Oheň na hranicích - kapitola 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Paige není úplně normální. Možná je to proto, že byla svědkem vraždy svého bratra. Možná taky proto, že ho zavraždila čarodějnice. Od té doby je hlavní heslo jejího života: „Zabij, nebo budeš zabit".

11.07.2016 (12:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1505×

„Baby I got me only friend I see!!!" Vyskočila jsem ze židle a chtěla přidat ke zpěvu i malý taneček, když mi došlo, že tu nejsem sama. Vyndala jsem si z uší sluchátka a poníženě si kecla zpátky na své místo. Chvíli se na mě všichni ještě dívali, než se konečně zase vrátili ke svým učebnicím. Otočila jsem se na svou bývalou nejlepší kamarádku Annu a vrhla na ni vražedný pohled. Bývalá říkám proto, že až tohle všechno skončí, osobně jí vykopu hrob. „To jsi mě nemohla nějak zastavit, varovat, nebo tak něco?" zeptám se jí, ale ona zavrtí hlavou, jako by o ničem nevěděla. Lhářka! Ví, že když mi někdo pustí hudbu, tak se neznám.

Jediné, co na tomhle mém výstupu coby Iggy Azaley bylo pozitivní, byl fakt, že se všichni zdáli uvolněnější a i vzduch okolo nás nebyl tak hustý. Dnes je den zkoušek. Pravidla jsou jednoduchá. Buď zvládnete teoretickou, fyzickou a psychickou část, nebo tady končíte. Všichni v téhle místnosti jsme dětmi Lovců čarodějnic. Jo, slyšíte dobře, čarodějnic. A nejsou to ty, které létají na koštěti a lákají vás na perníček. Jsou to tvorové, kteří zvládají užívat magii na takové úrovni, že jediným pohybem prstu vám mohou zastavit srdce. Jo, a říkala jsem, že se umí převtělovat do zvířat? Není zrovna jednoduché se jich zbavit. Annin bratr Robert s oblibou tvrdí, že by je dokázal zabít snad jen můj zpěv. (No jo, takovéhle nehody se mi stávají často, nicméně přeci nemůžu znít tak strašně, ne?)

„Paige Asherová," ozvalo se z rozhlasu. Vyschlo mi v krku a tréma, která byla všude kolem, se mi vsákla do kůže a přinesla s sebou veškeré pochyby. Co když jsem se málo učila, málo cvičila v boji, co když budu nejhorší? Seděla jsem, jako bych přimrzla na místě, takže mě musela Anna strčit, abych se vůbec postavila. Trochu nemotorně jsem došla ke zkušebním dveřím číslo 5. Tam bude probíhat má první zkouška. Mám celkem štěstí, že nezačínám bojem, ale písemným testem, teď bych nedokázala přeprat ani hliněného trpaslíka na zahradě mojí pratety Olivie.

Posadila jsem se do jednoho ze tří míst, které bylo určeno pro studenty. Vedle mě si z každé strany sedli ještě další dva. Tu holku jsem znala od vidění ze školy, ale ze stejné třídy nejsme. Kluka, který seděl po mé pravici, jsem neznala vůbec. Každý z nás dostal test a čas šedesáti minut se začal odpočítávat. S opisováním si tady moc starostí dělat nemusí. Testy pro lovce jsou závislé na každém jedinci. Jednoduše se otázky tvoří pro každého jinak. Před tím, než nás vpustili do čekající chodby, každému odebrali krev, která je teď součástí tohohle testu. Podle ní dokážou profesoři poznat, na co se zeptat. Odhalit naši největší slabinu. Něco podobného se děje i při bojových testech. Co se týče těch psychických, tak v těch nás vlastně testují celý den, kdy se zkoušky odehrávají.

Radě starších lovců, která nás pozorovala za sklem, jak si počínáme, jsem se pohledem vyhnula a začala vyplňovat svůj test. Neměla jsem tušení, co mi test vybere za otázky, tak jsem se doma prostě snažila nadrtit všechno. Celkem se to vyplatilo, protože jsem věděla většinu otázek a zvládla to ještě s předstihem.

Hned po mně šla na řadu Anna, která se vrátila snad ze všech, co ze zkušebních místností vycházeli, nejvíce v pohodě. Co jsme se spolu bavily, věděla všechno. Já budu ráda za padesátiprocentní úspěšnost. Chybějící body, doufám, naženu v boji, ve kterém jsem byla z naší přípravné třídy nejlepší.

Jako by mi rozhlas četl myšlenky, ohlásil, že písemný test je u konce. Přesouváme se na boj. Něco se ve mně probudilo, jakási zvířecí touha po lovu. Všichni se přesouvali do sklepení, kde se nachází simulace pro boj. Já došla až jako poslední, protože budu také poslední na řadě. Pořadí není podle abecedy, losuje se. Na posledního je kladen největší nátlak, proto bych lhala, kdybych řekla, že mě to nějak potěšilo. To Anna jde na řadu hned jako první. Ještě hůř vylosované číslo.

„To zvládneš, trénovaly jsme přeci každý den," snažila jsem se povzbudit Annu, která se snažila boji vyhýbat. Po dobu příprav na Zkouškový den jsme měly dohodu, že ona mi pomůže s písemnou částí a já jí s fyzickou. Bohužel se mi to zrovna moc nedařilo. Drobná, mírumilovná Anna má silnou nechuť k násilí, a ani vytrvalostní a rychlostní cvičení moc nezvládala. V tom jsme se nikdy neshodly. Vždycky se snažila prosadit, abychom to s čaroději řešily po dobrém, ale to přeci nejde. Zabíjí bezbranné lidi a nemají v sobě ani kousek citu, tak proč bychom ho měly mít my? Ročně umřou v průměru tři lovci na odchycení a upálení jedné jediné čarodějnice. To není správné. Dobro vždy ztratí víc než zlo.

To všechno mi probíhalo hlavou, když přicházeli na řadu další a další děti lovců a nikdo se nevracel. Ti, co měli zkoušku za sebou, byli poslaní domů. Trvalo asi dvě hodiny, než se místnost vyprázdnila natolik, že jsme zbyly už jen já a dívka, se kterou jsem ještě dopoledne psala testy. Pořád jsem si nevybavovala její jméno.

„Hodně štěstí," popřála jsem jí, než zašla za neprůstřelné dveře, které skrývaly bojiště, ve kterém se všechno odehrává. Jo, řekla jsem už, že to se také mění? Pomocí halucinací vám vytvoří na míru nejděsivější prostředí a nepřítele, kterého se nejvíce bojíte. No není to úžasné? Dívka se otočila mým směrem, ale místo odpovědi pouze kývla.

Trvalo dalších dvacet minut, než jsem se dostala na řadu. Mezitím jsem si ze sedadel, která tady byla, vytvořila improvizovanou opičí dráhu a rozehřála si svaly. Pak se rozsvítilo zelené světlo nad těmi masivními dveřmi a já mohla vstoupit. Hned u vchodu byla improvizovaná šatna, ve které jsem se převlékla do tmavě modré kombinézy se speciálními snímači pohybu. V simulaci budu sama, Rada uvidí pouze mé reakce na pohyby, neuvidí můj největší strach. Ten si máme právo ponechat sami pro sebe. Lhala bych, kdybych za to nebyla ráda.

Rozhlédla jsem se kolem. Čekala jsem někoho, kdo mi to všechno vysvětlí nebo alespoň řekne nějaká pravidla. Místo toho se začal z otvorů v podlaze valit nějaký černý kouř. Pozdě jsem si uvědomila, že bych měla zadržet dech. Klesla jsem na kolena a hlavou se praštila o zem. Okamžitě se dostavila otupělost a po ní tma.

Když jsem nabrala vědomí, okolo mě už nebyly stěny zkouškové budovy, ale i tak mi to tu bylo povědomé. Jak by taky ne. Stála jsem před svým bývalým domovem.

Následující díl »

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování