OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Můj (ne)mrtvej přítel - 9. kapitola

26.10.2014 (18:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1330×

Kapitola devátá

Šla jsem spát až s východem slunce – takže za pět minut šest. A ne proto, že by se s východem slunce Albert rozpadl na prach, ale proto, že měl hlad a já jsem byla tak unavená, že jsem ho nechala jít. Poslední dvě hodiny jsme si povídali o Albertových oblíbených autorech, a hlavně o těch, které Albert sám zažil. Bylo to sice zábavné, poučné a zajímavé, ale šíleně vyčerpávající. Jedna noc s ním mě vždycky hrozně unavila. Ehm.

Probudila mě až Jitka, když se ve čtyři vrátila z práce. Nějak se mi podařilo vyhrabat se z postele a dostat se dolů bez toho, aniž bych se zabila, nebo skočila zpátky pod teplou peřinu. Dělala jsem si ten den už druhou kávu, když si Jitka významně odkašlala. „V tvém pokoji byl ráno hrnek od kávy.“

Ztuhla jsem s mlíkem v ruce. A sakra. „Ten tam byl už včerejška,“ prohlásila jsem nakonec vesele a modlila se, ať mlčí.

„Včera tam ale žádný nebyl,“ namítla Jitka.

Tak modlení asi nevyšlo. „Tak v tom případě nevím, odkdy tam ten hrnek je.“

„Já vím. Dneska v noci jsem totiž slyšela konvici. Mohlo být tak kolem čtvrté.“

Ale vždyť Albert říkal, že všichni spí! „Dobře. Dneska v noci jsem si dělala kávu.“

„Proč?“ vypálila Jitka. Začínala jsem mít strach, že z šuplíku vytáhne bouchačku a začne na mě mířit. Třeba je Harmonie jen krycí název pro mafii. Obchodují s kokainem a tofu.  

„Protože jsem se začetla do jedné skvělé knížky,“ plácla jsem první věc, která mě napadla. „Byla jsem hrozně unavená, ale chtěla jsem si ji dočíst, tak jsem si šla udělat kávu.“ Nakonec to znělo docela důvěryhodně. Až na to, že poslední knížka, kterou jsem četla před Hrou o trůny, byla Honzíkova cesta.

„Aha.“ Jitka si zatahala za jeden z malých copánků, které si asi ráno zapletla. „No, jen jsem ti chtěla říct, že to není úplně vhodné, když v noci piješ kávu, zvlášť v takovém mladém věku. Příště jdi radši spát. A pokud by ses vážně potřebovala probudit, pomůže ti jablkový džus s plátky mandarinky a máty. Říkala mi to jedna mladá maminka, co u nás nakupuje v Harmonii.“

Přikývla jsem a křečovitě se usmála. No, to víš, že jo. Kávu mi nikdo nevezme! „Tak dobře, někdy to zkusím.“

„Je to vážně vynikající. Má to taky skvělé regenerační účinky…“

Ach, proboha. Rozhlédla jsem se kolem. Bylo mi jasné, že potřebuju Jitku nějak rozptýlit. Když se zasnila o těch svých super potravinách, nebyla k zastavení.

„Promiň,“ skočila jsem jí do monologu. „Jsem tady už týden a ještě jsem si neprošla celou vesnici. Asi půjdu dneska ven, nevadí?“

Jitka zamrkala, jako by si až teď uvědomila, že tady jsem. Počkala jsem, až se dostane zpátky na planetu Zemi. „Ne, nevadí. Jen na sebe dávej pozor. A nechceš sebou vzít Brumíka? Už dlouho ho nikdo nevenčil.“

Podívala jsem se do nejbližšího okna. Brumík si hrál s něčím, co podezřele připomínalo kelímek od bio jogurtu. Povzdechla jsem si. „Tak jo.“

+++

O půl hodinu později jsem se rozloučila s Jitkou, vzala si vodítko od toho menšího šíleného ledního medvěda, který mi svým vrtícím ocasem nadělil asi tři modřiny, jakmile mě viděl. Začala jsem panikařit. Jestli ho na tom vodítku udržím a nezabiju se u toho, budu fakt dobrá. Klidně si budu moct dávat o jeden dortík více ve Starbucksu, i když bych si zasloužila minimálně nobelovku. Za oklamání gravitace, pochopitelně.

„Bude to dobrý, že jo, Brumíku?“ ujišťovala jsem ho (a sebe) roztřeseně, zatímco jsem mu nasazovala vodítko a kontrolovala, že je správně uchycené.

Odpověděl mi vypláznutým jazykem a mimořádně tupým výrazem.

Pomalinku jsem vyšla z branky. Kromě toho, že se mi Brumík asi devadesátkrát připletl pod nohy a sedmapadesátkrát si očuchal stéblo trávy – to stejné, pochopitelně -, byl rozjezd docela slušný. Brzo jsme podobným způsobem došli až k rozcestníku. Domky vypadaly všude zhruba stejně a rozdíl mezi pravou a levou stranou byl asi jen v tom, že jedna je pravá a druhá levá. Páni, nový objev. Nadbíhám si na novou nobelovku, tentokrát za literaturu. Napíšu o tom básničku.  

„Levá je blíž srdci,“ uvažovala jsem nahlas. „Takže doprava.“

Brumík mě ale taháním přesvědčoval, abychom šli doleva. Vzhledem k tomu, že má váhovou převahu asi o třicet kilo, nakonec jsem ustoupila a my se vydali tam, kam chtěl on. Cesta se tím směrem měnila z prašné a posypané kamínky na obyčejný asfalt. Došlo mi, že se dostáváme do více obydlené části vesnice, ne jako na té samotě u lesa, kde bydlí Jitka.

Slunce svítilo, obloha byla bez mraků, květiny různých barev na mě vyskakovaly ze všech zahrad. Míjeli jsme různě zařízené domy, po klasické vesnické až po honosné vily. Brumík vesele šel vedle mě, sem tam si něco očichal, ale jinak byl hodný, což mě příjemně překvapilo.

„Teda, Brumíku,“ oslovila jsem ho, „bála jsem se, že to bude horší. Zatím jsme venku asi patnáct minut a já jsem ještě ži - “ A pak jsem letěla vzduchem. Ani jsem nestačila říct au, sakra, nebo si alespoň slušně zanadávat. Ležela jsem v prachu a ten Yetti přede mnou mě táhl jako saně. Dokázala jsem myslet jen na jednu věc – a to, že zabiju Jitku. Oprava, vlastně na dvě věci – že zabiju taky Brumíka. Jestli to přežiju.

„Zastav, ty… ty kentaure!“ vyštěkla jsem nakonec a nějak se mi podařilo chytit se Brumíkovy zadní packy tak, aby se nemohl hýbat. Pak jsem se vyškrábala na nohy a prohlédla si škody. Otlučená jsem byla snad úplně všude a z kolena mi vystřelovala pálivá bolest. Krev. Okamžitě jsem si vzpomněla na Alberta. „Brumíku!“ vřeštěla jsem zlostně. „Já tě asi přerazím!“

Vyrušilo mě až odkašlání. Starý pán, asi kolem šedesáti, si dřepl k Brumíkovi, mazlil se s ním a u toho se mi smál. „Dobrý den, slečno.“

„Dobrej,“ ucedila jsem skrz zaťaté zuby. Doufala jsem, že to koleno mi neznemožní Albertovu návštěvu, jinak bych si z Brumíka udělala guláš a jeho srst prodala na aukru.

„Vidím, že vás Brumík pěkně potahal po zemi,“ poznamenal ten chlap vesele.

„Očividně,“ přisvědčila jsem. „Promiňte, nezašpinil vás nějak?“ Jestli jo, já to řešit nebudu. Můj lední medvěd to není.

„Ne, to je v pořádku. Spíš díky mně zašpinil vás. Známe se už dlouho, asi se chtěl přivítat.“

Jasně. Takže díky tomuhle chlapovi jsem teď špinavá, ponížená, naštvaná a ještě možná přijdu o svou pravidelnou návštěvu. „Vy se znáte s Jitkou?“ zeptala jsem se místo toho.

„S Jitkou Benešovou?“ Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to je teď Jitčino příjmení, když už není svobodná. „Ani ne tolik já jako můj vnuk. Často chodí s Brumíkem ven, když Jitka nebo Martin nemají čas.“

„To je od něj milé.“ Netušila jsem, co jiného bych na to měla říct. Koleno mě pálilo jako přehřátý notebook.

„Vy jste tady nová?“ vyzvídal pán dál.

„Ne. Jsem Nikol, Jitčina neteř. Bydlím teď u ní a u jejího manžela.“

„A proč?“ divil se upřímně.

„Protože moji rodiče odjeli na dovolenou. Je to jen na měsíc,“ ujistila jsem ho. „Normálně bydlím v Praze,“ dodala jsem hrdě.

„A nestýská se vám?“

„Trochu,“ přiznala jsem. Najednou jsem si nedokázala vysvětlit, proč to tomu cizímu chlapovi vykládám. „Asi už budu muset jít,“ zahlásila jsem spěšně. Třeba to je nějaký úchyl.

„Ale jistě, běžte. Pozdravujte Jitku,“ usmál se mile.

„Pořád nevím, kdo ji pozdravuje,“ odpověděla jsem drze.

„Karel Poláček,“ představil se. „Starosta.“ A pak byl pryč.

Zůstala jsem vykolejeně zírat na místo, kde ještě před chvilkou stál. Člověk vyleze jednou za týden z baráku a hned se srazí se starostou. Tohle místo je fakt jak z nějakého hororu… že, Alberte?

Chvilku jsem rozmýšlela, jestli se nemám otočit a jít zpátky, ale věděla jsem, že v tom případě se už nikdy nepodívám, jak tahle vesnice vlastně vypadá. Podařilo se mi přesvědčit Brumíka, aby zvednul svůj chlupatý zadek. Pokračovali jsme dál podél domů. Cestou jsme míjeli různé staré babky, případně mladé babky, po kterých lozily děti ve věku od dvou do deseti let. Všichni mě zdravili a vyptávali se. Nějak jsem se nemohla zbavit dojmu, že o mně předtím slyšeli, že jsem členkou nějaké pražské mafie. Jejich udivené výrazy, když jsem jim říkala, že končím prvák na gymplu, ten pocit ještě více podpořily. Nebo taky nevědí, co to je gympl.

Jak jsme šli víc a víc do centra, tím větší zapadákov to byl. Kostel, malý obchod, škola a školka. Právě v ní se lidi – děti zajímaly více o Brumíka než o mě. Až na jednoho, asi šestiletého kluka.

„Ty jsi z Prahy?“ chtěl vědět, zatímco jeho spolužáci osahávali Brumíka, který si jejich pozornost patřičně užíval.

„Jo,“ potvrdila jsem a koutkem oka sledovala, jak nás míjí další dvě babky. To tady kromě starých lidí a dětí nikdo nežije? Ne že bych se chtěla seznámit, ale nechápala jsem to.

„Tý jó,“ hvízdl obdivně. Asi chtěl na mě udělat dojem. „Jaké to tam je?“

„Velké,“ poučila jsem ho. „Staré. Jezdí tam metro. A na každém rohu je Starbucks.“ Moje zeměpisářka by byla z charakteristiky Prahy nadšená.

Když se děti odlepily od Brumíka, otočila jsem se a šla zpátky domů. Mezitím mě cestou zastavily další dvě babky, holčička se psem, a nakonec dvě holky, které mohly být asi o rok mladší než já. Dychtivě se vyptávaly, jak se nakupuje v Praze a jestli tam jsou pěkní kluci.

„To víte, že jo!“ vyjekla jsem, se silným pražským přízvukem. Jsem odkojená Vltavou, šlo to samo. „Každej měsíc si do Palladia vodím novýho kluka.“ Spiklenecky jsem se k nim naklonila blíž. „Nejlepší jsou ale z konzervatoře. Herci, však to znáte.“

Z jejich výrazů jsem se nemohla přestat smát ještě dlouho po tom, co jsem přišla domů. 

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj (ne)mrtvej přítel - 9. kapitola: