OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 15. kapitola

07.12.2014 (20:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1061×

Kapitola patnáctá

Po snídani jsme se uvelebili v obýváku na gauči. V celém domě jsem zatáhla žaluzie i závěsy, protože jsem nechtěla riskovat, že mi Albert vzplane jako pochodeň – na to měl moc pěkné sako. A oči.

Chvíli jsem jen přepínala programy, ale když jsem našla jeden se starými filmy, věděla jsem, na co se budeme dívat. Albertovi to nevadilo, protože většina z těch filmů byla natočena v době, kdy běhal po zasněžených lesích, takže nevěděl, o co v nich půjde – a moji prarodiče v té době ani nebyli na světě. Trochu mě těšil fakt, že nejsem jediná, kdo tentokrát nic nezná. S Albertem jsem si povídala hrozně ráda, ale někdy jsem s ním měla pocit, že jsem ten nejblbější člověk na světě.

Vydrželo nám to skoro celý den. Každý film byl o něčem úplně jiném, ale něco bylo stejné: nádherné šaty a obleky, popelníky a vybrané chování. A zatímco se hrdinové elegantně hádali, brečeli, smáli a hlavně se zamilovávali, my jsme si povídali. O tom, co zrovna čtu, co poslouchám, co ráda jím, o mých kamarádech, o škole, o povoláních, o Praze, o Albertových zážitcích z Prahy (akorát že ty jeho se staly o pár století dřív), o jeho nadání na jazyky, o rodině… a já jsem překvapeně zjistila, že se mu svěřuju s věcmi, které jsem neřekla ani Karin. Měla jsem pocit, že ten někdo, kdo sedí vedle mě, zažil tolik zvláštních, šokujících, nechutných a neuvěřitelných věcí, že ho pár mých ubohých myšlenek vůbec nepoznamená a rozhodně je nebude chtít rozpitvávat. Měla jsem pocit, že Albertovi můžu věřit.

Až kolem druhé odpoledne se Jitka vrátila z práce, Albert zmizel ke mně nahoru a já jsem si musela odbýt půlhodinový rozhovor s tetou. Pořád se vyptávala, jestli mi tady samotné není smutno, a neustále mi nabízela, že mi domluví, abych mohla chodit na návštěvy do místní školy. Dalo mi poměrně hodně práce jí vysvětlit, že mám školy – jakékoli školy – plné zuby. Jitka to díky bohu pochopila, asi neměla v hlavě jen zeleninu a kuskus. Spíš mě trochu vyděsilo, že si všimla, že se mi nechce vycházet z domu, chodím brzo spát, budím se až kolem oběda a nestojím o žádné jiné věci.

Okamžitě jsem na to ale zapomněla, když jsem vešla do svého pokoje a našla Alberta sedícího za počítačem. Ne, to vlastně nebyl počítač, ale nejnovější, nejtenčí a nejdražší zázrak z titanu se svítícím jablkem na zadní straně.

Rozhodla jsem se, že se nad tím nebudu pozastavovat, protože by mi na všechny moje otázky Albert neodpověděl a navíc budu respektovat jeho soukromí. „Vždyť tady ani není Wi-Fi,“ namítla jsem nakonec. Kdyby jo, byla bych první, kdo se na ni připojí.

„Je,“ opáčil Albert a otočil na mě obrazovku s otevřenou lištou. Právě připojeno k: Brumík007.

„Ale… ale… heslo?“ dostala jsem ze sebe ztěžka.

„Jitka.“

Jako vážně? VÁŽNĚ? Takže já jsem tady dva týdny s Wi-Fi, s tím nejdebilnějším názvem v historii internetu, a nevím o tom?! Už dva týdny jsem mohla používat Facebook, Google, mohla jsem se dívat na svoje oblíbené seriály… „Super,“ ucedila jsem podrážděně a okamžitě jsem si vytáhla mobil, abych se připojila. „Mimochodem, jak to, že znáš heslo?“

„Přemýšlím,“ zamumlal Albert soustředěně a na to jsem nemohla nic říct. Kdybych tu Wi-Fi objevila, Jitka by bylo jedno z prvních hesel, které bych zkusila. Až po HomoErectus, samozřejmě.

Potichu jsem si najela na asi milion sociálních sítí, olajkovala všechny statusy, kde si mí spolužáci stěžovali na závěrečné písemky, odepsala Karin, rozesmála se nad několika fotkami s hlubokými popisky (Je vtipné, že to je vtipné. Vtipné na tom je, že to vtipné vůbec není.) a pro jistotu jsem si našla na Wikipedii Prahu, abych věděla, jak to tam vlastně vypadá. A zatímco jsem se rozčilovala nad tím, že Tančící dům takhle vůbec nevypadá, Albert se zeptal: „Jak se můžu dostat na Facebook?“

 Překvapeně jsem vzhlédla. Odkud zná Albert Facebook? „Cože?“

„Jak se můžu dostat na Facebook?“

Napadlo mě jen pár důvodů, proč by Albert potřeboval Facebook – a nepatřil mezi ně důvod, aby si mě přidal po přátel  -, ale taktně jsem mlčela. „Dej si do vyhledávače Facebook, myslím, že bys to tam mohl najít.“ Vrátila jsem se zpátky ke své milované Praze a prohlížela si plán metra. Jasně, takže Nádraží Holešovice, přestup na linky S a další vlakové spoje…

„A musím si tam založit účet?“ chtěl vědět po chvilce usilovného klikání.

„No… jo, jinak tě to ani nepustí dál,“ odpověděla jsem zmateně. Nestávalo se často, aby se mě Albert ptal na něco, to já jsem byla ta, co nikdy nic neví – ale že by se zeptal na něco takového… „Na všech sítích musíš mít účty, protože je pak ani nebudeš moct používat,“ dodala jsem.

Albert se nespokojeně zamračil. Rychle jsem se sklonila zpátky k telefonu a snažila se skrýt ten velký úsměv, který se mi automaticky vytvořil na rtech. Musela jsem se přemáhat, aby to nebylo poznat. Asi by to byla velká rána pro jeho ego, kdyby zjistil, že se mu směju – ale doopravdy jsem nemohla z Alberta, který něco neví a který se mračí jako šestiletý kluk na pískovišti. V tu chvíli jsem skoro zapomněla, že už je dávno mrtvý…

„Mohl bych si na pár minut zavolat? Potřebuji si něco důležitého vyřídit… ale jestli tě to otravuje…“ začal, ale okamžitě jsem ho přerušila.

„Ne, to je v pohodě. Taky mám hodně povinností,“ kývla jsem důležitě. Jako třeba prohlížení si plánu metra, které znám nazpaměť. Byla jsem tak zvědavá, komu chce Albert volat, až se mi Vltavská a Florenc trochu třásly. Očekávala jsem, že si prostě vytáhne mobil a vytočí číslo, ale když se pokojem rozezněl zvuk Skypu, málem jsem překvapením vyskočila.

„Co se děje?“ zeptal se mužský hlas anglicky s rozpoznatelnou stopou nějakého podivného přízvuku. V tu chvíli jsem děkovala mamce, že mě už od pěti posílala do různých anglických kurzů a pak mě dala na jazykovou školu. Anglicky jsem mluvila i porozuměla dost slušně. Jen jsem doufala, že jim půjde dobře rozumět.

„Potřebuju mluvit s - “ začal Albert měkce, ale hlas ho přerušil.

„Co? Co jsi říkal?“

„Že potřebuju… jsi tam? Vůbec tě nevidím,“ stěžoval si Albert a já jsem se pro jistotu otočila, abych nevyprskla smíchy.

„Proboha, kde to jsi? Asi nemáš žádný signál,“ řekl hlas automaticky – takže to evidentně byl někdo, kdo si v posledních letech nedopřával spánek jako Albert. Pokud to tedy byl upír.

„To není důležité,“ odsekl Albert autoritativně, úplně stejným hlasem jako předtím používal na mě.

„To si schovej pro někoho jiného, Bertíku.“  Namítl ten někdo. Možná bych se zasmála tomu „Bertíkovi“, ale ty kostky ledu schované v tom slově mě donutily zmlknout. „Kde jsi? Co se stalo? Nathalie je od té doby, co ses vzbudil, naprosto…“  Nějaké nesrozumitelné slovo. Jaké? Naprosto šílená? K nevydržení? A kdo je vůbec Nathalie?

Albert okamžitě střelil pohledem ke mně. Zjistila jsem, že se na něj dívám s lehce pootevřenou pusou, ještě otočená tak, abych lépe viděla. Super, teď jsem pro změnu nevychovaná a poslouchám cizí hovory.

„Teď to nemůžu řešit, Tony,“ zavrčel Albert a plynule přešel do španělštiny. Říkal mi, že průměrně inteligentnímu upírovi stačí týden, aby se naučil jazyk líp než rodilý mluvčí. Bylo slyšet, že Albert španělštinu cvičil určitě dýl než týden.

Když jsem si měla vybrat, jestli si k angličtině přiberu španělštinu nebo francouzštinu, vzala jsem si francouzštinu. Merde! Teď jsem pochytávala každé dvacáté slovo a to jenom jména. Zase jsem musela uznat, že slyšet ho mluvit španělsky byl zážitek. Dělalo mi problém soustředit se na slova, ne na melodii Albertova hlasu a ten jeho měkký přízvuk. Navíc rychlý a vášnivý způsob řeči…  

Za to jednoduše mohl fakt, že už jsem dlouho neviděla žádného ze svých oblíbených herců. Člověk se v takových chvílích nechává prostě… strhnout.

To znamená, že mě ze zkratu probral až povědomý hlas. „Nikol, mohla bys sem na chvíli přijít?“ zeptal se Albert tiše.

„Já… no jistě,“ kývla jsem a nenápadně si utřela slinu. „Nějaké problémy při hovoru?“ Nic jiného jsem ani neočekávala.

„Ne tak úplně,“ zamumlal Albert a vypnul kameru i mikrofon. Trochu mě to znervóznilo. „Potřeboval jsem mluvit s jednou upírkou ohledně věcí, které – pro tebe – nejsou důležité. Ale omylem to zvedl můj velmi dobrý kamarád. Je opravdu tvrdohlavý a nechápe… Prostě mi řekl, že dokud tě neuvidí, nepustí mě k ní. Myslíš, že bys to zvládla?“

„No…“ Byla jsem hrozně zvědavá, ale strach mi jasně říkal, že se chovám jako debil. Zase na druhou stranu… kdy se znovu víc dostanu k Albertovu životu? Tohle je poprvé a dost možná naposledy. „Je to dobrý nápad?“ zeptala jsem se nakonec.

„To záleží jedině na tobě. Ale pokud ti to pomůže, je na druhé straně zeměkoule,“ dodal napůl pobaveně a to mě ujistilo. Albert by se nikdy nesmál, kdyby mi něco hrozilo. Teda doufám. „A angličtina ti asi problémy nedělá, že?“

„Očividně,“ ušklíbla jsem se hrdinsky a Albert stáhl rty do úzké čárky. „A to jí nemůžeš zavolat jen tak na mobil?“ zkusila jsem to ještě.

„Ne. Ona ani neví, co to je mobil,“ konstatoval suše.

Vydupala jsem si tady křeslo z Mariina pokoje, věděla jsem, že je pohodlné. Ale až když jsem si chtěla sednout vedle Alberta, který ho momentálně okupoval, objevila jsem, že je úzké… hodně. Seděla jsem mu prakticky na klíně, což mi po tom španělském rozhovoru vůbec nepomáhalo. „Můžu,“ zafuněla jsem. Docela špatně se mi dýchalo.

Po pár kliknutích se na obrazovce zjevila hlava, a kdybych nebyla tak namáčknutá na Alberta, pravděpodobně bych omdlela – takhle mi v tom zabraňovalo jeho rameno. Z toho neskutečně tenkého displeje na mě zíraly dvě nepřirozeně zářivé fialové oči, tak podobné těm Albertovým, ale zároveň úplně jiné. Snědá pleť, černohnědé krátké vlasy, strniště a plné rty. Tak šíleně plné rty, že by se Angelina Jolie mohla jít bodnout. Byl nádherný, ale takovým agresivním způsobem, který mě nutil mít v hlavě úplně vygumováno.

Stejně jako jsem já studovala jeho, on studoval mě. Věděla jsem, co uvidí. Úplně obyčejnou holku vedle Boha. Nějak mě utěšoval fakt, že vedle Alberta vypadají všichni stejně příšerně.

„Ta barva očí… je pravá?“ zeptala jsem se přiškrceně. Nemohla jsem nad tím přestat přemýšlet, ale pořád mi zbývalo dost mozkové kapacity na kontrolování mé angličtiny. Nechtěla jsem, aby mi nervozita úplně zkazila výslovnost.

„Ne. Asi před dvaceti lety jsem podstoupil takový experiment. Potřebovali jsme vědět, co se stane, když se upírovi nalije kyselina do očí… A dopadlo to takhle,“ mluvil, aniž by jednou mrkl. Instinktivně jsem se přesunula blíž k Albertovi.

„Bolelo to?“ chtěla jsem vědět.

„Ne,“ šeptl nezaujatě. „Možná trochu studilo.“

Nenapadl mě ani jediný důvod, proč by si někdo nechával dobrovolně lít kyselinu do očí. „A tos prožil zatmění mozku, že podstupuješ takovéhle experimenty?“ Nevěděla jsem, kde se ve mně bere ta odvaha.

„Zatmění mozku ne, ale nuda,“ poznamenal Albert suše. „Stačí ti to, nebo se budeš ještě dál chovat jako malý?“

„Samozřejmě, že mi to nestačilo. Vždyť jsme se ani nepředstavili. Jsem Antonio, ale pro přátele Tony.“ Antonio… tak proto ta španělština! Přátelsky se usmál, ale bylo jasné, že to není ten pravý přátelský úsměv.

„Nikol, pro přátele Nikol… a pro cizí upíry s fialovýma očima taky Nikol,“ řekla jsem pohotově. Rozhodla jsem se, že tohle je nejlepší taktika. Ruce jsem měla schované za Albertem, tak jak by mohl vědět, že se mi třesou?

„Dobře, Nikol. Jsi docela odvážná… na člověka,“ dodal s napůl pobaveným a napůl pohrdavým úšklebkem.

„Dobře, Tony. Jsi docela nevychovaný… na upíra,“ setřela jsem ho prvotřídně. Je to jen upír… a nemůže mi nic udělat. Ne, když jsem v nějakém zapadákově, který ani není na mapě a už vůbec ne, když jsem s Albertem.

Antonio se teď už doopravdy smál. „Nejsi první, kdo to říká.“

„Obávám se, že ani ne poslední,“ vložil se do toho Albert. Takového jsem ho neznala, ale nemohla jsem říct, že se mi líbil míň. „A mohl bych teď konečně mluvit se Sofií?“   

„Klidně, ale myslím, že Nathalii se nevyhneš.“ Znovu Nathalie? Kdo to sakra je? Tony vytáhl telefon a něco řekl v řeči, která se nepodobala žádné, jakou jsem kdy slyšela. „Bude tu do pěti minut,“ informoval nás nakonec.

„Tak já asi půjdu,“ prohlásila jsem s úlevou a v duchu děkovala všem bohům, na které jsem si vzpomněla. Byla jsem neskutečně ráda, že jsem to přežila a že už můžu jít. Jakkoli se usmíval, nebo byl milý, Antonio byl rozhodně nebezpečný a moje pudy sebezáchovy to věděly.

„Ještě chvíli s námi můžeš zůstat,“ navrhl mile.

Střelila jsem pohledem k Albertovi.

„Nemyslím si, že -“ začal, ale Antonio ho přerušil.

„Odkud vlastně jsi?“ zeptal se mě.

„Z Prahy,“ odpověděla jsem hrdě. Kašlala jsem na strach nebo zlost, byla jsem a pořád budu hrdá.  

„To je v Česku, že?“

„Gratuluju ke skvělým zeměpisným znalostem,“ ucedila jsem podrážděně. „Proč se vlastně nebavíte mezi sebou česky, když víš, kde to je?“

„Protože každý nemůže znát řeč té prdele, odkud Albert pochází,“ odsekl. Ta prdel se dala čekat. Jednak měl pravdu a docela jistě v poslední době dlouho nespal, takže věděl, jak to chodí. Albert je asi poslední slušný člověk na světě.

„No, slyšela jsem, že průměrný upír potřebuje ke zvládnutí jazyka líp než rodilý mluvčí týden…,“ nadhodila jsem. Ani jsem se nemusela dívat, abych věděla, že se Albert usmívá.  

„Řekněme, že jsem měl důležitější věci na práci. Když se podruhé probudíš do války o koloniích, jinak to ani nejde,“ dodal se samozřejmostí.

„Cože?“ zpozorněla jsem.

„Stal jsem se upírem v devatenáctém století,“ vysvětlil Antonio. „Byl jsem obyčejný zemědělec, který bydlel v Jižní Americe, ale pracoval pro Španělsko. A když se to někdo snažil změnit, nějak omylem mě přitom zabil.“

„To se stává,“ souhlasila jsem se stejnou samozřejmostí jako předtím on. „Jak jste se vlastně poznali?“ ukázala jsem na Alberta a na Tonyho.

„Když jsem byl v Řecku v polovině devatenáctého století, málem jsme se poprali kvůli kořisti,“ vzpomínal Albert s nostalgií.

„Byl jsem upírem jen asi patnáct let, bez stvořitele, co by mi pořádně vysvětlil co a jak. Někdo mě totiž proměnil a pak utekl, nebo ho možná někdo zabil, těžko říct… Prostě jsem zůstal sám. Říkal jsem si, že Řecko je dobrá volba, a hned první noc jsem vyrazil na lov. Když jsem přišel k nějakému spícímu člověku, byl u něj zrovna Albert. Chystal se jíst, právě roztrhl kůži na zápěstí, ze které pomalu vytékala krev…,“ zasnil se Antonio.

„To zní jako pěkná romantika,“ ohodnotila jsem to. „A dál?“

„Málem jsme se poprali, ale nakonec mě Albert vyhodil z okna. Další den mě seznámil s Nathalií, která se o mě postarala. Asi sedmdesát let jsme cestovali spolu. Bylo to…,“ chtěl dodat Tony, ale někdo ho přerušil.

„… příšerné, nechutné a šíleně zábavné,“ dodala žena, která vstoupila do místnosti.

Chvíli trvalo, než se přiblížila k monitoru, takže jsem ji neviděla rovnou. Když ale vystrkala Antonia ze židle, seděla přede mnou holka, dokonalá porcelánová panenka. Měla dokonale smetanovou pleť, úzké rty rudé, vlasy světle hnědé, ostříhané na mikádo a oči – znovu ta nepřirozená zářivost – jasně zelené. Tipovala jsem jí tak třináct, čtrnáct. „S tebou si to ještě vyřídím,“ pohrozila Albertovi jasně nakvašeným hlasem a pak se otočila na mě. „Už jsem o tobě hodně slyšela. Jsem Nathalie, Albertova stvořitelka.“

A mně spadla brada. 

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 15. kapitola: