OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 8. kapitola

22.10.2014 (11:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1398×

Kapitola osmá

„Nikdo tu není,“ zašeptala jsem a pomalu se sunula dolů po schodech. Dávala jsem si pozor, abych vydávala co nejmenší hluk. V tomhle šíleném baráku se všechno hrozně rozléhalo.

V okamžiku, kdy jsem ty slova vyslovila, se Albert objevil vedle mě – ani jsem se moc nelekla, už jsem v tom měla praxi – a úplně v pohodě si našlapoval, bez toho aniž by vydal sebemenší zvuk. Připadala jsem si vedle něj jako slon v porcelánu.

„Mohl jsem ti tu kávu klidně udělat,“ prohlásil nevzrušeně, tak, abych ho slyšela, ale zároveň dost potichu, aby to neslyšeli Jitka s Martinem, kteří už přes pět hodin spali u sebe v ložnici.

„Nevěděl bys, jak se to dělá,“ namítla jsem – a tím jsem ranila Albertovo ego. Kdyby byl člověk, rozhodně by zrudl, ale takhle se jen lehce zamračil. Dělala jsem, že jsem si toho nevšimla a rychle pokračovala: „Navíc to zvládnu sama. Je mi šestnáct, proboha.“

Albert na to nic neřekl, protože už jsme vešli do kuchyně. Rozsvítila jsem malé světlo nad sporákem, ale stejně jsem musela zamrkat. „Tak jo. Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.

„Tři čtvrtě na čtyři,“ odpověděl Albert pohotově. Jeho kůže byla ve světle trochu nažloutlá.

„Fajn.“ Natáhla jsem se pro kávu, nasypala dvě lžičky do hrnku, dala vařit vodu a mezitím vytáhla z ledničky mlíko. Albert mě celou dobu pozoroval, a já jsem mu komentovala každou věc, kterou jsem dělala. Sice jsem nepředpokládala, že by to ve svém budoucím životě nějak využil, ale připadalo mi, že ho to docela zajímá. „Jen doufám, že tou konvicí nikoho nevzbudím,“ řekla jsem a nervózně pozorovala vařící se vodu. Vydávala docela velký hluk a já jsem nechtěla Jitce vysvětlovat, proč si ve tři čtvrtě na čtyři ráno dělám kávu. Bez ní bych další Albertovo vyprávění už nepřežila. Byla jsem tak unavená, že jsem málem usínala ve stoje.

„Neboj se. Teď právě někdo hlasitě zachrápal a ozvalo se prohnutí matrace. Myslím, že spí příliš tvrdě.“

Překvapeně jsem vyvalila oči. Albert slyší i přes to hučení konvice? Kam až sahají jeho schopnosti? Ještě než jsem se stačila na cokoli zeptat, konvice cvakla a já jsem si zalila kávu. Voněla skvěle. Dolila jsem si jí mlíkem a všechno rychle uklidila. „Můžeme jít,“ oznámila jsem a napila se. Skoro jsem cítila, jak se mi doplňuje energie – skoro jako ve videohrách, když se tankuje benzín.

Trochu mě děsilo, že zase musím absolvovat ten bobřík mlčení nahoru – ještě k tomu s horkou kávou, ale Albert jako by mi četl myšlenky. Opatrně mi kávu vzal z ruky a pustil mě před sebe. Lhala bych, kdyby mě to příjemně nepřekvapilo, a díky tomu jsme se dostali zpátky v mnohem kratším čase, než tam.

„O čem jsme to mluvili?“ zeptal se Albert, když jsem byla pohodlně usazená a usrkávala svoji kávu.

„O začátku druhé světové války!“ vyhrkla jsem. V tu chvíli jsem si připadala jako prvňák, ještě s culíky a aktovkou s beruškami.

„Dobře. Mezi první a druhou světovou válkou jsem jen přejížděl z různých států do druhých, většinou arabských a řešil jsem záležitosti, které nejsou podstatné a ani by tě moc nezajímaly.“ Pochopila jsem, že bych se na to asi neměla ptát a tak jsem se znovu napila. „V září třicet devět jsem chtěl zrovna zamířit znovu na Sibiř, trochu si odpočinout, ale když jsem viděl, co se děje, okamžitě jsem odjel.“

„Kam?“

„Dlouho jsem nad tím rozmýšlel. Potřeboval jsem nějaké neutrální území, kde budou aspoň nějací lidé, abych se tam mohl zdržet co nejdéle. Vybral jsem si Island.“

To mě překvapilo. „Island?“

„Ano. Sliboval jsem si klid, navíc ta příroda… vždycky mě lákaly zimní krajiny. Islandu ta neutrálnost ale moc dlouho nezůstala.“ Znělo to skoro smutně.

„Proč ne?“ Druhou světovou jsme samozřejmě taky probírali – ale jen to, co se dělo v Česku a okolních státech, pak Amerika. O Islandu jsem si nepamatovala nic.

„Všichni se snažili, aby Island zůstal nezúčastněn, ale po okupaci Dánskem bylo jasné, že z toho nic nebude. Britové nakonec v květnu devatenácet čtyřicet obsadili Island a o rok později ho svěřili do ochrany Spojeným státům.“

„To jsem vůbec netušila,“ přiznala jsem. „Nikdy mě nějak nezajímalo, co se ve válce dělo s takovými zeměmi.“

„Druhá světová válka nebyla jen o Evropě. Kdyby ano, nejmenovala by se světová,“ poznamenal Albert a já jsem se usmála. „V roce devatenácet čtyřicet jedna jsem Island opustil. Když už se zprávy o válce dostávaly do takových neobydlených částí, kde jsem žil, věděl jsem, že je čas jít. Z celé té války se mi dělalo špatně, ale až o pár let později mi došlo, že jsem chtěl před ní utéct.“ Na chvíli se zamyslel. „Což je samo o sobě divné. Spoustě mých druhů násilí nevadí, spíš ho vyhledávají, jsou ale většinou velmi temperamentní.“

„Ty ses ale narodil v Itálii,“ nadhodila jsem. „O těch se říká, že jsou ty horké jižanské krve.“

„To je možné,“ připustil, „ale mě vychovali knězi. Pak není moc šancí, kde bych mohl být horká krev.“

„Taky fakt.“ Zhluboka jsem se napila. Hrnek už byl skoro prázdný. „Na to ale holky moc neletí, ne?“ Ani jsem si neuvědomila, že jsem to řekla nahlas, dokud se na mě Albert překvapeně nepodíval. „Je to pravda, ne?“

„Asi ano,“ souhlasil zdráhavě. „Ale právě proto, že mě vychovali knězi, nikdy jsem neměl příležitost zjistit, jestli to ženy odrazuje nebo naopak.“

Zvedla jsem obočí. „Dobře, to beru. Neříkej mi prosím tě, že tě nikdo nezaujal, když jsi byl upír.“

„Můj stvořitel byla žena.“

Málem jsem vyprskla ten zbytek kávy, který jsem pila. „Cože?“ vyjekla jsem nevěřícně.

„Ano.“ Odpověděl jednoduše.

„Já…“ Ani jsem sama netušila, proč jsem tak překvapená. „Prostě jsem si představovala, že tě stvořil někdo… nějaký mudrc, alchymista… nebo něco takového. Někdo, kdo si myslel, že z tebe bude dobrý přínos pro upírský svět.“

„A to by nemohla být žena?“

Jestli mi Albert řekne, že je upírem kvůli nějaké šlechtičny, obrazu nebo lední medvědice, asi se picnu. „Kdo byl tvůj stvořitel?“ zeptala jsem se narovinu.

Albert se pousmál a zavrtěl hlavou. „Jméno ti neřeknu.“

Zamračila jsem se. Ale no tak! „Znám ji?“ zkoušela jsem to.

„Ne. Není známá pro svět, ale udělala několik věcí, za které jí budu navždy obdivovat a vážit si jí.“

„Například?“

„Například mě vytáhla z toho odpadu, ve kterém jsem žil a udělala ze mě upíra. Zachránila mě.“ V Albertově hlase jsem jasně cítila nekonečnou vděčnost a naprostou oddanost, jakou mají děti, když je jejich rodiče nechtějí.

„Ale chovala se k tobě pěkně, ne?“ chtěla jsem vědět.

„Samozřejmě. Je to moje matka, moje rádkyně, moje učitelka, moje útěcha, moje rodina. Bez ní bych neměl nic. Bez ní bych byl už šest století mrtvý. A všechno, co umím, mě naučila ona. Cvičila a starala se o mě tak dlouho, dokud jsem nebyl schopný se osamostatnit.“ Říkal to s respektem, ale i láskou.

„Počkej – tvoje matka?“ zopakovala jsem nechápavě. Vždyť říkal, že jeho matka umřela, když byl ještě malý. 

„Z lidského hlediska to pochopitelně moje matka není, ale upíří emoce jsou úplně jiné než ty lidské. Je to matka mého druhého života, to ona mě stvořila. Kdybych to měl přirovnat k lidským vztahům, bylo by to něco jako pouto, co má mezi sebou rodič a dítě. Jen pro upíry je jejich stvořitel mnohem víc, než pro lidské děti jejich rodiče.“

To koneckonců dávalo smysl. Upíři jsou přece na vyšším stupni vývoje, jejich emoce a vnímání bude asi mnohem intenzivnější, než to lidské. Jeho slova o stvořitelce mi v hlavě vytvořily obraz Santy Clause v ženské podobě. Nějaké staré dobrosrdečné, ale i přísné babičky, která své děti miluje a stará se o ně. „Jak vlastně fungují vaše rodiny?“

„Podobně jako ty lidské. Do prvního roku toho druhého života se vytvářejí velmi silné vztahy. Můžeš si někoho zamilovat, někoho nenávidět, někoho respektovat. Pokud je s nimi jejich nový otec nebo matka, a stará se o ně tak jako to dělala ta moje, stane se z nich rodina. Většina upírů má ale jen jednoho „potomka“, hlavně proto, že vztah s prvním dítětem je něco neopakovatelného.“

„Dítětem? Upíři můžou mít děti?“ Prosím, ať řekne ne! K upírům rodičovství prostě nepatří. Mají být zlí, měli by zabíjet a mučit, ne kupovat plenky.

Albertův výraz jasně mluvil o tom, že nemá ponětí, jak jsem na něco takového přišla. „Samozřejmě, že ne. Upíří tělo má jinou stavbu a je z materiálu, které je tak odlišné od toho lidského, že by se buňky jednoduše nemohly spojit dohromady.“

„A ty máš nějaké dítě? Myslím, jako jestli jsi nějaké stvořil,“ upřesnila jsem to.  

„Ne. Ale mluvil jsem s tolika upíry, kteří je mají, že si dokážu představit, jaké to je. I když moje matka by teď řekla něco jiného. Tvrdí, že dokud to někdo sám nepozná, nemůže vědět, jaké to je.“ Albert se usmál a já mu úsměv opětovala. Matky jsou prostě matky.

„To samé říká i moje máma, když se bavíme o dětech. Nějak po nich netoužím.“

Zdálo se, že to Alberta překvapilo – a mě zase překvapilo, že jsem ho překvapila. „Opravdu? Myslel jsem, že u lidských žen je to skoro automatické.“

„Automatické?“ zopakovala jsem. „To rozhodně ne. K dětem buď vztah máš, nebo ne. Nic mezitím není.“

„Ale tak jsem to nemyslel,“ namítl Albert, „mluvil jsem o tom, že je skoro automatické, že každá lidská žena má dítě, ne že ho každá miluje.“

Dopila jsem si zbytek kávy a Albert se na chvíli odmlčel. „Stejně jsme ale skončili někde úplně jinde, než jsme začali,“ zamumlala jsem nabručeně. Nejen, že se mi už zase klížily víčka, ale nedozvěděla jsem se, co to Albert vlastně dělal těch osmdesát tři let. A taky jsem se nedozvěděla, jestli měl někdy nějakou přítelkyni – a to mě ze zcela nepochopitelného důvodu zajímalo skoro stejně.

„Ale zase ses dozvěděla něco o rodině, což jsem neměl vůbec v plánu ti říct,“ povzdechl si Albert.

„To bolelo,“ řekla jsem dotčeně, ale pak se usmála. „A měl jsi teda někdy někoho, kdo tě… zaujal?“

„Moje stvořitel je žena. To na všechny… potenciální partnerky vrhá trochu jiné světlo.“ Vypadalo to, že Albert ztratil řeč.

„Co tím chceš říct?“ Nechápala jsem to.

„Že první žena v mém druhém životě byla zároveň moje matka. Na to se těžko zapomíná.“

Pořád mi nedocházelo, co tím chce Albert říct. Snad nespal se svojí mámou?! „To znamená, že tvoje stvořitelka měla pro tebe i trochu jiný význam, než matka?“ formovala jsem opatrně svoji otázku.

„Nic jsem s ní nikdy neměl!“ zakroutil rázně hlavou. „Jen je to zkrátka těžké. Ale ptala ses, jestli jsem měl někoho, kdo mě někdy zaujal… a to ne.“

Skoro jsem chtěla vyhrknout „Co? Jak to myslíš?“, ale rozhodla jsem se, že do toho nebudu strkat nos. Třeba je na svoji stvořitelku nějak fixovaný, nebo s ní každou potenciální partnerku srovnává, těžko říct. Nebo je ta jeho matka tak příšerná tchýně, že s ní nikdo není schopný vyjít. Albert o tom stejně mluvit nechce, takže se to nedozvím. Kdyby to ale náhodou chtěl někdy říct, nebránila bych se. Docela mě to zajímalo.  

Na druhou stranu se mi trochu ulevilo, že se svou matkou nic neměl. Když jsem si představila Alberta se Santa Clausem v ženském podání, chtělo se mi zvracet a smát se zároveň. 

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 8. kapitola: