OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pathfinders - 6. kapitola - Za svitu luny

03.10.2016 (09:00) • Ever • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1166×

Za svitu Luny

Brzy necháváme ležení daleko za našimi zády. Stále však cítím takový zvláštní pocit. „Okolní lesy budou plné hlídek… raději bych přece jen byl mimo jejich dosah,“ šeptne mi. Ha, takže v tom nejsem sama. I on to musí cítit.

Ještě chvíli ujedeme, než se přece jen trochu uvolním. „Nečekala bych, že pojedeš se mnou, to je ti má přítomnost tak příjemná?“ škádlím ho s úsměvem.

„Naše názory jsou různé, ale jsem si jistý, že bych chtěla poznat, jaké to je, dřív než najdeš toho pravého,“ odvětí s úsměvem a škádlivým mrknutím. „Můžeme říct, že tvoje pozadí je velmi příjemné. Tvůj charakter ucházející a odměna za tebe na Hradě velmi lákavá?“ zamyslí se nahlas a pevněji sevře mé boky.

„Ucházející charakter,“ zopakuji po něm a odfrknu si. Pak se na něj obrátím v sedle. „Alespoň že tu prdel mám dobrou, že?“ odseknu a sarkasticky se na něj usměju. „Přiznej, že tě to se mnou baví,“ pobízím ho, když se otáčím zase před sebe.

„Tak zatím se nenudím, a ucházející charakter a dobrá prdel je základ vztahu,“ odpoví a vesele se zasměje.

„Až se začneš nudit, tak prostě zmizíš, že?“ ujišťuji se zamračeně.

„Nevím, co bude zítra. Dnes je dnes a dnes to nuda není,“ odpoví s klidným snad úšklebkem na rtech.

Mlčky jedeme ještě alespoň hodinu. Viditelnost je mizerná. Jsme už skutečně ponoření do hutné tmy, ale i já usuzuji, že tábořit tak blízko ležení by nemuselo být nejvhodnější.

Nakonec ale přece jen scházíme jako obvykle z cesty. Po dalších několika minutách zastavujeme u říčky. Moc prostoru k táboření tu zrovna není, ale bude to muset stačit.

„Jestli nechceš, abych tě z toho koně skopla, tak polez,“ pobídnu Grevina kvůli skutečné absenci jakéhokoli prostoru mezi námi.

Nevím, zda vzal mou výhružku skutečně vážně, ale poslechne mě a seskočí na zem, načež mi pomůže dolů. Že by se v něm konečně začala rozvíjet stránka gentlemana?

„Tak co? Chceš rozdělat oheň, nebo se zahřejeme jinak?“ pobízí škádlivě. Povzdechnu si. Ah, a iluze je pryč, no nic.

„To, že ti kdejaká roztáhne nohy, ať už z jakéhokoli důvodu, neznamená, že já budu jako ony, víš?“ poznamenám neutrálně a pouštím jeho ramena, kterých jsem se přidržovala při slézání z koně. On však s pouštěním mého pasu nespěchá. Naopak si mě přitáhne blíž, až se jeho rty téměř dotýkají mého zašpičatělého ouška.

„Kdyby byly všechny stejné, nebyla by to taková zábava,“ zašeptá. Když ucítím jeho horký dech tak blízko, přes záda mi přejede vlna vzdušení. Rychle se však vzpamatuju a hrubě ho odstrčím.

„A navíc jsem ti nabízela, že můžu počkat v táboře, než se… uspokojíš,“ odseknu, byť trochu nejistě z významu oněch slov.

Pokrčí skoro nevinně rameny. „Nebudu si v nepřátelském táboře hledat družku, i kdyby se jich tam pár vhodných našlo,“ odpoví jednoduše.

„Nebudu tvoje trofej,“ zavrčím na něj podrážděně a s trhnutím se otáčím a rázným krokem vykračuji do útrob lesa pro sběr dříví. Jen matně mohu slyšet jeho brumlání.

„To ani nechci,“ pronese a dál jen slyším vzdalující se kroky. Ah, hloupý drafter! Tak arogantní! Tak laciný.

Vracím se k tábořišti, kam právě Grevin pokládá znatelně větší otýpku než já. Zamračeně k němu dojdu a pokládám svou hromádku na jeho, snad jako kdybych se nechtěla dívat na jeho větší úspěch, byť v něčem tak absolutně nepodstatném. I tak mě to rozčilovalo. Skládání ohniště se tentokrát ujímá Grevin. Nicméně když začíná pracovat s křesadlem, mávnu k naskládanému dříví, které rázem vzplane záměrným blafnutím, které Grevina jen těsně mine.

Ustoupí od ohně a zamračí se na mě. „Bylo to vážně nutné?“ zeptá se káravě. Na své tváři vykouzlím jen nevinný úsměv.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odvětím mu nejnevinněji, jak jen dokážu. Z jeho výrazu je mi naprosto jasné, že mi nevěří ani slovo, ale to mě nezajímalo. S povzdechem si začne vybalovat jídlo, stejně jako já. Z torny vytahuji kořeněné plátky uzeného masa. Jeden si vezmu a polorozbalený zbytek pokládám na kámen zhruba mezi námi. „Ochutnej, takové jen tak nenajdeš. Přímo z kuchyně Kruhu,“ pokynu mu na balíček a dolamuji kus už dost tuhého chleba.

Grevin se nenechá dlouho vybízet. Odkládá svůj balíček a plátek si bere. Chvíli ho přežvykuje, než možná záměrně těžce polkne. „Kdybys zkusila to maso, které jsem dělal minulou noc, tak bys to nesrovnávala s Kruhem,“ ušklíbne se s úsměvem. „Ale není to tak špatné. Když vezmu v potaz, že žijete na hradu více než padesát let,“ dodává a natáhne se pro další kousek.

S jeho dodatky si hlavu nelámu. Za čas, který jsem spolu strávili, už jsem si nějak zvykla na jeho poznámky. „Mnohé z nás v tom hradě žijí i mnohem déle,“ zamyslím se. „Máš ty vůbec místo, které nazýváš domovem?“ zajímám se, když uždibuji masa.

„Nemám žádné místo, které bych mohl nazvat domovem. Svůj domov si nosím s sebou v srdci,“ odpoví a vkládá si plátek do úst. Jeho slova ve mně však vyvolají jen nepotlačitelnou touhu po úšklebku.

„Jak romantická představa tuláka,“ poznamenám a nesoustředně dál přežvykuji kousek chleba, který tak těžce spadá do krku. Po chvíli se mi rozjiskří oči a já se přetočím do kleku. Pohled upřený do Grevinových očí. „Hele, je velká pravděpodobnost, že už se nikdy neuvidíme. Trochu toho tedy zneužiji,“ začnu jiskřivě. Byť moje oči již prozrazují záchvěvy nejistoty. Při mé žádosti zpozorní a polkne sousto. „Nauč…  tedy… nauč mě, jak svést… muže,“ zamumlám skoro neslyšně. Nicméně on slyšel až příliš zřetelně. Hlasitě se rozesměje. Což mě pobouří. Nespokojeně se na něj zamračím. „Máš rozhodně větší praxi než já, a já… jsem tohle… nikdy nemusela… Chtěla bych…“ rezignovaně si povzdechnu. „Rozumíš mi?“ zeptám se zoufale, načež se na něj zamračím, nebo to v něj vyvolá jen další dávku smíchu. „A nesměj se tak debilně!“ prsknu na něj naštvaně a navrátím se zase do své usedlé pohodlné pozice. Grevinův smích mezitím utichá.

„Nemyslím, že bych tě měl učit něco, co sám neumím, nebo doufám, že neumím, a umět nechci,“ uchechtne se. Soustředěněji se zamračím do tance ohně. „Ale můžu tě naučit něco málo, co se mi zdá na ženách přitažlivé,“ pronese návrh už vážněji a získá si tam mou pozornost. Zvědavě po něm kouknu. „Umět přenést svou touhu do očí. Být dostatečně hrdá, abys byla pro muže výzvou,“ pokračuje zatímco, jeho pohled se vpíjí do mých očí. „Výrazné vyjadřování tělem. Hrát si s rameny, rty, výrazy…“ pokračuje už zcela vážným hlasem.

Zamračím se na něj a povzdechnu si. „To se lehčeji řekne, než udělá,“ protestuju. Zase si přesednu do kleku proti němu. „Fajn… nech mě to odzkoušet a nesměj se!“ varuji ho s nataženým prstem. Na chvíli se odmlčím. Snad abych se uklidnila. Sklápím stydlivě pohled a několikrát se zhluboka nadechnu. Pomalu zvedám pohled k němu. Zpod dlouhých černých řas se mé oči lehce zalesknou. Rozzáří se v záři divokého ohně. Lehce skousávám spodní ret. Jen tak hravě… nenápadně. Přiblížím se o něco málo blíž a pomalu pokládám svou dlaň na jeho koleno. Nakláním se k němu blíž. Očima nestoudně hltám jeho tělo. Naprosté atmosférické ticho doplňuje jen tiché praskání ohně. Lehce se pousmívám a přibližuji své rty k jeho tváři. Vnímám jen jeho oči, které vnímají každičký můj pohyb. Oči plné očekávání. Oči, které netlačí. Zrudnu a dosedám zpět na paty, klopím zrak. „N-nejde to…“ protestuji. Vzhlédnout se vůbec neodvažuji.

Ta nepatrná chvíle ticha, které mezi námi vzniká, je pro mne jako mučící věčnost. Proboha, co to dělám?! „Velmi dobře, jen tu poslední část je potřeba dotáhnout do konce,“ pronese a během neznatelné chviličku cítím jeho dlaň na svém zátylku, jak si mou tvář přiblíží ke své. Rty se téměř dotýká těch mých. Ovívá mne teplý dech. Nepokračuje však. Mezi námi je přítomnost naplněná očekávání, sebeovládáním, vášní, napětí… Jeho oči mě propalují. Zrychluje se mi dech.

Polekaně sebou trochu cuknu, byť je i tak dost blízko. Sotva pár centimetrů od mé tváře. Nebrání mi. Povoluje stisk na mém zátylku, byť dlaň stále drží na místě. „J-já myslím, ž-že to chápu,“ koktám stále lehce vyplašeně. Přestože nepřestávám napjatě sledovat každý jeho pohled.

„Tak to můžeme nechat na někdy jindy,“ pronese a s úsměvem pouští mou šíji. V krátké chvíli mám pocit, jako by se mě snažil svléct očima. Zachvěji se při tom pocitu. „Ehm... jo, jasně,“ pronesu stále trochu v šoku. Konečně odtrhuji pohled a ústa si raději plním dalším plátkem masa. Trochu obezřetně k němu čas od času šlehnu pohledem. Když se naše pohledy střetnou, jsem si zcela jistá, že v jeho očích vidím vzplanout touhu. Polekaně ucuknu a už se víc neodvažuji k němu vzhlédnout. Sakra, co na něm je, že tolik vzbuzuje mou pozornost? Ještě před pár dny mě zajal jako otroka a chtěl prodat! A- a navíc! Je tu ještě někdo… je to Micah! Vždycky tu byl… musím… musím ho vidět! Připomenout si ho…

V tichosti a bez dalších pohledu se nakonec ukládáme ke spánku. Ulehám k rozžhaveným uhlíkům. Cestovní plášť tisknu k tělu. Chvějící se zimou přemítám o celé prazvláštní situaci ještě dlouhý čas, než mne přemůže spánek a já usínám ke Grevinovi zády.

*

Stejně jako předchozí ráno se však probouzím přikrytá teplou huňatou kožešinou, která mě šimrá pod nosem. Není to však jediný zdroj tepla, který cítím. Cítím muže… cítím Grevina za mými zády. Tělo, horké tělo předávající mi svou teplotu. Teplo, které je tak příjemné.

Nespěchám s odkulením. Pro chladné ráno byl takový zdroj velice příjemný a navíc… si v jeho přítomnosti připadám prazvláštně klidná. Paže objímající můj pas mě doslova fascinuje. Snad mi ještě po ránu nezačala pořádně fungovat mysl, ale i tak ji teď zapomínám používat. Slastně se v jeho objetí zavrtím a přitulím se k jeho tělu blíže. Polekaně ucuknu pánví. C-co to bylo? O-on… on je… jemu… Poplašně se k němu otočím čelem, snad ve snaze vzdálit se od oné zvláštnosti…

Když však tak učiním, vystavuji se dalšímu pokušení. Jsem jen sotva pár centimetrů od jeho klidné spící tváře. Zdál se tak… zranitelný. Lidštější než obvykle. Zdál se snad i hezčí, když odloží svou hrdou nepřístupnou masku svůdníka či tuláka. Ve skutečnosti byl… byl… nádherný. A ty rty… lákají.

Nesměle si jeho tvář detailně znovu prohlédnu. Zdá se… zdá se, že spí klidně. Ani si toho nevšimne. Uklidňuji se, když pomaličku nakláním svou hlavu lehce na stranu. Nepřestávám sledovat změny v mimice obličeje. Je však stále stejně klidný. Zavírám tedy oči. A jen přibližuji se na dotek jeho rtů. Cítím jeho dech. Cítím, jak mě vábí. Užívám si to napětí. Svou nedočkavost. Naprosto lehoučce se otírám o jeho rty. Lehounce jej políbím. S úsměvem, který mne onen čin obdaří, pomalu otevírám oči a pomaličku se oddaluji.

Úsměv na rtech mi okamžitě zamrzne. Jeho tmavěhnědé oči mě propalovaly pohledem. Zpočátku nejspíše neví, jak zareagovat. Já nejsem schopná jediného pohybu. Vyděšeně ho jen pozoruji. Nakonec se však na jeho tváři vykouzlí úsměv.

„Říkal jsem, že tak působím,“ pronese škádlivě, ale neodtahuje se. Zůstává ležet, stejně jako já.

Když jeho slova protrhnou ticho, vyšvihávám se do sedu a rychle pak do stoje. „Prd působíš, jen mě to zajímalo!“ odseknu naštvaně, že mě nachytal. „A vůbec, jak ses ke mně dostal?!“ prskám na něj dál.

„Mohl bych ti říct, že tvoje tělo toužilo po teple, když ti v noci byla zima. Ale stejně tak bych ti mohl říct, že jsem toužil po tvém teple já, a tak jsem ulehl vedle tebe poté, co jsi usnula,“ odpoví zcela klidně a pohodlně opřený o loket se na mne pobaveně dívá.

Celá zrudnu při jeho slovech. „Jak to můžeš říct s takovým klidem?“ divím se zmateně.

„Protože na tom není nic špatného,“ odpoví stále ve své pobavené póze. Ah, to už rozhodně nebyl ten krásný, sarkasmem nesposkvrněný muž, který se mi ještě před chvílí tak líbil. Rázně zavrtím hlavou.

„Měli bychom vyrazit," upomínám ho a začnu zahrabávat ohniště.

„Jasně, můžeme. Máme před sebou ještě nějakou tu cestu,“ souhlasí a sám se začne zvedat a balit věci. Po chvíli máme hotovo a můžeme zase vyrazit.

Jedeme snad i několik hodin. Když mě opravdu přestane bavit znuděně pozorovat okolí nebo se utápět ve svých myšlenkách, rozhodnu se opět trochu navázat kontakt se svou společností.

„Nebojíš se, že nás vystopují lovci?“ optávám se nakonec. Zdá se, že jsem ho také vyrušila z přemýšlení, neboť sebou nepatrně cukne.

„Myslel bych si, že ne. Když ano, tak snad za světla a někde, kde je trochu zelené,“ odpoví klidně. „Nebo by ses o ně postarala ty,“ řekne a s těmi slovy ucítím i pevný stisk mých boků jeho dlaněmi. Ah, tohle už nebylo tak klidné. Při tom sevření se lehce vzrušeně prohnu v zádech. Ale tuhle myšlenku, velice rychle zapuzuji a opět se bezpečně rovnám v sedle.

„Jsem dost silná, abych je zvládla… a tentokrát bych nezklamala,“ odpovídám, abych odvedla jeho pozornost. Jeho dlaně však neopouštějí mé boky, byť jen klidně položené. V mém hlasu je však znát, že mě vzpomínka na mé minulé brutální selhání dost trápí. Po chvíli odeženu ty myšlenky zatřepáním hlavy. S úsměvem se na něj pousměji přes rameno. „Už ses někdy nechal chránit od ženy?“ ptám se škádlivě.

„Nikoliv, pokud to nebylo před jejím manželem,“ pronese napůl žertovně. „A nemyslím si, že se to v blízké době jakkoli změní,“ dodává celkem jistě. 

„Byla by to rána pro tvou čest, že?“ pousmívám se.

„Nejspíše ano, protože si nemyslím, že bych byl dost slabý, abych se musel nechat chránit. Jsem dost hrdý,“ pronese s lehce pozvednutou bradou, čemuž se musím pousmát. Vypadal skutečně komicky.

„To zní lákavě. Do takové situace tě musíme dostat,“ usmívám se na něj vesele. Chvíli se zamyslím. „Přiznej ale, že pro nějakého tyranského čaroděje by mě přece jen byla škoda,“ pronesu vesele. Lehce se tomu pousměje.

„To dost možná ano. Nevěděl by, co si s tebou počít,“ odvětí žertovně. Otáčím se na něj přes rameno s lehkým úsměvem na rtech.

„A ty to víš?“ ptám se s podprahově vyzývavým hlasem.

Okamžitě přechází na mou hru. Jeho oči se ďábelsky zalesknou. „Tak mám několik nápadů,“ odvětí tajemně.

Tiše se zasměji se a odvrátím zase čelem vpřed. S tichou odmlkou zvážním. „Přemýšlela jsem… třeba by to nakonec nemuselo být tak zlé. Kdybych si udržela svou hrdost… a onen čaroděj by se nakonec prokázal jako… hodný?“ hádám tiše. Náhle svůj hlas však změním do veselého úšklebného. „A tím nechci říct, že se nechám teď dobrovolně prodat. Od teď jsem oficiálně volná, jasný,“ ujišťuji se

„Musela bys mít velké štěstí, protože bys také mohla mít jen malou smůlu a už by tvůj život nikdy nebyl takový, jaký by sis ho přála,“ odvětí klidně. „A volná jsi, o tom žádná, ale stejně dostanu peníze za tvoji záchranu,“ odvětí. Ale není mi zcela jasné, zda tím ujišťuje mně, nebo sebe.

Jakákoli iluze o náznaku romantiku se vyřčením těch slov však rozplyne. Jak jsem jen mohla být tak hloupá?! Drž se od něj dál! Pro peníze s tebou je, ne kvůli tobě… ach ano, možná by tě leda tak ošukal a až poté si vyzvedl svou odměnu. To jo…

Můj výraz znatelně poklesne. Z mých očích se vytratí jakékoli předchozí jiskřičky nadšení. „Jistě, peníze dostaneš tak jako tak,“ pronesu chladně. Při mých slovech zpozorní.

„Kdybych s tebou byl jen kvůli penězům, tak je pro mne výhodnější se nechat vyplatit lovci. Ne, neputuji s tebou kvůli nim, ale i tak představují něco, s čím bude lepší procestovat svět, nemyslíš? Nechtěla jsi ho prozkoumat, zjistit, co je nové? Kdo lepší za to může zaplatit, než Kruh, kterému ty peníze nebudou scházet?“ střídá jednu otázku za druhou. Jeho hlas zní mírně.

„Právě jsem sjednala vtažení čarodějek do války. Nemůžu odejít,“ pronesu trochu zmateně z jeho slov. Mlčí, docela dlouho zvažuje svou odpověď.

„A co chceš tedy udělat? Připojit se do války? Ty sama?“ zeptá se nakonec.

„A mám snad na výběr?" oplatím mu otázku. Rezignovaně vydechnu. „Kruh ze mě stvořil mocnou bytost. Jestli mám padnout po boku svých sester, tak skutečně nemám na výběr… Nemůžu opustit Kruh kvůli svým bláznivým nápadům,“ zamítnu posmutněle.

„Každý má na výběr. Ty jsi svou část splnila. I tahle válka jednou pomine a není to vaše válka. Kdybyste vyjednávali s Prismem, určitě by vám nabídl stejnou dohodu a bez požadavků. Můžeš se proto vydat se mnou přes moře do Chromérie a doufat, že ho zastihneme tam. A prohlédnout si svět zároveň,“ nabídne a mírně se pousměje. Znejistím… znělo to všechno až moc hezky, aby to mohlo být tak snadné.

„Smlouvu jsem přeci uzavřela,“ namítám slabě. „Co po mně chceš? Abych přivedla armádu čarodějek taky k vám? Nebo abych se tam jela schovat?“ ptám se nejistě.

„Ani jedno,“ zavrtí hlavou. „Říkám jen, ať vyslechneš všechny nabídky, než odsoudíš desítky, stovky čarodějek k záhubě v nesmyslné lidské válce o území,“ odpoví přímo.

Odmlčím se v zamyšlení. „Pomysli na to, co by se mohlo stát, kdyby se čarodějové spojili s Draftery. Zemi by opět a zcela mohla vládnou magie. V míru. Rasy by žily rovnoprávně a magičtí tvorové se nemuseli tísnit v Lese. Myslíš, že by něco takového bylo možné?“ zeptám se nakonec po chvíli. Souhlasně pokývá hlavou, než se mírně ušklíbne.

„Myslím, že by to mohlo fungovat. Byť upřímně, skutečně si nemyslím, že by čarodějky mohly vytvořit něco více harmonického, co se týče fungování mágů, jako to udělala Chromérie. Ne víc než Drafteři a šílený král. Ale magičtí tvorové… ano, domnívám se, že ti by snad mohli být v bezpečí. Hmm… Minimálně rozhodně ve větším, než kdybyste je vypustili do světa lidí teď,“ zabručí zamyšleně. „Nicméně to jsou jen dohady. Jsou to zidealizované stavy. Stejně tak by to mohlo dopadnout zcela katastrofálně. Čarodějky by se nemusely přizpůsobit řádu Chromérie, ta by je mohla pojmout jako hrozbu a všechny do jednoho vyvraždit,“ pokrčí rameny. Při jeho slovech naprázdno polknu.

„Ah, skvělé, takže jen vybírám, kým se necháme zmasakrovat?“ zeptám se s úšklebkem.

„Hmm to neříkám. Jen tvrdím, že s Chromérie máte větší šanci na pochopení a začlenění. Tedy něco, o co vám snad jde, ne? Jestli se za někoho postavit, ať je to někdo, s kým i v budoucnu máte větší šanci přežít,“ pokývá Grevin hlavou.

Těžce si povzdechnu. „Dobrá tedy. Jednou už jsem vyslanec jednající o nejlepších podmínkách pro čarodějky, tak ať jednám pořádně. Vzhůru tedy za Prismem!“ rozhodnu nakonec odhodlaně. Grevin se jen pousměje mým slovům. 

„Takhle to zní strašně jednoduše,“ zasměje se. „Můžeme, ale jestli bude bojovat za pár dní v pevnosti, tak asi nebude mít moc času. Plus před začátkem boje to asi na bojiště nestihneme. Můžeme ale najít loď a vypravit se do Chromérie,“ odpoví klidným hlasem.

„Zní to příliš jednoduše,“ přikývnu souhlasně. „Ale stálo by za to s ním alespoň promluvit. Nemyslím si, že by se k němu moc čarodějů zrovna dostalo. Tedy do Chromérie… jen… budeš muset vést,“ přiznám nakonec neznalost směrů a skoro provinile na svůj doprovod pohlédnu přes rameno. Povšimnu si tak jemného úsměvu na jeho rtech.

„Takže nepředáš ani zprávu Kruhu?“ zeptá se pro jistotu.

„Prozatím ne. Chci mluvit s Prismem,“ odpovím rozhodně.

„Jak si přeješ,“ odvětí a cukne s otěžemi koně tak, že obrací směr na ten, kterým jsme doteď jeli. Není proto divu, že většinu dne tedy strávíme cestováním a stejně nakonec skončíme na téměř stejném místě, odkud jsme ráno vyjeli.

Tentokrát se utáboříme u klidného jezera ztraceného mezi stromy. Háv šera již dodává hladině jedinečnou tajemně klidnou atmosféru. Jen praskání ohně a tu a tam zahoukání sovy vytváří magickou symfonii.

„Stejně by mě zajímalo, po jak dlouhé době tě to přestane bavit,“ pousměji se do plamenů.

„Hmm?“ zamumlá zřejmě vytržen z přemýšlení. „A co mě přestane bavit?“

„Má společnost, tento druh cestování,“ vysvětlím. Na mou odpověď jen pokrčí rameny.

„Asi nikdy. Miluju svobodu a s každým použitím magie ještě víc. Ale co tebe, už tě omrzelo vidět svět?“ pousměje se mírně.

„Vůbec. Právě naopak. Většinu svého života jsem strávila sněním o tom, jaké by to jednou bylo. Že nadejde ten správný čas, kdy se budu cítit volná… už mě nebaví jen snít. Na tuhle chvíli jsem čekala až příliš dlouho,“ usměji se na něj.

„Myslím, že ten čas mohl velmi snadno nadejít. Skutečně se svět příliš změnil a kromě lovců čarodějek si už většina lidí na vás ani nevzpomíná, natož aby se vás bála nebo snažila zabít na potkání. Pro většinu lidí budete spíše záhada a teprve potom, až se začnete příliš projevovat, začnete být pro někoho hrozba,“ odpoví vážně.

Úsměv se mi rozšíří. „Takže teď jsme čarodějnice z pohádek?“ rozesměji se, ale pak pokrčím rameny. „Nevadí, alespoň všichni nebudou nosit ty hloupé amulety. Nevěřil bys, jak jsou otravné,“ řeknu a zamračím se na amulet na Grevinově krku. „Možná bys mi mohl s něčím pomoct, jestli by ses nudil, ale asi to bude nebezpečné,“ ozvu se po chvíli zamyšlení.

„S něčím ti rozhodně pomoct můžu, ale nemyslím si, že by to bylo nebezpečné, takže co myslíš ty?“ zeptám se pobaveně.

Ušklíbnu se jeho slovům. „Nic takového,“ utnu jeho představivost. „Potřebuju vypátrat vůdce jednoho cechu. Tedy alespoň před pár lety jím byl. Možná ani není mezi živými, ale chci vědět, co se stalo. Najít ho,“ vysvětlím a pohlédnu na něj dost nejistě. Přece jen, kdo by při vyslechnutí něčeho takového…

„A to chceš udělat předtím nebo potom, co zkusíme najít Prisma?“ zeptá se jen žertovně s pozvednutým obočím.

„Počká to i potom,“ usměji se na něj vesele. To ale už denní náznak světla úplně zaniká a měsíc dodává na síle. Jasně září. Temnota se začíná prosvětlovat měsíčním světlem. Vzhlédnu k měsíci. Okouzluje mě. Vábí… „Dnes je úplněk?“ zeptám se, byť odpověď již vím. Jak je možné, že jsem si toho dřív nevšimla. Jak jsem to nemohla vnímat?... Úplněk… Po tak dlouhé době. Kolik to je? Kolik desítek let jsem ho necítila? Cítím, jak se ve mně energie zesiluje… cítím, jak ve mně pulzuje. Cítím, jak moje mentální zábrany ustupují. Nebylo tu nic. Nic, jen já a měsíc. Jen já a jeho energie. Jen nespoutaná divoká energie čarodějky, milenky, ženy…

„Ano, myslím, že je,“ odpoví Grevin klidně na mou otázku. „Jsi v pořádku?“ zeptá se s nepatrnou starostí v hlase. To už však nevnímám. Můj pohled pomalu klesne k hladině jezera, která je teď zbarvená do tekutého stříbra díky překrásnému úplňku. Pousměji se při tom pohledu.

„Tohle byl jeden z mých snů,“ šeptám spíše pro sebe. Zvedám se do stoje a rozepnu sponu pláště. Ten se sveze po mých ramenou a dopadne do vlhké trávy. Pomalým krokem mířím k jezeru. Za chvíli padá k zemi opasek s tesáky následovaný látkou šatů i kalhot. Necítím stud. Nevnímám ho. Jsem tu jen já, voda a měsíc. „Úplněk s čarodějkami dělá divy,“ šeptnu s úsměvem, když pomalu začnu sestupovat do jezera. Studená voda mě obaluje, ale mně není chladno. Naopak. Voda je báječná a já se cítím úžasně.

„Nevadí mi, jaké to s vámi dělá divy, tak dlouho, jak se mohu přidat,“ odvětí a začne si též odlehčovat. Slyším šustot šatů a jeho následné kroky vodou. Ale to já už skáču úhlednou šipku pod hladinu. Když vyplavu, musím se začít spát.

„Není to nádhera?“ směji se a rozpřáhnu při tom ruce k obloze. Lehnu si na hladinu a jen zírám do měsíce. „Cítíš tu sílu?“ ptám se s radostným smíchem. Načež doplavu až k němu a zadívám se mu do očí. „Cítíš, jak tě naplňuje?“ ptám se už tišeji s žhnoucími plameny v očích.

„Cítím mnoho věcí,“ odpoví a krátce se ke mně přitiskne, a já tak poctím na svém bříšku jeho horký… Následně se vzdálí, aby nás oba neutopil. „Ale jinou, než tuhle sílu, necítím,“ odvětí s úsměvem.

„Myslíš ty vůbec na něco jiného?“ směji se vesele. „Jen počkej!“ směji se dál a skáču na něj, přičemž mu zatalčím na ramena a on je nucen se potopit. Když vyplave, nevinně se na něj usměji, než se můj výraz změní v hravě ďábelský. „Říkal sis o to,“ odvětím a vypláznu na něj špičku jazyka.

Usměje se na mě a přiblíží. „Tak o tohle sis zase řekla ty,“ pronese a v jednom tempu se posouvá až za mě, chytí mě pod pažemi a vyzvedne z vody. Zatočí se mnou ve vodě, načež se přiblíží téměř na dotyk rtů, než zase nečinně odpluje kousek ode mě. Pousměji se na něj a nakonec i poodplavu na místo, kde i já alespoň dosáhnu. Přes rameno se na Grevina otáčím.

„Pojď blíž,“ vábím ho. Nenechá se zrovna dvakrát pobízet a docela značnou část ke mně spíše dojde.

„Neměl bych to říkat já?“ ptá se škádlivě, když nade mnou stane. Zavrtím klidně hlavou.

„Ty jsi do svého objetí vábil desítky žen. Je na čase, aby se to změnilo,“ škádlím ho, zatímco bříšky prstů zvědavě přejíždím přes jeho svalnatou hruď. Cítím, jak jsou mé panenky rozšířené, cítím své omámení. Ale nedovoluji se myslet na to proč… teď chci jednat. Na ničem jiném nezáleží. Nechci, aby na čemkoli jiném záleželo.

„Změnilo?“ zeptá se s úsměvem. Přikročí k mé těsné blízkosti. Zaplete prsty do mých vlasů a vášnivě mi zaklání hlavu a znovu téměř políbí. Pak stejně jako předtím se jen odtrhne a usměje se. „Budeš se muset trochu více snažit,“ pronese škádlivě.

„Já?“ zeptám se s úsměvem, načež své tělo přitisknu k jeho. Zvedám pravé stehno, které mu obmotám kolem boků. Dlaní pevně chytím jeho zátylek a zvedám se tak na úroveň jeho tváře. Vášeň ze mě přímo vyzařuje. Touží po dotyku. Touží po poddání. Lehce se rty otřu o ty jeho. Cítím, jak jen ten čin sám o sobě skoro pálí. „Vím, že po mně toužíš,“ šeptnu mu tiše a můj dech mu s příslibem dodatku ovane tvář. Následuje lehký škádlivý úsměv, než se s razancí od něj odtrhnu. „Ale nejsem to já, kdo se tady bude snažit,“ ušklíbnu se na něj. Jen se pousměje mým slovům.

„Zlepšila ses, to se musí uznat,“ odvětí. A následuje mě tedy při výstupu z jezera. Oba se teď už ustrojíme zpět do šatů a začneme připravovat večeři.

Zamyslím se. „Měl jsi někdy čarodějku?“ ptám se zvědavě po chvíli.

„Čarodějky za mého narození už byly všechny v Hradu, takže ne, nikdy jsem čarodějku neměl,“ odvětí upřímně s úsměvem. Vlna chladu se tou dobou už nachází místo až do mého těla a já v sobě tím pádem rozehřívám energii ohně, která mi prakticky okamžitě začne zahřívat tělo. Všimnu si, že i Grevin čas od času sebou chladem cukne.

„Nechej mě tě zahřát,“ navrhnu mu a natáhnu k němu ruku.

„Myslím, že oheň dělá svou práci stejně jako teplá večeře, ale proč ne,“ přikývne nakonec. Zvedám se tedy a přisednu těsně k němu. Beru jeho dlaň do svých a začnu do něj pomalu ve vlnách pouštět ohnivou teplou energii. Rozlévám ji po jeho těle. „Hmm, možná to bude ten amulet, ale nic necítím,“ ozve se po chvíli. Obrátím oči v sloup.

„Ahhh. Tak ho sundej,“ přikážu jednoduše otrávená, že to doteď neudělal.

„Neměla sis to uvědomit ty?“ zeptá se s úsměvem, ale nakonec jej přece jen ze svého krku sundává.

Zmrazím ho uraženým pohledem, ale beru ho za ruku a začnu tedy od začátku. Prvně lehce, později přidávám. Trochu zkouším, co jeho tělo zvládne. „Cítil jsi ji někdy? Cítil jsi prastarou?“ zeptám se zvědavě.

„Necítil, ne v tomhle množství,“ odpoví a jednou dlaň si přiloží k čelu. „Trochu se mi z toho motá hlava,“ přiznává. „Myslím, že je mi už teplo dost, děkuji,“ dodá nakonec a začne se natahovat pro amulet.

„Moc toho nevydržíš,“ pousměji se a pouštím jeho ruku. „Oheň je nejrazantnější z živlů. Není divu, že ho tak málo sneseš,“ pokrčím rameny a nechám ho nasadit si amulet. A oba se dáváme do jídla.

„Myslíš, že jsi dost silná, abys dokázala čelit síle drafterů? Upřímně, viděl jsem některé tvoje kousky, ale drafteři nejsou cvičeni jen v magii. Jejich tělo kolikrát bývá stejně silné. Zaměřují se na vynalézavost a kombinace,“ vysvětlí, zatímco jeho oči zvědavě pokukují po mé osobě.

„Pozor na to. Já svou magii nikdy nevyužila v boji. Všechny ty věci a dost navíc, co jsem ještě neukázala, umím aplikovat, ale upřímně řečeno… tohle byl můj první souboj proti nečaroději, a i tak jsem se v Kruhu musela krotit. S větší praxí by taky můj boj vypadal jinak,“ zamumlám nespokojeně, že zpochybňuje moje schopnosti. „Ale ano, myslím, že se i tak vyrovnám síle Drafterů,“ odvětím hrdě.

Z jeho výrazů je jisté, že si mou odpovědí rozhodně není jistý. „Možná, tě zítra přezkoušíme, abych věděl, jak moc se na tebe mám spolehnout,“ dodává, než se znovu zakousne do své večeře.

„A sundáš si amulet?“ ptám se ho zvědavě a párkrát na něj zamrkám ve snaze o roztomilost.

„Zítra? Klidně,“ odvětí s úsměvem. „Dá se předpokládát, že ostatní ho mít nebudou,“ pokýve hlavou.

Povytáhnu obočí. Tohle jsem skutečně nečekala. Zarazím se. „Nechci ti ublížit,“ zvážním.

„S tím bych si nedělal starosti,“ usměje se a vyplázne na mě jazyk. „Svět se změnil, možná už všechny tvoje triky fungovat nebudou. Drafteři jsou dost rychlí,“ dodává. Zamračím se, nevnímaje příliš jeho slova.

„Případně bych tě vyléčila… ale i tak nemůžu použít vše, ty věci snad jednou uvidíš na nepřátelích… ale některé jsou na téměř instantní smrt…“ odpovím vážně.

„Dobrá, ale nemyslím si, že bych byl méně nebezpečný, než ty. Uvidíme holt zítra. Dnes se necháš přikrýt od začátku, nebo chceš mrznout a drkotat zuby,“ zeptá se s úsměvem.

Vzhlédnu k měsíci a pak svůj pohled stočím zpět ke Grevinovi. „Už od začátku,“ přikývnu tedy. Zatímco Grevin jde ke koni po kožešinu, já rozprostřu u ohně svůj cestovní plášť a zuji si boty. Opřená o loket čekám na Grevina, než ke mně přilehne a přikryje nás oba kožešinou. Leží naproti mně a dívá se mi do očí. Spokojeně se na něj usměji a přitulím se blíže k jeho tělu. Na rtech mi hraje úsměv a mé oči se hravě zajiskří. Jednu nohu obmotávám kolem jeho boků. Lišácky se na něj pousměji.

„Takhle nám opravdu oběma teplo bude brzy,“ zašeptá a usměje se. Pokládá mi dlaň na bok a přitáhne trochu blíže k sobě.

Pousměji se myšlence, že na mě reaguje. Dlaní ho pohladím po krku, až sjedu na klíční kost. Stále zvědavě pozoruji jeho oči, snad čekám, že mě zastaví. Nicméně k tomu se nemá. Ale sám se nikam nežene, snad je zvědav, kam až jsem ochotná zajít. Nehodlá mi však cokoli usnadňovat, když se jeho dlaň z mého boku přesouvá na můj zadeček, který lehce stiskne. Lehce se při tom činu prohnu v zádech. Dlaní sjedu na jeho hruď a druhou vklouznu pod jeho košili a obdivně prsty přejedu přes vypracované mužské tělo. To mě snad nutí přitisknout se k němu ještě blíž. Vyhoupnu se na něj obkročmo, byť jsem k němu stále přitisknutá. Přiblížím se na dosah jeho rtů. Roztouženě kmitám pohledem mezi jimi a jeho pohledem. Natahuji se k polibku, ale těsně, než se naše rty dotknou, zastavím se. Sakra, co to dělám?! On už však čekat nehodlá. Pevně mi stiskne zátylek a přitiskne tak své rty k mým. Ten polibek… je elektrizující… skoro pálí… Víc! Víc! VÍC! Ne!

Odtrhávám se od něj a okamžitě z něj slezu. Co to, sakra, děláš?! Uklidni se! Chvíli jen poplašeně oddechuji. „Promiň,“ špitnu, než se k němu otáčím zády v bezpečné vzdálenosti od jeho těla.

Snad i on jen nepatrnou chvíli v šoku. „Možná se příliš držíš zkrátka. Tohle je podruhé, co reaguješ takhle. Nejdřív ve vodě a pak teď,“ odvětí po chvíli. Nicméně nakonec nás s tichým povzdechem přece jen přikrývá natočen směrem ke mně.

„T-to ten měsíc,“ zaúpím a zvedám se na lokty. „Na Hradě jsem ho nikdy úplně nepocítila, máme všemožné ochranné bariéry,“ vysvětlím. „Ale teď…“ Zasténám a přejedu si rukou od šíje do vlasů. „Je to pocit nezkrocené síly. Cítím, jak moje tělo pulzuje, jak touží poddat se divokosti noci…“ V mém hlase je znát vzrušení i touha. Slova doprovází tichý stén, než zmateně zamrkám. „Ale to je úplněk… zítra pomine… a já nechci udělat chybu,“ dořeknu už klidným hlasem a znovu se k němu otočím zády.

„To bys rozhodně neměla. Udělat chybu,“ odpoví a já stále cítím jeho pohled na mých zádech. Doprovází mě až do mých snů. 

Autor: Ever (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pathfinders - 6. kapitola - Za svitu luny: