Po sto letech - 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tentokrát jen přechodná kapitola, která nás v ději moc neposune. Jistou akci čekejte až v příštím díle.

04.03.2014 (08:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 541×

„V souladu se školní řádem byla uvedena v platnost tato pravidla,“ četl Jack z nástěnky. „Za prvé, všichni studenti se musí vrátit na kolej po sedmé hodině večer a ředitel koleje následně zkontroluje, jestli nikdo nechybí. Za druhé, s okamžitou platností jsou zrušeny všechny návštěvy Prasinek. Za třetí, v průběhu příštího týdne se všichni studenti podrobí krátkému výslechu ohledně znepokojucích událostí minulých dnů. Podepsán ředitel školy. Úžasný, nemyslíš?“

„Jo, žádný Prasinky a žádný večerní toulky po hradě,“ pokrčil jsem rameny.

„Nevypadáš, že by ti to vadilo,“ prohlásil Jack.

„Ani ne, do Prasinek jsem se stejně moc nedostal.“

„A co tvoje procházky s Leilou, který nejednou trvaly do noci?“

Na to jsem nepomyslel. Budeme mít problém s našimi hodinami a budeme je muset zkrátit nebo možná aspoň na nějakou dobu zrušit.

„Jo, tak na to jsem nemyslel. A ty budeš mít problém se svýma zásilkama?“ zeptal jsem se, když jsme vyrazili k Veké síně na snídani.

„Tišeji,“ syknul Jack, „jednu chvíli mi nadáváš, ať se neprozradím, a teď to tady roztrubuješ po celý škole,“ prohlásil a nervózně se rozhlédnul.

„Třeba budeš mít víc zákazníků,“ utahoval jsem si z něho.

„Spíš si ze mě udělají boxovací pytel támhleti,“ kývl Jack na pár zlovětsně vypadajících bystrozorů, stojících přede dveřmi Velké síně.

I přestože byla nacpaná k prasknutí, bylo tam ticho, přehlušované jen občasný šepotem.

„Tady je ale nálada,“ prohlásil Jack, když jsme se posazovali ke stolu. Měl pravdu.

Na talíř jsem si naložil pár kousků slaniny a omeletu. Jack, na rozdíl ode mě, měl kopec slaniny, uzenky, vajíčka i několik vdolků s marmeládou.

„Bude ti špatně,“ oznámil jsem mu.

„Nebude,“ oporoval mi s plnou pusou, „jsem ve vývinu, musím hodně jíst.“

„Když myslíš.“

„Ahoj, kluci,“ ozvalo se za námi. Otočil jsem se. Čekal jsem Leilu, ale stála tam Jane Baylissová, studentka pátého ročníku. Dříve jsme bývali docela dobří kamarádi, ale odcizili jsme se. Naposledy jsem se s ní bavil první den školy. No, bavil. Spíš se zasmál pár jejím narážkám. Ale jinak nic víc. „Tady máte rozvrh,“ řekla a podala mi jeden.

„Jo, díky,“ kývl jsem.

„Hej, Jacku!“ zavolal někdo z druhé části stolu a mával na Jacka, ať přijde.

„Obchody volají,“ zašeptal mi Jack s úsměvěm a odběhl k volajícímu. Já se chtěl vrátit ke své snídani, ale Jane si za mnou přisedla.

„Jak se vede?“ zeptala se.

„Jde to, nic extra.“

„Slyšela jsem, že chodíš s Leilou. Je to pravda?“

„Jo jo, drby se šíří rychle,“ potvrdil jsem Jane svůj falešný vztah a doufal, že nebude chtít detaily jako Jack.

„A dobrý?“

„Jo, super, úžasný, skvělý,“ koktal jsem. Já jsem ale debil.

„Podle mě není moc tvůj typ,“ prohlásila Jane a já se málem udávil slaninou.

„Proč si to myslíš? Já ji vážně mám rád.“ To byla pravda náhodou.

„Jen tak. No nic, asi změňme téma.“ Souhlasím. „Tak co si myslíš o těch vraždách?“ zeptala se.

„Jedno téma lepší než druhý. Co bych si o nich měl myslet? Je tu prostě nějakej magor, který vraždí lidi,“ zopakoval jsem Jane stejnou větu, co jsem řekl Jackovi, ale tentokrát jsem vynechal domněnku, že vrah je student.

„Mě spíš zajímá proč, než kdo,“ řekla mi Jane a připomněla mi tím Leilu. To, co řekla po tom, co jsme našli Aprilino tělo. Ona to řekla, ale naopak, že je přednější kdo, než proč.

„A jakou máš teorii?“ zeptal jsem, i když jsem jich za celé ráno slyšel už asi dvacet.

„Proč to někdo dělá?“

„Ano.“

„Je tu dost možností, můžu to být blázen nebo se někdo ze Zmijozelských pouze cvičí.“ V tu chvíli zachytila můj pohled. „Dobře, dobře, to nebylo vtipný. Nebo si někdo vyřizoval účty, nebo se někdo mstí.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Proč by se jim někdo mstil? Pokud vím, tak April, ten zmijozelský a ten poslední…“

„Finn Carver z Havraspáru,“ doplnila mě Jane.

„Neměli nic společnýho,“ dokončil jsem větu. „Takže to si nemyslím.“

„No,“ pokrčila rameny Jane, „vždycky je nějaký důvod. Už musím jít na hodinu, tak zatím.“

„Čau,“ rozloučil jsem se.

Jane Baylissová. Ještě před rokem byla jedna z mých nejlepších kamarádek. Potom přišlo špatné období pro nás oba a naše přátelství nebylo tak silné, když mi byla hodně blízko, aby vydrželo. Na konci minulého školního roku jsme spolu nepromluvili ani slovo. Možná jsem chtěl se pokusit ho zase obnovit, ale potom se mi vkradla do života Leila. A já na Jane zapomněl.

Uvědomil jsem si, že už bych měl vyrazit na první hodinu, a podíval se do rozvrhu. První hodina kouzelné formule, potom kouzelnické runy, dvě hodiny bylinkářství a dvě hodiny péče o kouzelné tvory.

Kouzelné formule utekly rychle. Učí je profesor Rogers, velmi starý stařík, který vypadá, jako by ani neudržel hůlku. Jen tak pouze vypadal, pořád to byl obratný čaroděj. A jako pozitivum, nevšímal si příliš, co dělají jeho studenti. Hlavně když ho příliš nerušili. Zadal nám cvičit přivolávací kouzlo a zasedl k nějaké obrovské staré knize.

Po asi deseti minutách cvičení jsem kouzlo dost dobře zvládal, tak jsem jen chystal věci Jackovi, který v tom byl o něco horší.

Najednou se otevřely dveře učebny, jen trochu, nikdo kromě mě to, myslím, ani nezaregistroval. A dovnitř vklouzla Leila a posadila se sama do poslední lavice.

Pořádně jsem si ji prohlédl, nevypadala příliš dobře. Jestli jí bylo špatně včera, tak je jí i dnes. Byla bledší než obvykle, skoro průsvitná jako papír. Její oči byly unavené a zarudlé, rozhodně toho moc nenaspala.

Díval jsem se na ni a snažil zachytit její pohled, ale ona mě jen krátce přelétla očima a sklonila se nad něčím na lavici. Za pár chvil ke mně letěl malý papírový ptáček se zprávou. Chytil jsem ho, rozložil ho a četl.

Po vyučování, koupelna. Přijď sám!

Přijď sám, to by mi samotnýmu nedošlo. Otočil jsem se na Leilu, ukázal na papírek a kývnul. Ale ona mě propichovala očima, jako bych něco udělal špatně. Ale co… Aha, ten papírek. Ukázal jsem na něj hůlkou a zašeptal kouzlo. Zbyl tam jen popel.

„Ničíš milostný vzkazy?“ zeptal se mě Jack, když mě uviděl.

„Asi tak.“

Potom následovaly runy. Proklínal jsem, proč jsem se na tenhle příšernej předmět hlásil. Učila ho ta nejvíc nepříjemná stará babka, která nikdy neměla nic lepšího na práci než šikanovat studenty. A mě měla obzvlášť ráda. Za tuhle hodinu strhla Nebelvíru asi patnáct bodů. Takže jsme asi zase byli na nule. Jako bonus mi naložila dvakrát víc domácích úkolů než ostaním.

To nebylo nic nenormálního. V posledních letech Nebelvír získával jen z famfrpálu a rychle o ně přišel. Takže když jsme nebyli na konci roku na nule, byl to úspěch sám o sobě.

Na runy se mnou chodil Jack, ale Leila ne. Neznal jsem její přesný rozvrh, ale myslím, že si vybrala péči o kouzelné tvory jako já a jasnovidectví.

Po tom, co se mi nějak podařilo přežít runy a následně i proklouznout kolem skupinky nudících se zmijozelských, jsme měli bylinkářství s profesorkou Higgsovou.

Tam jsem opět zahlédl Leilu, pořád nevypadala dobře, už jsem si o ni začal dělat starosti. Naštěstí dneska náš nečekalo nic hrozného, žádná úponice jedovatá, ale jen přesazovaní několika druhů léčivých květin.

Po obědě nám zbývala jen péče o kouzelné tvory. Ta mě docela bavila, ale teď nedokázal jsem se moc soustředit. Alespoň jsme se dostali ven, byl už sice listopad, ale stále bylo docela příjemně.

Dneska jsme probírali hafoně. Mělo to sice být kouzelné stvoření, ale to prostě připomínalo jen obyčejného psa, až na ten divný ocas.

Hned jak vyučování skončilo, běžel jsem do dívčí koupelny, kde jsme s Leilou měli sraz.

A teď musel jsem čekat.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování