OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 18. kapitola

17.01.2015 (20:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1099×

Kapitola osmnáctá

Přesně ve dvanáct třicet středoevropského času jsme stáli seřazení u vchodu. Já jsem ve svých nejlepších kraťasech – takže těch, které kraťasy opravdu byly, ne jen ustřihnuté džíny – drbala  Brumíka za uchem a přitom se reprezentativně usmívala. Nejenže mi to bylo nařízeno, ale taky jsem to dělala ze svojí vůle, protože jsem byla rozhodnutá, že Marii klidně omotám prádelní šňůrou, jen aby se mnou mluvila.

Chudák Martin si musel vzít košili. Fakt mi ho bylo líto. Ani jsem si nedovedla představit, jaké těžké je pro homo erectus obléct si něco, co má na sobě knoflíčky. Stejně v ní ale vypadal příšerně. I košile se musí umět nosit.

Jitka jako vůdce celé té akce si dala na sobě záležet. Tmavě fialová sukně se táhla až na zem a zvonečky si snad zavěsila i do vlasů, protože kdykoli když se pohnula, bylo slyšet tiché cinkání. Prvních deset minut mi to připadalo zajímavé, ale pak už jsem měla pocit, že je jako kráva s velkým zvoncem kolem krku. I když kráva by si asi nikdy nevyčítala, že mi neřekla heslo na Wi-Fi.

Stáli jsme tam asi deset minut, protože Mariin přítel zabloudil a nemohl najít cestu. Docela jsem ho chápala, ale Jitka ne, protože z toho byla dost nervózní. Asi ji dost stresovalo, že by se oběd podával o půl hodiny později, než měla naplánované.

Snažila se, aby bylo všechno perfektní. Museli jsme vysávat, vytírat, utírat prach, měnit povlečení, dát Brumíkovi nějaké tabletky na zklidnění… o kterých Jitka sice tvrdila, že jsou naprosto přírodní, ale mně to připadalo poněkud nelegální. Vlastně mi ale Jitky bylo líto. Kdy naposledy asi Marii viděla?

Nakonec jsme si sedli na zahradu. Jitka měla pocit, že ubrousky neladí s ubrusem, a zvedla se, že zajde pro nové. Znuděně jsem pozorovala Brumíka, jak se mu motají nohy… ale jen do doby, než Martin bleskově vytáhl víno a do Jitčiny půl litrové skleničky s vodou trochu nalil.

„Co to sakra…?“ chtěla jsem vědět. Nic proti alkoholu nemám, ale ještě nebyla ani jedna odpoledne.

„Jestli to bude takhle pokračovat,“ kývl směrem k domu, kde Jitka horlivě hledala ubrousky, „tak se z toho zblázníme. A Jitka nic nepozná, protože má nové kapsle rozpouštějící se ve vodě z Jižní Ameriky na aktivaci vnitřních orgánů, které chutnají docela podobně. A je tvrdá abstinentka už přes dvacet let… Nedělám to rád, ale bude to tak lepší.“

Rozpačitě jsem se poškrábala na čele. „Jak myslíš,“ pokrčila jsem rameny. Tak tohle bude ještě zajímavé.

Jitka byla za chvíli zpátky. Začala chystat nové ubrousky na stůl a přitom se jen tak mimoděk napila vody. „To jsou ty kapsle z Jižní Ameriky, že?“ zeptala se a dál skládala ubrouskové origami.

„Hm,“ přizvukoval Martin a já jsem nestačila zírat.

V tu chvíli vešla do zahrady Marie a za ní nějaký kluk s kytkou. „Vy už jste tady?“ zamumlala Jitka vyděšeně a znovu se zhluboka napila. Nedovedla jsem si představit, jak tohle může skončit.

Samozřejmě nastalo obrovské zdravení, potřásání si rukou, objímání se, líbání se, předávání si dárků… vlastně se na mě tak trochu zapomnělo. Aspoň jsem si je mohla pořádně obhlídnout. Marie vypadala jako přesná kopie Jitky, tím pádem mojí mamky a tím pádem mě. Hnědé vlasy, hnědé oči, pihy, malý nos, jen nosila brýle. Vypadala docela mile a navíc měla pevný stisk, když se na mě konečně dostala řada.

Její přítel, který se představil jako Jirka, se mi oproti tomu zdál divný. Takový nemastný, neslaný. Nijaká barva vlasů, nevýrazné oči. Už jen to, že byl pošťák, ve mně vyvolalo vzpomínky na horor o vraždícím doručovateli dopisů… rozhodla jsem se, že nebudu dělat ukvapené závěry. Třeba bude fajn.

Brumík se celou dobu ochomýtal kolem mě – asi usoudil, že jsem jediná normální -, ale jakmile jsem se přiblížila ke svojí židli, vyvrátil se na zem. Snažila jsem se dělat, že si toho nevšímám.

+++

Na oběd se podávalo kuřecí maso, vepřové maso, steaky, špízy s kuřecím, vepřovým a hovězím, grilovaná zelenina, salát s jablky a oříšky, salát s tímhle a s tímhle… Když jsme to s Jitkou všechno nanosily na stůl, už jsme si neměli kam dát talíře.

Asi mezi prvním a druhým soustem Jitka práskla, že ten jablečný salát jsem dělala já, ačkoli to nebyla úplně pravda. Jen hledala nějaké téma k hovoru, protože nastalo trapné ticho.  

„Ale to není pravda,“ namítla jsem okamžitě.

„Je jenom zbytečně skromná,“ vysvětlila Jitka nikomu neurčitému.

A tak jsem musela asi půl hodiny poslouchat ódy na můj jablečný salát, a různé vtípky, jestli nás to v Praze učí připravovat.

„Jo, v metru, když se přestupuje na linku B,“ zamumlala jsem nakvašeně. Panebože, proč?

Díky mně se ale nálada dost uvolnila, protože za chvíli jsme poslouchali historiky z pitevny. Na to navázala Jitka s tím, jak medicínu studovala moje máma a pak už jsme si jen povídali. Martin seděl vedle mě a já jsem si s ním, chtě nechtě, musela aspoň trochu společensky konverzovat, ale nakonec jsem byla překvapená, že to bylo v pohodě. Jitka se taky odvázala, protože její rozjařený smích jsem slýchávala čím dál častěji.

Nakonec jsem byla tak přecpaná, že jsem dezert snědla jen proto, že jsem věděla, kolik práce si s tím Jitka dala. Udělat ty obrovské zmrzlinové poháry s ovocem a šlehačkou jí trvalo skoro celé dopoledne, ale byly vážně vynikající. Nepřestávala jsem se divit, že jsem za dnešní den ještě nesnědla něco, co by nebylo bio, nebo nepocházelo od chudých zemědělců z Afriky. Proč takhle Jitka nemohla vařit každý den?

Celou dobu jsem se snažila je poslouchat, ale nešlo to. Jednak to byly děsné kraviny a taky jsem neznala souvislosti a spoustu lidí, o kterých se mluvilo. Takže jsem jen seděla, nechala se vyhřívat a čekala na svoji příležitost. Bylo jednoduše divné sedět s někým, kdo není studený, mrtvý, milý a chytrý.

Hodiny plynuly, neustále se dolívaly další a další skleničky, postupně se začalo stmívat. Zatímco Jitka blábolila něco jako: „Ale vege… vegle… vegpte… když nejíš massso, je to pro tebe špatné!“, vytáhla jsem mobil a pozorně ho sledovala. Albert mi dal vlastně číslo…

Do odjezdu mi zbývalo třináct dní, přesně. A já to nebudu hrotit. Vlastně bych to celé zničila, kdybych se do Alberta vážně zamilovala. Poručit tomu nemůžu… Opravdu, opravdu jsem chtěla pokračovat s tím, že jsem zažila něco neuvěřitelného, ne něco, z čeho se později zblázním, ale jestli to nepůjde, zvládnu to. Nechám tomu volný průběh. Navíc si musím užívat toho, co mám – a to je momentálně upír s pěkným úsměvem.  

Nudím se. Poslouchám opilou hipísačku a pošťáka, napsala jsem nakonec a váhavě poklepávala na tlačítko odeslat. Hm… vlastně nemám co ztratit. Jsme přátelé, ne?

Odpověděl obratem. Nudím se. Poslouchám španělského ministra zahraničí a asi nejtvrdohlavějšího upíra na světě.

Usmívala jsem se tak moc, až mě to bolelo. Já aspoň můžu odejít, ale hraju si tu na Jamese Bonda, a to kvůli tobě. Vážíš si toho?

Por supuesto.

Zmateně jsem nakrčila obočí a rychle hledala na strýčkovi Googlovi, co to sakra znamená. Samozřejmě, zajisté…

Martinovo nucení Jitky, aby šla spát, mě donutilo znovu vnímat, co se děje kolem. Zdálo se, že Jitka ještě dneska ani zdaleka neskončila. „Zítra budeš unavená,“ upozorňoval ji asi po devadesáté, když konečně souhlasila. 

Zůstala jsem tam sama s Marií a Jirkou. Je čas. „Asi už taky půjdu spát,“ řekla jsem. Tohle jsem měla odzkoušené – jakmile se jde na party spát, všichni se s ním zapovídají tak, aby to neudělal. Těžko říct, jestli se tomuhle dá říkat party. Spíš sraz pochybných existencí.

„To je škoda,“ vyhrkla Marie upřímně. „Vůbec jsme si nestihly popovídat… zvlášť, jestli tady obvykle býváš sama. To ti není smutno po rodičích, když jsi tu na celý měsíc sama?“ chtěla vědět.

„Ani ne,“ pokrčila jsem rameny. „Fakt je, že první noc jsem se tu cítila trochu divně, ale za to ani nemohlo to, že jsem nebyla s mámou a tátou.“

„Proč ses cítila divně?“ chytla se Marie okamžitě. Jsem prostě dobrá.

„No, bydlím v pokoji pro hosty. A Jitka s Martinem tam přestěhovali jednu skříň z tvého pokoje…“

„Počkej! Myslíš tu skříň? Protože to úplně chápu, docela dlouho mi trvalo, než jsem si na ni zvykla. Je zvláštní, vyřazuje z ní něco… něco zlého… nevím, jak jinak to popsat.“

„A jak jsi k ní vlastně přišla?“ zeptala jsem se konečně. Skoro se mi třásly prsty, když jsem si uvědomila, jak moc jsem blízko. „Na takovou skříň nenatrefíš každý den.“

„To je pravda,“ souhlasila Marie s úsměvem. „Byla to náhoda. Scházela jsem se tehdy s lidmi, kteří vyznávali stejný způsob života. Měli jsme rádi černou, tvrdou hudbu… jeden můj známý ji koupil za pár eur od nějakého obchodníka ze Švýcarska, chtěl se jí zbavit, protože ji nikdo nechtěl. A ten známý věděl, že jsem do podivností zapálená – tedy tehdy jsem byla -, tak mi ji daroval. Měla jsem z ní divný pocit. Navíc nejde otevřít a je hrozně těžká. Nějak jsem to s ní vydržela čtyři roky. Když jsem se rozhodla, že s emo komunitou končím, ta skříň putovala pryč jako první. Asi se tím mamce i Martinovi dost ulevilo.“

„To je zajímavé,“ ohodnotila jsem to. Byla to pravda, a taky jsem chtěla být zdvořilá.

„Spíš je to historka, která se vypráví vnoučatům,“ usmála se Marie.

„Tak to jsem polichocena, že jsem ji slyšela dřív než ty vnoučata,“ odpověděla jsem, rozloučila se a šla do svého pokoje.

Musí to být divný pocit, vlastnit skříň s člověkem uvnitř a nevědět o tom. Mám štěstí, napsala jsem Albertovi místo přání na dobrou noc. Vždyť stejně nespí. 

Všichni studenti trpí lednem, já taky. Takhle povídka taky trpí lednem, což by se mělo v nejbližší době změnit. Děkuju všem, kteří můj nedostatek času chápou a ještě mi tu zanechají komentář. :)

Ještě odpovím - ne, do sladkobolu to nepotáhnu. Tohle má být bláznivá komedie, ne romantické drama. Navíc mám na to Nikol i Alberta moc ráda. :) 

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 18. kapitola: