OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Napůl upír napůl čaroděj: Prolog

09.07.2014 (18:00) • Urinus • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 914×

Měsíc se Luca vyhýbal slunečnímu světlu, než se mu podařilo vymyslet kouzlo, které by ho chránilo před světlem.

„Musím vymyslet to kouzlo,“ začal, „jinak už asi nebudu nikdy moci žít jako dřív.“ Odešel do svého domu, vzal z rozpadajícího se dřevěného stolku kousek pergamenu, ptačí brk a začal psát zaklínadlo.

Ať mne toto kouzlo ochrání

a mé smrti tak zabrání,

abych se neproměnil v prach,

vždyť nejsem člověk ani vrah,

sluneční svit mě zabijí,

ať kouzlo začne, až hodiny půlnoc odbijí.           

Když kouzlo dopsal, vzal pergamen a začal ho odříkávat:

„Ať mne toto kouzlo ochrání

a mé smrti tak zabrání,…“

Chtěl vědět, jestli zaklínadlo funguje, čekal, až hodiny odbijí půlnoc. BIM! BAM! ozvaly se hodiny, které byly slyšet po celém městě. Najednou se uvnitř Luca začala tvořit malá, zlatavá záře. Ta se začala zvětšovat a zvětšovat, až zářil celý, pokrytý zlatavým, pronikavým světlem, zařval bolestí, když ucítil ve své hrudi silný tlak. Měl pocit síly a ochrany. Omdlel a upadl na podlahu.

Když nastalo ráno, vstal ze země. Hlavu měl jako střep. Připadal si, jako by celou noc pil. Oblékl se a roztáhl závěsy, z okna se vyvalil paprsek světla, Luco natáhl přes paprsek ruku, s očekáváním, že mu začne hořet. Ale nestalo se tak.

„Pane Bože! Kouzlo funguje. Já nehořím!“ radoval se s překvapením. „Já nehořím!“ opakoval.

Najednou uslyšel klepání na dveře. „Halo! Luco! Co se děje?“ zaslechl známý hlas. „Slyšel jsem tvůj křik, jsi v pořádku?“ volal hlas za dveřmi.

„Jo! Nic mi není.“ ujistil Luca hlas zvenčí. S váháním otevřel dveře a uviděl bledého, starého, hubeného muže.

„Proč jsi křičel, Luco?" ptal se muž stojící ve dveřích, byl to starosta a s Lucou se znali od doby, kdy mu zemřeli rodiče a on se ho ujal.

„Měl jsem noční můru, Riccardo,“ odpověděl lží starostovi.

„Už je pryč, Luco,“ řekl mu starosta, pokaždé s ním mluvil jako s malým osmiletým chlapcem, kterého znával, ale ten chlapec byl už dávno pryč a z Lucy byl už dospělý muž, kterého on neviděl.

„Luco,“ začal Riccardo, „mám o tebe strach, poslední měsíc se chováš nějak divně.“ Luca si prohrábl tmavé, krátké vlasy a řekl:

„To se ti zdá. Chovám se pořád stejně,“ ujišťoval Riccarda. Ten si svými dlouhými a kostnatými prsty pročísl svůj plnovous a nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Opravdu se chováš podivně, Luco," brumlal si Riccardo. „Jsem možná staromódní, ale poznám, když se s tebou něco děje. Znám tě přeci už sedmnáct let,“ uvažoval.

„No právě, znáš mě už sedmnáct let a stále se mnou mluvíš jako s malým harantem,“ vyčítal mu Luca.

Starosta se k němu otočil s hněvem v obličeji. „To není pravda a ty to moc dobře víš, Luco!“ zakřičel na něj. Už se otáčel k odchodu, když ho Luca s překvapivou silou uchopil za rameno, byl to tak silný stisk, že byl nucen zastavit.

„Ne počkej, Riccardo!" vyhrkl. „Omlouvám se, máš pravdu. Znáš mě lépe než kdokoli jiný.“ Nechal sjet svoji ruku po jeho rameni, když se starosta dal bez jediného otočení a slova znovu do odchodu. Zabouchl za sebou dveře, které div nevyletěly z pantů.

Luca se cítil špatně za to, že se pohádal se svým otčímem, s někým, co mu vždy stál oporou, s někým, kdo mu vždy zvedl náladu, s někým, kdo mu dal střechu nad hlavou, s někým, kdo při něm vždycky stál, s někým, kdo se ho jako jediný ujal, s někým, kdo mu byl rodinou. Zatáhl závěsy, posadil se na postel a složil si obličej do dlaní.

„Paráda!“ zařval a vzteky kopl do skříně. „Můžu žít jako dřív, ale podělám si to u jediného člověka, co se ke mně vždycky choval dobře.“ Postavil se a vzal si kabát. Rozhodl se jít ven, ve dne město už dlouho neviděl a už teprve ne ráno.

Napadlo ho, že by mohl jít do stájí, které jsou přes noc zavřené. Měl moc v oblibě jednoho vraníka, kterému říkal Kioko. Když k němu přišel, chtěl si ho pohladit, ale vraník se splašil. Ne snad proto, že by si na něj nevzpomněl, ale proto, že z něj cítil to, že je upír. S hlasitým zařehtáním se postavil na zadní a začal kopat předníma nohama.

„Klid, Kioko! No tak! Klid, chlapče!“ snažil se ho uklidnit, ale bezúspěšně. Kůň kopl do vrátek stáje a ty se prudce rozevřely. Vraník vyběhl ze stájí a začal utíkat. Vběhl do přeplněného náměstí. Luca utíkal za ním v naději, že ho chytí, kůň byl už od něj dost daleko, ale Luca to nevzdával, chtěl ho chytit za každou cenu. Vraník vběhl do lesa. Luca zastavil těsně před lesem s vědomím, že ho nechytne. Mohl sice použít svoji upírskou sílu, ale nechtěl riskovat, že by byl prozrazen. Nikdy vlastně nevyužíval svoje Síly, které mu byly jako upírovi dány. Se smutkem v obličeji se vrátil do vesnice. Rozhodl se, že se tedy vrátí domů.

Někdo tam ale byl s ním. Mladá dívka v klubku schoulená na jeho posteli. Nevšiml si jí a ona jeho také ne, jelikož spala. Byla velmi krásná. Probudilo ji až bouchnutí dveří. Rychle otevřela oči a sedla si na postel pro případ, že by to byl někdo jiný než Luca.

„A, to jsi ty,“ řekla s lesknoucíma se očima tajemná dívka na posteli.

„Kdo jste? Vypadněte! Nemáte tu co dělat!“ zařval.

„Ale ano," začala, „chtěla jsem vidět, jak se daří mému drahému dítěti,“ vysvětlila.

„O čem to mluvíte? Vy nemůžete být moje matka. Oba mí rodiče…“ nedokončil.

„Ale já nejsem tvá matka,“ řekla pobaveně. „Nebo aspoň ne ta biologická.“ Na její tváři se objevil podivný úsměv. „Já jsem tvoje stvořitelka.“ Díval se na ni s pusou téměř dokořán.

„To mi chcete říct, že to jste byla vy, kdo mě před měsícem pokousal?“ zeptal se.

„Ano!“

„To nemůžete být vy!“ nevěřícně kýval hlavou.

„Tak to mi vysvětli, jak to můžeš vědět? Pokud vím, kousla jsem tě zezadu, nemohl jsi vidět, kdo tě proměnil,“ řekla s lehce zvednutým hlasem.

„Uznávám, že je jisté, že mě proměnila žena, nikoliv muž.“

„A to víš jak?“ zeptala se.

„Cítil jsem její parfém,“ řekl a sklopil oči s vědomím, že je nejspíš opravdu jeho stvořitelka. Nervózně polkl. Přenesla se k němu svojí rychlostí tak blízko, že se ho téměř dotýkala rty. Podívala se mu hluboce do očí. Neodolala a jemně ho políbila. Hned se ale odtáhla.

„Myslíš tenhle parfém?“ zeptala se ho.

Nasál její sladkou vůni a smutně řekl: „Ano, ano, to je on.“ Udělal dva kroky zpět, protože mu nebylo příjemné, když byla tak blízko.

„A vůbec, jak se jmenujete?“ zeptal se.

„Chiara,“ odvětila neznámá. Začala kolem něj kroužit a prohlížet si ho. S každým krokem byla blíž. Když jí byl na dosah, dotkla se rukou jeho zad, ale nepřestávala kroužit.

„Zlatíčko," začala, „jsi celý pohublý. Kdy jsi něco naposledy snědl?“ otázala se. Otočil se k ní čelem, chytil její ruce a přitiskl ke stěně.

„Takže ty jsi na mě seslala tohle prokletí?!“ zařval rozhořčeně.

„Ó, prokletí? Říkejme tomu spíš dar. Dar věčného života a nekonečné síly,“ řekl sladký hlas.   

„Ne! To opravdu není žádný dar, je to prokletí. Kvůli tobě budu muset sledovat, jak moji nejbližší stárnou a umírají, zatímco já budu pořád mladý.“

„No, podle toho, co jsem slyšela za hádku, už moc nejbližších nemáš.“

„Jsi ráda, že mi to můžeš připomínat?“ řekl téměř se slzami v očích.

„Ani ne,“ řekla s podivným úšklebkem. Už jí měl plné zuby a chytil její krk. „Ty mě přeci nemůžeš udusit, dýchat nepotřebuji,“ řekla trochu přiškrceným hlasem.

„Ne, to nemůžu, ale co kdybych ti ten tvůj úzký krček roztrhal? Možná bych měl ještě přitlačit?“

„Ale jdi, přece bys nezabil vlastní stvořitelku,“ řekla a položila svou chladnou dlaň na jeho stejně tak chladnou tvář. Zavřel oči, jakmile se ho dotkla. Její dlaň sklouzávala stále níž. Tajuplně se usmála při pomyšlení, že ho má ve své moci, ale její úsměv se rychle zkřivil do podivného úšklebku, když prudce otevřel oči.

„Ne?“ řekl a přitiskl její dlaň k jejímu tělu. „Tak to mě moc dobře neznáš.“ Podívala se na něj svýma velkýma zářivýma očima. Téměř ho probodávala pohledem, byl nucen ji pustit a odvrátit oči. Posadil se na postel. „Proč jsi proměnila mě?“ zeptal se.

„Cože?“ nerozuměla.

„Ptám se tě, proč sis ze všech lidí na celém světě vybrala zrovna mě?“

„Měl jsi v sobě něco zvláštního, ještě stále máš. Úplně mě to okouzlilo, nemohla jsem se tomu ubránit. Musela jsem tě proměnit. A navíc, jsi velmi silný a budeš velmi prospěšný následník našeho mocného rodu,“ odpověděla.

„Hm,“ usmál se pohrdavě. „Zrovna ty jsi přímo expert na okouzlování. Nemám pravdu?“ zeptal se pobaveně.

„Nechápu, o čem to mluvíš,“ řekla a snažila se zamaskovat údiv z toho, že objevil její kouzlo mámit smrtelníky, ale marně. Vstal a přitiskl ji pevně k sobě.

„Sakra, víš moc dobře, o čem to mluvím.“ Chvíli se jí díval do očí. Už nedokázal odolat jejímu kouzlu a začal ji něžně líbat. Udělal jsi přesně to, co jsem chtěla, Luco. Už tě mám plně ve své moci, uděláš přesně to, co budu chtít. Nikdy mi nikdo neodolal, říkala si v duchu Chiara.

Strávili spolu celé ráno i odpoledne. Začalo se schylovat k večeru. Probírali jeden druhého a začali se navzájem poznávat. Náramně se při tom bavili, až úplně zapomněli na čas. Když už se znali velmi dobře, přeskočila mezi nimi jiskra. Neodolal jejímu kouzlu. Zamiloval se do ní. Konečně ho měla ve své moci, to bylo přesně to, co Chiara chtěla. Když si uvědomila pojem o čase, vstala.

„Je dost pozdě, měla bych se vrátit do své krypty, ale neboj, já se zase vrátím.“ Na rozloučenou ho letmo políbila na tvář. „Tak sbohem,“ rozloučila se.     

„Sbohem.“ Chiara se vrátila do svého úkrytu, ale nezůstala tam dlouho. Ještě ten večer byli zabiti dva lidé.

 *        *        *

Časně z rána, když byla luna ještě na obloze, probudil hlasitý a pronikavý křik téměř všechny obyvatele městečka. Byl to křik malé dívky, která našla mrtvá těla, když šla ke studni pro vodu. Za chvíli byl kolem děvčete velký dav lidí, kteří se rvali, aby vůbec něco zahlédli. K tělům se konečně dorval starosta. Smekl svůj černý klobouk.

„To jsou pan a paní Temptovi,“ uvedl starosta jména mrtvých. Zpráva o zavražděných se rychle rozkřikla, až se dostala i k Lucovi.

Tu noc k němu Chiara opět přišla.

„Ahoj, zlato,“ volala na něj ze dveří Chiara s tajemným úsměvem na rtech.

„To jsi byla ty, kdo zabil ty manžele?“ zeptal se bez pozdravu.

Přišla k němu a řekla: „Ale no tak, miláčku, přece si nenecháme zkazit hezký večer nějakými hloupými mrtvými,“ snažila se změnit téma a přitom ho hladila po tváři. Chytil ji za ruku.    

„Promiň, zlato, ale neodpověděla si mi!“ křikl. Odběhla od něj.

„No tak dobrá! A co?! Co mi má být po nějakých blbých, starých smrtelnících?! Měla jsem hlad, jasný?! Nemůžeš mi upírat právo se najíst!“ křičela na něj.

„Ale nemůžeš přeci zabíjet tady, co kdyby tě někdo zahlédl a pak by tě ten samý člověk uviděl, jak vcházíš do mého domu? Já si malér nemůžu dovolit. Pokud sis toho nevšimla, tak můj otec je starosta tohohle zatraceného města,“ zlobil se na ni, ale nedokázal na ni křičet, ani se zlobit dost dlouho.

„Tak zaprvé: šance, že by mě někdo zahlédl, je jedna k milionu. Zadruhé: on není tvůj otec. Smiř se s tím, že tvůj otec i matka jsou už několik let mrtví.“ To ho dorazilo. Zvedl ji do vzduchu a mrštil jí na postel.

„Už toho mám plný zuby!“ křikl. „Přestaň se už sakra zmiňovat o mých rodičích!“ Tvářila se ublíženě a zmateně zároveň.

Naháněl jí strach. Strach a hrůzu. Možná jsem to už přehnala, řekla si sama pro sebe. Toho muže, co stál před ní, už nepoznávala. Už ho neměla ve své moci. Neovládala ho.

Vstala a se slzami v očích se hnala ke dveřím. Chytil ji za rukáv černých šatů a přitiskl si ji k hrudi.

„Promiň," řekl, „omlouvám se ti, nevím, co mě to popadlo. Odpusť mi, jestli můžeš.“

Chiara se od něj odtáhla a podívala se mu do jeho modrých očí. „To je v pořádku, odpouštím ti." Tím ho chtěla ujistit, že jeho omluvu přijímá a že to myslí vážně. „Už se o tom nebudeme bavit. Dobře?“

„Dobře,“ odpověděl.

Bůh ví, jak dlouho stáli ve svém objetí. Několik vteřin? Minut? Nebo snad dokonce hodin? To nevěděli. Pro ně existoval jen ten druhý a nic jiného. Nic jiného nepotřebovali, jen jeden druhého. Najedou se Chiara odtáhla a zahleděla se mu do očí. Luca se na ni podíval a odhrnul jí z tváří její dlouhé, blond vlasy, které jí zastrčil za ucho.

Vítej zpět v mé moci, pomyslela si Chiara. Musela se usmát. Luco jí úsměv opětoval. Nevěděl, že není pro něho. Natáhla se k němu pro polibek, který jí bezmyšlenkovitě věnoval. Z malých, nežných polibků se za chvíli staly polibky plné vášně a touhy. Chiara mu zajela rukou pod jeho bílou košili a začala ho hladit na jeho vypracovaném břiše a hrudníku.

Luca se od ní odtáhl a přestal ji líbat. „Co to sakra děláš?"

„Co bych měla dělat?" nechápala.

„Promiň, ale myslím, že na to ještě nejsem připraven." Chiara si povzdechla. Přenesla se k němu pomocí Síly a rukama do něj strčila. Luca jen prolétl místností a přistál na posteli - přesně tam, kam Chiara chtěla. Znovu se za pomoci Síly přemístila. Tentokrát se ocitla hned nad Lucem.

„Měl bys vědět, že když něco chci, tak to dostanu. Ať to stojí, co to stojí. A já chci teď tebe," vydechla mu do ucha a znovu ho začala líbat. Luca se snažil bránit, ale Chiara byla starší, silnější a rychlejší než on. Navíc se na něm svíjela, plazila a kroutila tak, že mu bránila téměř v jakémkoliv pohybu. Oba divoce oddechovali. Nakonec se mu podařilo pod ní dostat obě ruce a odstrčit ji. Chiara se překulila na druhou půlku postele.

„Řekl jsem NE!" vykřikl ještě stále udýchaný. Zvedl se a vydal se ke dveřím. Chiara se před něj přenesla.

„A kam chceš jako jít?" zeptala se ho.

„Pryč. Potřebuji si pročistit hlavu. Na tohle opravdu nemám." Chiara ho zadržela. Nemůžeš mi jen tak utéct, chlapče. Ne teď. Ne tady. Nejdřív si vezmu, co chci, pomyslela si naštvaně.

Zavrtěla hlavou „Nemůžeš mě tu jen tak nechat," vypískla se slzami v očích. Přes vínové závěsy bylo vidět, že vychází slunce. Mohlo být tak šest, sedm hodin ráno.

„Můžu. A taky to udělám," pronesl s klidem Luca. Vzal Chiaru za ramena a postavil ji tak, aby mu nebránila v cestě ke dveřím. Chiara stála přímo za ním, když otevřel dveře. Do místnosti proniklo sluneční světlo. Když se světlo dotklo Chiařiny kůže, vykřikla bolestí a přenesla se na postel, co nejvíce namáčklá na pelesti, snažíc se vyhnout slunečním paprskům. Držela se za popálenou ruku, která se pomalinku uzdravovala. Světlo se pomalu plazilo k jejím nohám.

„Zavři ty dveře!" křičela na něj.

„Jak si přeješ," zašeptal. Přenesl se k oknu a prudce roztáhl závěsy. Otočil se na patě a přišel zpět ke dveřím, Chiařina bolestivého křiku a nadávání si ale nevšímal. Zabouchl za sebou dveře a odešel k Riccardovu domu.

Ještě několik metrů od domu slyšel, jak Chiara křičí: „Fottuto bastardo! Aspetta che si ottiene! Potrai implori per farlo uccidere te, figlio di puttana! Io ti ucciderò appena ho in mano!" Nad jejím pestrým slovníkem se jen pousmál a pokračoval v cestě. Když přišel k domu svého otčíma, zhluboka se nadechl a až pak zaklepal. Po nějaké době se dveře otevřely a na jejich prahu stál Riccardo.

„Co tu chceš, Luco?" otázal se překvapeně.

„Přišel jsem se rozloučit. Odjíždím," odpověděl mu poněkud sklesle. V jeho hlase bylo možné slyšet něco jako omluvu, za jejich poslední setkání. Riccardo byl v tě chvíli ještě překvapenější.

„Cože? A kam chceš jet? A máš na to dostatek peněz?" A takhle ho zasypal asi další miliardou otázek.

„Odjíždím. Tady už pro mě není místo," pokusil se mu to vysvětlit. „Nejspíš pojedu do Francie, nebo někam na východ. Moc peněz sice nemám, ale já se nějak protluču. Jako vždy." A takhle pokračoval v odpovídání. Riccardo beze slova zavřel dveře a vrátil se do domu. Luca se dost zarazil. Chvíli jen tak civěl na zavřené dveře, ale pak se rozhodl sbalit si věci. Najednou se dveře opět otevřely.

„Luco! Počkej!" začal za ním volat. Když ho konečně dohnal, podal mu hrst plnou peněz.

„Myslíš, že ti to bude stačit?" zeptal se ho starostlivě. Luca přikývl a vzal si od Riccarda peníze. Na rozloučenou ho objal a vrátil se ke svému domu. Před dveřmi zaváhal, jestli tam má vůbec chodit, potom, co na něj Chiara křičela. Jeho ruka sklouzla po klice dolů a nechala dům domem. Vydal se tedy do nejbližšího města, do Seville.

Autor: Urinus (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Napůl upír napůl čaroděj: Prolog: