OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pathfinders - 2. kapitola - Hrdý kokon

27.05.2016 (11:00) • Ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1229×

Cestuje se celý den. Bez jediné zastávky. Pro lovce tak únavné cestování nebyl problém a o dívku se nikdo moc nestaral. Tu a tam jí někdo nutí do úst vodu. Prvně se bránila, prvně se ještě zmohla na odpor. Ale velice rychle zjistila, že to nemá smysl. Faerionská ocel obmotaná kolem jejího těla jí ponechávala jen malý zlomek energie… a vůbec žádnou magii. Věděla, že musí utéct. Musí dřív, než se dostanou k tomu, kdo je poslal. Musí…

Až k večeru se konečně zastavují. Dlouhán dívku beze slova stáhne z koně a opře o nedaleký strom. Dívka se nespokojeně zavrtí.

„Počkej přece, rozvaž mě. Ráda bych se občerstvila, jestli tedy pánové dovolí,“ ušklíbne se na dlouhána „Ehm… a navíc… potřebovala bych si… odskočit… jestli rozumíš,“ dodává tišeji a trochu nejistě. Tomu se muž jen ušklíbne.

„Jestli vůbec dostaneš najíst, tak k tomu nebudeš potřebovat ruce. A co se druhé věci týče, to snad počká až po jídle,“ utne ji a dosedne kousek od ní. Dívka se na něj trochu zamračí a zaměří se tak na jeho přirozeně hnědé oči… oči, ve kterých teď jasně zářilo několik menších zelených hvězdiček… které se pomaličku zmenšovaly, až ustálily tvar. Magie… Ty pokrytče!

Dívka se ušklíbne. „Ostatní to ví? Ostatní ví, že jsi uživatel magie? Nebylo by asi dobré, kdyby jim to někdo řekl, že? Nebo… nebo ukázal?“ dodá s lehce výhružným tónem. „Pomoz mi a nikdo se to nemusí dozvědět,“ vyzve ho nakonec s lehkým úsměvem na rtech.

Dlouhán se jen ušklíbne. „Ty jsi čarodějka. Téměř bájná bytost… já jsem něco zcela jiného. Moderního,“ ušklíbne se na dívku. „Jestli to ostatní ví? Cha, to je jediný důvod, proč jsem tady,“ dodá se smíchem. „Čarodějky se ve Hvozdu zavřely na příliš dlouho. Světla se dotkly barvy. Doufej, že nebudeš muset poznat, co všechno se změnilo…“ dodá tajemněji a zadívá se dívce do očí. „Nicméně pokračuj v těch zoufalých pokusech dál a možná si tě koupím pro sebe,“ usměje se škádlivě a bezostyšně sjede dívku pohledem.

Dívka v obranné pozici přitáhne kolena k hrudi, než se na muže podívá naprosto znechuceným pohledem doplněný ironickým úsměvem. „Prosil bys bohy, abys to nedělal. Já se nepoddám nikomu!“ prohlásí hrdě a v důkazu těch slov výše pozvednout bradu, což v porovnání s jejím bezmocným svázaným tělem… vyznělo skoro komicky.

Muž s úsměvem zakroutí hlavou. „To rozhodnutí už nepatří tobě, o svou svobodu jsi přišla ve chvíli, kdy jsi pod nimi neroztáhla zem, nebo nehodila opravdu velký kámen. Tvůj boj… je neefektivní,“ podotkne s pokýváním a poklepe si na nos.

Dívka se mírně ušklíbne. „Pověz mi o těch… barvách. Co se změnilo?“ zajímá se zvědavě. Muž se pousměje a pohodlněji usadí.

„Její uživatelé si říkají drafteři. Je založená na faktu, že dle toho, kolik a jak moc dobře je dokážeš vidět, se v tobě často probudí schopnost nabírat z barev sílu a pak ji přeměnit dle tvého přání na objekt. Každá barva má jiné vlastnosti, jinou délku trvání, jiné… chování,“ doplní nakonec a chvíli se přehrabuje ve své torně, než z ní vytáhne ostře zelený kus látky. Chvíli se na něj upřeně dívá. Maličké, téměř nepoznatelné částečky té barvy jako by se hromadily a přesouvaly k jeho očím. Dívka překvapeně vydechne a ostražitě celou věc pozoruje. Náhle se v jeho dlani zhmotní zelený prsten. Druhou dlaní vezme dívčiny svázané ruce a nasadí jí prsten na prst, byť se dívka prvně trochu cuká, nemá moc šanci. Se zájmem nakonec ale přece jen zkoumá tvar a mírnou ohebnost prstenu. „Dle sytosti barvy se dají vytvořit pevné mosty ze zelené, ale takové věci jdou lépe pomocí modré nebo žluté, pouze za předpokladu, je-li ten někdo monochromat a vidí víc jejich odstínů. Jinak je žlutá jako záblesk světla pomíjivá,“ pokračuje dlouhán dál.

„Hmmm, dočasné předměty z barev…“ opakuje dívka nahlas, načež se na dlouhána ušklíbne. „Takže pouhá napodobenina skutečné magie, jo?“ zasměje se. „Tohle jsou hrátky noviců. O skutečné prastaré magii se vám může všem leda tak zdát,“ prohlásí nakonec posměšně. Dlouhán je jejím prohlášením očividně překvapen. Tomu se musí dívka pousmát ještě o to víc, nakonec svůj výraz ale přece jen znovu změní do povýšeného, povrchního úšklebku.

„Ten prsten vydrží nejméně týden. Kdybych do něj dal více energie, tak klidně i padesát let, snad i víc. Jsou bojiště, kde jsou střípky barev, bojiště, kde se bojovalo před padesáti lety, a pořád jsou na nich zhmotnělé předměty z magie. Všechno tohle se vyučuje na ostrově. Na ostrově, kde se většina našich lidí na prestižních školách vyučuje umění draftování. Pod ochranou Prisma, pochopitelně. Ten ostrov… je plný barev… mosty, budovy, univerzity jsou jen z luxinu… musela bys to vidět, abys pocítila pravou moc drafterů,“ vysloví téměř oslavně. Pak se ušklíbne. „Podceňuješ magii, která změnila svět, děvče,“ dodá kousavě. Až poté se podívá dívce do tváře, které nebezpečně cukají koutky.

„Snažíš se na mě udělat dojem? Jak sladké,“ uchechtne se na muže. Mezitím jeden z lovců přináší dlouhánovi misku s pečeným masem. Dvojice tedy na chvíli ztichne, než se lovec zase vzdálí. „Prastará magie vládne elementům, mysli, energii jako takové. Ty vaše barvy jsou jen ubohou odrůdou prastaré, a ještě k tomu ne moc podařenou,“ ušklíbne se na něj. V očích jí jakoby zaplanou ďábelské plamínky. „Možná kdybys mě pustil a sundal ty hloupé řetězy… mohli bychom porovnat naše magie… uvidíme, kdo se pak mýlil,“ vyzve ho s ďábelským úsměvem.

Dlouhán se zamračí a nabídne si masa. „Tvoje magie je jistě starší, ale není o nic silnější, než ta naše. Navíc proti naší neexistují amulety. Čerpáme sílu ze světla nebo barevných loučí, boj potmě by byl pro mě nevýhodou,“ odvětí zamračeně. „Můžeme ale počkat do zítřka,“ dodá a uzme si další kus masa.

„Ten Prism… kdo to vůbec je?“ zeptá se po chvíli dívka. Dlouhán mezi tím odtrhne kousek masa a přiloží ho jí k ústům. Dívka jen poplašně ucukne a nedůvěřivě si muže prohlédne. Rázné protestující zakručení jejího žaludku ji však nutí potlačit svou hrdost. Opatrně se k němu nakloní a vezme kousek masa do zubů tak, aby se ho nedotkla, a se svou kořistí pak rychle ucukne zpět.

„Prism je ten, kdo vyrovnává sílu barev. Když jedna barva moc draftuje, druhá by to musela dorovnávat. Takhle se o to stará on sám. Je to člověk, který vládne všem barvám neomezeně a nepodléhá normálním zákonům draftování,“ odpoví a na chvíli se odmlčí, aby dívce podal další kousek masa. „Tak třeba já, kdybych to moc přeháněl, moje duhovky časem zezelenají úplně a prasknou. Pak se zelená rozšíří do těla. V tu chvíli nad sebou ztrácím kontrolu. Pro mě osobně by to znamenalo, že pro mě absolutně přestávají platit pravidla. Budu uctívat jen volnost a svobodu,“ odpoví dlouze a sám si uzme sousto.

Dívka chvíli tiše přemýšlí, než se zase ozve. „Amulety nemá jen tak někdo, a i tak se dají obejít… ty jsi příliš omezen. Dobou, prostředím, množstvím,…“ pousměje se vítězně. „A ty mi chceš tvrdit, že se mi můžeš vyrovnat?“ zasměje se tiše. „Víš ty vůbec, kdo já jsem?!“ zeptá se po chvíli hrdě.

„Jsi čarodějka, která se nechala chytit bandou lovců, aniž bych musel hnout prstem,“ odpoví se stejně škodolibým smíchem a nabídne dívce další sousto masa. Ta se na něj leda tak zamračí a silně ho kousne do prstu. Spokojeně se pak na něj usměje a vesele si žvýká svoje sousto.

Zašklebí se při jejím stisknu a ucukne prsty. Otře si prsty do tuniky a na dívku se zle zašklebí. „Přes to všechno omezení dokáži udělat dost na to, abych tě dokázal zastavit,“ osvětlí sebejistě. Toho se dívka chytí a vyzývavě se k němu trochu víc nakloní.

„Tak to dokaž. Dejme si souboj. Hned teď. Copak se bojíš?“ škádlí muže s jiskřičkami v očích. Muž se k ní nakloní stejně tak.

„Neměla bys pokoušet štěstí, děvče. Jsi mezi bandou chlapů, kteří čekali měsíc bez ženy na to, až vylezeš. Jediné, co jim brání od toho, aby si s tebou všichni užili, je příslib větší odměny,“ řekne vážně a pozvedne obočí. „Vše má svůj čas, a náš souboj nejspíš také,“ řekne tajemně. „Jestli vydržíš dost dlouho, aby se tak mohlo vůbec stát,“ dodává a jednu ruku pokládá na dívčino rameno, kde chvíli setrvá, než do ní vrazí a shodí ji tak na zem. Následně přes ni přehazuje jednu kožešinu.

…

Ksakru! A já ho už skoro měla! Když mě shazuje na bok a přehazuje kožešinu, pokouším se vyhrabat ven alespoň hlavu, abych viděla kolem sebe. Ještě ne… ještě je moc brzy. Čekám, dokud tábor zcela neutichne a nezalehne ke spánku. V tu chvíli lehce rozhýbávám své tělo a snažím se tichounce, hezky pomalu odkutálet pryč. Ha! Chytit mě, to tak!

Zašklebím se, když se skutečně často musím zastavovat, neboť vnímám, jak na mě někdo z lovců stále zírá. Jako na poklad. Směnku za jejich pohodlné, bohaté životy. O tom si nechte leda tak zdát! Ve chvíli, kdy jsem přesvědčena, že mi nikdo nevěnuje pozornost, rázně se začnu kutálet pryč, když vtom do něčeho narazím. Ah, hloupý strom. Vzhlédnu k předmětu, musím se skoro ironicky ušklíbnout. Samozřejmě, že nade mnou nestojí nikdo jiný než dlouhán, zhlížejíc na mě skoro pobaveně.

Bez sebemenší námahy mě jako pytel přehazuje přes rameno a odchází se mnou zpět ke stromu. Aaah! A já se tak snažila!

„Tak ty se pokoušíš utéct, jo?“ zeptá se spíše řečnicky.

„Ach, ne. To by mě vůbec nenapadlo. Jen jsem se chtěla podívat po okolí. Neboj, vrátila bych se,“ zašklebím se na něj. Nemohu vidět jeho tvář, jediné, na co mám výhled, tak je jeho potem prosáklá košile a náznak kroků ve tmě. Přesto jako bych cítila jeho úšklebek.

„No, mohla jsi spát pohodlně,“ zamumlá si spíše pro sebe, když mě pokládá ke stromu. Jen matně mohu vidět, že něco přehazuje přes širokou větev… snad lano? Ah, chce mě oběsit?! Nicméně když se ke mně začne natahovat a já se i sebevíc cukám, je mi to ničemu platné. Nekompromisně přivazuje provaz k mým kotníkům.

„Ah, budete všichni litovat!“ prskám na něj vztekle. Za druhý konec zatáhne. Mé tělo tím vyzdvihne do vzduchu. „Hej!“ zaprotestuju nespokojeně, když se hlavou dolů houpám na větvi jako… kokon. Dlouhán se chvíli krčí u kmene stromu… snad uvazuje ten lano. Provazy mě řežou do těla, tlačí, kde jen mohou, rozhodně to tedy není vrchol pohodlí.

Mohu takhle viset sotva několik minut, než skutečně docházím k názoru, že nemám nejmenší šanci se takhle vyspat a nemít z toho zítra tělo jako jednu velkou modřinu.

„Už budu hodná. Sundej mě… Sundej mě, prosím,“ žadoním po chvíli tiše. Po chvíli uslyším přibližující se kroky. Dlouhán přichází až ke mně a natáčí si mě, aby měl tvář proti mé. Chvíli ve tmě se zablýskají jeho bílé zuby, když se s úšklebkem pousměje. Pak jako odnikud vytáhne cár pestré zelené látky, kterou mi vnutí do úst. Cukám hlavou ze strany na stranu, snažím se ho kousnout, když už nic jiného, ale vše je mi k ničemu. Látku pevně uváže na mém temeni a tím mi zabráni jakýmkoli dalším protestům.

Dál si mě už dlouhán nevšímá a odchází si sám ustlat kousek ode mě. Provazy mě škrtí, látka v ústech skoro dusí. I přesto se pokouším usnout. Noc je nesnesitelně dlouhá a energii mi zrovna nedodá. Východ slunce je tedy pro mě vysvobozením…

Autor: Ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pathfinders - 2. kapitola - Hrdý kokon: