OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Oheň na hranicích - kapitola 8

08.08.2016 (12:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1150×

Jakmile jsem otevřela oči, oslnilo mě nepříjemně silné světlo zářivek. Ležela jsem na nemocniční posteli, v osamělém pokoji. 

Zvedla jsem pravou ruku, ze které mi vedla kapačka, a chtěla ji vytrhnout, když mi někdo ruce opět stáhne dolů. Noah chvíli musel ještě rozespale zaostřovat, aby rozeznal můj obličej. Po chvíli odtáhl svou ruku z té mé a začne se zvedat k odchodu. „Zase jsi mě vyděsila k smrti. Ty se prostě nedokážeš chovat zodpovědně, nebo alespoň předstírat, že nejsi jen přerostlé dítě. Musíš ohrožovat všechny okolo. Nejdříve ta scéna u rozřazování, pak to nepromyšlené vyskočení z vlaku a stopování čarodějnice, úplně sama, bez jakékoli pomoci! A teď skončíš v nemocnici!" Rozhodí naštvaně ruce a kopne do stoličky, stojící u mé postele. „Za tvé nepromyšlené jednání ti teď musím poděkovat, protože zachránilo člena mého týmu a nejlepšího přítele k tomu. Takže ti moc děkuju." Podíval se mi zpříma do očí a já v nich hledala stopy po ironii, nic takového tam však nebylo. Pouze upřímnost. „Nevím, co by se stalo, kdybys tam nezakročila," řekne Noah těsně před tím, než zmizí za dveřmi. Chvíli ještě očima provrtávám dveře, kterými odešel, než se opět propadnu do bezesného spánku.

Když se znovu probudím, sedí na mé posteli zbylí členové naší lovecké skupiny. Connor mi za celou půl hodinu, co se mnou seděli, poděkoval asi tisíckrát a nechal toho až tehdy, když jsem na něho málem začala řvát, ať už se neomlouvá a neděkuje.

Connor s Nathanem se už chystali odejít, abych si mohla odpočinout, Anabell slušně vysvětlila, že ještě chvíli zůstane. Naklepala mi polštář, než objasnila, proč ještě zůstala „Víš, u rozřazování ses chovala jako ten největší spratek a já tě nesnášela," řekne otevřeně. Chci něco odvětit, ale Anabell naznačí, abych mlčela. „To, co jsi udělala, abys zachránila Connora, mne přimělo celý názor na tebe přehodnotit, takže chci jen říct, že už mi nevadíš. Dlužím ti toho za jeho záchranu hodně, vrátím ti to, jak jen budu moct." Na pár minut si nedovedu představovat nic jiného než pevné pouto mezi čtyřmi členy naší lovecké skupiny. Jeden pro druhého by obětovali život. Věřím, že Anabell by vážně udělala cokoli a Noah se musel neskutečně přemáhat, kdyby nešlo o někoho, na kom mu záleží, určitě by neděkoval.

„Dostali jste ty čarodějnice?" zeptám se lovkyně těsně před tím, než odejde.

Anabell odpoví, aniž by se ke mně otočila čelem. „Jo, ještě toho dne. Noah dostal hrozný vztek a vodní čarodějnici zabil hned na místě, proti pravidlům. Pak tě vzal do nemocnice. Já s Nathanem a Connorem jsme mezi tím zajali tu ohnivou a předali ji starostovi. Byla popravená podle pravidel," upřesnila mi a pak ještě dodala, „dneska Noaha čeká soud, kde dostane trest za své jednání. Nejspíš si myslíš, že pro něj nic neznamenáš, ale v ničem by ses nemohla více mýlit. Záleží mu na nás všech, nikoho jiného než tuhle skupinu nemá." Anabellina slova mě zasáhla víc než všechna zranění utržená v posledních dnech.

„V kolik hodin má soud?" Už když tu otázku vyslovuju, jsem odhodlaná na něj dojít.

„Za půl hodiny," Anabell otevře dveře, „a jelikož tvou osobnost už celkem chápu, obeznámila jsem nemocniční personál, aby na tebe v tuto dobu dávali obzvláště pozor," dodá, jako by mi četla myšlenky a usměje se. Vážně jsem se zbláznila, nebo se na mne právě Anabell Carderová usmála? Nejspíš jsem úplně přišla o rozum, stejně jako Noah. Vždy jsem si myslela, že pokud někdo z naší skupiny bude souzen radou, budu to já a ne on. Pokud si dobře vybavuju, tak mi sem přišel udělat přednášku, přitom to je Noah, komu bude přidělen trest.

Nejspíš bych měla cítit jakýsi pocit zadostiučinění, jediné, co jsem dokázala rozeznat, byla lítost. Za to jsem se nenáviděla ještě víc. Vždyť velitel není ani můj přítel, je na mě hnusný stejně jako já na něho, tak v čem je problém? Dokonce jsem byla ráda. Jen pomyšlení, že kvůli mně porušil pravidla, mi dodával hřejivý pocit. Vím, že bych reagovala úplně stejně jako on.

***

Ještě pár dní jsem musela strávit v prostorách nemocnice, než mě propustili a já se mohla vrátit domů. Závěr posledních týdnů, ve kterých jsem všem chtěla ukázat své dovednosti? Dvakrát jsem málem přišla o život, dohnala kapitána našeho týmu před soud, pořádně se s ním pohádala a teď seděla vedle něho ve vlaku.

Nevím sice, jak soud dopadl, podle uvolněného výrazu v jeho tváři hádám, že dobře, přinejhorším ne zas tak špatně. Teď si Noah zaujatě četl knížku. Popravdě jsem se společné cesty s ním bála, od kázání v nemocnici se mi totiž vyhýbal a já se tomu nijak nebránila. O to víc mě překvapila jeho uvolněná nálada a rozhodnutí přisednout si vedle mne.

„Pozítří je ve městě oslava Dvou světel, nezajdeme tam společně jako skupina?" zeptá se naprosto nečekaně Connor asi po hodině cesty.

Anabell mu odpoví ještě s plnou pusou: „Já tam budu rozhodně. Můžeme tam jít jako pár, jestli chceš."

Po jejím návrhu se Connor celý rozzáří, podobně jako malé dítě nad kupou dárků pod vánočním stromečkem. „Vážně?" ujišťuje se.

Anabell nad jeho nadšením jen protočí oči, ale usměje se. „A co vy tři?"

Obrátí se na nás, já jen pokrčím rameny. „S rodinou tam chodíme každý rok, nejspíš se tam ukážu."

Lovkyně sedící naproti nad mou odpovědí nespokojeně rozhodí ruce, až jí cop odletí na druhou stranu. „Já to myslela tak, jestli tam půjdeš s někým! Paige, uvažuj trochu, je to slavnost párů, počátečních lovců."

Anabell měla pravdu, tento den se připomínala láska Nicolase a Olivie, zakladatelů. Proto se obrátím na Nathana, ze skupiny mu věřím nejvíc. „Nepůjdeme spolu?"

Zakroutí hlavou a věnuje mi ten lehce křivý usměv značící sorry, je mi to líto. „Už jsem zamluvený. Budu dělat společnost své patnáctileté sestře a bránit ji před případnými osahávači." Usměju se na něj i přes jeho odmítnutí. To byl prostě celý on, obětovat se pro ostatní a chránit je.

„Můžeme jít spolu," Ani jsem si nevšimla Noaha, který přestal číst a teď se mi upřeně díval do očí. Nasucho jsem polkla. Noah ve mně způsoboval hotovou lavinu pocitů. Přes vztek, touhu uchylovat se k násilí a zmalovat mu jeho nafoukaný obličej, až přes nechtěnou přitažlivost.

Nakonec oční souboj vyhraje, rychle se podívám jiným směrem, než tam, kde seděl, protože slova, následně vypuštěna z mých úst, bych jinak vyslovit nedokázala. „Dobře, tak mě vyzvedni přesně o půl osmé, ani o minutu později, jinak si můžeš hned hledat jinou holku, co tě doprovodí."

Noah už nic neřekne, jen se zakření, spokojený sám se sebou, a pozornost obrátí zpět ke své knize.

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň na hranicích - kapitola 8: