Oheň na hranicích - kapitola 7 • OurStories.cz ~ naše povídky

Paige s Noahem za sebou musí nechat předešlou hrůznou událost a vydat se spolu s celou skupinou za další, tentokrát za tou, pro kterou sem přijeli.

06.08.2016 (13:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1127×

Až dva dny po útoku čarodějnic nás našli ostatní členové týmu. Noah měl spálené zápěstí, ale mohlo to být vzhledem k přesile, které čelil, mnohem horší. Mně se noha celkem dobře hojila, léky, které používají lovci, jsou daleko lepší, než pro obyčejné lidi.

Přejela jsem prsty po hrbolatém povrchu kůže, která se na postiženém místě začala sjednocovat. Nathan si toho hned všiml a přehodil si mě přes záda, jako bych nic nevážila. Byl vybrán jako pátý člen, já ho považovala za nemilosrdnou horu svalů, v naší skupině byl ale ten nejmilejší a také jediný, kdo se mnou mluvil. Ostatní teď kráčeli tři metry před námi a já s Nathanem zapředla zdvořilý rozhovor, ve kterém jsem mu stručně vysvětlila, co se od té doby stalo. Noah totiž odmítl komukoli cokoli říct, takže nevím, co se dělo po tom, co mě nechal v úkrytu. Já se na oplátku dozvěděla, že vlak se rozjel automaticky, ostatní si mysleli, že strojvedoucí opravil poruchy a mohli v cestě pokračovat dál. Až po nějaké době, když jsme se nevraceli, a našli mrtvolu toho muže, se pokusili vyskočit z vlaku. Nějaké silové pole jim v tom však bránilo, vytratilo se až po tom, co zastavili na dalším nádraží.

„Co se bude dít teď?" zeptala jsem se a ani nečekala, že se mi Anabell podívá do očí, natož aby mi teď odpověděla.

„Pokud nás ty čarodějnice úmyslně sledovaly, jako že určitě ano, měly útok na nás naplánovaný, musíme počkat, než znovu zaútočí. Už budeme připravení. Teď vyřešíme úkol, pro který nás tu velitelství poslalo. Tedy zlikvidovat čarodějnici střední třídy, u které byly zatím prokázány dvě vraždy." Přikývnu, už se na nic neptám. Zavřu oči, odhodlaná vnímat pouze lehké pohupování způsobené Nathanovou rychlou chůzí.

***

Do malé vsi jménem Amancinane jsme dorazili až uprostřed noci. Domy zde vypadaly chudě, zahrady pustě a vysušeně. Na prověšených drátech, které vymezovaly bezpečnou zónu pro obyvatele vesnice, se pohupoval drobný černý pták. Tohle místo zkrátka vypadalo, jako by z něj někdo odsával život, a přesně tak to bylo.

Přespání bylo zařízeno přímo v radnici, která na tom byla o něco lépe než okolní budovy, ale přesto parkety pod mou vahou vrzaly a na nějakých místech se docela rozpadaly. Moc jsem nad tím ale nestihla přemýšlet, protože jakmile jsem dolehla na matraci, mě přepadl tvrdý spánek.

Něčí kroky mě donutily odlepit od sebe rozespale oční víčka a zamžourat do tmy přerušované kuželem světla baterky. Postava, která ji držela, mířila k východu. Moc dlouho jsem nad tím neuvažovala, opatrně vstala a vydala se za tou siluetou. Stejně jako tehdy ve vlaku, takže můžu pouze doufat, že tentokrát budu mít větší štěstí.

Venku už se k původní jedné postavě přidaly další tři. Hned mi podle štíhlé siluety, dlouhých zapletených vlasů a vzpřímenému držení těla došlo, koho jsem sledovala, Anabell Carderovou. Ti, co na ni čekali, byli zbylí členové naší skupiny.

Přikrčila jsem se za nejbližším keřem právě včas, protože drobná postava patřící Connorovi se otočila mým směrem. Když jsem s nohou dělala tak prudké pohyby, znovu se mi otevřela rána. Naštěstí pyžamové kalhoty většinu krve vsákly, takže nezanechávala stopu. Víc jsem to teď odmítala řešit, protože se postavy daly do pohybu a já s nimi také.

Chystali se na lov, to šlo rozeznat hned. Anabell měla na stehnech pouzdra na dýky, o pravé rameno opřenou velkou střelnou zbraň. Nathan v každé ruce svíral dvě tyče pobyté ostny, které se spolu s jeho silou stávaly smrtelnou zbraní. Noah držel dvě krátké střelné zbraně. Connorovo drobné tělo ale vyčnívalo nejvíc. Šel překvapivě v čele skupiny, obě jeho předloktí zdobila speciální ostří Ukufa. Jeden hrot lehce převyšoval zápěstí a ten druhý zase loket, takže zbraň fungovala jako prodloužená končetina. Navíc byly konce na obou předloktích napuštěné jedem. Teď už chápu, proč se umístil čtvrtý, jeho rychlost a hbitost spojená s ostřími Ukufa je velice účinná.

Veškerý tok myšlenek přerušila rána, po které následoval požár. Lovci zastavili až na louce, která teď zářila plameny různých odstínu červené a oranžové. Uprostřed požáru stála postava s napřaženými pažemi a oheň do nich vsakovala. Čarodějnice tíhnoucí k ohnivému elementu, došlo mi. Ta monstra vždy zvládla ovládat všechny čtyři živly, ale upřednostňovala jeden jediný, ten byl pak oproti ostatním o hodně rozvinutější. V tomto případě tak moc, že čarodějnice zvládala pohlcovat energii ohnivého živlu do svého vlastního těla.

Seděla jsem ukrytá u řeky tekoucí za loukou dost daleko na to, aby se mi plameny vyhnuly. To však neplatilo pro ostatní z mé skupiny, kteří se museli přesunout blíž k vodě, a tedy i k místu mého úkrytu. V duchu jsem zaklela a i přes silnou bolest se víc přikrčila k zemi.

Tíživé ticho protínal jen šplouchavý zvuk kroků Anabell, Noaha, Nathana a Connora. Museli se spálit, a tak se tímto přesunem zároveň vzdálili hořícímu místu a zároveň si zchladili spáleniny. Pozorovala jsem lehce znepokojeně vodu, kterou procházeli. Tekla nepřirozeně.

Nešlo si toho všimnout hned, ale řeka jako by si žila vlastním životem. Voda změnila směr a šla lehce proti proudu. Všechna se slévala do středu přesně za zády lovců, ti pohledem pořád provrtávali čarodějnici stojící na louce.

Tak takhle docházelo k těm vraždám. Mohly za ně dvě čarodějnice. Jedna upřednostňující oheň a druhá vodu. Ohnivá oběť nalákala k řece, zatímco ta vodní vyčkávala, než bude dostatečně blízko, aby ji mohla stáhnout pod hladinu a utopit. Nikdo by něco takového nečekal, protože většina čarodějnic žije samotářsky, a už vůbec se nespojují dva odlišné živly.

Než jsem si stihla uvědomit, co vlastně dělám, rozběhla jsem se řekou s hlasitým křikem k ostatním lovcům. Nestihli by se včas otočit, aby zahlédli vodní čarodějnici. To už by dávno stáhla jednoho z nich pod vodu. Instinktivně jsem tedy odstrčila Connora, po kterém se natahovala, a tím se ocitla v pevném sevření čarodějnice.

Bylo to rychlejší, než jsem si myslela. Když mi to monstrum zarazilo přísun kyslíku a tisklo hlavu ke kamenitému dnu řeky, mé tělo se nebránilo. U sebe jsem neměla žádnou zbraň nebo cokoli, čím bych se ubránila, nezbývalo tedy nic jiného, než si šetřit energii, dokud jen můžu.

Smysly se začaly výrazně otupovat, vidění bylo téměř nulové a v plicích mě pálilo, jako bych uběhla celý maraton. Zavřela jsem oči a povolila prsty zaťaté v pěst. Když se dostavila únava a tma, nebránila jsem se, byla to příjemná změna.

Poslední, co jsem vnímala, byl výstřel a pak několik paží, vytahujících mě ven z vody...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování