OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Padampadampampam 1. kapitola

01.01.2013 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 828×

Mé jméno je Stacey Brownová a žiju v Severní Karolíně v jedné malé vesničce jménem Springslight. Ani nevím, proč se tak jmenuje, ale tak co. Žiju tu už od malička. Nebo-li sedmnáct let. Máme malou chatičku na konci vesnice. Celý Springslight má v přepočtu asi pět set obyvatel. Takže zase tak malí nejsme. No, zpátky ke mně. Trochu popisu... Mám pronikavé modré oči, nevýraznou pusu a když jsem byla malá, měla jsem blond vlasy, což nebylo v naší rodině divné. Všichni, táta, bratr i teta Pam mají blond nebo trochu do hněda. Tedy máme psa, Benyho, a ten je teda černej. Bígl. Je to můj miláček. Když mi bylo čtrnáct, dostala jsem ho, a taky se mi začaly zbarvovat vlasy do hněda. Teď je mám hnědé a prosvětlené blod pramínky od slunce. Tátá ve mně vidí mámu. No jo. Máma. Umřela, když mi byly tři. Nepamatuji si ji. Jen z fotek nebo vyprávění některého z příbuzných. Teta Pam, tátova sestra, s ní prý kamarádila a tak se s tátou seznámili. Teta je o rok mladší jak můj otec Mark. A Ben, bratr, má devatenáct, takže mu bylo pět, když nás opustila. On je můj velkej brácha. Ale teď k mému příběhu. A ještě maličkost. Tancuju. A dost dobře a ráda.

Sedím před zrcadlem a snažím se spoutat své neposlušné vlasy do vysokého culíku. Dnes přijde Jasper. To je můj nejlepší kamarád od dob našeho mládí. Tátové se znají. Jasper je vysoký hnědovlasý kluk, po kterým šílí každá holka ve Springslight. Ale on nikdy neměl zájem o vztah. Teda jednou. O mě. Ale když jsme spolu chodili a chtěli se třeba jen políbit, já nebo on jsme se museli zasmát. A když přišlo na něžnosti a dotyky. No. Musím se otřepat, když si vzpomenu na to, jak jsme se smáli a jak mi to bylo příjemné, nepříjemné. A proto jsme kamarádi. Krátké prameny na hlavě nechám volně spadnout. Vypadám dobře. Pozastavím se jemnou zmínkou nad svým vzhledem. Pak si přes sebe přehodím šedý svetr a můj outfit je hotov. Kouknu na sebe do velkého zrcadla. Úzké džínsy mi krásně ukazují štíhlé nohy a boky. Šedé tílko jakbysmet. Někdo dole zazvoní. Uslyším dupání. Pořád sem a tam. Ale dveře pořád nic. „Stacey! Je tu Jasper!“ Úplně ho vidím, jak má v jedné ruce pivo a v druhé talíř s nějakým jídlem. A chodí sem a tam a neví, kam to položit. Byl na své obvyklé cestě z kuchyně do obýváku.

„Tak mu otevři!“ řvu zase já na něj. Nebo-li zkouším štěstí.

„Já nejsem tvůj sluha, mladá dámo!“ oplatí mi. Jen zakroutím hlavou, znovu se zkontroluji a pak popadnu tašku a dlouhý řetízek ze sovou a jdu dolů. Se slyšitelným dusotem seběhnu schody a hodím tašku na zem. Obezřetně si nasadím náhrdelník a ten se mi začne houpat na krku. Pak otevřu dveře. Za nimi se objeví Jasper. „Jaspííku!“ zakřičím a uvidím, jak se usmívá, a vytáhne zpoza zad puget růží. „Bílééé! Ty seš božíí!“ zapištím a vezmu si je od něj. Pak se ozvou za mnou další kroky.

„Sestričko, mohla bys přestat pištět?“ Otočím se na Bena a vykopnu. On však uhne, takže se jen zasměju.

„A můžu dál nebo mě tu necháš?“ řekne Jasper.

„No jasně, díky, čau,“ řeknu mu a zabouchnu dveře. Pak se ozve ťukání.

„Stace, děláš si srandu?“ ozve se tlumený hlas za dveřmi. Dám růže na poličku vedle dveří a otevřu.

„Jako bys mě neznal,“ usměju se a chytnu ho za ruku. „Tak pojď. Jenom se obuju a obleču,“ řeknu mu a on za sebou zavře a opře se o dveře.

„Mám pro tebe ještě další překvapení,“ ukáže na mě zářivý úsměv. Vždy mě fascinoval. Vším.

„Jaký, proboha?“ zeptám se vyděšeně.

„Na.“ Vytáhne z kapsy polozmačkanou obálku a podá mi ji.

„Co je to? Doufám, že ne peníze,“ usměju se. Pak to pomalu otevřu. Přes průsvitný papír vidím samý text. Zmateně se na něj podívám.

„Cestou jsem se stavil na poště. Mamka něco chtěla a Prudie řekla, že ti to mám vzít, ať sem nemusí chodit.“ Vyvalím na něj oči. Pak se rychle podívám. Přečtu si titulek. ,Milá uchazečko Stacey Mary Janie Brownová, s radostí vám oznamujeme, že jste byla přijata na naši školu., Rychle přelétnu dolů. ,Michael's school, Spadne mi brada. Pomalu zvednu pohled na Jaspera. „Tak co tam stojí?“ ptá se nedočkavě na moji budoucí školu.

„Celý moje jméno,“ řeknu tiše a pomalu.

„Ne, já myslím jako...“

„Já vím, co myslíš,“ přeruším ho, „přijali mě,“ řeknu tak tiše, že to snad ani neslyšel. Pocity se ve mně míchají, strach z toho, že budu muset odjet do New Yorku, ale i radost, že mám kde dostudovat.

„Cože?“ nerozumí mi. Podívám se na něj. Opřu se o zeď a ležérně se usměju. „Přijali mě,“ řeknu normálním, až trochu přikrášleným tónem. Jasper celý rozzáří a pleskne si do dlaní, pak je natáhne a já vyskočím radostně do vzduchu. Pak místo toho, abych mu jen padla do náruče, na něj vyskočím a nohama mu obejmu tělo. Trošku se zakymácí.

„Co se děje?!“ přijde tátá z obýváku. Seskočím z Jaspera a vrhnu se na tátu.

„Přijali mě!!“ začnu ječet a on mě hned obejme.

„Na tu školu?!“ Přikývnu. „Ahhh!!“ zakřičí a pořádně mě obejme, až mě zvedne do vzduchu.

Nastupuji do Jasperova auta. S vážně dobrým pocitem. Dostala jsem se na školu. Wau. Na školu, kam jsem chtěla. Dívám se, jak mi táta s Benem a Benym mávají a usmívají se od ucha k uchu.

„Je mi jasný, že už teď chystají oslavu,“ usměju se na Jaspera, který vycouvává z naší zahrady.

„Pam něco říkala,“ usměje se na mě. „Do restaurace?“ Kývnu na jeho otázku.

Ležím na posteli a koukám do stropu. Za svojí hlavou slyším tichou hudbu. Ben. Zvednu se z postele a upravím si šedé tepláky a stáhnu šedo fialové tričko s dlouhým rukávem. Ani se neobtěžuji nazout si boty a bosky přecházím pokoj. Pomalu otevřu dveře a vzhledem k tomu, že je půl dvanácté, jdu tiše k bratrovu pokoji. Otevřu dveře a usměju se. „Můžu?“ Leknutím si sedne na postel.

„Jasně, pojď.“ Vyndá si sluchátka z uší a vypne hudbu. Položí sluchátka i s přehrávačem na noční stolek a posune se na posteli. Pak vedle sebe poplácá rukou. Vejdu a zase potichu zavřu. Pak si vedle něj lehnu a dám si ruce za hlavu. „Co se děje, ségra?“ zeptá se tiše.

„Mám strach.“ Otočím se k němu na bok. „Co když to tam sama nezvládnu?“ zeptám se a on se jen usměje a popotáhne si mě k sobě. Ležím k němu přitulená a on mě hladí po vlasech.

„Ty? Ty se nemáš čeho bát. Jseš pěkná a inteligentní. Okamžitě zapadneš, tím jsem si jist. A kamarády? Panebože, Stacey, vždyť nemusíš mít strach. Nějakýho kámoše si tam hned najdeš.“ Usměju se na něj.

„No jo. Kluka. Ale co když budu na pokoji s nějakou holkou?“

„No potěš pánbůh, kdybys měla být s klukem,“ řekne úsměvným hlasem.

„Cože?“ leknu se.

„Určitě budeš s holkou.“ Uvidí můj ustaraný úsměv a tak si mě přitiskne blíž. „Neboj. To se poddá,“ dořekne a já zavřu oči. „Máš ještě dva dny do odjezdu.“ Po chvíli ticha začnu usínat.

„Pípi pípi,“ ozve se známý zvuk mého budíku. Ospale ho zamáčknu a podívám se na hodiny. Deset hodin. Rychle vstanu. Kruci. Dneska odjíždím. Nedobalila jsem se. „Staceynko! Vstávej, jinak nestihneš letadlo,“ ozve se zezdola a já rychle vstanu. Po ranní hygieně se dostavím v riflích, tričku a mikině do kuchyně.

„Dobré ráno,“ řeknu stále ještě ospale a začnu si pročesávat neposlušné vlasy. Pak odložím hřeben a sednu si za stůl.

„Mám pro tebe omeletu,“ položí mi táta talíř na stůl. „Když je to tvoje poslední snídaně tady.“ Utře si slzu a já rychle vstanu a obejmu ho.

„Ale no tak, tati. Já se vrátím a budu sem jezdit, kdy to jen půjde.“ Doufám, že alespoň tímhle jsem ho uklidnila. Alespoň trošku. Pustí mě a dojde zpátky ke sporáku. Přijde i Ben a posadí se přede mě. Táta pak před něj doslova hodí talíř s omeletou. „Tati!“ zakřičím na něj.

„No co. Tohohle budu mít na krku ještě dost dlouho.“ Ben se na něj zašklebí a já se jeho pohledu zasměju. I tátovi to na tváři vykouzlí úsměv. Oplatím mu jej a začnu snídat.

Před místním letištěm se shromáždilo snad celé Springslight. Všichni mi dávají různé taštičky a jeden pán, kterého snad ani neznám, mi dal dva tisíce. Když od něj odcházím s pomocí táty, otočím se a snažím se identifikovat tvář. Kdo to kruci byl? No, pošlu mu děkovný dopis. Teta Pam všem za mě děkuje, ale já už nestíhám let. Takže rychle bežíme ke kontrole. Tam se zastavujeme a táta mě objímá. „Máš v jedné z taštiček pár peněz a nějaké drobnosti,“ pustí mě a usměje se.

„Děkuji,“ řeknu mu a dám mu pusu na tvář. Pak si mě chytne Ben. Obejme mě a zvedne do vzduchu.

„Ségra!!“ zakřičí. „Dojedu tak za měsíc,“ usměje se a já se zatvářím překvapeně. A jak by ne. Tohle mi zatajil.

„Bene, ale já myslela...“ Přeruší mě.

„Tak už nemysli.“ Dá mi pusu na čelo a pustí mě. Vezme moje tašky a dá je na kontrolu. Teta Pam mě obejme a pak jen vzdychne.

„Jsi jí tak podobná. Carol, totiž tvé mamince,“ usměje se a po tváři jí steče slza. Hladí mě po vlasech. „Jsi jedinečná.“ Políbí mě na tvář a pak mě pustí. Utřu jí slzu.

„Teto Pam. Ale no tak. Já vím. Nebreč. Prosím.“ Pár krátkých vět, vlastně slov. Pak už mě jen postrčí do kontroly. Projdu v pořádku a tam mi podají tašku, batoh a pak ještě nějakou velikou igelitku, kde jsou nedbale naházené všechny ty dary. Naposledy se otočím a usměju se na všechny. Pak už jen zamávám a vejdu do dlouhé chodby. Posadím se do letadla na místo k oknu. Nikdo vedle mě zatím není, tak si položím velkou tašku pod nohy a nohy si dám vedle. Ostatní položím na sedadlo vedle. Strčím si do uší sluchátka a zapnu jednu z písniček. Ještě není ani v půlce, když mi někdo zaťuká na rameno. Rychle se otočím a vyndám si obě sluchátka. Před sebou vidím Jaspera.

„Dámo, vy byste odjela bez rozloučení?“ zazáří znovu svým úsměvem a pak si klekne ke mně. „Na,“ podá mi středně velkou krabičku a položí mi na ni ruce. „Až budeš na pokoji. Prosím.“ Pustí mě a uhladí si triko.

„Jaspere. Mám tě ráda,“ obejmu ho přes všechny ty tašky. „Přijedeš?“ zeptám se s nadějí v hlase.

„Nemám peníze, to víš,“ řekne ustaraně.

„Já ti je pošlu.“

„A jak je proboha získáš?“ zvedne obočí.

„Prodám ledvinu. Na černým trhu a budou mě operovat kružítkem,“ ukáži si na tělo, kde mám pocit, že by mohla jedna z mých ledvin žít.

„Do toho bych se radši nepouštěl,“ zatváří se ještě víc ustaraně a nechápavě sklopí zrak.

„Neboj.“ Chytím ho za bradu a políbím na pusu. „Miluju tě, Jaspere,“ řeknu mu tak, jak jsme se oslovovali jako malí. Samozřejmě, že ho miluji jako kamaráda. A to on ví.

„I já tebe Amazonko,“ řekne mi oslovením, které používal, když jsme byli malí. Tehdy mě našel v lese, jak jsem lezla po stromech v šatech. Bylo mi tak osm. Už jsem ho znala dřív, ale jen jsme se zdravili. Nic vážného, ale on pod ten strom prostě přišel a zakřičel: „Slez dolů, ty... ty... Amazonko.“ Od té doby jsem pro něj byla Amazonka. Prostě a jenom. Zatváří se divně a zvedne se. „Zavolám.“

„Přijmu to.“ Zasmějeme se a on mě pohladí po vlasech a odejde. Pak si znovu nasadím sluchátka a zcela se oddám dlouhému letu, co mě čekal.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padampadampampam 1. kapitola: