OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 24. kapitola

03.04.2015 (19:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1117×

Kapitola dvacátá čtvrtá

O pár desítek minut později jsem vytáhla klíče a snažila se najít ten správný. Přes všechny ty přívěšky a malé klíčky (třeba od skřínky na plavání ze třetí třídy) to moc nešlo. Mávla jsem nad tím rukou a postupně zkoušela každý.

Albert s mou tunovou taškou na zádech trpělivě a tiše vyčkával. V chodbě vedle našeho bytu vypadal dost nepatřičně – a když se mi konečně podařilo odemknout a my jsme se vpotáceli dovnitř, nebylo to o nic lepší.

Ať už jsem se snažila jakkoli, naše předsíň byla prostě… žlutá. Žlutá je prý pozitivní barva, takže ten malý prostor vyhrazený těsně u dveří byl vymalován žlutě. Háčky na bundy byly žluté, koberec byl žlutý, jen botník, který jsem vybírala já s mamkou, byl temně modrý. Ale jedinou ne-žlutou věcí byly dost možná jen Albertovy oči.

Automaticky jsem položila klíče na poličku a skopla si boty. „Jen tě tady trochu provedu a pak půjdu do sprchy,“ prohodila jsem a otevřela jedny dveře. „Kuchyně a obývák,“ okomentovala jsem to, na co by každý, kdo má oči, přišel. „Tam je můj pokoj,“ ukázala jsem na dveře až na konci chodby, „a vedle ložnice. Koupelna je až vzadu, ale pochybuju, že bys ji potřeboval,“ dodala jsem a Albert se pousmál. „Ráda bych ti nabídla něco k pití, ale rajčatový džus bohužel v ledničce nemáme,“ pokrčila jsem rameny a vzala si od Alberta tašku. Rozešla jsem se směrem ke koupelně. Věděla jsem, že Albert se určitě nějak zabaví – mamka sice v knihovně neměla žádnou romantiku, ale hodně lékařských publikací. To by se mu mohlo líbit, ne?

„Rajčatový džus?“ volal za mnou nechápavě.

„No, zní to líp než krev,“ vysvětlila jsem, „aspoň si nepřipadám jako úplný blázen.“

Celý obsah tašky jsem vyhodila do koše na prádlo, osprchovala jsem se, smyla jsem si obličej, znovu jsem si ho namalovala. S ručníkem jsem se pak vkradla do pokoje, rychle na sebe něco hodila a smotala si vlasy tak, aby mi pořád nepadaly do očí. Ze skříně jsem vydolovala nějakou kabelku přes rameno, do které jsem nacpala mobil, peněženku a brýle. Nakonec jsem se jen podívala na hodinky a obdivně se poplácala po rameni. Přesně třináct minut. Lepším se.

Zamířila jsem zpátky do obýváku. „Alberte?“ strčila jsem hlavu do dveří – a našla ho, jak sedí na pohovce a čte si. Sedla jsem si k němu a nakoukla přes rameno. Jsi čaroděj, Harry stálo drobným písmem na nejbližším odstavci a já se usmála.

„Je to hrozně milá knížka,“ řekl Albert a jeho oči rychle kmitaly po stránce. „Takové kouzelné.“

„Já a Harry jsme spolu vyrostli,“ prohodila jsem a najednou mě přepadla touha skopnout si boty, opřít se o Alberta a znovu jet do Bradavic, zažít to celé dobrodružství znovu. Ale jakmile jsem otevřela pusu, abych to navrhla, Albert knížku prudce zaklapl a položil na stolek.

„Promiň, nějak jsem se do toho zabral. Vyrazíme?“ Nabídl mi rámě.

„Jo, jasně,“ souhlasila jsem. Ale cestou na metro jsem se pořád nemohla zbavit pocitu, že je mi osamělého Harryho vážně líto.

+++

Nervózně jsem postávala v řadě a ze všech těch obrázků kolem se mi sbíhaly sliny. Ah, hranolky, hranolky, hm…

„Dobrý večer, já bych si dala BigMac Menu, sladkokyselou omáčku, nuggetky, McFlurry s kousky Studentské pečetě,“ vychrlila jsem na mimořádně uhrovitého prodavače. Jeho pleť byla mastnější než velké hranolky.

„Bude to všechno?“ zeptal se.

„Bude to všechno?“ zeptala jsem se Alberta, který se znechuceným výrazem pozoroval lidi pracující vzadu v kuchyni.

„Ještě sis nedala jahodový Milk Shake a malinovou taštičku.“

„Jo, to je pravda,“ kývla jsem. „Takže ještě jahodový Milk Shake a malinovou taštičku.“

„Dobře, to dělá dohromady tři sta osmdesát sedm korun,“ řekl prodavač. Chtěla jsem mu podat peníze, ale Albert mě zastavil. Nevšímal si, jak koulím očima a zaplatil.

„Přece za mě nebudeš pořád platit,“ sykla jsem podrážděně, když různí lidé skládali na můj tác tolik jídla, které bychom možná ani ve dvou nesnědli, natož já sama.

„Přece vím, co to je slušné vychování,“ sykl nazpátek.

Vyplázla jsem na něj jazyk a vzala si do rukou už plný tácek. Zaplula jsem k nejbližšímu stolku a Albert za mnou.

„Miluju McDonalds!“ zahlásila jsem a dala si do pusy první hranolku. „Chutná jako nebe,“ prohlásila jsem po zdlouhavém kousání a hned se natáhla pro další.

„Vážně?“ zeptal se Albert a skepticky si měřil tu horu jídla.

„Jo,“ přisvědčila jsem s plnou pusou BigMacu.

„Nevoní to moc vábně,“ zamumlal Albert. „Trochu jako aviváž, peroxid a železo dohromady.“

„To zní docela nechutně, ale stejně mě to nepřinutí přestat jíst,“ ujistila jsem ho a napila se. Ten jahodový Milk Shake se sladkokyselou omáčkou nechutnal tak hrozně, jak jsem si představovala. Řekla jsem si, že si dám to, na co budu mít chuť, a je jedno, kolik toho bude nebo co to bude. Za ten měsíc v karanténě si to zasloužím. „A co by se stalo, kdybys snědl lidské jídlo?“ zeptala jsem se. To mě zajímalo už dlouho.

„Můj žaludek je teď uzpůsobený tomu, aby přijímal jen krev… nedopadlo by to nejlíp. Asi bych zvracel.“

„Ty máš žaludek? A můžeš zvracet? Známe se měsíc a ty mi teď řekneš, že máš žaludek?“ To byla teda podpásovka.

„Nemám trávicí soustavu, jak si ji představuješ ty. Vlastně mám, ale je úplně na nic. Zůstalo mi všechno, plíce, ledviny, játra… i když je nepotřebuju. Moje tělo je tvořeno krví. Ale srdce mi nebije, jsem mrtvý. Všechna krev, kterou vypiju, jde do žaludku, a když je žaludek plný, dokážou jeho stěny krev vsáknout, což je vlastně okamžik, kdy jsme sytí. Proto ani nemáme základní lidské potřeby, jako chození na toaletu.“

„Tak to ale trvá docela dlouho, ne? Než se žaludek naplní.“ To prostě nedávalo smysl.

„Někteří lidé mají krev sytější než jiní,“ prohlásil Albert tónem, jako by se za to styděl a uhnul očima.

„Klid, Alberte,“ zamumlala jsem. „Fakt mi to nevadí. Jsou i horší věci než pití krve.“

„Třeba?“ zeptal se s pozdvihnutým obočím.

„Třeba když ti dojde jídlo,“ ukázala jsem na prázdný tác a Albert se rozesmál.

V Mekáči jsme ještě chvíli zůstali, zabraní do rozhovoru, co asi může v tom jídle být, když voní po aviváži. Pak jsme vyšli ven na Václavák. Už se pomalu stmívalo a začínala být zima. Natáhla jsem na sebe svetr, zavěsila se do Alberta – ačkoli mi díky jeho studené kůži byla zima mnohem víc – a vydali jsme se těmi malými uličkami směřujícími až na Staromák.

„A už jsi přemýšlela, co chceš dělat za povolání?“ zeptal se Albert, zatímco jsme procházeli kolem jedné asi z devadesáti nástupních stanic Můstku.

Ta otázka mě překvapila. Nečekala jsem, že by to Alberta mohlo zajímat. „No, samozřejmě, že jsem nad tím přemýšlela,“ připustila jsem. „Maturuju za tři roky… vlastně za tři roky už bych to měla mít za sebou,“ upřesnila jsem to. Jen ta představa byla naprosto neskutečná. Jak se za těch pár měsíců můžu naučit tolik věcí?! „A nevím. Ráda bych šla na nějakou diplomacii, mezinárodní vztahy, něco takového. Proč se ptáš?“

„Dneska jsem si totiž uvědomil, jak je všechno úplně jiné. Když jsem byl stejně starý jako ty, moc možností neexistovalo. Buď práce, nebo práce. Pár vyvolených vládlo, nebo vlastnilo půdu, ale… Teď existuje tolik oborů, ve kterých je možné pracovat, tolik škol. Vlastně mám pocit, že je toho tak hodně, že někteří neví, co s tím,“ dodal zamyšleně.

„Asi jo. Občas je to ale vážně těžké, když od tebe všichni očekávají, že vystuduješ tohle, tohle a tohle, pojedeš tam a tam, budeš umět tohle a tamto. Nároky jsou hrozně vysoké. Někdy přemýšlím nad tím, jestli ta neustálá práce neměla něco do sebe – bylo to docela jednoduché, nemusel ses o nic starat nebo přemýšlet,“ dodala jsem napůl vážně.

„No, téměř žádné jídlo, zchátralé bydlení, třeba i dvanáctihodinová pracovní doba… to zní docela jednoduše,“ zašklebil se a já jsem na něj vyplázla jazyk. Věděl, jak to myslím. „Každá doba je pro někoho těžší, pro někoho míň.“

Nebylo na to co říct. Albert měl jako vždycky pravdu. A tak jsem jen mlčky pozorovala, jak kolem mě proudí davy turistů mluvící jazyky, kterým v životě nebudu rozumět. Vzrušeně si ukazovali na nápisy psané česky, fotili si okna a lampy, smáli se. Konečně jsem potkala to, co jsem na Praze milovala. Nikdy jsem se tu necítila sama, protože jsem si říkala, že v tom velkém městě je určitě někdo, kdo je aspoň podobný jako já. „A kdyby sis mohl vybrat, byl bys třeba stejně starý jako já, co bys studoval?“

„Nevím, těžko říct,“ pokrčil rameny. „Ještě předtím, než jsem v lidském životě zjistil, co mě baví, byl jsem přeměněn… a po tolika letech na světě mám pocit, že by mě bavilo snad cokoli nového. Ale chtěl bych být pilot, na pár let určitě.“

„Proč zrovna pilot?“ Albert byl dneska jako Kinder vajíčko, taky plný překvapení.

„Ten několikatunový stroj je v tu chvíli závislý jen na tobě, všechno záleží jen na tom, co uděláš. A já se třeba až ve vzduchu cítím mocný, protože to je přece překonání všech zákonů, aspoň těch, co měli lidi odjakživa v mysli. Je to sice velká zodpovědnost, ale myslím, že to za to stojí.“

Chtěla jsem na to něco říct, ale ve chvíli, kdy jsem viděla, jak se turisti shromažďují pod Orlojem a čekají, něco mě napadlo. „Kolik je hodin?“ vyjekla jsem.

„Za tři minuty deset,“ odpověděl Albert zmateně a já se zaradovala.

„Stihnem to,“ oznámila jsem nadšeně a nacpala se mezi nějaké ťamíky, kteří si už vytáhli mobily. „Tak jo,“ zamumlala jsem a vyhrnula Albertovi rukáv s hodinkami. „Tři, dva, jedna…“ Hodiny odbily, okýnka vyjela nahoru. Věděla jsem, že všichni se dívají na apoštoly, ale já jsem sledovala Kostlivce, jak tahá za provaz umíráčku a otáčí přesýpacími hodinami. Pak kohout zakokrhal a bylo po všem.

„Tak co, jak se ti to líbilo?“ zeptala jsem se okouzleného Alberta.

„No, ty sochy jsou samozřejmě fascinující, ale stihl jsem odečíst, v jaké poloze se Slunce právě nachází a jakým souhvězdím zvířetníku prochází,“ řekl se skoro šokovaným výrazem. „Naprosto geniální.“

„Počkej, cože? Jaký zvířetník? Poloha Slunce?“ Neměla jsem ani ponětí, o čem to Albert blábolí.

„Díky tomuhle,“ ukázal Albert na jednu z desek – ale tím, že jich je hodně a všechny jsou namačkané na sebe, nevěděla jsem, kterou přesně myslí –, „můžeš vypočítat nejen polohu Slunce a kterým souhvězdím zvířetníku právě prochází, ale i polohu Měsíce a jeho postavení vzhledem ke Slunci.“

„Ale my jsme tu byli kvůli těm sochám,“ řekla jsem chabě, zatímco Albert pokračoval ve výčtu toho, co všechno jde s Orlojem vypočítat.

+++

Další den ráno jsem musela vstávat brzo, rozdávalo se vysvědčení a tím pádem jsem se bohužel musela dostavit do školy. Dojet tam trvá něco kolem půl hodiny, takže jsem si budíka nastavovala na šest, ale stejně jsem nakonec vstala až o půl sedmé. Hodila jsem na sebe aspoň trochu sváteční šaty, udělala ze sebe člověka a ještě úplně rozespalá vešla do kuchyně.

Vrátili jsme se sice už kolem půlnoci (poslední metro), ale stejně jsem usnula až po druhé. Prostě jsem nebyla zvyklá chodit takhle brzo spát. Radši jsem ležela v posteli a četla s Albertem Harryho Pottera. A možná proto, že jsem spala jen čtyři hodiny, jsem si prvně myslela, že se mi to jen zdá.

Albert ležel na gauči – ale vlastně neležel, vznášel se asi dva centimetry nad koženým potahem gauče. Celý obličej měl podivně ztuhlý, skoro jako z vosku. Poprvé za tu dobu, co jsem ho znala, vypadal vážně jako mrtvý.

Chvíli jsem na něj bez mrknutí zírala. Takže takhle vypadá ten upíří spánek? Představovala jsem si to trochu víc děsivé, teď mi Albert spíš připomínal někoho z muzea voskových figurín. Nebo za to mohl náš obývák? A jak to vlastně Albert říkal? Že když je mozek zaměstnán nějakou činností, kterou považuje za důležitou nebo zajímavou, tak spát nepotřebuje?

Nevěděla jsem, jestli mám být uražená nebo ne. Co je asi pro upíří mozek dostatečně zajímavé? Krev, krev, krev a vyvražďování afrických vesnic? Hm…

Koneckonců, Albert aspoň ve spánku neslintal, což se o mně říct nedá.  

Vážně se stydím za počet těch dnů, které uběhly od minulé kapitoly. Kamenům a shnilým rajčatům se nebráním. :D  

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 24. kapitola: