OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Po sto letech - 21. kapitola

26.03.2014 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 538×

Je to Andy, uvědomil jsem si. Andy Daniels, náš spoluhráč. On přece nemůže být mrtvý. Tohle ne. Musí to být zlý sen, ze kterého se za chvíli probudím.

Podíval jsem se na Amandu. Byla viditelně v šoku. Stála, nehýbala se i se trochu klepala.

„Amando,“ oslovil jsem ji, „musíš jít pro někoho z učitelů. Hned.“

„Andy,“ šeptla. „Proč on? Kdo to mohl udělat?“

„Amando,“ řekl jsem jí důrazněji. „Jdi pro nějakého učitele. Nevím, kdo to udělal. Oni to třeba zjistí.“ Amanda sebou trhla a rozklepala se ještě víc.

„Jdu,“ hlesla a rozeběhla se chodbou dál. A já zůstal s Andyho tělem. Měl jsem slzy v očích a měl jsem co dělat, abych nezačal brečet jako malé dítě. Vztek a bolest sehrávaly souboj s racionalitou. Co by udělala Leila? pomyslel jsem si. Díky tomu v tu chvíli zvítězila mysl.

Pořádně jsem si prohlédl Andyho tělo. Ležel na břiše s roztaženýma rukama a nohama a očima prázdnýma. Útočník ho buď trefil zezadu, nebo ho Andy uviděl a chtěl se dát na útěk.

Nápis na zdi toho také moc neprozrazoval, písmo bylo neutrální. Nebylo poznat, jestli dívčí nebo klučičí. Ale i tak jsem měl pocit, že ho odněkud znám. Jen jsem nevěděl odkud.

Přece jen něco upoutalo mou pozornost, zrovna když jsem uslyšel rychlé blížící se kroky, nejméně troje.

To, čeho jsem si všimnul, byl malý kousek pergamenu, který koukal Andymu z kapsy. Sehnul jsem se, rychle ho sebral a strčil do své kapsy dřív, než profesoři dorazili.

Při mé velké smůle Amanda nejdříve našla profesora Shawa.

„Co se stalo?!“ zařval na mě profesor Shaw.

„Nevím,“ hájil jsem. „Vraceli jsme se s Amandou ze šaten a našli jsme Andyho.“

„To je už podruhé, co jste se objevil jako první u mrtvého studenta, pane Donovane!“ řval Shaw dál.

„Já opravdu nevím, co se stalo…“ nestačil jsem doříct svoji větu a nějaká síla mě tvrdě přimáčkla ke zdi. Hned jsem věděl, že to bylo kouzlo Shawa.

„Mluvte pravdu, Donovane,“ syčel na mě Shaw. „Co jste to udělal?!“

Naštval jsem, ne, nesral. Ten vztek ze smrti Andyho, který jsem na chvíli skryl, abych mohl něco o Andyho smrti zjistit, vyplul na povrch. Se vší parádou.

„Co si myslíš, ty nafoukanej kokote?!“ zaječel jsem a přál jsem, aby mě Shawovo kouzlo nedrželo, abych mohl vytáhnout hůlku a vyzkoušet na něm jedno z kouzel, co mě naučila Leila. „Myslíš, ty kreténe, že jsem zabil svýho kamaráda, spoluhráče, bratra mýho dalšího kamaráda?! Seš snad úplně na palici, ty debile?!“ řval jsem dál a dál. Najednou mě nedrželo Shawovo kouzlo u zdi, pustilo mě, ale já neměl ani šanci pomyslet, že bych vytáhl svoji hůlku, protože mě zasáhla jiná kletba. Ta, kterou jsem znal víc, než jsem chtěl. Cruciatus.

Svíjel jsem se na zemi v bolesti. Moje tělo byl v jednom ohni, moje kosti jakoby se drtily na prach a hlava pukala bolestí. Ta bolest byla mnohem silnější než ta, před kterou mě zachránila Leila v ten den, kdy mi řekla svoje tajemství.

Po několika vteřinách, které mi připadaly jako hodiny, to skončilo. Ukončil to známý hlas profesorky Higgsové.

„Shawe, to stačí,“ pronesla s klidem. Přestal.

„Chci, aby přiznal, co ví,“ prohlásil Shaw.

„To já přece taky. Ale je student mé koleje, takže si to s ním vyřídím sama.“

„Jak myslíte, ale ředitel se o tom dozví.“

„Ředitel o tom už dávno ví. I tak byste za ním měl zajít.“

Zatímco se ti dva bavili, já se vyškrábal na nohy a opřel se o zeď. Přemýšlel jsem, jestli se nemám pokusit zmizet, ale věděl jsem, že by to nemělo žádný smysl.

„Donovane, do mého kabinetu,“ štěkla na mě profesorka Higgsová a já šel poslušně za ní. Její kabinet byl nedaleko. „Posaďte se,“ vybídla mě, když jsem vstoupil. „Chcete čaj?“ Neovládnul jsem se a trochu se zašklebil. Už by měli začít používat nové triky, pomyslel jsem si, ale i tak odpověděl slušně:

„Ne, děkuji.“

„Nemusíte se bát,“ prohlásila, „mezi mé obvyklé ingredience na přípravu čaje nepatří veritasérum.“ Málem mi vypadly oči z důlků. A to jsem si myslel, že můj poslední rozhovor s profesorkou Wattsovou byl zvláštní. „Je moc dobře známo, že o tom veritasérum víte, Nathane. Stejně jako několik dalších studentů. Ředitel si myslí, že když bude používat pořád stejné lsti a bude mít pořád stejné zvyky, že si toho nikdo nevšimne.“

„No, to je asi pravda,“ vykoktal jsem.

„Jste v pořádku?“ zeptala se.

„Už začínám být skoro zvyklý,“ odvětil jsem s ironickým nádechem, ale pak si uvědomil, co jsem řekl.„Omlouvám se, paní profesorko.“

„Nathane, po těch letech dobře víte, jak to v Bradavicích chodí, takže vám to nemusím snad opakovat. Nechci a nebudu se vás vyptávat na ty vraždy, ale teď mě velmi dobře poslouchejte. Jestli se situace nezlepší, potom budete chtít, aby tento systém, který považujete za nespravedlivý, špatný a nesprávný, se vrátil. Protože to, co nastane, bude mnohem horší.“ Věděla to snad, že se snažíme s Leilou zjistit pravdu, nebo to byla jen její správná domněnka?

Podíval jsem se na profesorku Higgsovou. Byla to už starší žena s opálenou tváří díky spoustě hodin na slunci a krátkými čokoládovými vlasy. Vždy jsem ji bral prostě za jednoho s učitelů, kterým jsem nevěřil. Ani jí jsem teď nedůvěřoval, ale bral jsem ji skoro jako spojence.

Mlčel jsem a přikývl.

Profesorka Higgsová pokračovala: „Zatím je to vše, můžete jít. Ale Nathane, musím vám uložit školní trest, takže zítra zde v mém kabinetu.“

Odešel jsem. Ale nevydal jsem se do společenské místnosti, zabočil jsem k prvním záchodům. Vešel jsem do kabinky a zamknul se. Tam jsem vyndal pergamenový lístek, co jsem vzal Andymu z kapsy, a rozložil ho.

Chodba u f. š. Po zápase.

Písmo bylo stejné jako to na zdi u Andyho těla. Takže obojí psal vrah. Andy musel mít s někým schůzku a čekal tam na něj. Zkratka f. š. nejspíš znamenala u famfrpálových šaten. Ale s kým mohl mít tu schůzku?

Já se nemohl zbavit pocitu, že to písmo odněkud znám. Najednou mi to došlo, čí písmo mi to připomíná. Pergamen s lahvičkou protijedu na veritasérum.

Vypadalo to jako Leilino písmo.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Po sto letech - 21. kapitola: