OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po sto letech - 20. kapitola

Máme tu další jubilejní kapitolu. Nebelvír vs. Havraspár.

20.03.2014 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 549×

Hned po Vánocích jsme hráli famfrpálový zápas s Havraspárem. Mezi našimi kolejemi nikdy nebyla antipatie, ale famfrpál je famfrpál. Každý si přál, aby zrovna jeho kolej vyhrála, takže nějaké mírné nadávky a postrkování byly na denním pořádku. Nic hrozného, ale ani nic příjemného.

 

Den před zápasem jsem si důkladně připravoval koště. Promazal násadu, zastřihnul větvičky a zkontroloval celkový stav. Bylo naprosto v pořádku. Naštěstí.

I když byl leden, byl krásný den na famfrpál. Sice mrzlo, ale nesněžilo, slunce svítilo a nebe bylo bez mráčku. Jako by se jaro probudilo už o trochu dřív, než mělo.

Ještě v šatně jsem popřál Jackovi a Leile hodně štěstí a vylétl na hřiště, párkrát okroužil brankoviště a zastavil se před prostřední brankou. Vyčkával jsem na signál k začátku zápasu. Chvíli jsem ještě počkat musel, protože profesora Bennetta, učitele létání, zdržela profesorka Wattsová. Z místa, kde jsem se vznášel, jsem na ně velmi dobře viděl. Profesorka Wattsová mu něco dosti důrazně říkala. Na tu dálku jsem naneštěstí je nemohl slyšet.

Oh Bože, pomyslel jsem, ať se zase něco nestane. A málem jsem promeškal hvizd píšťalky, která zahajovala zápas. Havraspárští byli dobří, jak dokazovali hned od začátku. Během prvních několika minut na mě letěly hned čtyři rány. Naneštěstí tu poslední jsem pustil.

Do prdele, odfrknul jsem si a dál se soustředil na zápas.

První havraspárský gól, ale viditelně naštval naše střelce, kteří se pustili do zápasu s dvakrát větší energií. Amanda, Eric i Andy spolupracovali snad ještě lépe, než to šlo, a hned v dalších pěti minutách oplatili havraspárský gól hned dvě našimi.

Po dalších dvaceti minutách souboje střelců, kdy jsem pustil ještě jednu ránu a havraspárský brankář další dvě, Leila s Jackem zasypávali protivníky Potlouky, nebyla ani stopa po Zlatonce. Až do té chvíle, co ji uviděl metr vedle sebe.

„Vanesso!“ zakřičel jsem na ni. Naštěstí se vznášela jen tak deset metrů ode mě. Hned, jak se ke mně otočila, začal jsem divoce ukazovat na Zlatonku, která stále setrvávala v našem brankovišti.

Vanessa pochopila a vystřelila ke mně, stejně tak havraspárský střelec Renley. Oba se hnali za Zlatonkou a ani jeden z nich neměl navrch. Vanessa měla náskok, ale Renley měl zase rychlejší koště.

Po několikavteřinovém souboji se začalo projevovat Renleyho rychlejší koště. Už jsem skoro chtěl slétnout na zem, protože Renley měl skoro Zlatonku v ruce a vše nasvědčovalo naší prohře.

Náhle ale Renley prudce zabočil, aby se vyhnul letícímu Potlouku. Vanessa využila příležitosti a chňapla po Zlatonce, která jí do teď úspěšně unikala. Chytla ji.

Podíval jsem se směrem, odkud Potlouk přiletěl. Leila se tam vznášela s odrážečskou holí přes rameno.

Pochopil jsem, byl to její Potlouk. Byl jsem nadšený. Vyhráli jsme!

Slétl jsem na zem a objal se spoluhráči. Úžasné, týmová euforie. A oslava ve společenské místnosti následovala. Všichni vytáhli své zásoby sladkostí a pochoutek, Jack donesl nějaké to jídlo z kuchyně a oslavovalo se. Nebelvír bude mít aspoň pár dní zase nějaké body.

Seděl jsem v křesle s Morganem vedle sebe a popíjel dýňový džus. Leilu jsem nikde neviděl, ale věděl jsem dobře, kde je. Mezitím si ke mně přisedla Jane.

„Gratuluju,“ popřála mi, „byl jsi skvělej.“

„Díky,“ poděkoval jsem a trochu zrudnul, „ale byla to zásluha celýho týmu.“

„Ale no tak. Nebuď zbytečně skromný,“ prohlásila. „Kdyby hrál jako brankář někdo jiný, o kapku horší, nevyhráli bysme, protože by nám nastříleli spoustu gólů.“

Rudnul jsem čím dál víc. „No, podle mě na tom má zásluhu celej tým. Třeba ta Leilina poslední rána byla úžasná, bez toho bysme taky nevyhráli,“ poznamenal jsem.

I přestože si Jane pořád držela svůj úsměv, její oči při vyslovení Leilina jména pohasly. „Leila, hm. Kde vlastně je tvoje holka? Proč tady neoslavuje s námi?“

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny, jako by o nic nešlo, „asi na záchodě nebo tak.“

„Aha,“ kývla Jane. „A kde je Amanda? Tu jsem tu od začátku taky neviděla.“

Rozhlédl jsem se. Amanda tu opravdu nebyla. Když jsem vzpomínal, uvědomil jsem si, že jsem ji neviděl od konce zápasu. Znervóznilo mě. V této době, kdy na hradě není bezpečno, není dobré, když někdo zmizel na takovou dobu.

„Taky nevím. Půjdu se po ní podívat,“ rozhodl jsem se a vystartoval pryč ze společenské místnosti.

Ale kde ji hledat? Asi bych měl začít v šatnách, pomyslil jsem si, a dál potom uvidím.

Šel jsem tedy do šaten.

Na první pohled tu nikdo nebyl, ale zavolal jsem: „Amando!“

Žádná odpověď. Pro jistotu jsem ve své kapse pevně sevřel hůlku, abych ji mohl v případě nouze rychle vytáhnout. Pomalu a potichu jsem prošel všechny šatny. Zbývala poslední. A dveře byly zavřené.

Otevřel jsem je a nestačil se divit svým očím. Čekal jsem všechno možné, dokonce i že najdu její mrtvé tělo. Ale tohle?

Amanda v té poslední šatně doopravdy byla, ale ne sama. S chytačem havraspárského družstva Henleym v objetí, líbali se a byli polonazí.

„A-Amando,“ vykoktal jsem a ti dva se od sebe odtrhli a zadívali se na mě.

„Ahoj, Nathane!“ vyjekla Amanda a začala se rychle oblékat. „Co ty tu děláš?!“

„Hledám tě,“ oznámil jsem jí, „neobjevila ses ve společenské místnosti, a tak jsme si dělali starosti.“

Amanda i Henley se oblékli a Henley se rychle cpal ke dveřím. „Tak já radši půjdu,“ pípnul a rozběhl se ven.

„Amando?“ oslovil jsem ji, když jsme spolu šli do nebelvírské věže.

„Co je, Nathane?“ prskla naštvaně. „Do toho ti nic není.“

„Možná, že není. Ale tobě je přece třináct, a jemu je kolik? Šestnáct? Sedmnáct?“

„Šestnáct. A chodíme spolu,“ řekla pyšně

„Amando, to je mi přece jedno. Ale kdyby vám na tohle přišli, tak ty bys měla neskutečnej průser a on by se ráchal ještě ve větších sračkách.“

„Ty to snad chceš někomu říct?!“ vyjekla Amanda.

„Ne, nejsem blbej,“ odvětil jsem. „Ale Amando, měla bys…“ Nestačil jsem to doříct, protože Amanda zaječela. Přestal jsem na chvíli dýchat a připravil jsem se na další mrtvé tělo.

Bylo to tak, stejně jak ve všech případech předtím. Bezvládné bledé tělo s mrtvolným výrazem. Tentokrát tu bylo ještě něco navíc. Vzkaz na zdi.

Ještě to nekončí

---

Tentokrát bych chtěla slyšet váš názor. Kdo si myslíte, že je ten tajemný vrah? :)

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech - 20. kapitola:

Moc pekne :3

Hmmm. Čim dál tim zajmavější. No, rozhodně nmám ponětí, kdo je vrahem.

Ja si myslim, ze vrah bude nekdo nenapadnej, nekdo, do koho bychom to nerekli :D A ty lidi zabil, protoze zjistili neco, co melo zustat utajeny.. (Stejne jako Nathanuv bracha..) Ale to jsou pouze moje nazory :D Jsem zvedava, jak se to vyvine dal!! ;)

6e by ty dva kluci ze Zmijezelu, co ho napadli v druhém díle? Moc hezké a už se těším, co se z toho vyklube.

Páni! tak tahle kapitolka se ti vážnš moc povedla.. Skvělý crescendo na konci.. Úplně jsem se do toho začetla. Nejlepší kapitola ze všech (y). Příště bys mohla trochu delší ale jinak vážně supr.. :) :3

Přidat komentář:

Nick:

Text: