OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 23. kapitola



Můj (ne)mrtvej přítel - 23. kapitola

Povídka se umístila na prvním místě o Nej povídku měsíce února/februára. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!



Odjezd a příjezd. Mrzky a Praha. Albert... a Albert.

Kapitola dvacátá třetí

Vážně jsem se snažila nenechat se obměkčit moc snadno. Pořád jsem byla naštvaná, ale to, že se Albert objevil a zase se měl ten pohled, mi dělalo trochu problémy. Sedla jsem si na postel a zkřížila si ruce na prsou. A byla jsem rozhodnutá si je nerozmotat zpátky, dokud se nedozvím, proč a jak.

„Vzpomínáš si, jak jsem ti povídal o upířích pravidlech?“ začal Albert. „Jak to je po přeměně, před ní, o Radě…“

„Ano,“ kývla jsem.

„Jedno z hlavních pravidel je, aby o nás nevědělo víc lidí, než je nutné. A před pár dny se přišlo na to, že víš téměř všechno.“

Neměla jsem ani tušení, co na to říct. „Což je asi špatně, že?“ To znamená, že mě teď budou stalkovat nějaké mrtvolky jen proto, abych mlčela? Nebo pozabíjejí celou moji rodinu? Nebo zabijí Alberta a jeho rodinu? Nemohla jsem se rozhodnout, který z těch katastrofických scénářů by byl horší.  

„Není to úplně to nejlepší,“ připustil, „ale nemusíš mít strach. Nehrozí ti žádné nebezpečí.“

„A tobě?“ chtěla jsem vědět okamžitě. Říkal to dost pohřebním hlasem.

„Mně taky ne, jen jsem musel čtyři dny poslouchat neustálé řeči o tom, jak je to nezodpovědné, jak jsem udělal obrovskou chybu, jak jsem ohrozil celou naši existenci… v sedmi jazycích.“ Pokrčil rameny, a to gesto bylo tak lidské, že se k němu vůbec nehodilo. „Bylo to trochu vysilující. A otravné.“

„Takže všechno je v pořádku?“ Pořád jsem nevěděla, co z toho vlastně vyplívá a dost mě to štvalo. Taky se mi vůbec nelíbil Albertův tón. Až moc se snažil, aby to znělo bezstarostně. 

„Dalo by se to tak říct,“ zamumlal. „Víš, hodně jsem obhajoval to, že nikomu nic neřekneš a že jsi schopná udržet tajemství a že nic z toho, co ses dozvěděla, nepoužiješ proti nám. Je to pravda, doufám…?“ Konec věty zvedl do otázky, jako by si nebyl jistý.

„Samozřejmě,“ řekla jsem pohoršeně. Vlastně mě dost urazilo, že si jen myslel, že bych mohla něco takového udělat. Nikdy bych to nedokázala. Kdybych ho a jeho rodinu nějak ohrozila, vyčítala bych si to do konce života.  

„A taky… Hrozně rád bych s tebou zůstal třeba na pár let, ale nemůžu. Tohle období potřebuje, abych žil v našem světě. Děje se spousta věcí, které jsou velmi důležité pro budoucnost. Budu muset odejít… ještě nevím kdy, ale za pár dní určitě. A nechci, abys kvůli tomu byla překvapená, smutná, nebo naštvaná.“

„Já vím, Alberte. Počítala jsem s tím od začátku.“ Mohla bych ještě dodat tolik věcí, ale nemohla jsem. Nechtěla jsem říct nebo udělat něco, co by mě donutilo brečet po Albertově odchodu ještě víc.

„Dobře.“ Nevím, jestli jsem ho překvapila, protože se tvářil pořád stejně vážně.

„Fajn. Doufám, že se těšíš do Prahy,“ prohodila jsem a trochu se usmála. Potřebovala jsem zpátky svého Alberta. „Je to totiž to nejlepší město na světě. Škoda, že nejsou Vánoce, protože vánoční Prahu mám nejradši… počkat, ty si vlastně nemůžeš dát svařák. A já taky ne.“

„Myslím, že to nějak přežiju,“ zamumlal Albert a usmál se.

„Docela trefná věta od někoho, kdo je už šest století mrtvý,“ poznamenala jsem a ušklíbla se na Albertův poraženecký povzdech.

Chvíli jsme na sebe mlčky zírali. Snažila jsem se představit si, jak a jestli se tím předchozím vážným rozhovorem něco změní. A co znamená pár dní? Tři dny? Týden?

„To tě vážně nezajímá, jak se latinsky řekne: Vykašli se na tu lidskou holku, Alberte?“

Zasmála jsem se. Až teď mi došlo, jak moc mi Albert chyběl.

+++

Loučení s Jitkou a Martinem proběhlo bez větších citových výlevů. Martin sice vypadal, že se na poslední chvíli rozbrečí, ale nakonec to svedl na smog, který okolo nebyl. Aspoň ne v létě, v zimě to tu prý vypadalo příšerně.

„Přijedu co nejdřív,“ slibovala jsem jim, ale hlavně sobě. „Už se mě nezbavíte.“

Samozřejmě jsem je ještě několikrát ujišťovala, že to rozhodně nebyla moje poslední návštěva. Byla to pravda – věděla jsem, že přijedu znovu. Nemohla bych to sobě ani Jitce udělat.

Naposledy jsem je oba objala, i když fakt je, že Martina trochu váhavě, dostala poslední pusu na líčko. Nasoukala jsem si věci do vlaku, sedla si k okýnku a mávala. Mávala jsem tak dlouho, dokud mě nebolela ruka a vlak nezajel do zatáčky, takže už jsem nikoho neviděla (ale nikoho jsem neviděla taky proto, že se mi rozmlžilo vidění).

Byla jsem šťastná, že jedu zpátky domů, ale zároveň jsem si už neuměla představit život bez bio potravin, Brumíka a těch nemožných krabic válejících se v mém pokoji. Ten měsíc utekl tak hrozně rychle! Ani jsem si neuvědomila, že brečím jako malé děcko, než mě nějaká paní nepoklepala po rameni.

„Nechceš kapesníček?“ nabídla mi mile a s lítostivým úsměvem.

„Ne, jsem v pohodě,“ přikývla jsem. Utřela jsem si oči rukama a pak si je položila na kolena. Jen divné bylo, že všude tam, kde jsem se něčeho dotkla, zůstaly černé stopy. Co to je, sakra? Asi po deseti minutách jsem na to přišla a nakonec jsem ani nepotřebovala Sherlocka. Debilní řasenka. „Nemůžu si vzít ten kapesníček?“ zeptala jsem se váhavě.

Při přestupu z vlaku z Mrzek – ne, ten název rozhodně nebude patřit mezi věci, které budu vykládat vnoučatům – do toho, který jel do Prahy, jsem se zase uklidnila, takže České dráhy usoudily, že je čas na infarkt. Zase se stalo něco s proudem, tři čtvrtě hodiny jsme stáli těsně za Krnovem. Myslela jsem, že vyskočím z okna a do Prahy dojdu pěšky. A navíc jsem měla hrozný hlad, dokonce jsem dost reálně přemýšlela nad snězením toho kapesníčku.

Nějak se mi podařilo usnout, ale ve snech mě pořád pronásledoval Brumíkův jazyk a řasenka. Když jsem se probudila, okolo už byla tma. „Nevíte náhodou, kde jsme?“ zeptala jsem se kluka, který seděl vedle mě.

„Za pár minut budeme vjíždět do Prahy. A máte na tváři slinu,“ dodal škodolibě.

„To bylo hnusný,“ zkonstatovala jsem a otřela si obličej. Za celý život jsem neměla tolik problému s obličejem jako dneska. Ještě by to chtělo velký beďar uprostřed čela.  

Nenápadně jsem se zkontrolovala v mobilu – díky bohu za přední kameru – a zjistila jsem, že vypadám fakt hrozně. Rozpustila jsem si vlasy z uvolněného culíku a zkusila si je prsty rozčesat. Ne, že by to mělo nějaký výsledek. Asi padesátkrát jsem si protřela oči, abych vypadala aspoň trochu probuzeně, a v tašce jsem ještě odněkud vyhrabala poslední žvýkačku. Osoba v mobilu najednou vypadala trochu víc jako já, ale když jsem vykoukla z okna, už dávno jsme projížděli Prahou. Celý ten velkolepý nástup jsem promeškala! Sakra!

Rychle jsem se přilepila na okno. Desítky malých i velkých věží, teplá světla z rozsvícených lamp, všude plno lidí a ta zvláštní sladká vůně vanilkového cukru, kterou jsem necítila v nose, ale jen v hlavě. Přesně to byla ta Praha, kterou jsem znala pomalu líp než sama sebe. Vracela jsem se domů.

Nakonec jsme jen projeli kolem autobusového nádraží na Florenci, pak tunel a za pár minut už vlak s nesnesitelným pískáním zastavoval na Hlaváku. Všichni, co stáli na nástupišti, si automaticky zakryli uši, nebo se aspoň trochu přikrčili. Ale jeden člověk vůbec nedával najevo, že tam nějaký vlak je; dál s kamenným výrazem pozoroval, jak se pomalu otevírají dveře a dav lidí se žene ven ze dveří. Albert.  

Přehodila jsem si tašku přes rameno a vydala se úzkou chodbičkou směrem k východu. Nemohla jsem se dočkat a zároveň jsem se děsila toho, co se stane, až z toho vlaku vážně vystoupím. Ještě párkrát jsem se zhluboka nadechla a sešla po těch malých vrzavých schodech.

„Mám hrozný hlad,“ oznámila jsem místo pozdravu a usmála se.

„Já naštěstí ne,“ zamumlal Albert a vzal mi tašku z ramen.

„No, nejdřív se ale musím převléct,“ mávla jsem rukou na svojí pomačkanou mikinu a šortky. Navíc mi začínala být docela zima. „Nevadilo by ti, kdybychom se ještě stavili k nám domů? Pak se někde v rychlosti najím a…“ větu jsem radši nedokončila, protože jsem si nebyla jistá, jak pokračovat. Samozřejmě, že jsem chtěla vzít Alberta na takové ty klasické památky: Hrad, Orloj, Václavák a Petřín, ale bylo by blbé hrát si na nějakou průvodnici před někým, kdo zažil Prahu Karla IV.

„Ne, samozřejmě,“ přikývl Albert mile.

Cestou na metro jsem mu vykládala o cestě, o nechutných záchodech a poruše elektřiny. Albert se jen svěřil, ve kterém hotelu se ubytoval - i když jsem ho několikrát přesvědčovala, že může mít věci u nás; stejně nic nejí a nespí, takže bych za něj nic neplatila, ale nedal si říct – a jen z toho názvu jsem si domyslela, že jedna noc musí stát přibližně tolik, kolik ta cesta mamky a taťky na měsíc do New Yorku. Na to všechno jsem ale zapomněla, jakmile jsem uviděla tu ceduli Metro C, směr Háje. Vlastně jsem se dojetím skoro rozbrečela.

„Bydlím na Budějovické,“ vysvětlovala jsem a rychle sbíhala po schodech dolů. Už nutně jsem potřebovala jet a slyšet ten formální hlas. Bylo mi docela jedno, jestli díky tomu vypadám před Albertem jako debil. „To je sice až na konci Céčka, ale aspoň nemusíme přestupovat. Z metra to mám domů jen pět minut chůze, takže za chvíli budeme tam.“

Vběhla jsem na nástupiště. Metro zrovna přijíždělo. Otevřely se dveře. „Hlavní nádraží. Přestup na linky S a další vlakové spoje. Vystupujte vpravo ve směru jízdy,“ odříkávala jsem potichu a Albert vedle mě se rozesmál.

Vešli jsme do vlaku. Podařilo se mi najít dvě volná místa. Sedla jsem si, Albert naproti mně, ale za pár vteřin si zase stoupl a nabídl své místo nějaké staré paní s obitým kufříkem. „Příští stanice Muzeum,“ řekl ten chlap. „Přestup na linku A.“

Usmívala jsem se jako měsíček na hnoji. „Panebože,“ vypískla jsem nadšeně. „Já jsem vážně doma!“

„Takové nadšení jsem naposledy viděl u Marie Terezie, když porodila svoje první dítě,“ podotkl Albert suše a paní, kterou předtím pustil sednout, málem omdlela. 


Děkuju za hlasy, děkuju za komentáře.

Máme za sebou 100 stran A4, což dává dohromady 40 000 slov. Děkuju.

A příště bude asi Praha, ne? ;) 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 23. kapitola:

5. Teyla
09.03.2015 [21:02]

Začala som to čítať len dneska. Vlastne ani neviem, ako som sa dostala na túto stránku a ani ako som rozklikla práve túto poviedku alé... Dve veci sú isté: 1. Zajtrajší test z geošky totálne zbabrem. 2. Ja túto poviedky úplne zbožňujem. Bertík nemá chyby, Nikol a jej myšlienkové pochody ma dostávajú do kolien a ty... ty oficiálne patríš k mojím top autorom! Emoticon Emoticon Emoticon Neviem sa dočkať pokračovania a prvé miesto za naj poviedku si absolútne zasluhuješ! Emoticon Emoticon Ty si vlastne génius, preboha! Emoticon Emoticon

4. Carol1122 přispěvatel
09.03.2015 [20:04]

Carol1122Já jsem nezapomněla, jsem pořád tu! Emoticon
Tethys, moje milá zlatá, vážně je to úžasný a čím víc má tahle povídka kapitol, tím víc si moje srdíčko získává a bude se mi s ní loučit vážně těžko. Emoticon Budu brečet, fakticky jo.
Takže pak budeš vážně muset psát další povídku, je ti to jasný? Emoticon
Ale Nikol s Albertem jsou prostě nejmilejší dvojka pod sluncem. Ať už to mezi nima dopadne jakkoliv, vždycky si na ně vzpomenu a při každém upírovi v knize si budu představovat Bertíka. Kromě Edwarda, který zůstane lesní vílou Emoticon Emoticon Emoticon
Metro C znám jak své boty Emoticon Na Hájích jsem každý den, takže jsem tam jak doma Emoticon A Budějovická? Tam zase bydlí babička Emoticon
Každopádně jsem se vážně opět zasmála, culila se a nesmírně byla zklamaná, když jsem to zase tak rychle zhltla. MOC se těším na další, doufám, že bude co nejdřív, hezky piš piš piš Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. KaithneLell přispěvatel
08.03.2015 [16:54]

KaithneLellTaky gratuluji k prvnímu místu. Emoticon
Je škoda, že Bertík může být s Nikol už jen pár dní, ale ten konec byl prostě úžasný. Emoticon

Moc se těším na další kapitolu a na Prahu. Emoticon

2.
Smazat | Upravit | 07.03.2015 [20:34]

no konečne som sa dstala k dočítaniu zameškaného. Gratulujem k umiestneniu. Zalúžiš si taká pohodička sa číta jedna radosť. Našla som sa v Nikol v čase, keď recitovala s nahovoreným hlasom stanice. Ja som to robila tiež, keď som sa po prvom roku v CZE vracala domov a pani z vlakáču zahlásila: Osobný vlak, smer Čata, Štúrovo prichádza na koĽaj dva. Ďalej pokračuje smer... To som mala srdce v krku poskakovala ako orangután a pyšŤala ako keď fanynka zazrie Biebera a ľudia na mňa hľadeli ako na magora. Ale späť ku tvojej kapitole

Skutočne sa mi páči, že z toho nerobíš drámu a všetko plynie tak bez problémovo. Proste si spolu urobia krátku exkurziu po Prahe ukáže mu čo sa za posledné desaťročia pomenilo a bude. :(

Úplne fantasticky si opísala pocity keď sa vracala domov. až som to skutočne mohla cítiť aj ja. Som zevdavá ako to vlastne ukončíš. v predchádzajúcej si písala, že oni spolu nezostanú a Albi teraz vravel že bude musieť odísť. Je mi z toho smutno, ale nemôžu byť spolu z jasných dôvodov.

Teším sa na ďalšiu, som presvedčená, že bude pekne nabitá aktuálnymi info o Prahe a aj Albertovími verziami a na tie sa v skutočnosti teším najviac.


Inak ešte k predchádzajúcej: Neskutočne som milovala to, akosi pekne využila jeho výklady o autoroch a známich osobnostiach a Niky horlivo obhajovala pánov velikánov. Som sa musela usmievať celú kapitolu. Ale to sa usmievam pri tomto diele pri každej.




07.03.2015 [15:18]

ninikGratuluji k umístění Emoticon Emoticon Emoticon Skvělá kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon ikdyž jsem doufala,že to jeho vyslětlení trochu víc rozvedeš a stejně tak i jejich cestování Emoticon ale Bertík mě i tak dokázal řádně pobavit Emoticon takže jen doufám,že další kapča bude brzo s polu s větším množstvím BertíkaEmoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!