OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Našeptávač - 6. kapitola

02.04.2016 (16:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1366×

6. kapitola

Když jsem se blížila k Můře, ještě stále jsem se zaobírala myšlenkami na svoji oběť. Co když ten kluk v hospodě narazil na nějakého kamaráda a ten mu teď zvedá náladu nebo ho ujišťuje o tom, že by měl u servírky šanci… Je tolik možností, jak zařídit, aby moje práce přišla vniveč. A co když mu alkohol dodal odvahu, on šel tu blondýnu oslovit, a nedej bože, aby mu ona dala šanci.

Představila jsem si, jak si oba spokojeně kráčejí od západu slunce a já se můžu rozloučit s přívalem obrovského množství moci.

Další scénář, který se mi přehrál v hlavě, se týkal toho, že mého chlapce servírka odmítla, z čehož byl natolik zdrcený, že šel a ukončil to sám, bez mé pomoci, z čehož opět plyne – žádná nová síla pro mě.

Zatřásla jsem hlavou ve snaze zbavit se dotěrných myšlenek. Sama sebe jsem přesvědčovala o tom, že se v mé nepřítomnosti nic hrozného nestane. Maximálně se tak má oběť dost opije, čímž bude víc náchylná k našeptávání, nebo ho najdu v bezvědomí, zpitého pod obraz.

Znovu jsem si zopakovala, že se nic hrozného nestane, a přidala do kroku, abych nepřišla pozdě, čímž bych Tonyho jistojistě vytočila do běla. A když se mám rozhodovat mezi rozzuřením šéfa a ztrátou jedné z nejčistších duší, co jsou v téhle době dost vzácné, tak je rozhodování velmi jednoduché. Tony se prostě nenechává čekat. A právě proto jsem svého čistého chlapce opustila, aniž bych svoji prácičku dovedla do konce. I přesto, že to není mým zvykem. Většinou totiž pronásleduji své oběti, dokud je doslova neukecám k smrti. Opouštím je jenom v bezpečných chvílích, a to je tehdy, když se uložej ke spánku.

Mezitímco jsem přemýšlela o svých problémech, dorazila jsem k Můře a k mé potěše si všimla, že u vchodu hlídá nějaký jiný podvraťák a ne Tom.

Nevím, jak bych zvládla naši další konfrontaci, když vím, že uvnitř na mě čeká Mary, určitě celá nedočkavá vpálit mi do ksichtu několik urážlivých poznámek.

Bez sebemenších problémů jsem se propletla skrze začínající frontu, a než jsem se nadála, už jsem vcházela do místnosti plné kouře a řvoucí hudby.

Udělala jsem sotva dva kroky, když jsem narazila do něčí vypracované hrudi. Pomalu jsem vzhlédla a vzteky zatnula pěsti.

„Co tady zase děláš, Liame?“ zeptala jsem se podrážděně, jelikož jsem na něj byla ještě z našeho posledního setkání naštvaná.

Když se totiž ochotně nabídl, že mi přinese jídlo poté, co mě Tony tak pěkně seřval, začal se mě Liam vyptávat, co se stalo. A já husa hloupá mu to všechno vyslepičila. A samozřejmě v té chvíli se projevila jeho světlá stránka a on mě začal litovat.

Jo, původně jsem politovat chtěla, ale normálně. Tak, abych to mohla drsňácky odmávnout a tvářit se při tom jako zenový mistr. Ale ne, po Liamově zásahu jsem se cítila jako největší chudinka na světě, která je křehčí než porcelán.

Snad vám nemusím říkat, že to se mi sakra nelíbilo! Z čehož logicky vyplývá, že jsme se poštěkali… ehm, já štěkala a Liamovi nezbývalo nic jiného, než snášet můj vztek. Na konci mého výstupu sice něco chtěl podotknout, ale nezdržela jsem se na tak dlouho, abych slyšela, co z něho vypadlo. To by přeci zkazilo můj dramatický odchod, no ne?

„Už jsem ti to říkal předtím, pracuju tady, to už jsi zapomněla?“ opáčil stejně podrážděným tónem.

Chvíli jsem na něj mlčky zírala, než jsem vyplivala první, co mě napadlo: „A to nemáš nic lepšího na práci, než pořád oxidovat tam, kde jsem já?“ S těmi slovy jsem ho obešla a pokračovala za svojí temnou partou.

Neudělala jsem ale ani dva kroky, když mě chytil za zápěstí.

„Lex,“ pronesl smířlivým tónem moji přezdívku, kterou vymyslel a používá jen on sám, a otočil si mě k sobě čelem. „Hele, je mi líto, že jsem tě naštval, rozhodně jsem to neměl v úmyslu. Jenom prostě… jsme kámoši už dlouho a byl bych rád, kdyby to tak zůstalo. Můžeš mi, prosím, odpustit?“

Upřel na mě ty svoje štěněčí oči, které se nedají odmítnout.

Navíc měl pravdu, což se vždycky blbě přiznává. Kamarádi jsme už vážně dlouho. Upřímně? To on byl tím, kdo se mě ujal v mém novém životě v době, kdy jsem se plácala jako ryba na suchu díky své neznalosti toho, jak to mezi Našeptávači chodí.

Moji temní spolupracovníci na mě tenkrát kašlali a dělali, jako bych vůbec neexistovala, protože razili krédo: „Každý sám za sebe.“ A nebýt Liama, už tu dávno nejsem. To je asi hlavní důvod toho, proč ho jako jedinou Světlušku snesu.

Zhluboka jsem si povzdychla, připravená mu odpustit, když jsem si všimla, že se mu na obličeji tvoří vítězný škleb. Hned jsem se na něj začala mračit a moje odpouštěcí nálada rázem začala mizet.

„Co je? Nic jsem neřekl,“ spustil hned, jak si všiml změny v mém výrazu. „Ne, počkej, nic neříkej.“ Stisk na mé ruce zesílil, a než jsem se nadála, už mě táhl do Můry. Když kolem nás procházela servírka s plným tácem různobarevných drinků, Liam pro jeden obratně sáhl a podal mi sklenici s namodralou tekutinou. „Tady to je, Blue Pacific, tvůj oblíbený,“ pronesl s pyšným úsměvem. Rychle jsem zkontrolovala, zda má drink deštníček, a potom se na Liama zamračila.

„To je holčičí pití,“ postěžovala jsem si, načež se Liamův úsměv ještě víc rozšířil.

„Já vím.“ Naklonil se blíž ke mně, protože trochu ztlumil hlas, tak abych ho přes řvoucí hudbu slyšela. „A nemysli si, že nevím, jak složitě si ho vždycky objednáváš, aby se nezjistilo, že si ho támhle v rohu ucucáváš sama… Proč se s tím vlastně schováváš?“ zeptal se a v očích se mu zrcadlila zvědavost.

Chvíli jsem přemýšlela, zda mu to mám přiznat, nebo ne, ale nakonec jsem se rozhodla, že Světluška to snad nikde nerozhlásí. Rychle jsem si usrkla z nápoje a slastně přivřela oči.

„Už jsi někdy viděl temného Našptávače, jak si libuje ve slabých barevných koktejlcích s paraplíčkem? Bál by ses někoho takového? Ne. Ale když vidíš bandu drsně vyhlížejících maníků se skleničkami whisky, vyzařuje to mnohem větší respekt,“ vysvětlila jsem mu svoji logiku.

Netrvalo to dlouho a Liam vyprsknul smíchy.

„To jako vážně? Myslíš si, že se vás ostatní bojí na základě toho, jaký alkohol pijete? To promiň, Lex, ale já myslím, že strach ostatních ovlivňuje hlavně to, jak velká je vaše schopnosti ukecávání.“

Mojí odpovědí bylo pouze zaškaredění, protože jsem si všimla, že ostatní temní Našeptávači již sedí u stolu a netrpělivě nás propalují chladnými pohledy.

No paráda, moje sladké drinkové tajemství je prozrazeno. Vrazila jsem svoji skleničku Liamovi do rukou a kývnutím brady mu ukázala na své spolupracovníky.

„Už musím jít,“ prohlásila jsem a vydala se na schůzi, kde jsem se měla dozvědět jména svých budoucích obětí.

Jakmile jsem si sedla na židli, první očekávaný rýpanec od Mary na sebe nenechal dlouho čekat. „Prý se ti někdo pokoušel upravit fasádu… hm, ale koukám, že se jim to nepovedlo, vypadáš stejně blbě jako obvykle.“ Vyčítavě jsem se otočila na Tonyho. To jí to opravdu musel vyzvonit?

„Zato ty jsi oslňující jako vždycky,“ ušklíbla jsem se. „Vzkaž svýmu plastickýmu chirurgovi, že odvedl skvělou práci. Musel to být opravdu mistr ve svým oboru… jenom škoda, že na tebe plýtval talentem, protože ti to očividně stejně vůbec nepomohlo. Smiř se s tím holka, Tony o tebe prostě nestojí, ať se necháš vylepšit, jak chceš.“ Celý náš stůl se rozchechtal.

Mary se po mé odpovědi trochu nafoukla a tváře jí zbrunátněly. Byl to přímý zásah, náš šéf je u ní citlivé téma.

„Možná by se měl o nápravu tvýho ksichtu postarat někdo jiný, i když už je dostatečná ostuda, že se to podařilo obyčejnejm smrtelníkům.“

„Možná by ses o to měla pokusit ty sama,“ nadhodila jsem už poněkud naštvaně.

„Možná, že jo,“ odpověděla stejně zuřivě.

„Jen škoda, že na to nemáš dostatečně velký kou…“ Nestihla jsem dokončit myšlenku, protože mě upoutal Maryiin pohyb, kterým se vrhla přes stůl a moje maličkost se měla stát její přistávací plochou. 

Opět moc děkuji za vaše hlasy o Nej povídku. Moc si toho vážím a jsem strašně ráda, že se vám povídka líbí. Teď to vypadá, že budu mít trochu více času, tak se pokusím přidávat kapitoly častěji. 

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Našeptávač - 6. kapitola: