OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pathfinders - 3. kapitola - Cesta v řetězech

29.05.2016 (15:00) • Ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1165×

Z probdělé noci mě vysvobozují první paprsky slunce. Slyším kroky, ale nevidím, neboť jsou ke mně zády. Za chvíli už slyším jen manipulaci s provazem, po čemž následuje dutý náraz hlavy o zem. Kvůli cáru látky potlačeně nespokojeně vykřiknu. Poté mi odváže cár z úst a miloučce se na mě usměje.

„Ty idiote!

„Tak jaká byla noc? Bude si naše malá čarodějka ještě přát něco k jídlu před cestou?“ optá se škádlivě provokativně.

„Jíst ani ne, jsi laskavý,“ odpovím mu sladce. „Ale tvojí krve bych se napila ráda!“ zasyčím na něj vztekle. „Srabe!“ vrčím dál. Z mého prskání si však zdá se vůbec nic nedělá.

„Takže ani na  záchod děvenka nechce?“ ptá se skoro vítězoslavně.

Hrdě pozvednu bradu a lehce odfrknu. „Děvenka chce, když ji rozvážeš,“ snažím se mu vštípit a natahuji k němu svázané ruce.

„Děvenka bude mít vždy řetěz alespoň na jedné noze, ale snad s těmi provazy bych něco udělat mohl. Pokud bys souhlasila,“ odpoví mi s lehkým úsměvem. Překvapeně na něj zamrkám.

„Rozvážeš mě?“ ptám se s neskrývaným nadšením.

„Ano, ano! Souhlasím!“ přikyvuje vesele.

„Šup, dělej, pospěš si,“ popoháním ho spěšně.

Převáže mi Faerionský řetěz kolem jedné nohy. Při pohledu na zelenou trávu si nechá v ruce zhmotnit mohutný zámek ze syté zelené, kterým řetěz spojuje. Nespokojeně několikrát zkušebně za řetěz zatáhnu, ale rychle se zklidním, aby mi mohl odvázat obyčejné provazy. S lehkým povzdechem si promnu zápěstí. Byla ztuhlá a od pevně svázaných provazů i dost pohmožděná. Rozhodně nic příjemného. Konečně se mohu porozhlédnou po svém těle, jaké škody zanechala probdělá noc. Moc mě nepotěší, když mohu zpozorovat sadu různobarevných modřin, které se jako pestrobarevná paleta vyjímaly snad po většině mého těla.

„Jestli jsi už skončila s prohlídkou, tak jdeme,“ pokyne mi po chvíli netrpělivě dlouhán. Zašklebím se na něj zle, ale nepřekvapuje mě jeho nevšímavá reakce. Na dlouhém řetězu mě nakonec vede k příhodnému kameni, ke kterému mi pokyne.

Poslechnu a jdu tedy za něj. Nicméně vykonání potřeby bylo spíše druhotným důvodem. Spěšně na zemi hledám úlomky… tvrdé předměty, cokoli. Nakonec přece jen nacházím, co hledám. Ostré úlomky z kamene. Ah, konečně se na mě usmívá štěstí. Tedy… na mě ano… ale na krk toho dlouhána nikoli… Odpusť, ale mám mnohem důležitější úkol, než se tedy zdržovat s vámi. Život jednoho muže mi není překážkou. Nesmí být. Moje tesáky nosí u své torny… Řetěz svírá kolem zápěstí. Kdybych ho za jízdy podřízla, hrozí, že by mě shodil s sebou. Zbytek by problém být neměl…

Po chvíli se tedy zase poslušně vracím. „Za jak dlouho přijedeme na místo?“ ptám se naschvál trochu rozmrzele.

„Dle počasí a možných setkání cestou,“ odpoví naprosto nekonkrétně a popostrčuje mně, abych šla před ním. Tomu se musím ušklíbnout.

„Vždy jsi tak konkrétní?“ postěžuji si. „Vždycky,“ utrousí, ale dál si mě moc nevšímá. A dál mě odvádí zpět do tábora, kde se začíná rozdávat snídaně. Suchare. „Jak se vůbec jmenuješ?“ zabavuji se vyzvídáním dál. Pozvedne obočí při té otázce.

„Nejsme přátelé, nemám ti co říct. Stejně jako ty neznáš moje jméno, já neznám tvoje,“ odvětí zcela s kamennou tváří. Ušklíbnu se jeho chladnosti a nezaujatě si žvýkám svůj přidělený krajíc chleba. Posléze zpozoruji, jak se ke mně opět hrnou s provazy, tomu se jen zamračím. Ne! Nesmí mě svázat! Potřebuju volnost pohybu! Obrátím se tedy spěšně na dlouhána.

„Hej! Rozvázal jsi mě! Nepotřebuji to! Nic přece nedělám! Ty provazy bolí. Ať to dají pryč!“ doprošuji si a bolestně si třu pohmožděniny.

Dlouhán si leda tak odfrkne. „To jsem viděl včera, u mě oporu nehledej. Jsi prolhaná a dost snaživá na to, aby ses pokusila utéct znovu. Jen se hezky nech. Bude to lepší, než mít svázané celé tělo, když se budeš bránit,“ odvětí pevně a dává souhlas lovci, aby dokončil svou práci. Který tak brzy učiní. Držím… stále je lepší mít svázané jen ruce, než celé tělo. A já skutečně nepochybuji o tom, že by to udělali.

Dlouhán mě bez větších problému vyhazuje na koně a hned nato ke mně sám přiskakuje. Cestujeme takhle celý den. Tělo mě bolí už o něco méně než včera, hlavně díky pohodlnějšímu stylu jízdy, přesto to díky provazům rozhodně nebylo nic příjemného.

Jako předešlého dne, i dnes mě pokládá u stromu a najíme se z jedné misky. Nicméně dnes už odcházím spát dobrovolně… nechci zase spát na stromě. Po chvíli dlouhána odvolávají k ohništi. Něco spolu řeší. Nevnímám jejich hlasy. Jsou mi ukradené. Po dlouhé cestě jsem skutečně unavená, a tak i dobrovolně protentokrát odcházím spát.

Nevím, kolik času uběhlo, ale rozeznám kroky, pomalé. Hmmm, dlouhán by se mohl naučit trochu méně dupat. Slyším tasení zbraně. Trhnu sebou a otočím se po zvuku do tmy. Nevidím víc, než jen obrys postavy. Vysoké postavy, mohutné… mohutné tak, že to rozhodně nemohl být dlouhán. Chci vykřiknout, ale velká smrdutá dlaň mi v tom rychle zabraňuje. Začnu kolem sebe mlátit tělem, ale rychle mě bolestně svírá jedna z jeho paží. Z jeho dechu je cítit hořká pachuť kořalky. Tvář má blízko té mé. Každý jeho stisk je drsný, bolestný. Nenechává mě na pochybách, že je tomu tak naschvál. Zoufale se snažím nahmatat úlomky z kamene, které jsem si připravila. Nemohu je najít.

„Tho mš za mýho brchu, thy khurvo,“ zasyčí mi zlověstný hlas do ucha. Vidím pomalý opilý nápřah mačety. Ah ne! Konečně moje prsty nahmataly slibovaný úlomek. Moje ruce vyšvihávají před sebe… stejně jako jeho. „Aaaah!“ zazní chladnou nocí. To můj úlomek se mu zabořil hluboko do napřahované paže. Svaly mu v zápěstí ochabuji a on je nucen mačetu pustit. Ostatní už zřejmě zpozorovali, že se něco děje. Slyším přibližující se kroky. Ještě chvíli! Naštěstí se zdál byl opilý natolik, aby jeho pohyby byly pomalé a těžkopádné. V opačném případě bych už teď byla mrtvá.

„Thy mrcho!“ zařve, když od opasku tahá dýku, kterou bere do nezraněné ruky. Já už nic na obranu nemám… Rázně mávne a já se jen tak tak stačím pootočit bokem, nestačilo by to však. Zasáhl by mě do srdce, kdyby do něj v tu chvíli něco těžkého nenarazilo. Dýka m tedy poměrně neškodně jen škrábne na žebrech. „Ona msí zhemřít!“ prořízně znovu tmu jeho hlas. Zoufale se snažím plazit od místa. Jsou příliš blízko. Slyším boj. Rychlý, nekompromisný boj. Slyším, jak bezvládné tělo dopadá do prachu… jak se jeho krev mísí s pískem. Slyším kroky. Snažím se plazit o to rychleji. Mám strach…

„Ne… Nepřibližuj se!“ vyhrknu ve chvíli, když už dotyčného skutečně slyším u sebe.

„Mlč!“ sykne na mě rázně dlouhánův hlas. Bere mě do náruče a někam mě nese. Nevím kam. Ale mé staré místo to nebylo. Tam přese mě jako předtím přehazuje kožešinu a sedá si ke mně. Neptám se na nic, co je více než jasné… On zabil… kvůli mně. Aby mě chránil. Nemohu usnout… dlouho ne. Jsem příliš rozrušená, aby se tak stalo. Přesto jsem klidnější.

Probouzejí mě paprsky slunce jako předešlého dne. Zdá se, že jsem předešlého večera přece jen usnula. Přesto se však cítím unavenější, než kdy dřív. Tělo ráno nevidím. Jen skvrny od krve si prach a hlína bude pamatovat ještě dlouho. Nikdo se o včerejším večeru nezmiňuje. To ticho mě děsí. Vnímám to napětí. Vím, co dlouhán udělal. Už dřív jsem si všimla, že ho ostatní neberou. Odpor, zhnusení, snad strach byl v jejich očích. Teď to však bylo jiné. Byť pro splnění úkolu, ale dlouhán zabil jednoho z jejich bratrů. Nevadilo by to snad, kdyby to udělal někdo jiný, ale on nebyl lovec. Cítila jsem to. Nebrali ho tak. Cizinec zradil… Je jen otázkou času, než dlouhán dopadne stejně jako muž z předešlého večera.

Vydáváme se na další zdlouhavou cestu. Po nějaké hodině si začnu cestu krátit prohlížením dlouhána za mými zády. Hmmm, zajímavý muž. Rozhodně vnímavý. Vnímavější, než bych doufala… a než by se mi líbilo. Nicméně je to také muž jako každý jiný… a to také může být moje cesta ven. Musí být. Odvrátím tedy zrak a lehce se zády opřu o jeho hruď a posouvám zadeček blíže jeho klínu, tiše vykávám na reakci.

Nenechává mě dlouho čekat. Nicméně jinak, než bych doufala. Rázně mě odstrčí a posouvá se v sedle trochu dozadu. „Neprovokuj, nebo si tě vezmu, a jestli to uvidí ostatní, mohli by také dostat chuť, a kdo jsem já, abych jim bránil v použití použitého zboží?“ zašeptá mi zle do ucha tichou výhružku a mým tělem jako by projela nemilosrdná vlna chladu.

Přesto se po chvíli vzpamatovávám a obdařím ho úšklebkem. „Neposkvrněná čarodějka má stonásobně větší cenu než použitá, a to ty velice dobře víš. Ty bys přece neohrozil tak vysokou nabídku. V tomto směru mě budeš ty sám chránit,“ syknu na něj s přimhouřeným pohledem, tomu se jen pousměje.

„Moc věříš v to, že máš skutečně tak velkou cenu, jak jsem se přesvědčil. Stejně tak dobře tě můžeme prodat na kdejakém trhu s otroky, nebo si tě mezi sebou předávat a pak odebírat tvoji krev, stejně jako posléze krev tvého dítěte,“ zasyčí na mě zle. „Tohle není krásný svět. A ty se hodláš poznat jeho odvrácenou tvář,“ dořekne a mě z toho zamrazí. Odvrátím od něj tvář a chvíli zírám před sebe.

„Jo… o téhle části světa už povědomí mám,“ šeptnu spíše sama pro sebe. Skloním hlavu. „Král by vás všechny zasypal zlatem. Jsem očekávána. Proč nejdeme tam? Co se bude dít potom, vás už nemusí zajímat, když budete boháči. Nebo mě zavezte k lesu… kruh mě vykoupí…“

„Nejde to. Tohle jsou lovci čarodějnic. Neznají nic jiného. Nosí amulety a zbraně, které na tomto světě už nemají místo. Pláčeš na špatném hrobě, děvče. K čarodějkám se neodváží a ke králi nemají důvod,“ odpoví klidně.

„Pojď se mnou. Zaručím ti ochranu, ať už bychom šli tam, nebo onam. Vyplatí pouze tebe a já budu volná. Spolu můžeme odejít. Slovo čarodějky je neporušitelné… Budu ti přísahat,“ nabídnu skoro slavnostně… Je to dávno, co jsem přísahala. Vlastně naposledy, když… Ah ano… příliš dávno. Nicméně dlouhána to zřejmě zaujalo.

„O tom nic nevím, ale vezmu tvoje slovo stejně jako pečeť krále,“ odvětí a bez varování trhne uzdou do strany, takže otočí koně a dává se do cvalu. Za námi se jen ozývají pobouřené hlasy a zmatené kroky koní. Získal náskok. Tryskáme po zelené louce. Cítím, jak se rozhlíží kolem, i když já se soustředím jen na to, abych se pevně držela hřívy. Matně vidím, jak z trávy kolem vycházejí nepatrné částečky… stejně jako předtím při tvorbě prstenu. Pak rázně mávne rukou a z trávy bez varování vystřelí několik bodáků, dlouhých a tenkých jako dlouhé kopí. Tak prudký pohyb koně překvapí a mnozí z nich nemají šanci běh zastavit, a tak se dlouhá kopí brzy barví rudou krví. Prostorem zní nelidský, nezvířecí řev… Nicméně pronásledovatele to dost rychle zastaví a ti, co kůň zbyl, nemají odvahu pronásledovat draftera dál. 

Autor: Ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pathfinders - 3. kapitola - Cesta v řetězech: