Oheň na hranicích - kapitola 9 • OurStories.cz ~ naše povídky

Konečně je tu oslava Dvou světel, a ano, také schůzka Paige s Noahem, o které ani jeden neví, co si mají myslet.

12.08.2016 (09:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1197×

„Konečně jsi doma!" Máma s tátou se na mě ve stejné chvíli vrhli, až jsem málem přepadla dozadu. Nejspíš se domluvili, že mě poválí po našem dokonale upravovaném trávníku. Až po pěti minutách objímání a mačkání si vzpomněli na můj pobyt v nemocnici a přesunuli se dovnitř.

Chtěla jsem mámě vysvětlit, že rozhodně neumírám, jenže proč se namáhat, když z toho můžete vytěžit horké kakao, domácí sušenky (pekl můj táta, takže mi nezpůsobily střevní potíže) a vyhřátou deku? Oba dva byli naprosto nepřekonatelní, mohla jsem se jen modlit, aby mě tohle čekalo po každé budoucí misi. Na krátkou chvíli mě bodlo u srdce při vzpomínce na Jacoba, kterého jsem před lety vyčkávala úplně stejně. Tohle se nikdy nezmění. Jakmile se vdám, budu si představovat i Jacobovu svatbu. Jakmile budu mít děti, v mysli je budu přirovnávat k těm neexistujícím, bratrovým. Myšlenky na něj jsou jako nevyhnutelné červené pole v mém životě. Přesto, kdyby těchto polí nebylo, zhroutila bych se z toho.

„Pustíme si nějaký film," rozhodne táta, po tíživé čtvrt hodině ticha. Máma na něj vděčně kývla, v domnění, že zažehnal to nejhorší. Mýlila se, celý film jsem přečkala naprosto beze slov, nebo smíchu, a po něm zamířila bez jakéhokoli vysvětlení do svého pokoje.

***

Ruce i nohy mi v dokonale nacvičeném rytmu dopadaly do slabin cvičného panáka. Jiní by při mé náladě seděli u televize, jedli kvanta čokolády, šli spát, jako by se před denními můrami mohli schovat za ty noční. Já místo toho trénuju, využiju té bolesti, abych se dostala co nejdál.

„Za hodinu tu bude ten kluk!" houkl na mě táta z kuchyně. Odmítal Noahovi říkat jménem po tom, co mě před celou skupinou varoval, a já se s jejím vůdcem domluvila dnes na večer. Na čem vlastně? Na rande, přátelské schůzce? Vůbec nevím, jak to brát. Nicméně ze samého dna skříně vytáhnu koktejlky v tmavě červené barvě, připomínající kapky krve, a k nim černé lodičky. Chvíli nad tím přemýšlím, nakonec se však i lehce namaluju, ne moc, aby si Noah nemyslel, že jsem si kvůli němu dala tolik práce. Máma mi pak přijde do pokoje udělat účes a z mých dlouhých, neposlušných vlasů, se jí podaří vykouzlit elegantní uzel na temeni hlavy.

Při hodnocení celkového vzhledu před zrcadlem musím lehce nadzvednout obočí. Nebudu lhát, druhou Emmu Wattson to ze mě neudělalo, nicméně jsem se cítila méně tuctově. Kvůli podpatkům vynikly svalnaté nohy i vypracovaná postava. Výrazné rysy v obličeji zase zmírnilo líčení.

Přesně o půl osmé zastavil před naším domem černý mustang. Nejdříve se z auta vynořila obrovská kytice červených růží a až potom Noahova hlava.

Čekala jsem, že zamíří ke dveřím, on však došel přesně pod okno, za kterým jsem pozorovala jeho příjezd, a se širokým úsměvem sledoval můj zmatek, následovaný pocitem trapnosti. Začít předstírat zalívání kytek už bylo pozdě, možná bych ale mohla obsah konvice vylít na něj. Nakonec jsem se spokojila s lehkým vyceněním zubů. Na to Noah odpověděl kyticí, předávanou stejně směšně jako v těch romantických filmech. Jeho scénka mi nadzvedla koutky úst do přiblblého úsměvu. Tu příjemnou chvíli Noah zkazil vyhrnutím rukávu košile, čímž odkryl hodinky ukazující půl osmé a dvě minuty. Předstíral zděšení, doplněné o imaginární dýku zasahující jeho srdce.

Popadnu kytici červených růží, připravená jí přetáhnout Noaha po hlavě, máma mi pohotově vytrhne růže z ruky. „Dám je do vody." Rychle odběhne, než se kuchyní rozezní zvuk vody tekoucí z kohoutku, otočí se na Noaha. „Pojď, prosím, dál, chlapče. Dveřmi, smím-li o to požádat." To mu z obličeje vymaže ten sebevědomý úsměv, nicméně zamíří ke vchodovým dveřím. O minutu později se celým dolním patrem rozezní zvonek.

Dojdu otevřít, táta mi stál za zády, nedovolila jsem si tedy nic drze odseknout, pouze si vzít kabát, do kterého mi překvapivě pomohl Noah, a vyběhnout za ním ven, směrem k autu.

„Ty na tom umíš chodit?" Ukáže trhnutím hlavy na lodičky. Musely být vysoké skoro deset centimetrů, teď se bořily do vyštěrkované cesty.

„Odjakživa," odpovím a zároveň mu to vrátím. „Odkdy ty nosíš oblek? Neoběsil ses při vázání kravaty?"

Noah trhne rameny ve snaze nesmát se, zatímco mi otvíral dveře auta. „Přiznávám, neumím vázat kravatu. Musel jsem podplatit jednu slečnu, nakonec to dopadlo pro obě strany celkem přínosně." Zamračím se na mladého lovce. Ani nechci vědět víc z jeho smyšlené historky, namísto toho pozoruju oknem lidi, mířící na slavnost. Anabell měla pravdu, téměř všichni šli v párech.

Lovkyně na sobě měly večerní šaty, krky a ruce ověšené šperky, takže bych vedle nich vypadala nepatřičně. Lovci je doprovázeli v klasickém obleku, dosti podobnému, jaký měl i Noah. Všude po městě visely lampiony, s měkce plápolajícím světlem. Na dlažbě už ležel nespočet konfet, a to ještě oslava nebyla zahájena.

Auto necháme na vzdáleném parkovišti. Byl nepředstavitelný problém zaparkovat. Místo do centra mě ale můj společník táhl k městskému parku.

Zastavil až u jedné osamělé lavičky. Už jsem se chtěla zeptat, co tu děláme, Noah mi včas položil prst na rty, protože jakákoli slova by ten okamžik zničila.

Na trávě byla rozprostřená pikniková deka, ohraničená svítícími tyčinkami používaných při lovu. Zasmála jsem se tomu. „Zajímavá náhrada svíček."

Noah se také krátce usmál, pak hned zvážněl. „Tohle vyznávání citů mi nikdy nešlo, ani jsem ho nechápal a měl v tom tak trochu zmatek. Jediné, co chápu, je fakt, že tě mám moc rád, Paige Asherová. Doslova jsem šílel, když jsi skočila před tu vodní čarodějnici, na chvíli se mi zastavilo srdce." Zaklonil hlavu a sarkasticky se zasmál. „Tak, a teď zním stejně hrozně jako ti chlápci z přeslazených romantických filmů." Odvrátil se ode mne tak, aby se vyhnul přímému očnímu kontaktu. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Noah se vážně styděl.

„Pokud chceš znát můj názor, nebylo to na začátečníka vůbec zlé," snažím se ho povzbudit. Tentokrát se mi do očí podíval. Tak pronikavě, až jsem musela nervózně polknout na sucho. Pomalu se nakláněl blíž a blíž. Instinktivně jsem přivřela oční víčka těsně před tím, než se jeho rty zlehka dotkly těch mých.

Noahova ústa byla překvapivě hebká, střídavě jsme si vraceli polibky tak dlouho, dokud se neodtáhl. Jeho smaragdové oči mlčky čekaly, až něco řeknu. „Dě-děkuju," špitnu sotva slyšitelně. Mohla jsem říct větší blbost? No, myslím si, že ne.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování