Nebezpečné momenty - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Co se dělo na chodbě s blondýnou? A jak proběhl první den ve škole?

28.09.2015 (12:00) • Diablo • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 908×

Blondýna držela v ruce fixu a mířila jí na Magnuse. Ten jakmile mě uviděl, že jsem na chodbě, přešel svýma vytřeštěnýma očima z holky před ním na mě a z očí jsem mu vyčetla paniku. Bloncka se otočila za pohledem mého přítele a uviděla stát mě s gumídkama v ruce na konci chodby.

„Takže jsem měla pravdu!“ rozkřičela se a svým dlouhým špičatým prstem ukazovala na mě, pohledem přebíhala z jednoho na druhého. „Znáte se!“ Naší situaci začali přihlížet i další procházející studenti, někteří dokonce vykukovali ze dveří od svého pokoje. Pak se blondýně zkřivil obličej zhnusením, jak si vzpomněla na scénku před záchody a co podle ní tomu všemu předcházelo. „Fuj, ti dva spolu byli na záchodech v garážích,“ brblala směrem k holce vykoukávající ze dveří naproti, která se vlivem té nepravdivé informace začala šklebit taky a vydávat dávící se zvuky. Pár kolemstojících se pobaveně chechtalo.

„Nemluv o něčem, o čem nemáš ani páru,“ odsekl jí Magnus. Hvězdička se na něj zase otočila a z očí jí sršely blesky.

„Nemám páru?“ vztekala se. „Celí šťastní a upocení jste odtud vyšli a ještě se před nimi vesele objímali!“ frkala, div jí neupadl ten její špičatý nos.

„Jsme jen přátelé,“ skočila jsem jí do řeči a v obraném gestu jsem si stoupla do dveří mezi Magnuse a blondýnu. „Nech nás na pokoji, bloncko!“

„S Cadenzou Miratos si nezahrávej!“ ozval se výkřik z davu přihlížejících. Hm… Blondýna má jméno? Magnus vykulil oči v reakci na její příjmení, které bylo shodné s jeho, kdežto blondýna – Cadenza – se pousmála nad výkřikem nějakého jejího fanouška.

Využila jsem momentu, kdy se od nás odvrátila, aby svého nohsleda našla, a zmáčkla tlačítko zavírající dveře od našeho pokoje. Těžké kovové dveře nás oddělily od veškerého dění a hluku na opačné straně. Opřela jsem se o ně zády a probodla Magnuse pohledem. „Domluvili jsme si heslo!“ syčela jsem na něj a on vyděšeně couval směrem do pokoje. „Říkala jsem, že třikrát pomalu zaťukám, že jsem to já! A ty otevřeš prvnímu výstřihu, co projde kolem?“

Magnus před sebou v obraně opatrně zvedal ruce. „Dlouho ses nevracela. A já se o tebe začal bát, tak jsem tě chtěl jít hledat. Otevřel jsem dveře a ona tam stála a koukala na tvé jméno na dveřích,“ omlouval se. „A vůbec, kde jsi byla takovou dobu?“ vyhrkl pro změnu naštvaný on.

S výdechem jsem se svalila na postel a přikryla si obličej dlaní. „Seklo se mi jídlo v automatu,“ řekla jsem jen, zatímco si Magnus sedal na zem a opíral se o skříň.

„A to jsi ten automat musela vysklít plastovou lžící, nebo proč ti to tak dlouho trvalo?“ odsekával, ale koutky úst mu už pobaveně cukaly. Vydechla jsem a spustila historku o setkání s dalším Palageem. Na konci vyprávění Magnus překvapeně písknul a smíchy zacvakal zuby. „To je ale náhodička, že jsme oba dnes našli rodinu. Že by osud?“ špulil pusu a pobaveně vytahoval své světlé obočí.

„Jestli je tvým osudem oženit se s blondýnou, tak jdi bydlet k někomu jinému!“ smála jsem se a šťouchla do jeho ramene nohou.

Poté, co jsme se dostatečně nasmáli, jsme zase vstali, já jsem šla do sprchovacího boxu a Magnus si začal míchat to cosi z prášku na opravu jeho neexistující praskliny ve stropě. Tak jsme spolu přežili další den natajno u mě v pokoji.

Další den

První školní den nového roku. Vzala jsem své nové-staré učebnice do fialového batůžku, zaúkolovala jsem Magnuse domácími pracemi a vyrazila hledat třídu na první hodinu. Sotva se za mnou zavřely dveře, všimla jsem si malého růžového papírku nalepeného u mé jmenovky. Celý nápis tedy zněl: Latoya Palagea… a bledej velkej mužskej. S bručením jsem papírek sundala, zmuchlaný strčila do malé kapsy v batohu a vydala se na cestu.

Ke třídě jsem se dostala asi minutu před začátkem. Vpadla jsem do dveří a zastavila se až naproti uličky mezi stoly. Tam jsem se teprve rozhlédla a všimla si, že na mě zírá spousta cizích očí. Oči samozřejmě patřily zbylým studentům, kteří zabírali každé volné místo. Tedy téměř každé. Asi po patnácti vteřinách jsem si všimla volného místa vpravo vzadu. Neváhala jsem a pospíchala jsem směrem k volnému fleku. Zaplula jsem tam právě ve chvíli, kdy do učebny vešel profesor.

Spěšně jsem si vytáhla potřebné věci z batohu a s prudkým výdechem se opřela o opěradlo. V tu ránu se vedle mě ozvalo tiché zamlaskání. „Člověk jí drží fleka a ani děkuji se mu nedostane,“ šeptal někdo vedle mě na hranici slyšitelnosti. Podívala jsem se směrem za zvukem a spatřila jsem černovlasého kluka ze včerejška. Ace. Ace Palagea. Můj gumídkový zachránce. A nyní i zachránce volného místa.

„Určitě jsi ho držel pro mě,“ odfrkla jsem tiše na něj.

„To víš, že jo, co by sis beze mne počala, má lady,“ chechtal se.

„Buď potichu, někdo nás uslyší!“ sykla jsem a šťouchla do něj loktem. Ace se zatvářil ublíženě a černé vlasy mu padly do očí. Jemně si rukou mnul místo dloubnutí.

„Neuslyší. Jsme jediní Palagea široko daleko,“ mrkl na mě. „Mluvíme tak potichu, že to nemá šanci slyšet nikdo jiný. Co jsem ale slyšel já, bylo to, že máš na pokoji nějakého fešáčka.“

Hodila jsem po něm pohledem a otráveně protočila oči. „Kecy,“ lhala jsem. „Jen přišel na návštěvu kamarád…“

Jsem dobrá lhářka.

„Ale nepovídej, další student?“ tvářil se zaujatě, ale v očích měl jiskřičky, které mi říkaly, že všechno ví. Do ubytovacích prostor nesměl nikdo jiný, než studenti a zaměstnanci, Magnus je mladý, tudíž se mu výběr podezřelých zúžil jen na studenty.

„Jo, další student.“ brblala jsem a dělala, že se snažím dávat pozor, což jsem měla dělat i tak. Vzhledem k tomu, že je to má první hodina, bych se velmi ráda něco naučila.

Ace mi však nedal pokoj. „Jo? A co studuje?“ pronesl s malým Pche na začátku. Nevěřil mi.

A taky neměl proč, když mu neustále lžu.

„Robotickou anatomii,“ odpověděla jsem jakoby nic.

Jsem zatraceně dobrá lhářka!

Otočila jsem se přímo k projekci učiva a přisunula jsem se v křesle blíž ke stolu, jako že vážně chci dávat pozor.

Neodbytný Ace se ke mně ale naklonil a zblízka si prohlédl těch pár poznámek, co jsem si mezitím načmárala do učebnic.

Hezky voní.

S obličejem u mého zase vyzvídal: „Máte spolu něco?“ To už jsem naštvaně odložila propisku a otočila se přímo na něj a hleděla do těch superzelených očí.

„Ne,“ odsekla jsem mu a s vytaženým obočím jsem čekala, jestli ještě bude vyzvídat. On se ale jen potěšeně usmál, opřel se do opěradla, natáhl se, aby se k sobě přisunul mé poznámky, a důkladně každou z nich opisoval do své učebnice.

Pak už do konce hodiny nemluvil, jen sotva zazvonilo, pronesl: „Myslím, že spolu budeme dobře vycházet.“ Mrkl na mě a odešel.

Chtěla bych poprosit všechny, kdo čtete tuto mou povídku, abyste neváhali a napsali mi k ní komentář. Ať je to kritika pozitivní, nebo negativní, povzbudí a poučí mě to k psaní dalších dílů. Uznejte sami, když není zpětná odezva, všechno se dělá hůře. Moc mě tím potěšíte :)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Diablo (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování