OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Pohadkovi, den druhý - Sen!

29.08.2013 (16:00) • Rin, Lieutenant • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 946×

Den druhý:

S trhnutím jsem se probudila, strčila do svého manžela s větou: „Romane, vstávej!“, on leknutím nadskočil a spadl z postele.

„Měla jsem sen!“ řekla jsem a podívala se na svého muže povalující se ho na zemi jako pytel brambor.

„Co? Zase se ti zdálo, že máš povadlá prsa?“

„Ne, něco horšího! Tebe srazilo auto, děti dospěly, odešly z domu a já zůstala sama... Romane, pořídíme si psa!“

„Blázníš?“ vyjekl vyděšeně, zvedl se a posadil se na na kraj postele.

„Já blázním? Kdo přišel v noci z tahu, a aniž by si zul boty, šel vyžrat ledničku, udělal nehorázný bordel, po cestě do ložnice pozházel všechno, co mohl?“

„Dobře, zlato, pojedeme, pořídíme si psa,“ řekl, když si uvědomil, že tuhle bitvu prohrál.

„Ty asi opravdu nejsi normální, je teprve šest ráno!“ okřikla ho Alena.

Necelou hodinu nato Roman před jejich řadovým domkem startoval jejich starou rezavou škodovku, která vydávala podobné zvuky, jako volání divočiny.

Alena odkopla špalek zpod kola, aby se mohli rozjet, a naskočila do auta se slovy, že můžou vyrazit.

„Nejdřív se stavíme do zverimexu!“ poručila Alena a vyjelo se.

V první zastávce před cílovým místem Alena nakoupila vše potřebné pro nadměrného psa.

„Jak víš, že ten hafan bude tak velký?“ optal se Roman.

„Chci velkého psa!“ řekla a táhla do škodovky psí pelech obrovských rozměrů a dvacet kilo granulí.

Vše naskládali do auta a s podvozkem, který skoro dřel o asfaltovou silnici, vyjeli směr psí útulek

Po nějakých dvaceti minutách jízdy dojeli do cíle, přivítala je pracovnice psího útulku, měřila sotva metr padesát a její obličej připomínal buldoka.

S úsměvem je vzala na prohlídku klecí, jako první minuly buldoky, kde si Roman neodpustil poznámku, že by se mezi nimy pracovnice psího útulku mohla ztratit.

Alena se smála a vypadalo to, že i buldočci se smějou.

„Tak jakého pejska byste si přáli?“ zeptala se pracovnice.

„Měl by být hodný, přítulný, dobrý hlídač, neměl by být moc starý,“ jmenovala Alena, pracovnice jim jako první ukázala německého ovčáka.

„Jmenuje se Ares, je to bývalý policejní pes, má čtyři roky, poslouchá na slovo, nemá rád veverky a slepičky.“

„Celá Kubišová,“ neodpustil si Roman komentář.

Šli k další kleci, kde byla fenka bígla, jmenovala se Princezna.

„Princezna je vhodná k dětem, snese se s ostatnímy zvířátky, jen malinko chrochtá a čůra v domě.“

„Jako naše děti, že, Romane?“ zasmála se Alena.

„Princezna není zase taková dáma,“ zachcechtal se Roman.

Přišli k další kleci, kde byl pes – kříženec knírače a labradora.

„Je to čistokrevná pouliční směska, jmenuje se Tulák, je věrný a oddaný svým páníčkům, jen nemá ráda hlasité sousedy.“ Takhle obešli dalších asi pětadvacet klecí, buldok alá Kubišová už nevěděla, co jim nabídnout.

Vzala je ke kleci, kde byla asi tříměsíční štěnata.

„Jsou to kříženci labradora, ale otec je neznámý, jelikož se zatoulal.“

Jedno štěně přiběhlo k Romanovi a počůralo mu botu.

„Tak toho si vezmu!“ řekla Alena a brala si štěně do náručí.

„Já žádného podvraťáka, co mi načůral na botu, nechci!“

„Ale prosím tě, už bys měl být zvyklý, že ti všichni kálí na hlavu.“

„Tak my si ho tedy vezmeme,“ řekl uražený Roman. Alena vzala psa do auta na klín a jelo se.

„Ještěže jsi nevzala toho bernardýna, co tam byl. Drhli bychom výfukem o asfalt.“

„A navíc bych tě v tom útulku musela nechat, Romčo, protože bychom se sem všichni nevešli,“ smála se Alena.

„Co bych v tom útulku asi tak dělal?“

„Neboj, Kubišová by si s tebou poradila,“ vtipkovala Alena dál na Romanův účet. Pejsek se mezitím vyčůral na podlahu auta. Alena ho vzala, podívala se mu do očí a zeptala se Romana: „Jak ho pojmenujeme? Co takhle Brok?“

„Brok? Děláš si srandu? Co takhle Kaluž? Pořád dělá jen kaluže, a dokonce už i tady, v mým fáru.“

„Jaká kaluž? Když už, tak louže, ty kaluži jedna. A děláš, jako bys měl bůhví jakého sporťáka, vždyť je to stodvacítka, a taky pěkně zrezlá.“

„Tak mu budeme říkat Zoro!“ navrhla Alena.

„Já jsem stejně radši pro Kaluž,“ postěžoval si Roman

„Nebruč, je to Zoro a basta!“ rozhodla Alena.

„Tak když už má naše Kaluž jméno, tak bychom ho mohli nechat vykastrovat.“

„Tebe nechám vykastrovat, a ne chudáčka Zora, on bude místo tebe spát v posteli a uvidíme, kdo bude dělat loužičky!“ řekla, když zastavili u domu. „Děcka! Máme pro vás překvápko!“ zakřičela Alena před domem.

„Co tu řvete jak na lesy! Někdo se snaží mít odpolední siestu!“ stěžoval si děda, který vykoukl z okna, a zuby, které mu děti vrátily, mu vypadly do trávy, Zoro se k nim okamžitě vydal, nezaváhal a označkoval si je.

„Jedeš, potrvolo!“ huhlal bezzubý dědeček.

„Kdo umřel?“ ptal se bez zájmu Robert, za kterým se objevila Tereza.

„Naopak, synu! Rodina se nám rozrostla!“ řekla nadšená Alena a tahala Zora od dědových zubů.

„No, vy jste se snad zbláznili!“ vykřikla Tereza vyděšeně.

„Vy tak máte co říkat, děti, dívaly jste se někdy do zrcadla?“ odvětila Alena, Robert bez zájmu o nového člena rodiny se otočil a šel zpět do pokoje.

„A tady vidíš radost našich potomků!“ řekl Roman a odešel.

Autor: Rin (Shrnutí povídek), Lieutenant, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pohadkovi, den druhý - Sen!: