OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po sto letech - 18. kapitola

11.03.2014 (16:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 519×

„To kouzlo, bylo to Avada Kedavra?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ zavrtěla Leila hlavou, „Jen to s ní hodně praštilo o zeď a ta rána mu zlomila vaz. Nevypadáš, že by tě to nějak hodně vzalo.“

Zase měla pravdu. „Ty taky ne.“

„Mě to taky nevzalo, příliš. Ano, zabila jsem. Ano, je to špatné, a rozhodně to neberu za něco pozitivního. Ale na druhou stranu, on zaútočil svojí kletbou jako první, mohla jsem umřít, takže pro mě to byla sebeobrana.“

Přikývl jsem. Chápal jsem, co mi Leila říkala.

„Rozumím ti,“ prohlásil jsem.

„Vážně?“ zvedla Leila obočí.

„Co? Byla bys radši, kdybych prohlásil, že s tebou už nikdy nepromluvím? Že to, co jsi udělala, je naprosto špatné a že by ses měla přiznat? To bych neudělal.“

„Jen to není reakce, kterou bych očekávala.“

Rozmýšlel jsem se. Mám nebo nemám? Říct to nebo neříct? Svěřit nebo ne?

„Neznáš můj důvod,“ kývl jsem a rozhodl se. Říct. „Sama jsi jednou poznala, že jsem někoho ztratil,“ začal jsem a Leila přikývla. „Minulý školní rok jsem tu ještě nebyl jediný z naší rodiny. Studoval tady můj bratr, Bryce, v posledním ročníku. Chodil také do Nebelvíru. Celý ten rok se choval divně, něco přede mnou tajil, ale nebyl sám. On a ještě další tři studenti něco chystali, nevím co. Zeptal jsem se ho na to, byl jsem totiž jeden z mála, kdo o tom taky něco tušil, to jen kvůli tomu, že jsme je s Jackem jednou sledovali. Dost mě seřval, že to není můj problém a ať se držím zpátky. Jedinou věc, co k tomu prozradil blíž, bylo, že oni se snaží něco změnit. Řekl, že tenhle celý systém není v pořádku a oni jen chtějí s tím něco udělat. Víc ne. Tak jsem přestal, už nikdy jsem se za ním a těmi ostatními neplížil a nechtěl vědět, co se děje. Až do konce roku to vypadalo, že jim to vychází, ať to bylo cokoliv. Neměli žádné problémy a tak dále. Nic. Potom mi dva týdny před koncem školy profesorka Wattsová oznámila, že Bryce i ti další byli zabiti. Prý útok vlkodlaka. Nevěřil jsem tomu, protože mi nechtěli ukázat jeho tělo. Nakonec jsem zjistil pravdu úplnou náhodou.“ Na chvíli jsem se odmlčel.

Leila mlčela, jen čekala, až budu pokračovat.

„Schovávali jsme se Jackem ve sklepení. Tam bylo jedno z našich zákoutí, kam jsme chodívali. Ten den jsem poprvé ochutnal ohnivou whisky. Seděli jsme tam a oba upíjeli z flašky, ale uslyšeli jsme něčí hlasy. Ředitel a profesorka Wattsová. Nepamatuju si všechno, co říkali. Ale jedna věta se mi vryla do paměti. Ředitel řekl, že chce vidět ta těla. V tu chvíli jsem vyskočil a hnal se za nimi. Vešli do nějaké skryté místnosti, dveře naneštěstí nechali otevřené, takže jsem se dostal dovnitř. Nesměli mě vidět, takže jsem si zalezl na jediné místo, kam jsem mohl, do malé staré skříně se starými kotlíky na chodbě před tou místností. Po chvíli odešli a já se odvážil vylézt. I když jsem věděl, že za těmi dveřmi nechci vidět, šel jsem dovnitř. Leželi tam všichni, Bryce i ti ostatní. Bryce byl první a já hned věděl, že tohle nebyl žádný náhodný útok vlkodlaka. Měl na sobě spousty řezných ran. Stejných, jako těch tvých. Ani pořádně nevím, jak jsem se potom dostal zpátky na kolej. Jen Jackovi jsem řekl, co jsem viděl. Potom jsem podplatil jednoho hlupáka ze Zmijozelu, který studoval černou magii. Chtěl jsem znát to kouzlo, co zabilo Bryce. Řekl mi to a ani se nezeptal, na co to potřebuju. Kletba Sectumsempra. Jeho smrt nebyla náhoda, byla to vražda. A udělali to kvůli tomu, co dělal se svými kamarády. Kvůli tomu, že chtěl nějak bojovat,“ domluvil jsem a oddechl si. S nikým jsem o tom nemluvil, kromě Jacka tenkrát. Nebolelo to míň, ale bylo to trochu lehčí.

„Tvého bratra je mi líto,“ prohlásila Leila. „Vím, jaké je to někoho ztratit. Byli jste blízcí?“

„Jo, až do toho minulého roku dost. Proto tě neodsuzuju, že jsi zabila Fylla. Bránila ses. Možná kdyby tenkrát Bryce uměl to, co ty, možná by přežil. A jestli to bylo ty nebo on, jsem rád, že jsi tu ty.“

„Díky.“

„Ale to neznamená, že souhlasím s vraždou!“ připomenul jsem jí.

„Já taky ne.“

„Takže dneska asi žádná hodina nebude,“ poznamenal jsem.

„Ani nemůžu. Sotva se zvednu,“ usmála se smutně Leila. „Ale já dneska nechtěla, aby byla hodina. Musíme něco vyřešit.“

„Co?“

„Ty vraždy. Musí to přestat.“

„Jak a proč s tím my máme něco dělat?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Jestli budou ještě nějaké a profesoři nebo bystrozoři nezjistí, kdo to dělá, budou z toho zlé následky.“

„Jaké myslíš?“

„Začnou vyslýchat studenty ještě víc než teď, například. Teď víš, kdy jdeš na výslech, a můžeš na vše připravit vzít si protijed veritasérum a tak. Ale když tě vytáhnou o půlnoci z postele, nalijou tě veritasérem, tak všechno prozradíš. Nejen mě, ale i Jacka, ano, vím o jeho obchodování, i sebe. Že víš, co stalo Brycovi. A určitě by se nezastavili jen tímhle.“

„Tak co bychom měli udělat?“

„Najít a zastavit toho, kdo to dělá.“

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech - 18. kapitola: