OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 5. kapitola

08.10.2014 (11:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1041×

Kapitola pátá

Ahoj mami. Promiň za tu první sms. Byla pro Karin, když mě požádala, ať se jí svěřím, jaké nevšední dobrodružství tu zažívám. Z legrace jsem ji nazvala „mámou“. Jinak jsem moc ráda, že se máte dobře. U nás je všechno v pořádku, Jitka je na mě moc milá, ale vaří příšerně. Pozdravuj taťku, N.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se Alberta, když jsem mu celou SMSku přečetla. „Bude to stačit?“

„Asi ano,“ pokrčil rameny. „Já se ale v lidských matkách moc nevyznám. Kdo je vlastně Karin?“

„Moje nejlepší kamarádka,“ řekla jsem a poslala to. Stejně mě máma nemůže poslat do blázince dřív než za měsíc, takže to je docela jedno.

„Aha. A kdo jsou tedy ti lidé dole? Myslel jsem, že tví rodiče.“

„Ne,“ zavrtěla jsem zuřivě hlavou. Kdybych musela bydlet v téhle díře napořád, pravděpodobně bych si to hodila. „To je moje teta a její manžel. Moji rodiče jsou teď zrovna v New Yorku.“ Kam mě nevzali sebou. I když jsem ty slova neřekla nahlas, věděla jsem, že je Albert slyšel.

„A proč tam nejsi s nimi?“ zeptal se otevřeně.

Překvapeně jsem nakrčila obočí. Nenapadlo mě, že by se na to mohl Albert ptát, ale když to udělal, měla jsem radost. Konečně si taky můžu postěžovat někomu novému! „Takže role se obrátily, co? Fajn. Moje máma se asi pět let zpátky tak úplně nepohodla s Jitkou a svou mámou, mojí babičkou. A babička před třemi měsíci umřela na rakovinu, o které nikdo z nás nevěděl. Na pohřbu se celá rodina usmířila, takže mamka poslední víkendy trávila tady, nebo Jitka přijela do Prahy, ale osobně jsem ji moc nevídala, protože víkendy mám docela nabité.“ Vzpomněla jsem si na Karin a další kamarády a chtělo se mi ječet. „Mamka má teď zrovna kongres v New Yorku, ale rozhodla se z toho udělat dovolenou a protáhnout to na měsíc. Měla jsem s taťkou a s ní jet i já, ale Jitka navrhla, že bych klidně mohla být u nich, abychom se lépe poznali.“ Poslední slova jsem skoro vrčela. Všechen vztek byl zpátky.

„To je mi líto. V New Yorku jsem byl naposledy v padesátých letech a je to skvělé město,“ poznamenal Albert. Kdybych nebyla tak naštvaná, pravděpodobně bych ho požádala, aby mi nakreslil auto z NYC z roku devatenáct set padesát.

„Oh, děkuju, Alberte! Už je mi líp,“ ucedila jsem podrážděně. Já jsem se alespoň snažila poslouchat, ale vypadá to, že z upírů jednoduše nemůžou být psychologové. „Mimochodem, New York stejně není takový, jaký si ho pamatuješ. Přibyl památník Johna Lennona, pak Dvojčata, které zas odpadly…“

„Jak to myslíš?“ zeptal se zmateně. „Jaké Dvojčata?“

„World Trace Center,“ vyslovila jsem s americkým přízvukem. „Byly součástí Světového obchodního centra, ale v roce dva tisíce jedna ukradli teroristi letadlo a napálili do nich. Počkej,“ uvědomila jsem si, „tos byl skoro třináct let zalezlej někde pod kamenem? Jak to, že neznáš Dvojčata?“

„Myslím, že dnes jsem ti toho zase řekl víc než dost,“ řekl náhle Albert a postavil se.

„Ne!“ Nemohla jsem dovolit, aby odešel. Nejen, že bych se unudila k smrti, ale byla jsem zvědavá. Asi to bylo něco, co bylo extra tajné. „Dlužíš mi ještě odpověď na tuhle otázku.“

Nakrčil obočí. „Dlužím? Nemám rád lidi, kteří mi říkají, že jim něco dlužím.“

Použil ten svůj autoritativní tón, který na mě zkoušel už předtím – jasně tím naznačoval, že jdu do zakázané oblasti. Ale tentokrát jsem ho nehodlala poslechnout. Zhluboka jsem se nadechla a spolkla ten knedlík, co se mi vytvořil v krku. „Ale ty mi něco dlužíš,“ trvala jsem na svém rozechvěle, „není fér, když se tě na něco zeptám a ty neodpovíš. Z hlediska slušného vychování mi dlužíš odpověď, to prostě nemůžeš popřít.“ Netušila jsem, kde se to ve mně bere, ale byla jsem se sebou spokojená. Dokonce jsem se musela v duchu poplácat po rameni.

Albert oproti tomu vypadal pobaveně, což moji chvilku naprostého sebevědomí okamžitě pokazilo. „Myslím, že každý upír by ti teď utrhl hlavu,“ prohlásil, ale zase si sedl.

„Takže tvoje síla by vystačila na to, abys mi utrhl hlavu?“ Snažila jsem se moc nezaobírat tím, že by to byla zrovna moje hlava.

„Jednu odpověď,“ připomněl Albert.

Podrážděně jsem se zamračila. „Fajn. Kdes byl posledních třináct let?“

„Spal jsem.“

Čekala jsem snad cokoli – od hromadného masakrování hladových dětí v Africe až po hledání smyslu života mořských řas, ale tohle, tohle jsem vážně nepředpokládala. „Spal jsi?“ zopakovala jsem, jako bych něco takového v životě neslyšela.

„Spal jsem,“ přikývl Albert.

„Třináct let?“ nechápala jsem.

„Zvířata se taky přece ukládají k zimnímu spánku,“ namítl Albert.

„Takže chceš říct, že jeden rok normálně funguješ a pak si dáš zimní spánek, který trvá třináct let?“ Popravdě řečeno, kdyby mi Albert řekl, že se speciální kartou si jde v Tescu koupit krvavý džus, vůbec bych se tomu nedivila. Leda tomu Tescu.

„Ne, samozřejmě že ne. Ale pokud třeba padesát let nespíš, potom si jednoduše můžeš dopřát takový dlouhý spánek.“

„Ale říkal jsi, že musíš chodit spát jako člověk, protože si taky potřebuješ odpočinout,“ řekla jsem zmateně. Už jsem v tom naprosto plavala.

„To ano, ale to odpočinutí záleží na dvou faktorech – kolik máš zrovna v sobě krve a na kolik tvůj mozek usuzuje, že spát nepotřebuješ. Když děláš něco důležitého, automaticky máš tolik energie, že spát nemusíš,“ vysvětlil.  

„Páni,“ zamumlala jsem. Být upírem je bezva - vypadáš pořád stejně, každý večer si trochu cucneš a máš čas i mozek na to, abys řešil důležité záhady vesmíru. Být člověkem je taky bezva – každým dnem stárneš a stárneš, hrozí ti, že ztloustneš, naprosto nevyhnutelně umřeš a celý život musíš někoho poslouchat. „To znamená, že jsi nespal padesát let?“ vrátila jsem se zpátky k původnímu tématu. Nechtělo se mi před Albertem fňukat o tom, že život není fér. Pokud je mu šest století, ví to sám.

„Řekl jsem třeba,“ opravil mě Albert, „ale já konkrétně jsem nespal osmdesát tři let.“

„No ty vole!“ vylítlo ze mě naprosto neočekávaně. Albert pozdvihl obočí a já jsem pokrčila rameny. Místo nadávání bych na něj taky mohla zavolat policajty. To je naprosté ohrožování mravní výchovy mládeže – nutit nebohé šestnáctileté dívky, aby si přály být mrtvé. „A co jsi dělal těch osmdesát tři let?“

„Slíbil jsem ti jednu odpověď,“ řekl Albert významně. „A dal jsem ti jich víc než dost.“

„Ale no tak,“ zabručela jsem. „Proč jsi dneska takový odměřený? Včera jsem si s tebou mohla i pokecat.“ Věděla jsem, že se chovám trochu dětinsky, ale nemohla jsem si pomoct. Co budu celý zbytek večer dělat, když Albert odejde? Poslouchat vrzavé zvuky, nebo si číst braky?

„Protože tím zaprvé porušuju přísahu, zadruhé je to pro tebe dost nebezpečné a zatřetí si nemyslím, že to je úplně normální,“ zavrčel Albert. A když zavrčel – vzpomněla jsem si na to, když jsem byla malá a rodiče mě vzali do zoo, na krmení tygrů. Jeden dospělý samec tehdy vrčel na jiného kvůli masu a bylo to šíleně děsivé. Albertovo vrčení ale bylo ještě mnohem horší a mnohem hlasitější. Vyskočily mu ty jeho protáhlé zuby a oči se mu stáhly do úzkých škvírek, které nebezpečně žhnuly.

Vůbec jsem to nečekala. Okamžitě mi naskočila husí kůže a já jsem se instinktivně odtáhla, co nejdál to šlo. Dech se mi zkrátil a otřásla jsem se. Srdce mi hlasitě bušilo ve spáncích a nemohla jsem přemýšlet. Poprvé od té první noci, kdy to byla spíš panika, jsem měla z Alberta strach.

„Já - “ začal, ale v řeči mu bránily zuby. Zavřel oči, nadechl se a zuby byly pryč. I když jsem to neviděla poprvé, strašně jsem se lekla. „Vidíš? Přesně o tom jsem mluvil!“ Pravděpodobně mě to mělo uklidnit, ale já se z nějakého nepochopitelného důvodu bála ještě více. „Vlastně jsem se s tebou dneska přišel rozloučit. Ale když jsi začala mluvit, nechtěl jsem tě přerušovat… Celý den jsem o tom přemýšlel a zjistil jsem, že to je naprosto nepřípustné. Potřebuju se znovu aklimatizovat, mám pár důležitých povinností na třech různých kontinentech, a asi nebudu mít celé měsíce čas. Je milé si s tebou povídat, ale já…“

„Takže mi teď dáš sbohem a šáteček?“ přerušila jsem ho nevěřícně, ohromená vztekem a jakousi bezmocností. „Po tom, co sis se mnou hodinu a půl povídal? Nechtěl jsi mě přerušovat? Ale no tak. Je to kvůli tomu, že se moc ptám? Že jsem člověk? Že se tě bojím, když vrčíš?“ Štvalo mě to. Tohle je přece příběh, který se povídá vnoučatům, a já o Alberta přijdu?  

„Nemůžeš udělat nic. Taky mě to mrzí, ale jiné východisko tu není,“ přikývl. Lampička na nočním stolku osvětlovala jen malou část pokoje, a proto jsem mu neviděla do obličeje.

„Ne,“ zachraptěla jsem. „Ne, ne, ne.“ S každým ne jsem se cítila jistější. „Ty nikam nepůjdeš. Prostě ne. Víš, přijela jsem sem a myslela jsem, že tady umřu nudou. A pak jsem ve svém pokoji objevila skříň, ve které spí upír. A ten upír je asi to nejlepší a nejbláznivější, co jsem kdy zažila. A nenechám tě odejít, Alberte, jenom kvůli tomu, že máš pocit, že to je nepřípustné.“

„Jsem rád, že jsem ti pobyt tady alespoň trochu zpříjemnil,“ řekl překvapeně – a snad i trochu potěšeně? „Ale já vážně musím odejít. Už jen tím, že jsem tady, ohrožuji celou upírskou populaci, včetně tebe. Kdyby na to někdo přišel – a já se obávám, že se na to přijde brzy – měli bychom všichni velký problém, což nehodlám riskovat.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Řekla bych, že to příliš dramatizuješ. Upírskou populaci neohrožuju, protože budu držet jazyk za zuby. Stejně by mi nikdo nevěřil, kdybych jim řekla, že si povídám s někým, kdo by měl být už přes šest století mrtvý. Mě taky neohrožuješ, protože pokud budeš najezený – napitý, já nevím -, tak nebudeš mít žádný důvod do mě kousat. A nevím sice, jakou přísahu porušuješ, ale myslím, že to nebude takové hrozné. Já vlastně taky porušuju přísahu,“ uvědomila jsem si najednou.

„Jakou?“ zeptal se Albert odevzdaně a v tu chvíli jsem věděla, že nikam nepůjde. Ale musela jsem mu přiznat, že se snažil – a taky mě pořádně vyděsil.

„Nemám mluvit s cizími lidmi. Takže oba něco porušujeme, můžeme si založit klub rebelů. Tak už si, prosím tě, sedni. Mimochodem, teď když víš, co porušuju já, jakou přísahu porušuješ ty?“

A on si sedl a začal vyprávět.

Myslím, že bych to asi měla trochu vysvětlit. Zkuste se vžít do Albertovy kůže - vzbudíte se, nevíte, kde jste, chcete se najíst a vaše večeře začne mluvit. On "dozrával" v době, kdy se formovala etiketa a chtěl se ujistit, že se jeho večeře je v pořádku. Horší pak je, když na vás ta večeře promluví podruhé a neustále se ptá na něco, co by mohlo vás a celou vaši rodinu ohrozit. Přijde mi úplně přirozené, že první, co by vás napadlo, bylo odejít a dělat, že se to nikdy nestalo. :)

Teprve teď jsem si totiž uvědomila, že by tady mohla být jistá podobnost s Twilight (Edwardův odchod v NM). Věřte mi, tomu já se vyhýbám, co nejvíc to jde. :D Twilight nesnáším a vážně by mě mrzelo, kdybyste si mysleli, že jsem si odtamtud vzala nějakou "inspiraci.". :) 

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 5. kapitola :