoviště, stále ještě na silnici, uvidím černou dodávku s potiskem televize. S prudkým cuknutím mu beru tašku z ruky a dávám se do běhu. Běží poslušně za mnou. Jsem si jistá, že si dodávky taky všimnul.

Stačí chvilička a předbíhá mě, což mě zpomaluje, protože pohled na to, jak běží: kufr se mu každým krokem srazí s nohou a proto tak trochu poskakuje, mě pobaví. Vlastně běžím tak nějak stejně, tak chytám tašku pevněji a běžím za ním. Dodávka přijede se skučením na parkoviště a zabrzdí kousek od nás. Ihned z něj vyskakuje kameraman.

„Vrátili jste se k sobě?"

„Jaké je vaše pravé jméno?"

„Co se děje ve skupině?"

Chrlí na nás otázky ze všech stran a Louis mě rukou tvrdě tlačí před sebou. V momentě, kdy vcházíme do domu, je zastavuje zvednutím ruky a oni dál už nejdou. Vytahuju klíče a zamykám vchodové dveře, snad nebudu mít problém u ostatních nájemníků.

Ĺouis zase zvedá svůj kufr a usmívá se na mě.

„Tak kde je to apartmá?"

„Spíš je to pokoj pro obsluhu," poznamenávám a s jeho taškou přes rameno jdu do patra a odemykám svůj byt. Vlastně už tu byl, takže ví, kam s čím. Pokládá kufr ke gauči a já vedle něj dávám tašku a řítím se bokem na gauč. Zůstává stát nade mnou a netečně na mě zírá, přičemž mi tuhne krev v žilách.

„Co?" ptám se jak omráčená a zavírám oči.

„Neskutečně rád bych tě teď svlíknul, ale hádali jsme se. Nechceš to probrat?" Sedá si na malý stoleček a zakládá si ruce do klína. Tohle teda určitě není kluk, kterýmu by šlo jenom o sex.

„Jediné, co bychom měli probrat, jsou tvoje příšerný vlasy," poznamenávám a rukou ukazuju na jeho dlouhý sestřih. „Vypadáš jako magor," krčím rameny a on mě najednou popadá za ruce a nutí mě si sednout naproti němu. Jako malé děcko, pomyslím si, ale raději si sedám jako on se založenýma rukama v klíně a pozorně mu naslouchám.

„Hádáme se. Proč se hádáme?"

„Myslím, že to je víc než zřejmé." Naklání po mé poznámce hlavu v bok.

„Mně teda nic jasný není," kroutí hlavou a zadívá se na zem.

„Lousi. To nevadí. Možná jsem opravdu byla trochu netrpělivá a protivná kvůli tomu, že jsi měl přijet. Že jsem chtěla, abys přijel. Opravdu je lepší tě mít blíž sebe. Londýn je strašně daleko a navíc je tam hodně pokušení, když Michele furt kamarádí s Eleanor." Prudce mi skáče do řeči.

„Tak počkej. Já s Eleanor nic nemám, dobře to víš! Jediné, co mě na ní zajímá, je, jestli ještě víc nepotápí Michele."

„Tobě záleží na Michele?"

„Ovšem. Když jsem ji poznal, byla tvoje nejlepší kamarádka, ale zdá se, že po tom tvém odchodu neruplo k hlavě jenom mně."

„Nazvala bych to spíš neruplo v koulích."

„Mluvím vážně."

„To já taky," sedám si na samotný okraj gauče tak, abychom se koleny dotýkali, a já mu nervózně pokládám ruce na stehna. Nervózně mi je překrývá svýma vlastníma rukama. „Víš, co je lepší než usmíření?"

„Nesnažil jsem se tě tímhle dostat do postele," namítá okamžitě a mně to vykouzlí jen širší úsměv na tváři.

„Ale já tebe jo," nahýbám se a tisknu mu rty na rty. Vybuchuje ve mně ta známá extáze pocitů. Cítím jeho a vím, že je můj. A že já jsem jeho. A i když to zní ohraně a banálně, věřte mi, že když to opravdu pocítíte, tak i ta nejohranější slova a pocity jsou k nezaplacení.

„Nemůžu s tebou spát," odstrkuje mě za ramena. Znovu se cítím jako uražené dítě.

„Proč ne? Já jsem ta, co možná menstruuje. Buď chlap." Zděšeně se na mě podívá.

„Máš...? Ty men..."

„Ne," uzemňuju ho rychle.

„Fajn. Stejně s tebou nebudu spát."

„A to jako proč?"

„Protože jsou dole ti novináři a protože jsem dost unavenej."

„Mně stačí, když si lehneš."

„Jane!" okřikne mě s pokrčeným čelem a já se zasměju.

„Promiň," zvedám se. „Tak. Máš hlad?" Vysvlíkám si bundu a odhazuju ji na opěradlo gauče. Zaujatě mě sleduje.

„Ne."

„Dal by sis něco k pití?" Postupuju dál a tentokrát si rozepínám pásek riflí a pak i zip a knoflík. Stahuju si kalhoty přímo před ním.

„Ne."

„Tak dobře," stoupám si bokem ke gauči i k němu a stahuju si vlasy do vysokého drdolu. Otáčím se k němu čelem a pak si přetahuju triko přes hlavu. Odhazuju ho stranou a postupuju k opěrce gauče, abych se o ni opřela břichem a stehny. Nakláním hlavu na bok a rukou si přejíždím po celé délce krku až k jednomu prsu. Potom ruku spouštím a opírám se o lokty, přičemž ustupuju od gauče a zůstávám předkloněná.

„Fajn!" přijme prohru a rychlým pohybem vstává, kleká si na gauč a rovnou mě chytá za hlavu a líbe mě. Opět cítím ty dokonale známé pocity.

Ani nevím jak, a ocitám se v jeho náruči a za stálého líbání mě odnáší do ložnice.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování