OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nový začátek - 5. kapitola

01.03.2012 (12:00) • AndieNaill • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 653×

5. kapitola

Upřeně jsem sledovala delfíní ploutev, která jediná zůstala po krásném delfínovi. Ještě stále mi zůstával před očima. Stále se vracel k pobřeží, kde jsem stála já. Stále v bezpečné vzdálenosti od mořské vody. Fascinovala mě. Vždy jsem toužila přiblížit se k pobřeží, ale máma mi to nikdy nedovolila. Asi vážně platí to, co nemůžeš mít, chceš ze všeho nejvíce.

Ethen. Sakra, proč jsem si vzpomněla právě na něj? Nedokázala jsem ho dostat z hlavy. Ani jsem si to neuvědomila a už jsem kráčela k pobřeží. Zlehka jsem došlapovala po hřejivém písku. Poprvé jsem byla mořské hladině tak blízko.

Lehce jsem se ošila a podívala se za sebe. Křoví, kousek od místa, kde mě vysadila mamka, se mírně třepalo. Otočila jsem se zpět čelem k hladině a udělala ten poslední krok, který mě od ní dělil. Jakmile jsem položila chodidlo do třpytivé vody, projel mým tělem neuvěřitelný třes. Rychle jsem poodešla od vody a snažila se uklidnit splašené srdce, které běželo snad maraton. Ale nic nepomáhalo.

Náhle se mi před očima objevilo oslnivé světlo a já přestala cítit půdu pod nohama. No, spíše nohy. Cítila jsem něco teplého, ale celkem tvrdého, na co jsem dopadla. Asi země. Brnělo mě celé tělo. I když jsem neviděla, uslyšela jsem celkem hlasité prasknutí větvičky za mnou, které mě probralo. Konečně jsem viděla, i když jsme si spíše myslela, že jsem se zbláznila, nebo přinejlepším spadla a udeřila se do hlavy a teď jen sním.

Rychle jsem se snažila dostat do vody. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl. Ne takhle! I když jsem nevěřila, že je to skutečnost, doplazila jsme se nějakým zázrakem do vody a doufala, že pohádky pro děti jsou z části pravdivé. I kdyby to byl jen sen, ve vodě budu ve větším bezpečí.

I s novým přírůstkem jsem se konečně dostala do vody. Sklouzla jsem pod hladinu jako po másle a byla ještě zmatenější, než na souši. Viděla jsem každý kout v moři a nemusela jsem dýchat. Spíše nemusela dýchat vzduch. K přežití mi stačila pouhá voda. Nebyla jsem schopná žádného pohybu. Stále jsem jen pozorovala svůj červený ocas, kterým jsem stále dokola čeřila vodu kolem sebe.

Nemohla jsem tomu uvěřit! Já jsem mořská panna? Ale jak je to možné? Proč mi o tom nikdo neřekl? V hlavě mi létalo spoustu podobných otázek, které však neměly odpověď. Byla jsem tak zaměstnána svými myšlenkami, že jsem si už ani nevzpomněla na toho delfína, co mě sem přilákal. Stále jsem se jen kochala svou novou podobou.

Najednou jsem si vzpomněla na realitu. Na mamku a svůj slib, že budu doma do hodiny. „A sakra,“ pomyslela jsem si a vynořila jsem hlavu z vody a málem dostala infarkt. U břehu čekal Ethen. Chtěla jsem se znovu ponořit, ale chytil mě za ruku a nečekanou silou mě zadržel.

„Co jsem udělal, že se snažíš uplavat?“ mrkl na mě docela pobaveně.

„Co jsem udělala já, že mi drtíš ruku?“ vyplázla jsem na něj jazyk a stáhla ho pod vodu. Bohužel se mě pořád držel, takže jsem mu nemohla uplavat. Rychle se dostal z vody a začal kolem sebe plivat vodu. Doufala jsem, že mi aspoň pustí ruku, ale nějak se k tomu neměl. Jakmile se pořádně vykašlal, vytáhl mě z vody. Skousla jsem si rty a doufala, že mi ocas zmizí, jakmile mě vytáhne na břeh.

Bohužel nezmizel a Ethen na něj koukal s otevřenou pusou. Byl to dost komický pohled. Ale docela mě vyděsil, když si stoupl i se mnou v náruči. Zasmál se, když jsem se na něj zamračila. No počkej, tak ty se mi budeš smát, jo? Řekla jsem si a pořádně ho pleskla koncem ocasu po tváři. Asi to musela dost bolet, jelikož se mu tam objevil červený flek, ale nedal na sobě nějak znát, že ho to bolelo. Dál mě nesl k zaparkovanému autu kousek od toho keře. Posadil na sedadlo spolujezdce a dokonce mě i připásal bezpečnostním pásem. Chtěla jsem si ho odepnout a vyskočit z auta, ale jeho varovný pohled mi radil, ať to ani nezkouším.

Takže je jasné, že jsem to zkusila. V rychlosti jsem odepla pás a otevřela dveře auta. S lítostí musím oznámit, že jsem úplně zapomněla, že mi chybí jedna část lidského těla a rozplácla se na zemi. Ethen už byl u mě a šibalsky se uculoval. Musela jsem asi vypadat hodně zoufale, jelikož mi pomohl znovu do auta. Tentokrát to ale bylo jiné. Tentokrát nebyl tak napjatý a já si na tu krátkou chvíli užívala jeho vůni. Vůni tak lákavou, že by se mi asi za normálních okolností podlamovala kolena.

Pohodlně jsem se posadila na sedadle a pohledem zavadila o digitální hodiny. To jsem tu byla teprve třináct minut? Ta doba pod vodou mi připadala jako věčnost, ale přitom jsem tam byla sotva pár minut. Páni!

Na chvíli jsem se podívala z okénka. Jeli jsme lesem, ale tu cestu jsem neznala. „Kam to jedeme?“ zeptala jsem se, ale až pozdě jsem si uvědomila, že jsem promluvila poprvé od té doby, co jsem ho pleskla ocasem.

„Jedeme k nám domů. Něco s tebou potřebujeme probrat,“ mile se na mě usmál a já zalitovala toho, co jsem mu provedla.

„Omlouvám se,“ špitla jsem směrem k němu, ale pohledem jsem provrtávala vozovku před sebou.

„To je dobrý, aspoň jsi mi pročistila hlavu,“ zasmál se a já s ním. Ještě chvíli jsme si povídali, když zaparkoval na malé příjezdové cestičce. Ze dveří vyletěla ustaraná Sarah. Vyměnila si s Ethenem jeden pohled a hned zakroutila hlavou. Mně věnovala pouhý letmý pohled a znovu vběhla do domu.

Vystoupil z auta a znovu si mě vzal do náruče a odnesl do domu. Ve chvíli, kdy přešel práh domu, vzpomněla jsem si na romantické filmy a své tajné touhy, aby se mi to jednou stalo a hleďme. V náručí mě nese snad sám Bůh a já nemám jak utéci. Nemám jak utéci před tím ocasem, kterého se už asi nikdy nezbavím.

Před námi se objevila Sarah a vyjeveně na mě zírala. Stejně jako předtím Ethen. „Skoč pro ručníky, prosím,“ řekl a Sarah se hned rozeběhla po dřevěných schodech do patra, odkud se linula dětská ukolébavka. Docela mě to vyvedlo z míry, ale neměla jsem šanci nad tím dál přemýšlet. Donesl mě do malého obýváku, kde mě položil na gauč, který byl teď pěkně mokrý. I když jsem už celkem dlouho nebyla ve vodě, stále jsem byla mokrá.

Ethen odešel také nahoru po schodech a s někým tam mluvil. Asi s Eillen. Sarah za chvíli došla i s ručníky, které mi nechala na stolu a odběhla do kuchyně. Mezitím došla Eillen s Ethenem, který držel malý uzlíček. Sakra, co to má znamenat?

Zřejmě jsem se tvářila hodně zmateně, tak se Eillen ujala slova. „Adri, já vím, že jsi zmatená a rádi bychom ti všechno vysvětlili.“ Šlehla pohledem k mému novému přírůstku a znovu povídala a já stále lítala mezi ní a Ethenem, který něco šuškal tomu uzlíčku. „Jsi poslední mořská panna na celém světě. A my, měniči, máme za úkol tě ochránit…“ Asi by povídala dál, ale já ji utnula.

„Měniči? Co je to?“

Zlehka se pousmála a pokračovala: „Měniči jsou dávná stvoření, která byla stvořena, aby chránila lidi. Měniči se jim říká proto, že se mění v různá zvířata. Třeba já se měním na černého pantera, Sarah na bílého tygra a Ethen…“

„Na zlatého retrívra,“ dořekla jsem za ni. Kývla na souhlas a já se na něj podívala. Opětoval mi můj pohled a ten uzlíček předal Eillen. Vycítila zřejmě směr mého pohledu, ale tentokrát se slova ujala Sarah, která se vrátila s hrnkem teplého čaje, který položila na stůl a pomohla mi, se usušit. „Ten malý uzlíček je Aleanor, moje malá sestřička. Eillen je moje matka.“ Švihla jsem pohledem po Ethenovi, který mě celou dobu pozoroval. „Ne, Ethen není můj táta. Je to můj strejda.“ Usmála jsem se na ni a ucítila ohromný kámen, který mi spadl ze srdce.

Ještě chvíli mi vysvětlovali na střídačku věci o tomto novém světě, ve kterém jsem se ocitla a s pomocí Sarah jsem byla zase člověk. Nové smysly mi zůstaly a dokonce jsem si teď i všimla, že se mi vlasy o celkem dlouhý kus prodloužily. Eillen si s nimi chvíli pohrála, aby to nešlo tak vidět, zatím co já chovala Aleanor. Krásnou bledou holčičku s jasně modrýma očima, která se na mě stále smála. Tady jsem si připadala jako doma, ale čas mi nepřál. Tak mě Ethen odvezl domů, kde mě s rozloučením letmo líbl na tvář. Slíbila jsem si, že si tu tvář už nikdy neumyju.

Autor: AndieNaill (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový začátek - 5. kapitola: