Nikol není moc dobrá v čekání. Ani v omluvách, zvlášť když je má říkat o půl páté ráno.
17.11.2014 (11:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1140×
Kapitola třináctá
Z knihovny jsem odešla o tři hodiny později. Dohromady jsem si půjčila dvacet dva knížek, z toho deset o upírech. Postarala jsem se o to, aby Albert nebyl ochuzen o Stmívání, Upíří deníky, Vampýrskou akademii a třeba i Draculu. Tušila jsem sice, že zrovna Draculu si už dávno přečetl, ale možná mu to udělá radost.
„Tak co sis nakonec půjčila?“ zeptala se s úsměvem Jitka, jakmile jsem k ní nastoupila do auta. V takovém… zadku světa, kde bydlela, knihovna samozřejmě nebyla, takže jsem ji musela poprosit, aby mě zavezla do nejbližšího města, kde byla. Domluvily jsme se, že zatímco já budu v knihovně, ona si bude nakupovat v nějakém podobně praštěném obchodu, jako je Harmonie.
„Jen pár románů pro holky, takové lehké čtení,“ mávla jsem nad tím rukou a modlila se, aby je nechtěla ukázat. Nevím, jak bych jí vysvětlovala tituly jako Stínem políbená nebo Chuť temnoty. Jestli někdy požádá o výpis knížek, které si půjčila, bude to dost zajímavé.
„Tak snad to stihneš všechno přečíst,“ poznamenala a nastartovala.
Já ne, ale ten, kdo to bude číst, bude mít všechen čas světa. „A co sis koupila ty?“ Skoro překvapeně jsem zjistila, že se neptám jen ze zdvořilosti, ale ze zájmu.
Jitce se rozsvítily oči jako světýlka na vánočním stromku na Staromáku. „Červenou čočku, pohanku, kuskus, bulgur, cizrnu, topinambur… a uzené tofu!“
Křečovitě jsem se usmála. Super. Zase budu mít zítra hlad.
„Takže si zítra uděláme takové rizoto, ale bez rýže…“
Rizoto bez rýže? A co takhle tuňákový salát bez tuňáka?
„… a místo rýže uděláme mix kuskusu, bulguru a pohanky. A k tomu zeleninku s uzeným tofu.“ Jitka vypadala sama se sebou spokojená. Úplně jsem viděla, jak se v duchu poplácává po rameni.
„To si dáme,“ souhlasila jsem. Nejlepší asi bude, když začnu užírat Brumíkovi žrádlo. Aspoň tam je maso.
„Vlastně jsem ještě stihla zavolat Marii,“ vzpomněla si Jitka pohotově a plahočila se třicetikilometrovou rychlostí pryč z města.
„A co říkala?“ chtěla jsem vědět okamžitě.
„Přijde tenhle pátek a zdrží se až do neděle. Byla překvapená, když se dozvěděla, že se s ní chceš vidět.“
„Takže jak to uděláme se spaním? Budu se muset nějak stěhovat?“ Doufala jsem, že ta možnost nepřipadá v úvahu.
„Ne, neboj.“ Jitka asi nějak vycítila, že se mi nechce. „Marie bude normálně spát ve svém starém pokoji.“
„Aha. Jestli by to byl ale nějaký problém, klidně bych mohla…“ I když neochotně, musela jsem to říct, aby to nevypadalo blbě.
„Ne, vážně, to je v pořádku. A klidně ti můžeme přestěhovat tu skříň zpátky k Marii, vadit jí to nebude.“
Nechápala jsem, proč se Jitka pořád zajímá o mou skříň. „Už jsem to tam skoro dva týdny vydržela. Ty další dva ještě nějak zvládnu.“
+++
Jitka nějakým zázrakem koupila toustový chleba – sice celozrnný s velkým obsahem oříšků a vlákniny – ale dalo se to opékat, za což jsem jí málem slíbala nohy. V životě mi tolik nechyběl McDonald´s a mamčina rajská. Pro jednou jsem ale měla docela normální večeři, a to jsem musela ocenit.
Opět jsem s Jitkou přetrpěla půl hodiny Ordinace v růžové zahradě. Nevěděla jsem, proč dávají dva díly za sebou, ale aspoň jsem se dozvěděla, co je nového u brunetky, kterou minule zmlátila ta tlustá blondýna. První dva vstupy jen brečela, ale nakonec se líbala v bufetu s nějakým týpkem a blondýna ji u toho viděla. Jen silou vůle jsem se odlepila od sedačky a šla se sprchovat, abych si mohla jít brzo lehnout.
V devět jsem už ležela v posteli se svou knihovnou a pročítala si tituly. Třídila jsem je podle toho, jak velká blbost to byla. Ty, co vypadaly normálně nebo by mohly mít aspoň obstojný děj, jsem dala pryč. Než jsem s tím skončila, bylo jedenáct. Přece jenom, těch knížek bylo dvaadvacet, a abych mohla poznat, jak jsou dobré, musela jsem si přečíst aspoň anotaci a epilog.
Pak jsem si zašla dolů pro silný černý čaj, protože jsem díky včerejšímu přemýšlení nic nenaspala a protože byla Jitka ještě vzhůru a já jsem si před ní nechtěla dělat kávu. Sice jsem dost pochybovala, že mi čaj k něčemu bude, ale nic jiného mi nezbylo. Do pokoje jsem přišla o půl dvanácté a až do dvanácti jsem zírala střídavě na skříň a do okna a upíjela si svůj čaj, který byl pekelně hořký. Asi padesátkrát jsem proklela nic netušící Jitku, která se vedle v pokoji sprchovala.
Vzdala jsem to a natáhla se pro jednu z knížek, které jsem označila jako normální. Nejsem tak odolná jako Albert, abych četla ty ostatní. Přečetla jsem prolog, první kapitolu, druhou, pátou, desátou, třináctou, a najednou jsem byla na konci knížky a bylo půl třetí. Zjistila jsem, že k tomu, abych udržela oči otevřené, bych potřebovala aspoň pět Albertů, protože jinak asi umřu na vyčerpání.
Byla jsem unavená, hlava mi hučela z knížky, kterou jsem přečetla až moc rychle, a v břiše se mi jako kyselina rozlíval ten hnusný pocit, že si to Albert vzal moc osobně a nepřijde. Už nikdy. Neměla jsem ani ponětí, jak ho přivolat zpátky. Skoro jako by měl on moje číslo a já to jeho ne, a tím pádem musím počkat, jestli a kdy mi zavolá. Začínala jsem soucítit se všemi těmi kluky, které jsme s Karin odkoply úplně stejným způsobem, protože to bylo strašné.
Ve čtvrt na čtyři jsem se rozhodla, že půjdu spát. Sice jsem nevěděla, jak se donutím nepřemýšlet, ale nějakou snahu jsem projevila, a byla jsem na to hrdá. Stejně by Albert musel jednou odejít, nemohl by se mnou být navždy. A navíc to třeba teď bude lepší, než by to bylo za další dva týdny. Teď ho zas tak dobře neznám, za těch spoustu dní bych pak vybrečela vědro slz. Zato teď brečet nebudu. Ne, ne, nebudu, nebrečím…
Musela jsem si sednout, protože už jsem přes to nebrečení nic neviděla. „Nemáš důvod brečet,“ opakovala jsem si potichu. „Tak nebreč. Jsi hysterka. Okamžitě zvedni ten svůj tlustý líný zadek a jdi spát.“ Vždycky jsem byla dost sebekritická.
Nějak jsem se dopravila dolů, kde jsem si načepovala studenou vodu, a vrátila jsem se zpátky. Lehla jsem si a soustředila se na pravidelné dýchání. V tu chvíli jsem si nedokázala představit jedinou činnost kromě toho dýchání, při které by mě nenapadaly slova jako upír, Albert, krev nebo jsi úplně tupě lidská.
Vlastně jsem už napůl spala, když se to stalo.
Měla jsem zavřené oči, ležela jsem zachumlaná v dece a pořád jen počítala nádechy a výdechy, a vedle mě se ozval zvuk. Nedokázala jsem přesně rozlišit, co ho vydalo, ale byla jsem si jistá, že se mi to jen zdálo. Trochu mě ale zmátlo, když se ten zvuk ozval přímo vedle mě – znělo to jako šustění peřiny.
Otevřela jsem oči na tenké škvírky, protože víčka se mi zdála těžší než kameny, a přestože tma byla všude kolem, dívala jsem se do malých zářivých lamp. Albertovy duhovky měly snad ještě více hnědou barvu než předtím.
„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ omlouval se hned.
Dělalo mi docela velký problém myslet. Pořád jsem se nemohla rozhodnout, jestli se mi nezdá tohle, nebo celý předchozí den. „Ty jsi tady a já tady mám knížky,“ blekotala jsem zmateně.
„Všiml jsem si,“ pousmál se. „Nemám přijít někdy jindy?“
„Ne, já jen… měla jsem akutní záchvat lidství,“ vysvětlila jsem, protože mi to připadalo z nějakého důvodu hodně důležité.
„Já jsem měl akutní záchvat upírství,“ řekl Albert a usmál se. Usmála jsem se zpátky a připadala jsem si úplně jako zfetovaná. Zdálo se mi, že moje myšlenky přicházejí na úplně jiné frekvenci než normálně.
„Tak to bychom měli založit spolek akutních záchvatů,“ zamumlala jsem. „Proč jsi přišel tak pozdě? Čekala jsem na tebe, myslela jsem si, že nepřijdeš.“
Musela jsem se zeptat, proč jsem prodělala akutní hysterický záchvat.
„Nevěděl jsem, jestli jsi vůbec chtěla, abych přišel,“ přiznal.
„Chtěla. Půjčila jsem ti nějaké knížky. Ale teď musím spát,“ oznámila jsem.
„Tak spi, já přijdu zítra,“ kývl Albert a vstal.
„Ne, ty tu zůstáváš, já spím,“ poručila jsem. Ani jsem nevěděla, že jsem se rozhodla mluvit. Někdo mluvil za mě.
„Tak dobře,“ souhlasil Albert a vzal si jednu z knížek, které jsem roztřídila do skupiny opravdu-velká-blbost. „Dobrou noc, Nikol.“
„Dobrou noc, Alberte, i když teď ani nespíš,“ popřála jsem mu upřímně a pak už jsem klidně spala.
Mezi zmatenými sny mě budil jeho pobavený smích.
S touhle kapitolou nejsem vůbec spokojená, ale chápejte mě - mě ani Nikol to bez Alberta moc nebaví. ;)) Další už je skoro napsaná a zase se bude trochu filozofovat, tak doufám, že se máte na co těšit. :)
Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 13. kapitola:
Pulsar, proč by to neměla být love-story? Ale zas si říkám... proč by nemohla? 
Díky, díky. 
ninik, další už je opravená. Děkuju. 
FNikol, to s tím tuňákem se mi jednou stalo, tak mě napadlo, že to použiju. 
Díky moc. 
Sweetly, já jsem brala jako očividné, že Albert přijde... Ale zase bych vás pořádně překvapila, kdyby to takhle fakt skončilo, že?
Hanko, mockrát ti děkuju, i za komentář, i za to o tom čaji. Vůbec jsem to nevěděla. 
Děkuju.
Carol, to nevadí, hlavně, že sis vzpomněla. Díky. 
Fluffy, já už ani nevím, jak ti poděkovat. Ty mě vždycky tak nakopneš, že i když mi hlava klimbá na všechny strany, mám chuť psát. Hrozně si toho vážím. Díky. 
Já teda vůbec nestíhám a děsně, naprosto megamoc, se za to stydím. Ale já pako si ke studiu přidala ještě brigádu na tolik hodin týdně, že doma vlastně skoro nejsem, a když večer dorazím, opravím články, pokud něco v administraci visí, a padnu do bezvědomí, takže čtení přešlo do skrytého módu. Hrozně, hrozně, hrozně moc se ti omlouvám, že jsem to nestihla dřív. 
A s touhle kapitolou bys spokojená být teda měla, protože se ti ohromně podařila. Jasně, že nás to s Bertíkem taky baví víc, ale ty tomu umíš dát šťávu i bez něj. Představa Alberta, co čte o tom, jak se upíři na sluníčku třpytí, tváří se, jako kdyby měli zaražený... ech, jako kdyby děsně trpěli už jen tím, že musej dejchat, a všichni lidi kolem nich postrádaj absolutně normální pud sebezáchovy, co mě před hodinou na cestě ze školy nutil přidat přes děsnej park do kroku , je výborná.
Jitka a její vkus na jídlo mě pobavil, protože já jsem jako Nikol - zdrhla bych do nejbližšího mekáče.
No a Bertík, mého srdce šampion. Ta krátká, krásná scénka s tím, jak tak brzy ráno popřál Nikol dobrou noc a vzal si zřejmě stmívací knížku. Jelikož v administraci je další díl, jdu se na něj vrhnout a fakt, fakt, fakt se nemůžu dočkat. 
Bylo to opět brilantní, Tethys. BRILANTNÍ. Pamatuj si to, až se budeš cítit zase nesvá, až dopíšeš kapitolu. 
Tethys, omlouvám se, že tak pozdě
Kapitolka byla bombovní a já se smála celou dobu, vážně 
Sice bych do čtyř nečekala, ale tak Albertík si to zaslouží
A s poslední větou si mě zabila úplně
Honem další kapču! 
Já tušila, že Bertík přijde! A přišel. :o)
Víš, že černý čaj má v sobě víc kofeinu než kafe? Já to třeba nevěděla, dokud nám to naše učitelka neřekla. Takže Nikol udělala dobře. :o) Ale stejně jí to chudince k ničemu nebylo.
Moc bych se, Tethys, být tebou nekritizovala, nemůžou být všechny kapitoly skvělé. Tahle byla "jen" dobrá a zábavná. Nemyslím si, že by to něčemu vadilo, ba naopak. Je potřeba se dozvědět souvislosti i to, jak se Niki cítí. A Albert opravdu nemůže být všude, pak by to nebylo ono. Ty dobře víš, že se my, čtenářky, na něj těšíme o to víc, když o něm chvíli nečteme. :o)
Těším se na další půlnoční rozhovor s Bertíkem. ( jako bych to před chvílí nenapsala) A taky jsem zvědavá na Marii. :o)
Super kapitolka! Už mi Bertík začal chybět, tak jsem moc ráda, že se konečně objevil. 
Takže je záhada vyřešena... knihovna byla ve městě. Přišlo mi divný, že v té vesničce na konci světa budou mít knihovnu.
Děláš si srandu? Rizoto bez rýže. Jdu se modlit. Chudák Nikol. Hláška s tuňákem pobavila.
Mě se ta kapitola líbila! 
Takže víš kam můžeš jít se svou sebekritikou...
Bertík je tak sladký. 
A s Nikol tvoří nejúžasnější dvojici. Ten si ale naběhl, když sáhnul po opravdu-velké-blbosti.
Úžasné a těším se na další.
Ten konec byl roztomilý
Pěkná kapitolka, Tethys Už se zas (jako vždy) těším na pokračování
Doufám, že do týdne tu bude další kapitola, jinak mě mrskne! Jsem zvědavá, jak se to bude mezi Albertem a Nikol vyvíjet. Asi to nebude love-story, že?
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!