Oheň na hranicích - kapitola 3 • OurStories.cz ~ naše povídky

Paige se dozví výsledky zkoušek a jde je pořádně oslavit. To by ale nebyla ona, kdyby se nedostala do nějaké trapné situace.

19.07.2016 (09:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1136×

Svou pozornost jsem přesunula z Aarona Altera na tabulku, která se začala zaplňovat po jméně, které zrovna přečetl. Vždycky se zobrazilo jméno, počet dosažených bodů a fotografie. Celkem se zkoušky letos podařily třiceti pěti lovcům. „Třicátá pátá: Emily Barlowá." V tabulce se objevila fotografie dívky, se kterou jsem zároveň psala test a které jsem před druhou částí testu přála štěstí. Z nějakého důvodu jsem byla za ni ráda, i když to znamenalo, že mohla vzít místo mně nebo Anně. Následovalo dalších patnáct cizích jmen, než se jako dvacátá umístila Anna. Oddechla jsem si za ni a objala ji, než jsem se znova očima přilepila k obrazovce. Už jen devatenáct volných míst. Později už jen deset míst. Začala jsem se potit, a když jsem pohledem zabloudila k rodině a svým dvěma přátelům, taky se začali tvářit ustaraně. Aaron přečetl dalších osm jmen a já už se chystala odběhnout k sobě do pokoje a nikdy nevyjít ven, když v tom jsem uslyšela to magické: „Paige Asherová, druhá."

Radostí jsem vyskočila ze sedačky a začala skákat do vzduchu. Nezapomněla jsem dokonce ani přidat svůj hloupý taneček štěstí. Prostě jsem ho v téhle chvíli nemohla vynechat. Jacoba jsem sice díky simulaci nechala jít dál, ale to neznamená, že jeho smrt nepomstím. Tu čarodějnici si jednoho dne najdu. Teď ale byl čas oslavovat. Ještě jsem pohledem zabloudila k nejlepšímu u zkoušek, jehož obličej teď zaplňoval celou obrazovku. Byl to pohledný kluk, s ostře řezanou tváří a jiskřivýma smaragdovýma očima. Nikdy jsem ho neviděla, ale u otce jsem podle jeho výrazu poznala, že on ano.

„Kdo to je, tati?"

Jako by se až teď vzpamatoval, zatřásl hlavou a zmateně se na mě podíval. „Ale nikdo, teď bys měla jít oslavovat. Pořád platí to, co jsem ti slíbil, pamatuješ?" Jak bych mohla zapomenout? Od smrti mého bratra jsem neměla téměř žádné soukromí, protože jsem byla hlídaná na každém kroku, což jsem rodičům mohla jen těžko zazlívat. Dohodli jsme se, že když zvládnu testy, budu moct jít sama na oslavu pro absolventy.

O hodinu později už jsem se v rytmu hudby vlnila na parketu vedle Roberta a dalších lidí, které jsem neznala. Nevnímala jsem ale nic kromě hudby, která mi bušila až ve spáncích a nacházela rytmus pro nohy a ruce. O něco dál byla Anna, která se opírala o hruď Robertova kamaráda Lucase. Anna s ním chodila od té doby, kdy začal náš výcvik. Tehdy se nám oběma ostatní smály a Lucas s Robertem nás zachránili právě ve chvíli, kdy se mi naši milí spolužáci chystali vymlátit všechny zuby a Anně dopřát koupel v toaletní míse. Nikdy nezapomenu na tu chvíli, protože tehdy jsem si uvědomila, že ne vždycky tu bude někdo další, kdo by se o mě a o Annu postaral, že nechci, aby tu pořád někdo byl. Začala jsem tedy každý den trénovat a o rok později, při závěru prvního ročníku základního výcviku, jsem měla možnost vykopnout zuby všem těm, kteří nás šikanovali. Neudělala jsem to. Jen jsem chtěla, aby věděli, že bych to kdykoli udělat mohla. Dalších pět let takzvané školy, ve které se namísto matiky učí vyrvat srdce z těla čarodějnice nebo vytvořit oheň téměř z čehokoli, nám oběma s kamarádkou dali pokoj.

S tou myšlenkou jsem do sebe kopla další sklenici džusu s vodkou a pousmála se na rozdvojený svět. No, nedalo se mluvit o nějaké extrémní výdrži, s alkoholem jsem se setkala poprvé, pokud se nepočítá usrkávání na vánočních večírcích mojí pratety.

Měla jsem pocit, že už v sobě svůj obsah neudržím, tak jsem se klopýtavým krokem vydala k toaletám. Jednou rukou jsem se přitom přidržovala barmanského pultu, protože moje vidění pořád nebylo stoprocentně sjednocené.

Řada lidí stojících před záchody, kteří nejspíš řešili podobný problém (usuzovala jsem podle zelených obličejů), byla nekonečná. Zaklela jsem a vydala se k východu. Byl zázrak, že jsem chodila vcelku rovně, natož se prodrat tím počtem tančících lidí, kteří mi to vůbec neusnadňovali.

Vyklopýtala jsem před vchod do klubu a snažila se vdechnout naráz co nejvíce čerstvého vzduchu. Celkem se mi dařilo srovnat se, když vtom jsem si uvědomila, že nejsem tak docela sama.

Moc jsem nad tím ale uvažovat nestihla, protože se mi znovu obrátil žaludek a mámina večeře skončila za keřem. Ten neznámý ke mně stihl jen přiskočit a přidržet mi vlasy.

Otočila jsem se k němu a chtěla poděkovat, ale místo toho jsem na něj jen zírala s otevřenou pusou. Stál přede mnou ten kluk, co byl nejlepší na zkouškách. Aniž bych se zarazila, srovnala jsem jeho reálný vzhled s fotkou zveřejněnou ve vysílání a musela se chytit za pusu, abych na něj pochvalně nehvízdla. On si to bohužel vyložil trošičku jinak.

„Snad nebudeš zase zvracet!"

To mě okamžitě probralo. Zatřásla jsem hlavou a on pustil mé vlasy. Trochu jsem od něj poodešla, abych se hanbou nepropadla do země a znova si ho prohlížela. Nejzajímavější byly určitě ty smaragdové oči. Ve skutečnosti zářily daleko víc než na té fotografii, ta jejich barva ani nevypadala, že je z tohohle světa.

Nevím, co by teď následovalo, kdybych nezaslechla Roberta, jak volá mé jméno. Možná by mi ten kluk dělal nějaké přednášky, možná by po mně hodil znechucený výraz, nebo by prostě odešel. Já ale jeho reakci ani nechtěla vidět, proto jsem se co nejrychleji odpotácela dovnitř za přáteli. Ti, když viděli, v jakém jsem stavu, jen řekli, že jdou pro auto.

Další ráno jsem si kromě silné bolesti hlavy moc věcí nevybavovala. Všechny vzpomínky se mi slily do jedné neforemné kupy zmatku a chaosu. Tanec s Robertem. Scéna s tím klukem se smaragdovýma očima a i ten trapas, že se mu budu muset ještě někdy podívat do obličeje. Konkrétněji už zítra, kdy budeme rozdělení do skupin, jehož členové pro mě budou druhá rodina. Vlastně nás rozdělí až smrt, když nás při lovu nějaká čarodějnice zabije.

Teď to ale je to poslední, co chci řešit. Jednoduše to budu odkládat, dokud to půjde, a jedna z prvních věcí, co udělám, bude, že se ještě chvíli prospím. Prospím se a pak si dám velkou černou kávu, jinak dnešek nevydržím. Je mi jasné, že kázání rodičů ohledně pití alkoholu ještě přijde.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování