OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 22. kapitola



Můj (ne)mrtvej přítel - 22. kapitolaKonverzace hluboká jako Albertovy oči a taky návštěva místní školy. Byl Shakespeare blázen, nebo ne?

Kapitola dvacátá druhá

Nemohla jsem spát, samozřejmě. Prostě jsem jen dokázala tupě zírat do zdi, v hlavě jsem měla úplně vygumováno. Nemohla jsem na to myslet, nemohla jsem myslet vůbec na nic. Jen podivné prázdno.

Po třech hodinách jsem radši sešla dolů, abych si uvařila čaj. Bylo těsně po půlnoci, Jitka s Martinem chodili spát kolem půl desáté, a proto mě docela překvapilo, že je v kuchyni rozsvícené světlo. Jitka seděla u stolu a telefonovala. Po chvíli jsem pochopila, že s mamkou.

Usmála jsem se místo pozdravu, což moje obličejové svaly vzaly trochu moc křečovitě. Vzala jsem první čaj, který jsem uviděla – jahody s mátou – a dala si vařit vodu. Jitka ještě pár minut nadšeně přikyvovala a pak se rozloučila. Okamžitě se zeptala: „Niki, jak to, že ještě nespíš?“

„Nevím, nějak mi nejde zabrat,“ prohlásila jsem ledabyle a jezdila prstem po okraji hrnečku.

„Mně taky ne,“ svěřila se Jitka. „Proto jsem zavolala Sylvě, chtěla jsem se zeptat, jak se v tom velkém New Yorku má. Za pár dní se vrací.“

„To ano,“ souhlasila jsem. „Za pár dní. Taky jsem s ní nedávno mluvila.“ Proč jsem měla pocit, že za mě najednou mluví někdo úplně jiný?

„Děje se něco?“ zeptala se teta přímo.

Vzhlédla jsem od svého hrnečku. „Co prosím?“ Snad nejsem tak špatná herečka, ne?

„Zdá se mi, že se něco stalo. A bylinky ani rady z deštného pralesa ti tentokrát asi moc nepomůžou. Tak co se děje?“

Trochu nejistě jsem zamrkala. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to náhodou nezdá. Tohle přece není Jitka.

„Ale jestli mi to nechceš říct, chápu to. Hlavně se s tím někomu svěř, protože tě to bude užírat celou noc,“ řekla už o něco mírněji. Jako by jí snad ani nevadilo to, že bych se nesvěřila jí, ale chtěla, aby se mi udělalo líp. Jde to vůbec?

„No,“ začala jsem a zalila si čaj. Zatímco jsem mluvila, dívala jsem se, jak ta horká tekutina mění barvu z průhledné na tmavě červenou. „Asi jsem se nepohodla se svým… kamarádem. Povídali jsme si a já jsem se ho zeptala na takovou věc, o které moc nechce mluvit. Nemyslela jsem to nijak špatně, prostě mě to zajímalo a připadalo mi správné to aspoň zkusit. Pak jsme mluvili o něčem jiném, já jsem… vysvětlila, jak… jak vidím určitou věc, která souvisí s tím, o čem jsme mluvili předtím… je to docela složité, já vím. A pak mu najednou přišla SMSka a musel odejít… takže jsme to vůbec nedořešili, nic mi neřekl. Víš, já jsem si tam vylívala srdce jako naprostý idiot a on uprostřed toho jednoduše odešel… a já nevím, jestli vážně musel jít, nebo jestli jsem ho nějak neurazila… Ještě to vypadá, že pokud se do pár dní neozve, asi se už nikdy neuvidíme.“ Zhluboka jsem se nadechla. Teď hlavně aby nechtěla vědět nějaké podrobnosti, i tak bylo dost těžké všechno zaobalit.

„Věříš tomu kamarádovi?“ chtěla vědět Jitka po chvilce ticha.

„Až do teď jsem mu věřila,“ zamumlala jsem.

„Jestli mu věříš, nebo tomu tak do teď bylo, tak to všechno zvaž. Třeba vážně musel odejít. Myslíš, že to je ten, který radši odchází, než aby cokoli řešil?“

Viděla jsem před sebou Alberta v dokonalém obleku, vždycky zdvořilého a milého. „To ne.“

„Tak vidíš. Určitě se ozve co nejdřív. Proč vlastně musel jít?“

„Psala mu jeho… matka. Asi nějaké rodinné problémy.“ Nad tím jsem vlastně vůbec nepřemýšlela.

„To je snad naprosto jasné, že musel odejít!“ řekla Jitka. „A co víš, třeba nad tím přemýšlí úplně stejně jako ty.“

O tom jsem sice dost silně pochybovala, ale Jitka měla přece jen pravdu – Albertovi na rodině opravdu záleží, takže je jasné, že se příliš dlouho nerozmýšlel. A asi je dost sobecké myslet si, že by odešel jen kvůli mně, kvůli malému člověku…

„Hlavně jdi brzo spát,“ doporučila mi ještě před tím, než se rozloučila.

Vyšourala jsem se i s hrnečkem nahoru. Položila jsem ho na noční stolek, a přetočila se na bok. Něco tvrdého mě ale bouchlo do žeber. Rychle jsem odhrnula deku a zjistila jsem, že mi Albert místo sebe nechal svůj notebook.

A tak jsem usnula s titanovým, pekelně těžkým obdélníkem v náručí. Měl stejnou teplotu jako Albert.

+++

Myslet si, že Jitka chápe, jak se cítím, a nechá mě na pokoji, bylo dost naivní. Vlastně to byla jedna z nejblbějších věcí, jaké kdy můj mozek vymyslel. Takže další den ráno jsem na ledničce našla vzkaz.

Ahoj Nikolko…

Nikolko? Vážně? Ale no tak.

Potřebuješ se rozveselit. Domluvila jsem ti malou exkurzi v místní škole. Až se vzbudíš, stačí, když zajdeš do školy a půjdeš rovnou do ředitelny. Tam ti všechno řeknou. Bude to fajn, uvidíš.
J.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli to myslí vážně, nebo si jen dělá hodně blbou srandu. Všechny sympatie, které jsem k ní díky našemu nočnímu rozhovoru získala, byly pryč. No co, kašlu na to, nikam nejdu.

Ale co tady dělat celý den bez Alberta, jen s dotěrnými myšlenkami a představami…

Za půl hodiny jsem klepala na dveře ředitelny a pořád se divila tomu, že jsem na něco takového opravdu přistoupila.

„Jé, ty musíš být Nikol,“ přivítala mě ředitelka s širokým úsměvem. „Moc ráda tě potkávám. Jitka mi o tobě hodně vyprávěla.“

No jo, já jsem tady vlastně celebrita, co? „Doufám, že jen samou chválu,“ dostala jsem ze sebe nakonec. Úsměv asi nestačí.

„Samozřejmě,“ spráskla ruce. Mohlo jí být taky asi kolem šedesáti, měla dlouhé šedé vlasy a okamžitě jsem si ji dokázala představit u trouby, jak peče meruňkový koláč. „Tak kam by ses chtěla podívat jako první? Co třeba do vyučování?“

„To by mohlo být zajímavé,“ přitakala jsem automaticky. „Ale jestli bych si mohla vybrat, tak nějakou češtinu, to je můj oblíbený předmět.“ A hlavně nemám na matiku vůbec náladu, fuj.

„Jistě. Takže co třeba sedmá třída? Hodina češtiny v sedmé třídě?“

„Skvělé,“ ohodnotila jsem to. Zároveň jsem si nebyla jistá, jestli to myslím ironicky nebo ne. Asi tak nějak napůl.

„Dobře. A pak bychom si mohly projít nádvoří, co říkáš?“ navrhla mile.

„Fajn, jen nechci nějak otravovat nebo zdržovat,“ zamumlala jsem nejistě. Fakt nejsem taková celebrita, abych potřebovala vidět celou školu. Spíš mě to nezajímá.

„Ne, ráda ti to tu ukážu, aspoň srovnáš Prahu a Mrzky,“ mrkla ředitelka potutelně.

Srovnání? Praha je super. Mrzky ne. To nebylo moc těžký.

„Tak pojď.“ Vyvedla mě z ředitelny, prošly jsme chodbou a byly jsme na místě. Otevřela dveře a já jsem přicupitala za ní. Prohlédla jsem si obličeje zvědavých dvanáctiletých dětí a otočila se k učiteli. Z katedry na mě zíral ten chlap, co tehdy předstíral, že je starosta!

„Dobrý den,“ pozdravila jsem křečovitě a propalovala ho pohledem. Vážně jsem litovala, že nemám smrtící oči. Nebo aspoň oči, co z daného člověka stáhnou triko – a to bych aplikovala jen na moc pěkné kluky, nebo na moc velké idioty.

Ředitelka mezitím vykládala samé kraviny, jako že jsem se přišla podívat na to, jak to vypadá u nich ve škole a že všichni mají být na mě hodní, a tak dále, a tak dále. Nakonec odešla a Pospíšil mě poslal sednout si do úplně poslední lavice. S pozdviženým obočím jsem sledovala, jak si upravuje na nose brýle. No počkej, ještě ti to nechám sežrat, slíbila jsem mu v duchu.

„Pojďme pokračovat,“ zamumlal si pro sebe. „Jen zopakuju naší návštěvnici, že všechny známky už jsou uzavřené a my se teď jen bavíme o tom, co nás zajímá. Dnes je to zrovna Shakespeare. Takže, kde jsem to skončil…“

V hlavě se mi rozezněl Albertův hlas.

„Shakespeare? Toho mi ani nepřipomínej. Jeho hry byly možná skvělé, ale jako osobnost se podobal vyšinutému a psychicky nevyrovnanému idiotovi. A teď to nemyslím jako nadávku, ale jako stupeň inteligence. Když jsi ho potkala na ulici, vůbec ti nedošlo, kdo to je. Choval se naprosto nenormálně. Uprostřed rozhovoru třeba přestal mluvit a začal zase za tři dny, jen proto, že potřeboval přemýšlet o nějakém sonetu a jeho vlastní hlas ho rušil. Hned den po tom, co jsem ho potkal, se na mě vrhnul a chtěl mi odříznout obličej, protože by se prý dobře vyjímal na jevišti. Měl to být asi kompliment, ale doteď si tím nejsem jistý.“

„Už jsme si řekli všechno o Shakespearově normálním životě, ale měli bychom se zaměřit hlavně na jeho tvorbu. Napsal třicet sedm divadelních her, sto padesát čtyři sonetů, dvě epické básně a také několik dalších děl. Mezi nejznámější patří například Romeo a Julie, Macbeth, Hamlet, Zkrocení zlé ženy, nebo třeba Sen noci svatojánské.“

„A pane učiteli?“ přihlásila se nějaká holka v první řadě, takže jsem na ni neviděla. „Je pravda, že v nějaké z jeho her je i Česko?“

„To je pravda,“ přikývl důležitě a já jen obrátila oči v sloup. „V Zimní pohádce mluví o Bohemii, což je starý název pro oblast Čech, jako o zemi pusté, která leží navíc u moře.“

Pár dětí se dalo do smíchu, ale Pospíšil je tlesknutím ruky umlčel. „Zeměpis mu asi moc nešel,“ připustil, „ale byl to génius. Jeho hry jsou naprosto výjimečné, stejně tak jeho osobnost. Jeho život je tajemný, dodnes toho o něm moc nevíme, ale je jasné, že musel být velmi nadaný, talentovaný a je popisován i jako příjemný člověk, který si rád poseděl nad pivem.“

„My jsme si říkali ve škole,“ začala jsem a postavila se, aby na mě celá třída viděla, „že to byl člověk sice v jednom směru geniální, ale také dost možná šílený.“

„Samozřejmě, že genialita někdy ubírá jinému nadání,“ přikývl a bylo vidět, že je ze mě docela nervózní.

„Ale před chvílí jste tvrdil, že byl v podstatě kamarádský a příjemný,“ namítla jsem.

„Ne, jen jsem poznamenal, že by mohl být a v tom je velký rozdíl. O jeho životě se toho příliš mnoho neví,“ bránil se.

„Tak jak to tedy je?“ chtěla vědět ta samá holka zmateně. „Jak bych si to měla zapamatovat?“

„No, pane učiteli,“ otočila jsem se zpátky k Pospíšilovi, „tak jak to tedy je?“

„Přesně to nevíme,“ ukončil debatu rázně.

„Takže jste si předtím vymýšlel?“ zeptal se někdo jiný a já se potěšeně usmála.

„Nevymýšlel, ale mám rád tu představu, že je Shakespeare příjemný a hodný,“ vyštěkl nervně.

„Takže jste si předtím vymýšlel,“ zkonstatovala holka v první řadě.

„Víte co? Přejdeme radši na nějakého jiného autora. Třeba Charles Dickens,“ rozhodl rázně učitel.

„O tom jsem v životě neslyšel,“ zamumlal někdo hlasitým šepotem.

„Milá celebrita, vstřícná a příjemná,“ vysvětlil mi Albert do ucha. Hned jsem si ho vybavila v křesle, jak přemýšlí právě při jednom takovém „literárním“ večeru.

„Všichni určitě znáte knihu Oliver Twist,“ přesvědčoval nás. „A navíc má Dickens i zajímavý osud. Vypracoval se z chudého chlapce mezi spisovatelské nebe, ale zpyšněl a ke konci života z něj byl domýšlivý hlupák…“

„To není pravda!“ vykřikla jsem pobouřeně. „Dickens byl milý! Pořádal jakési koncerty, kde předčítal ze svých knih a ke všem svým obdivovatelům se choval hezky!“ Bylo mi úplně jedno, jestli to je v knihách dějepisu napsané nějak jinak. Albertovo vykládání nebude nikdo zpochybňovat!

„Slečno, vystudovala jste snad pedagogickou fakultu s aprobací čeština-dějepis? Nebo žila jste v té době, abyste mohla říct, jaký doopravdy byl nebo nebyl?“ zeptal se s ledovým klidem a mně praskly nervy.

„To sice ne, ale nebudu tady poslouchat takové lži, zvlášť od někoho, kdo sprostě lže,“ odfrkla jsem si. „Hezký den, pane starosto.“ Hrdě jsem vypochodovala ze třídy a šla jsem domů. Aspoň budu moct s klidným svědomím odjet – patřilo mu to. No a co, že neuvidím nádvoří? Nějak to budou muset beze mě přežít.

+++

Další dny uběhly podezřele rychle. V úterý mě Jitka vzala s sebou do Harmonie, kde jsem trochu klábosila s jejími kolegyněmi. Zašla jsem si na oběd na to samé místo jako před měsícem a vzpomněla jsem si, jak jsem tehdy přemýšlela nad Albertem. Zdálo se mi, že se to stalo tak před sto lety, ne před měsícem.

Ve středu si Jitka vzala volno, aby mohla můj poslední den v Mrzkách trávit se mnou. Udělaly jsme si snídani venku, chvíli jsme se opalovaly a povídaly si. Pak jsme vzaly Brumíka na procházku a šly se projít. Nakonec jsme se zastavily v malé hospodě a já jsem jedla to nejlepší vepřo-knedlo-zelo na světě.

Vlak mi jel ve čtvrtek v třináct nula sedm z nádraží o městečko dál. Další spoj Krnov-Praha pěkně navazoval, pokud se teda ten příšerný vlak nezpozdí nebo se zase nestane něco s elektřinou. Moc jsem ale na to nesázela, proto jsem si říkala, že v Praze budu asi kolem půl sedmé večer.

A Albert se neozýval. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že už ho asi nikdy neuvidím, ale v momentě, kdy mě to napadlo, jsem běžela za Jitkou, abych jí pomohla s poslední večeří. Nemohla jsem na to myslet.

A tak jsem si s Jitkou a Martinem udělala pohodový poslední večer. Snědli jsme jídlo, které se kupodivu dalo jíst, dívali jsme se na Ordinaci a Martin si otevřel pivo, já kolu a Jitka obyčejnou vodu. Občas někdo něco prohodil, a i když jsme vlastně skoro vůbec nemluvili, měla jsem pocit, že jsme si toho řekli víc než dost.

Rozhodla jsem se balit až ráno, takže jsem si zalezla brzo do pokoje, abych se mohla chystat do postele. Už jsem i vymyslela, že ten dárek, co mi tu Albert nechal, prostě jen strčím do skříňo-rakve. Ale nedokázala jsem jen tak usnout. Musela jsem si nostalgicky projít celý pokoj, abych si mohla v posteli aspoň pobrečet. Nutně jsem to potřebovala.

Sedla jsem si do jeho křesla a chvíli jen tak zírala na postel. Bylo zvláštní představovat si, že odtamtud mě Albert každý večer pozoroval. Pak jsem zkusmo nahlédla do každé z krabic, co se válely kolem. Věděla jsem, že mi v mém pražském pokoji budou chybět ty serepetičky vykukující ven. A nakonec jsem si nechala tu skříň. Nebo rakev?

Pomalu jsem k ní přešla. Pořád ze sebe vyzařovala to zvláštní záření, nějakou neznámou temnou energii. Neměla jsem z ní ani tentokrát dobrý pocit, ale jako vždycky mě svým způsobem přitahovala. Musela jsem se na ni dívat, obdivovat to pečlivé zdobení po stranách. Zabrala jsem se do toho tak moc, že jsem vůbec nevnímala svět kolem.

„Nikol?“ ozvalo se tiše za mnou a já jsem málem odpadla. Strašlivě jsem se lekla. Přidržela jsem se skříně, abych nespadla a otočila se.

Moje první myšlenka byla ta, že prostě skočím Albertovi do náruče a silně ho obejmu. Ale nemohla jsem. Další stadium po radosti a úlevě byl vztek. „Ahoj,“ řekla jsem a snažila se nějak skrýt ten fakt, že mě načapal, jak tu osahávám jeho skříňo-rakev.

„Promiň, ale nemohl jsem přijít dřív.“ Na chvíli se odmlčel, jako kdyby čekal, že něco řeknu.

„Já to chápu,“ přikývla jsem chladně, „ale zítra odjíždím do Prahy.“

„Já vím. Proto mám jednu otázku.“ Pozdvihla jsem obočí, aby pokračoval. „Rád bych jel s tebou… pokud by ti to nevadilo.“

„To nebyla otázka,“ zamumlala jsem a na tváři se mi rozlil široký úsměv. „Ale počkej – proč jsi musel odjet?“


Děkuju za ty nádherný komentáře, které jste mi nechali po minulou kapitolou, a hrozně moc jste mě překvapili, když jste ten Albertův odchod vzali tak pěkně. Tak hezky jsem to nevzala ani já, když jsem si uvědomila, že to je třeba. :D

Jinak vím, že ten jeho odchod je možná trochu trapný (nebo krátký, pokud se vám čtyři dny zdají málo). Ale on se musel vrátit, protože to jednoduše není ten typ, co jen tak bez rozloučení odejde a Nikol by to nepřežila. Což ovšem neznamená, že teď spolu zůstanou navždy. A v příští kapitole se taky dozvíte, proč musel odejít... třeba vás to zaujme.

Takže děkuju za podporu, jste úžasní... a pokud dobře počítám, celá tahle povídka bude mít 25 kapitol + Epilog, tak se začněte pomalu připravovat na konec. :D 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 22. kapitola:

7. FantasyNikol přispěvatel
11.03.2015 [21:27]

FantasyNikolSkvěle jsem se bavila (ostatně jako vždy) a hltala jsem každé slovo. Emoticon Emoticon Zítra se snad dostanu k další kapitole a doženu aspoň nějakou povídku. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Carol1122 přispěvatel
27.02.2015 [16:37]

Carol1122Tethys, doufám, že si nemyslíš, že jsem na tebe zapomněla. Protože nezapomněla Emoticon Emoticon
Byla jsem teď jen týden pryč bez noťasu (ano, brečela jsem jak malá, když jsem ho opouštěla Emoticon ), ale teď už jsem doma a musím ti tu zanechat tu slíbenou ódu na tuhle kapitolku Emoticon

Začnu pěkně od začátku, i když už mě teď svrbí ruka, abych ti psala o konci Emoticon Emoticon
To jak se Nikol svěřovala Jitce o "kamarádovi" s kterým má trable... trošku jsem si říkala... "a jéje" Emoticon Ale nakonec to nebylo tak špatný, protože díky tetičce mohla Nikol jít hezky do školy a trošku se dozvědět o dalších autorech Emoticon Emoticon Emoticon Shakespeare a Dickens byli suproví Emoticon Zrovna Olivera Twista čtu (už asi dva měsíce Emoticon ), ale není to špatný příběh. Člověk jen na to musí mít čas a chuť Emoticon Emoticon
Každopádně já se smála fakt moc Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
No a už ten konec - Bertík je zpátky Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jak mi ten ňuňan chyběl Emoticon Emoticon A konečně ten konec - já výskám radostí ještě teď, vážně mám neskutečnou radost!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Tethys, bylo to úžasný. Opět prostě musím říct, že tvoji tvorbu zbožňuju a těším se vždycky na okamžik, když uvidím tu pusu se zubami jako perex obrázek na titulce. Už sleduju i shrnutí a stav další kapitoly, takže pokud jich bude jen takhle málo, budeš muset pracovat na další povídce, nebo budu mít po tvém stylu psaní absťák Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

P.S. Dočetla jsem Jamieho a fakt ho zbožňuju Emoticon S Lilian a Grace byl prostě úžasnej. Už mi ta norská trojka (to znělo divně Emoticon, dobře, že jsi nevymyslela Švédsko Emoticon Emoticon ) chybí Emoticon Ohromně se ti ten příběh povedl taky!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. leen
25.02.2015 [21:07]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Sweetly přispěvatel
23.02.2015 [22:07]

SweetlyJsem moc ráda, že pojede s ní. Už jen tři kapitoly a epilog? Tvoje povídka mi bude chybět, ale myslím, že se můžu těšit na nějakou další tvoji povídku. Emoticon Emoticon Emoticon

3. Darkness přispěvatel
23.02.2015 [14:39]

DarknessSuper kapitolka, jsem ráda že Bertík pojede do Prahy... Těším se moc na další. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Hanka
22.02.2015 [18:43]

Bezva, že Bertík pojede do Prahy! Čekala jsem něco na ten způsob. :o) Tethys, kapitola se ti zase moc povedla a já se moc těším na další. Jsem zvědavá, co Bertík celé čtyři dny dělal, jaký měl vážný důvod a co bude říkat na Prahu. :o)
(A omlouvám se za tak krátký komentář.) :o)

22.02.2015 [17:50]

ninikDěkuji ti za pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon a přestaň prosím stresovat s koncem povídky...ničí mě to ikdyž to myslíš dobře...snad..
Jsem moc zvědavá proč musel Bertík pryč a mám svou teorii (která je doufám správná Emoticon Emoticon Emoticon ) a oni s polu zůstanou..
Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!